22 Cdo 1351/2024-190
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce V. K., zastoupeného Mgr. Janem Staňou, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října 2663/150, proti žalovaným 1) T. V. a 2) B. P., zastoupeným JUDr. Janem Březinou, MLaw, advokátem se sídlem v Praze 1, V Jámě 699/1, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 11 C 3/2022, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 10. 2023, č. j. 57 Co 153/2023-167, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 1. 2024, č. j. 57 Co 153/2023-179, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud ve Vsetíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 4. 2023, č. j. 11 C 3/2022-139, určil, že žalobce je výlučným vlastníkem stavby bez č. p., označené jako zahradní domek, postavené na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, a to v jeho části, která je na geometrickém plánu č. 237/2013 ze dne 15. 10. 2013, který je přílohou tohoto rozsudku, označena novým parc. č. XY (výrok I), dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
2. Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 10. 2023, č. j. 57 Co 153/2023-167, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 1. 2024, č. j. 57 Co 153/2023-179, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I tak, že určil, že žalobce je výlučným vlastníkem budovy č. e. XY na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, a to v jeho části, která je na geometrickém plánu č. 237/2013 ze dne 15. 10. 2013, který je přílohou tohoto rozsudku, označena novým parc. č. XY (výrok I rozsudku odvolacího soudu), potvrdil výrok II rozsudku soudu prvního stupně (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále i „dovolatelé“) včasné dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
4. Namítají, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky hmotného práva, kdo nabývá vlastnické právo ke stavbě postavené na cizím pozemku za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“) pokud stavbu stavělo společně více osob (odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1174/2001 a sp. zn. 22 Cdo 2258/2007). Otázka hmotného práva, zda je stavba, jejímž zhotovitelem je jen jeden z manželů a která byla zhotovena během manželství, součástí společného jmění manželů, by podle názoru dovolatelů měla být dovolacím soudem posouzena jinak.
5. V odůvodnění dovolání uvádějí, že odvolací soud převzal takřka veškeré skutkové a právní závěry soudu prvního stupně. Pouze soud prvního stupně vycházel z toho, že byla prokázána existence stavby nejméně v roce 2006, a odvolací soud uzavřel, že stavba byla zhotovena již v roce 1990. K odvolací námitce žalovaných, že stavbu nemohl nabýt otec žalobce výlučně, ale do společného jmění, odvolací soud uvedl, že „žalovaní nepřišli s vlastním tvrzením skutkových okolností navázaným na právní důsledky protinormy, které by skutkové okolnosti tvrzené a prokázané žalobcem stavělo do jiného světla“. Takové odůvodnění však postrádá smysl, neboť žalovaní nenamítali jiné skutkové
okolnosti, ale nesprávné právní posouzení majetkového režimu manželů. K prokázání toho, kdo a kdy stavbu postavil, navrhl žalobce výslech manželky jeho otce, která však neuvedla, že by otci žalobce pouze vypomáhala, ale vypověděla, že stavbu stavěli po dobu trvání manželství (2001-2020), a to od základů, a do data úmrtí jejího manžela nebyla stále dokončena. Je tedy zřejmé, že sporná stavba není stavbou, která byla zkolaudována v roce 1990. Zjištěné skutečnosti neodpovídají ani situacím, které Nejvyšší soud posuzuje jako pouhou výpomoc. Stavba proto neměla být zařazena do dědictví jako výlučný majetek otce žalobce. Dovolatelé zdůrazňují, že nezpochybňují zjištěný skutkový stav, ale poukazují na to, že je třeba jej právně posoudit odlišně.
6. Soudům nižších stupňů dále vytýkají, že se nezabývaly tím, zda by stavba nebyla ve výlučném jmění manželů i v případě, že by ji za trvání manželství zhotovil výlučně jeden z manželů. Mají za to, že tuto otázku dovolací soud v rozhodovací praxi dosud výslovně neřešil. Vyřešení této právní otázky považují za právně relevantní i pro případ, že by stavba vznikla ještě před uzavřením manželství se svědkyní K., neboť lze předpokládat, že šlo o druhé manželství a první manželkou byla matka žalobce, a soud by tedy musel zkoumat, zda se taková stavba nestala součástí společného jmění (nebo bezpodílového spoluvlastnictví) rodičů žalobce.
7. Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení.
8. Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
9. Dovolání není přípustné, neboť odvolací soud se při svém rozhodnutí neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu k vlastnictví zhotovované věci a na řešení dalších právních otázek formulovaných dovolateli rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
K vlastnictví stavby zhotovené více osobami
12. Odvolací soud označil za skutkově i právně správný závěr soudu prvního stupně o tom, že H. K. nebyla zhotovitelem sporné stavby, neboť se na její výstavbě podílela jen v rámci rodinné výpomoci a vůle H. K. a otce žalobce byla taková, že „stavebníkem stavby v občanskoprávním smyslu bude jen otec žalobce“. Soud prvního stupně učinil zjištění o shodné vůli otce žalobce a H. K. z více důkazů, které hodnotil ve vzájemné souvislosti, nejen z výpovědi svědkyně K.
13. V rozsudku ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, Nejvyšší soud uvedl, že vlastnictví k nově zhotovené stavbě nabývá ten, kdo stavbu uskutečnil s (právně relevantně projeveným) úmyslem mít ji pro sebe (stavebník), a že při posouzení vlastnických a jiných právních vztahů ke stavbě vzniklé společnou činností více osob je třeba vycházet z obsahu dohody uzavřené mezi těmito osobami. Odvolací soud rozhodl v souladu s uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, neboť vycházel ze shodné vůle osob, které se na stavbě měly podílet. Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu vyjádřenou v rozsudku ze dne 25. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2258/2007, neboť v něm Nejvyšší soud řešil spoluvlastnictví stavby vzniklé společnou činností, u které naopak k žádnému projevu shodné vůle týkající se vlastnictví zhotovované věci nedošlo.
K nabytí stavby zhotovené za trvání manželství do společného jmění
14. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, zda je stavba, jejímž zhotovitelem je jen jeden z manželů a která byla zhotovena během manželství, součástí společného jmění manželů.
15. Odvolací soud doplnil dokazování listinami a vyšel při svém rozhodnutí ze skutkového zjištění, že sporná stavba jako samostatná věc existovala ještě před svatbou otce žalobce s H. K. v roce 2001, neboť již v roce 1990 bylo vydáno kolaudační rozhodnutí o povolení užívání novostavby zahradního domku a skleníku v katastrálním území XY, stavebníkem byl V. K. a stavbě bylo přiděleno evidenční číslo XY, se kterým stavba dosud existuje. Skutkovými zjištěními odvolacího soudu je dovolací soud vázán a není oprávněn je v dovolacím řízení jakkoliv přezkoumávat (§ 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
16. Právní otázky vymezené žalovaným však předpokládají, že stavba vznikla až za trvání manželství otce žalobce uzavřeného v roce 2001.
17. Nejvyšší soud již několikrát vyslovil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
18. S námitkou, že by soud měl zkoumat, zda otec žalobce nebyl v době vzniku stavby ženatý s matkou žalobce, pokud by dospěl k závěru, že stavba vznikla ještě před uzavřením manželství s H. K. v roce 2001, přicházejí žalovaní nepřípustně až v dovolacím řízení. I když lze v odvolacím řízení rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.
7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4131/2010). Odvolací soud dodává, že ve sporném řízení, pro které platí zásada dispoziční a projednací a kterým je i řízení v této věci, je zásadně věcí účastníků řízení tvrdit skutečnosti významné v projednávané věci [§ 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Soud by proto bez včas uplatněného tvrzení o předchozím manželství otce žalobce ani nebyl oprávněn zkoumat, zda stavba by případně nemohla být do společného jmění manželů (případně bezpodílového spoluvlastnictví manželů) nabyta i před rokem 2001.
19. Dovolání žalovaných není přípustné, Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
20. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 10. 2024
Mgr. David Havlík podepsáno Mgr. Michalem Králíkem, Ph.D. za nepřítomného předsedu senátu