USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně M. Š., zastoupené JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 222/5, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 17 C 58/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2024, č. j. 14 Co 45/2024-183, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Okresní soud v Břeclavi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 10. 2023, č. j. 17 C 58/2018-144, zamítl žalobu o určení, že F. K., zemřelý dne 11. 4. 1997, byl ke dni své smrti vlastníkem pozemků parc. č. XY a části pozemku parc. č. XY vzniklé geometrickým plánem zhotoveným Ing. Janem Hlávkou, Riegrova 60, Břeclav, č. plánu 456-50/2009 ze dne 7. 4. 2009, a v tomto plánu označené jako nová parcela č. XY, nyní zapsaných na LV č. 60000 pro k. ú. XY (výrok I). Dále soud prvního stupně určil, že žalobkyně je vlastnicí id.
1/2 pozemků parc. č. XY a části pozemku parc. č. XY vzniklé geometrickým plánem zhotoveným Ing. Janem Hlávkou, Riegrova 60, Břeclav, č. plánu 456-50/2009 ze dne 7. 4. 2009, a v tomto plánu označené jako nová parcela č. XY, nyní zapsaných na LV č. 60000 pro k. ú. XY, a že F. K., zemřelý dne 11. 4. 1997, byl ke dni své smrti vlastníkem id. 1/2 pozemků parc. č. XY a části pozemku parc. č. XY vzniklé geometrickým plánem zhotoveným Ing. Janem Hlávkou, Riegrova 60, Břeclav, č. plánu 456-50/2009 ze dne 7.
4. 2009, a v tomto plánu označené jako nová parcela č. XY, nyní zapsaných na LV č. 60000 pro k. ú. XY (výrok II). Nakonec rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
2. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou účastnic (dovolání žalobkyně směřovalo proti výroku I prvostupňového rozsudku, dovolání žalované pak proti výroku II – pozn. dovolacího soudu) rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil a ve výroku II změnil tak, že se zamítá žaloba na určení, že žalobkyně je vlastnicí id. 1/2 pozemků parc. č. XY a části pozemku parc. č. XY vzniklé geometrickým plánem zhotoveným Ing. Janem Hlávkou, Riegrova 60, Břeclav, č. plánu 456-50/2009 ze dne 7. 4. 2009, a v tomto plánu označené jako nová parcela č. XY, nyní zapsaných na LV č. 60000 pro k. ú. XY, a že F. K., zemřelý dne 11. 4. 1997, byl ke dni své smrti vlastníkem id. 1/2 těchto nemovitých věcí (výrok I). Dále odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) spatřovala v tom, že se odvolací soud při posuzování otázky dobré víry žalobkyně a jejího otce F. K., jako předpokladu pro vydržení vlastnického práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jak tato praxe vyplývá zejména z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, a dále v tom, že odvolací soud nesprávně aplikoval § 121 o. s. ř. z hlediska hodnocení důkazu, a to rozhodnutí státního notářství v Břeclavi ze dne 27. 11. 1981. Dovolacím důvodem je pak i skutečnost, že napadené rozhodnutí je ve svých závěrech zcela odlišné od závěrů, které učinil tentýž soud v rozsudku ze dne 7. 12. 2017, č. j. 14 Co 54/2017. Rozhodnutí Státního notářství v Břeclavi ze dne 27. 11. 1981, č. j. D 918/81, jímž bylo rozhodnuto v pozůstalostním řízení po M. K., není skutečností, která by zakládala pochybnost o tom, že je pozemek ve vlastnictví F. K. Ze skutečnosti, že některé pozemky nebyly v řízení o dědictví projednány, proto nelze činit skutkové ani právní závěry. Pozemky, o jejichž prodej F. K. žádal jako o pozemky parc. č. XY a XY již v roce 1981, toto označení neměly. Dědicové tak mohli z rozhodnutí o pozůstalosti dovodit pouze to, že všechny pozemky zdědila žalobkyně. Z pohledu dokazování se v nyní projednávané věci nabízel důkaz výslechem notáře, případně dalších svědků; byl však proveden pouze důkaz přečtením spisu Státního notářství v Břeclavi sp. zn. D 918/81. Dále namítla, že krajský soud v rozsudku ze dne 7. 12. 2017, č. j. 14 Co 54/2017-127, konstatoval, že podmínky pro vydržení vlastnického práva byly naplněny, nicméně nyní v napadeném rozhodnutí zaujal zcela jiný názor. K tomu odkázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02, a ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. IV. ÚS 525/02. Závěrem uvedla, že její postavení lze srovnat s postavením tzv. dobrověrného nabyvatele, k čemuž odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 165/11 a sp. zn. I. ÚS 2219/12. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Žalovaná ve svém vyjádření navrhla, aby bylo dovolání žalobkyně odmítnuto.
5. Dovolání není přípustné.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
8. Dovolání lze podle § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyloučen je tak a contrario přezkum věci po skutkové stránce (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, či unesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017).
9. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23 (dostupném na https://nalus.usoud.cz), zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn. Pokud například dovolatel tvrdí, že se odvolací soud odchýlil při řešení oné otázky hmotného či procesního práva od ustálené rozhodovací praxe, vymezí, která konkrétní rozhodnutí odvolací soud nerespektoval ve vztahu k oné otázce hmotného nebo procesního práva.
10. Dovolatel je tak povinen formulovat obecnou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá; úkolem dovolacího soudu není zkoumat správnost postupu odvolacího soudu ohledně otázek specifických jen pro danou věc, které nemohou mít judikatorní přesah. Každý případ má totiž individuální rysy, a pokud by předpoklad přípustnosti dovolání měl směřovat jen k individuálnímu postupu soudu v konkrétní věci, pak by bylo možno takto odůvodnit přípustnost dovolání proti jakémukoliv rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. To zákonodárce, který dovolání upravil jako mimořádný opravný prostředek, jistě neměl na mysli [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 882/2023 (dostupné na www.nsoud.cz)].
11. Dovolání předně polemizuje se závěrem odvolacího soudu stran toho, že nedošlo k vydržení předmětných pozemků F. K., potažmo že nedošlo k vydržení předmětných pozemků žalobkyní a F. K., a to do jejich podílového spoluvlastnictví.
12. Jelikož k případnému nabytí (spolu)vlastnického práva vydržením mělo podle skutkových tvrzení žalobkyně (a skutkovému stavu zjištěnému soudem prvního stupně, s nímž se odvolací soud v tomto ohledu ztotožnil) dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení této otázky podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „obč. zák.“).
13. Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§ 129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§ 130 odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 obč. zák.).
14. Nejvyšší soud opakovaně konstatoval, že v řízení o posouzení oprávněnosti držby záleží na individuálním posouzení každé věci a na hodnocení zjištěných skutečností v nalézacím řízení. V tomto typu řízení jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Dovolací soud proto zpochybní otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené či by nebyly řádně odvodněny (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4952/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 81/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3461/2022, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4370/2009, uveřejněný pod číslem 107/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu rozhodujícího v nalézacím řízení, která však musí být řádně odůvodněna.
15. Oprávněný držitel věc drží v omluvitelném omylu, že mu patří, přičemž omluvitelný omyl je ten, ke kterému došlo při zachování obvyklé míry opatrnosti posuzované z objektivního hlediska (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000, a ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2451/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 877/2009).
16. Oprávněná držba ve smyslu ustanovení § 130 odst. 1 obč. zák. se nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus) (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2000, sp. zn. 22 Cdo 417/98).
17. Soudy shodně vyšly ze zjištění (bod 26 prvostupňového rozsudku a bod 16 rozsudku odvolacího soudu), že držba F. K. a M. K. byla od jejího počátku oprávněná, neboť se od svého počátku zakládala na omluvitelném omylu – domnělém právním důvodu (ústní kupní smlouvě z roku 1955). Tento závěr není předmětem dovolacího přezkumu.
18. Manželé K. však předmětné pozemky do majetkového společenství manželů vydržet nemohli, neboť od chopení se držby do nabytí účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, jenž vydržení v původním znění neumožňoval, neuplynula potřebná vydržecí doba podle předchozí právní úpravy (k tomu viz rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 12. 2017, č. j. 14 Co 54/2017-127). Z důvodu úmrtí M. K. v roce 1981 pak nemohlo dojít ani k vydržení předmětných pozemků do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, neboť to smrtí M. K. zaniklo, pročež v úvahu přicházelo toliko vydržení otcem žalobkyně, F. K. (bod 15 rozsudku odvolacího soudu), a to nejdříve k 1. 1. 1992, k němuž bylo možné vydržet pozemek ve státním (socialistickém) vlastnictví – (bod 27 prvostupňového rozsudku).
19. Žalobkyně se v nyní projednávané věci z výše uvedených důvodů (reflektovaných následně v příslušných pasážích rozsudků) domáhala určení, že k vydržení předmětných pozemků došlo F. K., in eventum jím a žalobkyní, a to u každého z nich v rozsahu podílu o velikosti id. 1/2.
20. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámí se skutečnostmi, které objektivně musejí vyvolat pochybnosti o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2531/2015). Na tom nic nemění skutečnost, že držitel bude subjektivně i nadále v dobré víře. Je lhostejné, jakým způsobem bude držitel s takovýmito skutečnostmi seznámen, podstatné je to, že budou takového charakteru, aby byly schopny (při postupu s obvyklou mírou opatrnosti) u každého vyvolat pochybnosti o vlastnictví věci (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 400/2012).
21. Napadené rozhodnutí je založeno na klíčových závěrech, že nemohlo dojít k vydržení předmětných pozemků ke dni 1. 1. 1992, neboť již v roce 1981 při projednání dědictví po M. K. nebyly do pozůstalosti zařazeny předmětné pozemky, přičemž tak neučinili ani pozůstalí, tj. F. K. a žalobkyně (bod 16 rozsudku odvolacího soudu).
22. Odvolací soud dospěl k závěru, že za života M. K. držel F. K. s M. K. pozemky v dobré víře (opírající se o domnělou kupní smlouvu z roku 1955) do bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Nato odvolací soud konstatoval, že úmrtím M. K. došlo ke skončení držby (ve prospěch bezpodílového spoluvlastnictví manželů, které zaniklo). Odvolací soud posléze považoval za podstatné, aby se případná držba F. K. a žalobkyně (ve prospěch podílového spoluvlastnictví) po projednání dědictví opírala o domnělý právní titul, který však v řízení z důvodu neprojednání předmětných pozemků v dědickém řízení nebyl tvrzen ani prokázán. Již z toho důvodu nemohla žalobkyně nabýt dobrověrnou držbu předmětných pozemků, neboť neprokázala existenci domnělého titulu k chopení se držby, přičemž putativním titulem pro ni nemůže být (jak tomu bylo zřejmě u M. K.) domnělá kupní smlouva z roku 1955. S tímto – pro hodnocení oprávněné držby žalobkyně – klíčovým závěrem odvolacího soudu dovolatelka právně relevantním způsobem nepolemizuje. Naopak dovolatelka v dovolání explicitně poukazuje na putativní titul v podobě domnělé kupní smlouvy z roku 1955. Ten však nesvědčil jí, nýbrž jejím rodičům. Pokud tedy dovolatelka pojí předpoklad přípustnosti dovolání k pozbytí dobré víry při držbě předmětných nemovitostí, pak přehlíží skutečnost, že ona sama držbu v dobré víře nikdy nenabyla, neboť se držby předmětných pozemků chopila bez existence (jakéhokoliv) domnělého právního důvodu.
23. Lze proto uzavřít, že ve vztahu k oprávněné držbě a případnému vydržení spoluvlastnického podílu žalobkyní nepředkládá dovolatelka žádnou zobecnitelnou otázku, kterou by se měl dovolací soud zabývat, ani nevymezuje předpoklad přípustnosti dovolání v tom směru, že by předestřela, od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se odvolací soud při řešení (blíže nespecifikované) otázky měl odchýlit.
24. Odvolací soud pod bodem 16 rozsudku nadto vyložil důvody, pro které žalobkyně nemohla držet spoluvlastnický podíl k předmětným pozemkům v dobré víře (neexistence domnělého titulu, nemožnost být v dobré víře ohledně platnosti původního nabývacího titulu z roku 1955, nutnost registrace a zaevidování převodních smluv, původní přesvědčení žalobkyně, že pozemky byly převedeny ještě za života, časový odstup dodatečného projednání dědictví).
25. Ostatně tvrzení žalobkyně ve svém souhrnu vykazují vnitřní rozpory. Domáhala-li se žalobkyně jedním petitem určení, že výlučným vlastníkem předmětných pozemků se stal její otec F. K., nemohla již z toho důvodu být v dobré víře (v existenci domnělého právního důvodu) ohledně její držby spoluvlastnického podílu na předmětných pozemcích, neboť smrtí její matky M. K. by k projednání dědictví ohledně těchto pozemků nemohlo dojít. Výlučným vlastníkem by totiž byl její otec, který byl stále naživu.
26. Ve vztahu k F. K. a jeho dobré víře odvolací soud konstatoval, že nezahrnutím předmětných pozemků do pozůstalosti došlo k narušení jeho dobré víry ve vztahu k přesvědčení, „že mu uvedené pozemky v ideální jedné polovině náleží“ (bod 16 rozsudku odvolacího soudu). Je otázkou, zda se z uvedených důvodů dobrá víra F. K. nemohla vztahovat k přesvědčení, že pozemky drží jako jejich výlučný vlastník, neboť v takovém případě by pozemky součástí pozůstalosti nebyly. Závěry nalézacích soudů nicméně spočívají na tom, že původně, tj. před smrtí M. K., drželi předmětné pozemky rodiče žalobkyně „ve prospěch jejich majetkového společenství“, resp. bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Držba F. K. jako výlučného vlastníka by tak mohla započít nejdříve po smrti M. K. Nicméně vydržení předmětných pozemků toliko F. K. do jeho výlučného vlastnictví zpochybňuje sama žalobkyně svými tvrzeními učiněnými jak v průběhu řízení, tak v dovolání. Pokud žalobkyně zdůrazňuje, že měla předmětné pozemky zdědit, resp. že se jejich držby ujala po smrti své matky v roce 1981, pak je evidentní, že současně nemohl F. K. držet pozemky ve prospěch „výlučného vlastnictví“, nýbrž – toliko – případně jako spoluvlastník.
27. Ačkoliv dovolací soud zastává názor (který však explicitně nevyplývá z rozsudku odvolacího soudu), že ani F. K. nesvědčil po smrti M. K. putativní titul k držbě ideálního spoluvlastnického podílu na předmětných pozemcích (ačkoliv odvolací soud pod bodem 16 rozsudku konstatoval, že došlo k narušení dobré víry F. K., že mu pozemky rozsahu ideální jedné poloviny náleží, je současně zřejmé, že držba ideální jedné poloviny není totéž, co předchozí držba ve prospěch bezpodílového spoluvlastnictví manželů – pozn. dovolacího soudu), nepovažuje dovolací soud ani při absenci tohoto sdělení úvahu odvolacího soudu o pozbytí jeho dobré víry za zjevně nepřiměřenou. Odvolací soud pod bodem 16 rozsudku uvedl: „Pokud F. K. držel pozemky se svou manželkou v dobré víře v době jejich života do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, pak v okamžiku smrti M. K. tato společná držba skončila, a pokud F. K. i nadále pozemky držel již sám vycházeje z ústně uzavřené smlouvy, tedy pouze putativního právního titulu, aniž by však věděl, že právně žádná kupní smlouva uzavřena nebyla, bylo třeba od něj očekávat, že v dědickém řízení po zemřelé manželce uplatní jako součást pozůstalosti i sporné pozemky. Pokud tak neučinil a tyto pozemky nebyly v dědickém řízení projednány, došlo k narušení dobré víry F. K., že mu uvedené pozemky v ideální jedné polovině náleží, neboť takové skutečnosti musely u něj vyvolat pochybnosti o vlastnictví nemovitostí.“ Odvolací soud řádně odůvodnil, jaké konkrétní okolnosti byly způsobilé (objektivně) narušit dobrou víru F. K., pročež od tohoto okamžiku již nemohl být držitelem (se zřetelem ke všem okolnostem) v dobré víře. Ostatně v této souvislosti dovolání také neobsahuje žádnou zobecnitelnou právní otázku, jejíž řešení by mělo být v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1843/2000.
28. Co se týče námitek vůči dokazování, pak lze stručně uvést, že s těmito nespojila dovolatelka žádný předpoklad přípustnosti dovolání, neboť pouze tvrdila, že odvolací soud „nesprávně aplikoval § 121 o. s. ř z hlediska hodnocení důkazu“, pročež se těmito námitkami dovolací soud nemohl zabývat. Jen pro úplnost lze uvést, že z hlediska zásady volného hodnocení důkazů úvaha odvolacího soudu bez pochybností obstojí.
29. Nakonec se dovolací soud neztotožňuje s námitkou dovolatelky, že Krajský soud v rozsudku ze dne 7. 12. 2017, č. j. 14 Co 54/2017-127, konstatoval, že podmínky pro vydržení vlastnického práva byly naplněny, načež nyní v napadeném rozhodnutí zaujal zcela jiný názor. Přestože odvolací soud v této věci nevyloučil možnost vydržení vlastnického práva, neznamená to automaticky, že konstatoval, že došlo k naplnění všech podmínek, které jsou k vydržení zapotřebí. Odvolací soud dovodil, že držba F. K. a M. K. se zakládá na omluvitelném omylu, což je toliko jedním z předpokladů vyžadovaným pro vydržení. Záhy odvolací soud dospěl k tomu, že z důvodu úmrtí M. K. nedošlo k vydržení do bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Není tedy ani zřejmé, jaké údajné „splnění podmínek vydržení“ měl odvolací soud podle tvrzení žalobkyně konstatovat.
30. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
31. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost tímto usnesením uložená, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 28. 5. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu