22 Cdo 1168/2019-139
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně I. K., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Jitkou Páskovou,
advokátkou se sídlem v Brně, Jiráskova 222/18, proti žalovanému M. K.,
narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Martinem Kolářem, advokátem se
sídlem v Brně, Královopolská 874/84, o určení vlastnictví k nemovitostem,
vedené u Okresního souduBrno-venkov pod sp. zn. 4 C 174/2014, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. září 2018, č. j. 13
Co 40/2018-116, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017
Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto
nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede,
proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování
v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud Brno-venkov (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18.
7. 2017, č. j. 4 C 174/2014-86, určil, že budova č. p. XY, objekt bydlení, na
pozemku parc. č. XY, o výměře 438 m2, zastavěná plocha a nádvoří, a budova č.
p. XY, zem. stav. Na pozemku parc. č. XY, o výměře 116 m2, zastavěná plocha a
nádvoří, vše zapsané na LV č. XY pro obec a katastrální území XY, u
Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrálního pracoviště XY, náleží
do společného jmění manželů žalobkyně a žalovaného (výrok I.). Dále rozhodl o
tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 27. 9. 2018, č. j. 13 Co 40/2018-116, rozsudek soudu prvního
stupně v odvoláním napadené části výroku I., jímž bylo určeno, že budova č. p.
XY, zemědělská stavba, na pozemku parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, o
výměře 116 m2, zapsaná u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj,
Katastrálního pracoviště XY, na LV č. XY, pro obec a katastrální území XY (dále
jen „zemědělské stavení“), náleží do společného jmění žalobkyně a žalovaného,
potvrdil (výrok I.). Ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně změnil co do
výše nákladů řízení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení
(výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Přípustnost dovolání
spatřuje v tom, že se odvolací soud v rozhodnutí odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Předně vytýká soudu prvního stupně, že
učinil skutkový závěr, jenž z provedeného dokazování vůbec nevyplývá, a sice že
by zapůjčené prostředky z úvěrů měly sloužit též na výstavbu zemědělského
stavení. Za nesprávný, nelogický a rozporný jak se zněním zákona, tak i
rozhodovací praxí, považuje závěr odvolacího soudu o tom, že pokud předmětná
stavba byla vybudována svépomocí účastníků, za zjevně normálního průběhu
manželství, kdy účastníci spolu žili, hospodařili atd., nelze tudíž hovořit o
transformaci majetku ve smyslu § 143 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), i kdyby „byla financována“ výhradně
z prostředků žalovaného. Namítá, že to, jakým způsobem byla předmětná stavba
zbudována a že k jejímu zbudování došlo za trvání manželství účastníků, nemůže
ovlivnit skutečnost, zda patří do SJM. Podotýká, že se v předmětném případě
nejedná o vnos, neboť k nabytí zemědělského stavení došlo toliko z prostředků
spadajících do jeho výlučného vlastnictví a nikoliv z prostředků spadajících do
SJM. Na daný případ proto dopadá § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák. Upřesňuje, že
ve své podstatě šlo o transformaci finančních prostředků ve výlučném
vlastnictví dovolatele na nemovitost a odkazuje na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo
5601/2016.
Soudům obou stupňů dále vytýká, že neprovedly důkaz výslechem rodičů
dovolatele, čímž řízení zatížily vadou. Podle dovolatele jde o důkaz zásadní, z
něhož by vyplynulo, že zemědělské stavení bylo vybudováno pouze z finančních
prostředků nabytých darem od jeho rodičů. Závěrem navrhuje, aby bylo rozhodnutí
odvolacího soudu zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Dovolání není přípustné. Dovolatel především namítá, že soud prvního stupně učinil skutkový závěr o
užití finančních prostředků z úvěrů na výstavbu zemědělského stavení, který
ovšem z provedeného dokazování nevyplývá. Tato námitka nicméně přípustnost dovolání nezakládá. Od 1. 1. 2013 totiž platí, že v dovolání nelze úspěšně zpochybnit skutková
zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových
zjištění, učiněných v nalézacím řízení [např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)]. Uplatněním
jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není
zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než
z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů
odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v
ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §
241a odst. 1 o. s. ř. [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014 nebo ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013 (obě
dostupná na www.nsoud.cz)]. V dané věci soud prvního stupně učinil závěr, že prostředky z
překlenovacího úvěru ze dne 28. 11. 2002 a z půjčky ze dne 21. 12. 1990 byly
užity jak na stavbu rodinného domu, tak i zemědělského stavení. Odvolací soud v
odůvodnění svého rozhodnutí nicméně uvedl, že závěr o financování zemědělské
stavby učiněný soudem prvního stupně nemá oporu v provedeném dokazování. I
přesto označil celkový závěr o tom, že daná stavba náleží do SJM účastníků, za
věcně správný. Napadá-li tedy dovolatel závěr soudu prvního stupně, který i sám
odvolací soud označuje za nesprávný, a jehož rozhodnutí na daném závěru
nespočívá, nemůže předmětná námitka v dovolacím přezkumu obstát. Jinak řečeno,
pro rozhodnutí odvolacího soudu nebylo podstatné, zda byly na vybudování
zemědělského stavení použity prostředky tvořící součást SJM či nikoliv, neboť
odvolací soud vysvětlil, že i kdyby se jednalo o použití i jenom prostředků ve
vlastnictví žalovaného, přesto by byla stavba zemědělského stavení součástí SJM. Dovolatel dále namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe, když dospěl k závěru, že se v předmětné věci nejedná o transformaci
majetku ve smyslu § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák., ale jde o vnos. Ani tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozhodnutí odvolacího
soudu v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu není. Podle § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák.
společné jmění manželů tvoří majetek
nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s
výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z
manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i
věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a
věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl
vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství, a nebo jemuž byla věc
vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka. Podle § 144 obč. zák. pokud není prokázán opak, má se za to, že majetek nabytý
a závazky vzniklé za trvání manželství tvoří společné jmění manželů. Podle § 149 odst. 1, 2 obč. zák. společné jmění manželů zaniká zánikem
manželství. Zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž
se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich
společného jmění jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu
bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen
nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Stejně tak se vychází z toho, že závazky obou manželů vzniklé za trvání
manželství jsou povinni manželé splnit rovným dílem. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1658/98
(uveřejněném pod č. 49/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), uvedl, že „věc, která byla pořízena za trvání bezpodílového
spoluvlastnictví z prostředků patřících výlučně jednomu z manželů (např. z
peněz, které měl již v době před uzavřením manželství nebo které sám získal
darováním), se nestává předmětem bezpodílového spoluvlastnictví, ale je ve
výlučném vlastnictví toho, kdo ji takto pořídil. Tak je tomu v běžných
případech koupě věci jedním z manželů z jeho výlučných zdrojů resp. prostředků,
kdy ji od prodávajícího kupuje sám (svým jménem) pro sebe a kdy se druhý z
manželů na takové koupi nijak nepodílí. Odlišné důsledky však nastávají v
případě, kdy je sice kupní cena zcela zaplacena z výlučných prostředků jednoho
z manželů, avšak kupujícími jsou oba manželé a oba jasně projeví vůli nabýt
koupenou věc do bezpodílového spoluvlastnictví. V tomto případě výlučně
„investující“ manžel nekupuje věc pro sebe, ale projevuje vůli k pořízení věci
do bezpodílového spoluvlastnictví, a druhý manžel toto akceptuje. Tato vůle
obou manželů je pak rozhodující z hlediska určení, zda věc patří či nepatří do
bezpodílového spoluvlastnictví. Není zvláštního rozdílu mezi touto situací a
situací, kdy dvě osoby koupí určitou věc za peníze pouze jedné z nich s tím, že
budou rovnodílnými podílovými spoluvlastníky. Těmi se pak stávají realizací
platného převodu vlastnictví ke kupované věci bez ohledu na poměr jimi
vynaložených prostředků na koupi věci.“
V rozsudku ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 410/2008 (uveřejněném pod č. C 7
180 a 7 181 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H.
Beck), Nejvyšší soud obdobně dovodil, že „jestliže kupní cena pořizované věci
byla zcela zaplacena z výlučných prostředků jednoho z manželů, avšak kupujícími
byli oba manželé a oba při uzavření kupní smlouvy projevili vůli nabýt
kupovanou věc do bezpodílového spoluvlastnictví, pak se tato věc stala
předmětem jejich bezpodílového spoluvlastnictví (R 49/2001 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek); to platí i pro společné jmění manželů. Pohnutky,
které v takovém případě manžele vedly k tomu, že věc nabyli do společného
jmění, jsou zásadně nevýznamné; ani skutečnost, že tak (snad) učinili v omylu o
právní úpravě, nemůže být důvodem pro vyloučení nabytí do společného jmění
(ostatně kdyby nabytí bylo v daném případě v rozporu s právními předpisy,
nebylo by možno uvažovat o nabytí do výlučného vlastnictví toho z manželů,
jehož prostředky byly na pořízení věci použity, ale o neplatnosti smlouvy a
trvajícím vlastnictví převodce). Výlučné prostředky jen jednoho z manželů,
vynaložené na pořízení věci ve společném jmění, představují jeho vnos do
společného jmění.“
Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3708/2010
(dostupného na www.nsoud.cz), dále vyplývá, že aplikace § 149 odst. 2 obč. zák. míří pak zejména na případy, kdy jeden z manželů vynaloží část svého výlučného
majetku do majetku již tvořícího společné jmění manželů (např. stavební
materiál ve výlučném vlastnictví použije na rekonstrukci objektu ve společném
jmění manželů) nebo použije část výlučného majetku k nabytí věcí a hodnot,
které budou součást společného jmění manželů tvořit (kupní cena za věc, která
bude nabyta do společného jmění manželů, bude uhrazena zčásti z prostředků
tvořících společné jmění a zčásti z výlučných prostředků některého z manželů) a
zpravidla zvýší touto majetkovou investicí hodnotu majetku ve společném jmění
nebo se touto investicí podílí na nabytí majetku do společného jmění manželů. Smyslem uvedeného ustanovení je vypořádat majetkovou investici (vnos) z
výlučného majetku některého z manželů do majetku tvořícího součást společného
jmění manželů nebo společné jmění zakládající, nikoliv samotná transformace
majetku z výlučného vlastnictví na vlastnictví společné. Z judikatury dovolacího soudu se – ve vztahu k podílovému spoluvlastnictví –
taktéž podává, že vlastnictví k nově zhotovené stavbě nabývá ten, kdo stavbu
uskutečnil s projeveným úmyslem mít ji pro sebe (stavebník). Komu bylo
adresováno rozhodnutí o stavebním povolení, resp. obdobný akt podle stavebního
zákona, není samo o sobě rozhodné. Při posouzení vlastnických a jiných právních
vztahů ke stavbě vzniklé společnou činností více osob je třeba vycházet z
obsahu dohody uzavřené mezi těmito osobami. Taková dohoda, která nemusí být
písemná, založí spoluvlastnictví, jen je-li z jejího obsahu zřejmé, že
účastníci dohody chtěli spoluvlastnický vztah založit.
Pokud stavbu provádí
více osob, které o vlastnictví k nové stavbě neuzavřely žádnou dohodu, přičemž
z okolností věci není zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých
z těchto osob, jsou stavebníky všechny tyto osoby, které se tak stávají
podílovými spoluvlastníky (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, uveřejněný v Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým
č. C 1 536). Vlastníkem stavby se stává stavebník bez ohledu na to, zda stavěl
z vlastního nebo cizího materiálu (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 761/2001, uveřejněný v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod
pořadovým č. C 1524). Nalézací soudy učinily v procesu hodnocení důkazů zjištění, že zemědělské
stavení bylo vybudováno za trvání manželství účastníků. Podle závěru soudu
prvního stupně byly na jeho výstavbu, byť pouze z části, užity společné
prostředky. Tento závěr označil odvolací soud za závěr nemající oporu v
provedeném dokazování, nicméně ani přesto podle něj nemohl na věcně správném
závěru o tom, že zemědělské stavení je součásti SJM účastníků, ničeho změnit. Z
provedeného dokazování podle odvolacího soudu dále vyplynulo, že k vybudování
zemědělského stavení došlo za zjevně normálního průběhu manželství, kdy spolu
účastníci žili ve společné domácnosti, hospodařili spolu, finanční prostředky
sdružovali na jediném účtu u peněžního ústavu, obě stavby realizovali v úmyslu
užívat je do budoucna k uspokojování svých potřeb a výstavbu provedli
svépomocí. Poznamenal, že žalovaný vystupoval ve stavebním řízení jako
stavebník jen proto, že měl ve výlučném vlastnictví pozemky, na nichž bylo
zemědělské stavení zbudováno, a nikoliv z toho důvodu, aby nabyl zemědělské
stavení do výlučného vlastnictví. Jak se podává z protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 19. 2. 2015, dovolatel sám explicitně uvedl, že „v hospodářském stavení chtěli oba
fungovat, že by zde soukromě hospodařili.“ Taktéž z žádosti o vydání stavebního
povolení podaného dne 12. 11. 1990 na stavební úřad v Židlochovicích vyplývá,
že ji podali a podepsali oba účastníci. O výlučný majetek žalovaného ve smyslu tzv. transformace podle § 143 odst. 1
písm. a) obč. zák. nemůže jít již z toho důvodu, že zákonná úprava pojila
výlučné vlastnické právo s transformací výlučného majetku pouze a jenom s
případy, kdy se jednalo o majetek nabytý pouze jedním z manželů za majetek
náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela. O tento případ však v
posuzované věci nejde proto, že žalovaný nebyl osobou, která by měla nabýt
zemědělské stavení do svého výlučného vlastnictví.
Jestliže soudy vyšly ze
zjištění, která ostatně potvrzuje v dovolání sám žalovaný, že stavba
zemědělského stavení byla vybudována svépomocí oběma účastníky, a dále ze
zjištění, která nepodléhají dovolacímu přezkumu, že výstavba probíhala při
„zjevně normálním průběhu manželství“ a společném hospodaření a soužití mimo
jiné s úmyslem společného užívání k uspokojování potřeb manželů, pak je zřejmé,
že v dané věci nešlo o nabytí majetku pouze jedním z manželů, ale oběma manžely
společně, protože oba manželé stavbu zemědělského stavení za trvání manželství
vybudovali s úmyslem užívat ji společně. To platí tím spíše, jestliže odvolací
soud učinil další skutkový závěr, že z okolností nebylo zřejmé, že by se mělo
jednat o stavbu ve výlučném vlastnictví pouze jednoho z manželů. Finanční
prostředky, které byly na výstavbu použity, tak nebyly jedinou hodnotou, díky
které vznikla nová věc (stavba zemědělského stavení), ale pouze jedním z
dílčích prostředků sloužících k jejímu vybudování, jestliže se jednalo o stavbu
zřízenou společně účastníky svépomocí. Nešlo tedy o transformaci majetku ve
smyslu § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák., i kdyby se jednalo o finanční
prostředky pouze ve výlučném vlastnictví žalovaného. Uvádí-li pak žalovaný, že na vybudování zemědělského stavení vynaložil peněžní
prostředky ze svého výlučného vlastnictví, pročež se jedná pouze o jejich
transformaci, nemůže tato námitka rovněž s ohledem na výše uvedené obstát. I
kdyby vynaložené finanční prostředky ve výlučném vlastnictví žalovaného
skutečně byly, na závěru odvolacího soudu, že jde pouze o tzv. vnos, by se nic
neměnilo, neboť by šlo o situaci, kdy jsou výlučné prostředky jednoho z manželů
vynaložené vedle dalších prostředků (u stavby se typicky bude jednat o
svépomocné práce apod.) na pořízení věci v SJM. Jestliže za této situace dospěly nalézací soudy k závěru, že zemědělské stavení
je v SJM účastníků, nelze tomuto závěru nic vytknout. Takový závěr pak vyplývá
i z jednoznačného znění § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák., podle kterého
společné jmění manželů tvoří majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma
společně za trvání manželství, s výjimkami v tomto ustanovení uvedenými, o
které se však v daném případě nejedná. Rovněž závěr odvolacího soudu o povaze
žalovaným vložených finančních prostředků coby vnosu, pokud by se jednalo o
výlučné finanční prostředky žalovaného, s odkazem na shora uvedené obstojí. Ani poslední námitka dovolatele směřující k neprovedení důkazu výslechem rodičů
dovolatele přípustnost dovolání nezakládá. Podle judikatury dovolacího soudu, není soud povinen provést všechny důkazy
navrhované účastníkem řízení. Provedení navrhovaných důkazů záleží na jeho
hodnocení, které důkazy je nezbytné provést, a zda a nakolik je potřebné
dosavadní stav dokazování doplnit. Soud se však vždy při odůvodnění musí
vypořádat s tím, proč některé navržené důkazy neprovedl (srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3116/2011, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3983/2008).
Odvolací soud označil provedení důkazu výslechem svědků za nadbytečné. Tento
postup odvolací soud řádně odůvodnil (str. 6 rozsudku), a to tak, že na věcně
správném závěru soudu prvního stupně by provedení důkazu stejně ničeho nemohlo
změnit, jestliže navrženými důkazy měla být prokázána skutečnost, že na
svépomocnou výstavbu zemědělského stavení měly být použity pouze finanční
prostředky dovolatele. Neprovedením navrženého důkazu tak nebyla práva dovolatele dotčena, odvolací
soud řádně odůvodnil, proč v dané věci další důkaz nebylo nutné provádět;
uzavřel, že i kdyby provedením důkazu bylo prokázáno tvrzení, ke kterému byl
tento důkaz navržen, nemohlo by to vést k rozhodnutí příznivému pro dovolatele. Závěr, podle něhož soud není povinen provést všechny účastníkem řízení navržené
důkazy, plyne zcela zřejmě již ze znění § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř.,
jakož i z ustálené judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu [srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. II. ÚS 182/02 (dostupný na
https://nalus.usoud.cz), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006 (uveřejněný pod č. C 5 978 v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck)]. Dovolatel ve svém dovolání uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém
jeho rozsahu. Z tohoto důvodu je podle dovolacího soudu vhodné rovněž poukázat
na to, že podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání proti rozhodnutím
v části týkající se výroku o nákladech řízení přípustné. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, a podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. je odmítl. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o
náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.