22 Cdo 144/2018-852
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně A. S., zastoupené JUDr. Stanislavem Červencem, advokátem se
sídlem v Praze 10, Bělocerkevská 1301/26, proti žalovanému I. S., zastoupenému
JUDr. Ing. Jaroslavem Hostinským, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská
2134/126, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v
Kolíně pod sp. zn. 6 C 193/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 4. dubna 2017, č. j. 23 Co 137/2015-794, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Návrh žalobkyně na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze
ze dne 4. dubna 2017, č. j. 23 Co 137/2015-794, se zamítá.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení 15 972 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce
žalovaného JUDr. Ing. Jaroslava Hostinského, advokáta se sídlem v Praze 3,
Vinohradská 2134/126.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II
bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění
usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací
řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné,
nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo
proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 5.
2014, č. j. 6 C 193/2004-601, z věcí, které měli účastníci ve společném jmění
manželů (dále také „SJM“), přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně id. ?
domu se všemi součástmi a příslušenstvím, stojícího na pozemku, zapsaného v
katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro S. k., Katastrální
pracoviště K. na LV pro obec a k. ú. P. (dále jen „předmětný dům“), a věci
umístěné v garáži, dílně a skladu předmětného domu, a to 2 kusy kamen zn.
Pohoda, pilu elektrickou, pilu motorovou [výrok I. a)], do výlučného
vlastnictví žalovaného přikázal id. ? předmětného domu, věci, práva a
povinnosti vyplývající z živnostenského podnikání žalovaného podnikajícího pod
IČO: 11250984 v hodnotě 2 469 000 Kč, věci umístěné v garáži, dílně a skladu
předmětného domu, a to svářečku, plynové bomby a žlutý elektrický vozík na
lešení, osobní automobil zn. Škoda 120 L, osobní automobil zn. Vaz 2103 [výrok
I. b)], uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího
podílu na SJM částku 84 500 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. až VI.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 2. 6. 2015, č. j. 23 Co 137/2015-714, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 20. 9. 2016, č. j. 22 Cdo
3692/2016-777, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 4. 4. 2017, č. j. 23 Co 137/2015-794, rozsudek
soudu prvního stupně změnil tak, že z věcí přináležejících do SJM účastníků
přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně věci umístěné v garáži, dílně a
skladu předmětného domu, a to 2 kusy kamen zn. Pohoda, pilu elektrickou, pilu
motorovou a do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal předmětný dům se všemi
součástmi a příslušenstvím a věci umístěné v garáži, dílně a skladu předmětného
domu, a to svářečku, plynové bomby a žlutý elektrický vozík na lešení (výrok
I.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu
na SJM částku 205 000 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a rozhodl
o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud nerespektoval závazný
právní názor dovolacího soudu a „judikaturu tohoto soudu dopadající na tuto
věc“. Nesouhlasí s tím, že podnik žalovaného není součástí SJM účastníků, ale
jeho výlučným vlastnictvím; k tomuto závěru dospěl odvolací soud bez provádění
dokazování. Má za to, že podnik žalovaného nesloužil výlučně k výkonu jeho
povolání. Zdůrazňuje, že žalovaný po skončení služebního poměru příslušníka
Sboru národní bezpečnosti zahájil svou podnikatelskou činnost, v jejímž rámci
provozoval osobní a nákladní automobilovou dopravu, k čemuž mu postačovalo
řidičské oprávnění. Nelze hovořit o tom, že předmět jeho podnikání je totožný s
jeho povoláním, že provozování podnikání žalovaného, resp. věci s ním spojené,
sloužily k výkonu jeho povolání. Žalovaný původně ani neuplatnil požadavek, aby
jeho podnikání, resp. podnik se stal předmětem vypořádání. Žalovaný podnikal v
rámci manželského soužití s žalobkyní a pro své podnikání plně využíval i
finanční prostředky a prostory domu, které náležely do SJM účastníků.
Nesouhlasí dále s tím, že odvolací soud do ceny podniku promítá a zahrnuje vnos
ve výši 2 300 000 Kč za stavu, kdy tyto prostředky použil v rámci svého
podnikání a tyto prostředky se staly jeho součástí, což se promítlo i do
ocenění podniku žalovaného. Jestliže by podnik žalovaného tvořil jeho výlučné
vlastnictví, pak jeho součástí je i finanční hodnota, která představuje již
zmíněný vnos žalovaného. S ohledem na uvedené nesouhlasí s tím, že by cena
předmětného domu měla být snížena o zmíněný vnos, takže by jí měl být přiznán
vypořádací podíl ve výši 1 355 000 Kč. S ohledem na uvedené navrhuje, aby
dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Do doby rozhodnutí dovolacího soudu pak navrhuje odklad
vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalovaný ve vyjádření považuje dovolání za nepřípustné, když dovolatelka
namísto vymezení předpokladů přípustnosti dovolání polemizuje se skutkovými
okolnostmi případu, tedy s okolnostmi spojenými se zahrnutím podniku žalovaného
do vypořádání SJM účastníků, jakož i s výší vypořádacího podílu a se
zohledněním vnosu žalovaného do SJM. Navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto a
aby mu byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo před 1. 1. 2014, projednal
dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – [k tomu srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014
(uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh.
obč.)].
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí
závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být
z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které
ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje
[srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013
(uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel
povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné,
přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237
o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)]. K
přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek,
aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu
srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13
(dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým
přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě
dostupná na www.nsoud.cz)]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn
vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá
dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád
vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních
náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem
stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I.
ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl.
ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), týkající se problematiky
přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu
se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost
dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že ve vztahu k
některé z vypořádávaných položek je dovolání přípustné, neznamená, že je
dovolání přípustné bez dalšího i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu,
které se týkají jiných položek, a dovolací soud je již jen z tohoto důvodu
oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2537/2013 (uveřejněný pod č. C 12 873 v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále
jen „Soubor“)].
Z obsahu dovolání se podává jediná řádně vymezená otázka přípustnosti dovolání
spočívající v tom, že odvolací soud nerespektoval závazný právní názor
dovolacího soudu obsažený v rozsudku ze dne 20. 9. 2016, č. j. 22 Cdo
3692/2016-777; má přitom za to, že podnik žalovaného byl součástí společného
jmění manželů účastníků.
Dovolání není přípustné, neboť odvolací soud závazný právní názor dovolacího
soudu plně respektoval.
V rozsudku ze dne 20. 9. 2016, č. j. 22 Cdo 3692/2016-777, Nejvyšší soud s
poukazem na svou dřívější judikaturu zdůraznil, že předmětem bezpodílového
spoluvlastnictví manželů (dále jen „BSM“) nebyly věci sloužící výkonu povolání
jen jednoho z manželů, přičemž takovou věcí zpravidla byl i podnik. Podnik
totiž mohl být předmětem BSM jen za předpokladu, že šlo o podnik náležející
oběma manželům jako podnikatelům. Pokud však podnikatelem byl jen jeden z
manželů a šlo o věc sloužící výkonu jen jeho povolání, náleží podnik do
odděleného vlastnictví podnikajícího manžela. Podnik náležející do odděleného
vlastnictví podnikajícího manžela se k 1. 8. 1998, kdy nabyl účinnosti zákon č.
91/1998 Sb., nestal předmětem společného jmění manželů, pročež při soudním
vypořádání SJM není možné tento podnik ani jeho součásti vypořádat. V poměrech
této věci se dovolací soud neztotožnil s argumentací obsaženou v dovolání, že
by odvolací soud ve svém dřívějším rozsudku ze dne 23. 10. 2012, č. j. 22 Cdo
4250/2010-418, zavázal k tomu, že podnik žalovaného je v SJM účastníků; naopak
odvolací soud zavázal k tomu, aby se znovu a řádně zabýval otázkou, zda podnik
žalovaného je součástí SJM účastníků či je v jeho výlučném vlastnictví.
Tyto závěry odvolací soud v napadeném rozsudku adekvátně reflektoval, přičemž
na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že předmětem vypořádávaného SJM není
podnik žalovaného, neboť – s ohledem na vznik živnostenského oprávnění
žalovaného, jakož i skutečnost, že podnikatelem byl pouze on, nikoliv i
žalobkyně – je ve výlučném vlastnictví žalovaného.
Ostatně žalobkyně závěry odvolacího soudu v rovině právní nijak nezpochybňuje.
Zásadně jen namítá, že žalovanému postačovalo k provozování živnosti osobní a
nákladní automobilové dopravy toliko řidičské oprávnění, z čehož dovozuje, že
by se výluka z BSM neměla uplatnit. Nadto žalovaný užíval k podnikání i
finanční prostředky a prostory domu, které náležely do SJM účastníků.
Z uvedeného je zřejmé, že nijak nezpochybňuje rozhodný závěr o tom, že žalovaný
již před 1. 8. 1998 podnikal v osobní a nákladní automobilové dopravě a že ona
sama nepodnikala. Skutečnost, že žalovaný měl užívat k podnikání i finanční
prostředky a prostory předmětného domu, které náležely do SJM účastníků, jsou
pro posouzení právního režimu podniku žalovaného nerozhodné.
Snaží-li se snad žalobkyně poukazem toliko na potřebu řidičského oprávnění k
provozování živnosti zpochybnit skutečnost, že žalovanému vznikl podnik, lze v
této souvislosti odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp.
zn. 22 Cdo 4625/2014 (uveřejněný pod č. C 15 037 v Souboru), v němž Nejvyšší
soud zdůraznil: „Podnikateli vzniká podnik coby hromadná věc ze zákona, a to v
okamžiku, kdy podnikatel nabude věci, práva či jiné majetkové hodnoty, které
slouží či alespoň mají sloužit k provozování podniku. Jelikož rozsah věcí, práv
a jiných majetkových hodnot, které připadají v úvahu, aby společně tvořily
podnik, je velmi obsáhlý, v zásadě platí, že podnikatel fakticky vykonávající
soustavnou výdělečnou činnost ji nemůže vykonávat, aniž by mu při této činnosti
vznikl podnik.“
Naznačuje-li žalobkyně, že odvolací soud v souvislosti s podnikem náležitě
nezjistil skutkový stav, jedná se o námitku směřující do skutkového stavu,
která dovolacímu přezkumu nepodléhá (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a
contrario), případně o námitku vady řízení, kterou v této fázi dovolacího
řízení není dovolací soud rovněž oprávněn řešit [srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na
www.nsoud.cz)].
Pomine-li dovolací soud skutečnost, že ve vztahu k dalším námitkám nebyla řádně
vymezena otázka přípustnosti dovolání, je třeba zdůraznit, že ani ony nejsou
způsobilé zpochybnit právní závěry odvolacího soudu.
Konkrétně povahou vnosu žalovaného do předmětného domu ve výši 2 300 000 Kč se
řádně zabýval již soud prvního stupně, který zdůraznil, že žalovaný měl před
uzavřením manželství ve výlučném vlastnictví dům s pozemky ve Š., ty následně
prodal za 2 500 000 Kč a částku 2 300 000 Kč vložil na svůj podnikatelský účet,
z něhož platil faktury dodavateli stavby předmětného domu. Dovolatelka má za
to, že tyto prostředky by se měly promítnout do ocenění podniku žalovaného; s
tím však nelze souhlasit. I kdyby dovolací soud akceptoval námitky žalobkyně,
nebylo by možné uzavřít, že by se měly finanční prostředky vložené na
podnikatelský účet žalovaného promítnout do výnosů z podnikatelské činnosti
žalovaného. Jak již totiž Nejvyšší soud uvedl v rozsudku ze dne 20. 9. 2016, č.
j. 22 Cdo 3692/2016-777, bylo by třeba při stanovení výnosů přihlédnout i k
výlučným finančním prostředkům vynaloženým na pořízení podniku.
Rovněž není nijak vyloučeno, aby tyto prostředky byly zohledněny jako vnos z
výlučného majetku žalovaného do společného jmění účastníků.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl dovolací soud
pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí [srovnej
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne
4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017 (dostupná na www.nsoud.cz)], a to v
rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález
Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na
http://nalus.usoud.cz)].
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o
náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 27. února 2018
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu