22 Cdo 1445/2025-244
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně České republiky – Státního pozemkového úřadu, IČO 01312774, se sídlem v Praze 1, Husinecká 1024/11a, proti žalovanému XY kraji, IČO XY, se sídlem v XY, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 15 C 384/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 12. 2024, č. j. 61 Co 159/2024-220, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobkyně se domáhala určení, že žalovaný je vlastníkem mostu. Tvrdila, že o vlastnictví je spor, most chátrá, není udržován a žalobkyni, kterou za vlastnici považuje příslušný stavební úřad, hrozí sankce za zanedbání údržby. Žalovaný popírá vlastnictví mostu, namítá, že na most se zákon č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky do krajů, (dále jen „zákon č. 157/2000 Sb.“), o který se žaloba opírá, nevztahuje, most nebyl ani uveden v rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ze dne 10. 9. 2001, č. j. 3796/01-4-KN, které se týkalo přechodu majetku na kraj podle uvedeného zákona.
2. Okresní soud v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 3. 2024, č. j. 15 C 384/2021-158, určil, že „Mostní objekt v katastrálním území XY, který převádí komunikaci na parc. č. XY, XY, XY, XY, v katastrálním území XY, je ve vlastnictví XY kraje, se sídlem XY.“ (výroky I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
3. Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 12. 2024, č. j. 61 Co 159/2024-220, výrok I rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), změnil nákladový výrok II (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
4. Odvolací soud vycházel při svém rozhodnutí z následujících skutečností. Most byl zřízen i kolaudován v roce 1976 a v témže roce byl předán do správy Okresní správě silnic XY. Majetek, s nímž hospodařily okresní správy silnic, byl podle zákona č. 425/1990 Sb., o okresních úřadech, úpravě jejich působnosti a o některých dalších opatřeních s tím souvisejících, po roce 1990 spravován státními příspěvkovými organizacemi (SÚS), a to až do doby přechodu majetku státu na kraje, ke kterému došlo na základě zákona č. 157/2000 Sb., který nabyl účinnosti 1.
1. 2001. Přechod majetku na kraj se týkal i SÚS XY. Podle odvolacího soudu je pro posouzení věci podstatné, zda Správa a údržba silnic XY měla k mostu právo hospodaření, či nikoliv. Pokud k předmětnému mostu měla právo hospodaření, k přechodu vlastnictví k mostu na kraj došlo ze zákona, bez ohledu na skutečnost, zda most byl spravující organizací řádně jako majetek v její správě evidován (a to nebyl), či nikoliv. Bylo prokázáno, že předmětný most po jeho výstavbě převzala do správy státní organizace Okresní správa silnic XY, jež byla právním předchůdcem Správy a údržby silnic XY; za této situace by závěr, že žalovaný není vlastníkem předmětného mostu, bylo možno učinit jen tehdy, bylo-li by prokázáno, že k předmětnému mostu nabyla před 1.
10. 2001 (den přechodu vlastnictví na žalovaného) právo hospodaření jiná státní organizace, případně vlastnické právo nabyl jiný subjekt odlišný od státu. Taková skutečnost však v řízení nebyla prokázána. Odvolací soud tedy uzavřel, že stavba mostu přešla na žalovaný kraj podle § 1 odst. 1 zákona č. 157/2000 Sb. přímo ze zákona, a to s účinností ke dni 1. 10. 2001, kdy nabylo účinnosti rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ze dne 10. 9. 2001, č. j. 3796/01-4-KN.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále i „dovolatel“) včasné dovolání. Dovolacímu soudu vytýká, že věc nesprávně právně posoudil, „přičemž právně významná otázka není v rozhodovací praxi soudů dosud částečně vyřešena, nebo by případně měla být soudem již vyřešená právní otázka posouzena v daném případě jinak.“ Jde o právní otázky: 1) zda je možné převést nemovitou věc (byť neevidovanou v katastru nemovitostí) bez jejího přesného vymezení jako věc hromadnou, tj. úhrnkem, 2) zda je možné projev vůle zákonodárce rozšířit soudním výkladem nad rámec zamýšlené právní úpravy a 3) zda zánik vlastníka věci může naplnit institut opuštění věci, jak je upraven v § 1045 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
6. V odůvodnění dovolání uvádí, že most je samostatnou věcí, k jeho „převodu/přechodu“ je třeba písemná forma, most nemohl být v soupisu nemovitého majetku už z toho důvodu, že převádí účelovou komunikaci přes překážku, kterou je silnice I. třídy ve vlastnictví státu. Předmětem přechodu státního majetku na kraje však účelové komunikace ani mostní objekty, které převádějí účelovou komunikaci přes překážku, nejsou, nebylo úmyslem zákonodárce přenechat vlastnictví účelových komunikací ani staveb, které s nimi souvisí, do vlastnictví krajů. Předmětný most nikdy nebyl součástí silniční sítě II. a III. třídy, pro jeho převod na kraj tedy neexistuje zákonný rámec. Výklad soudů označil za nepřiměřené rozšíření rozsahu zamýšlené transformace. Vymezení mostního objektu jako majetku sloužícího ke správě a údržbě silnic bez bližšího vymezení je dle názoru soudu možno převádět úhrnkem, což je v rozporu s platnou právní úpravou (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1430/2010). S odkazem na znění zákona č. 157/2000 Sb. poukazuje na nutnost označit nemovité věci údaji nezbytnými pro zápis do katastru nemovitostí a další formální náležitosti, které podle jeho názoru zákon „jasně definuje pro platnost daného přechodu (právního jednání)“. Nesouhlasí ani s hodnocením důkazů k prokázání vykonávání práva hospodaření ze strany právního nástupce Okresní správy silnic XY. Závěr o vykonávání správy mostního objektu až do okamžiku případného přechodu vlastnického práva nemá podle názoru dovolatele oporu v provedeném dokazování, nezodpovězena zůstala právní otázka, zda nedošlo k opuštění věci, pokud z projevu vůle neplyne úmysl k převedení vlastnického práva na žalovaného.
7. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení.
8. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání označila skutkové i právní závěry odvolacího soudu za správné a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
9. Dovolání není přípustné.
10. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací
návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
12. Otázka, zda je možné převést nemovitou věc (byť neevidovanou v katastru nemovitostí) bez jejího přesného vymezení jako věc hromadnou, tj. úhrnkem, přípustnost dovolání nezakládá, neboť na jejím řešení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Odvolací soud se zabýval tím, zda došlo k přechodu vlastnického práva ze zákona, nikoli tedy převodem sporného mostu nebo možností převodu „úhrnkem“. Závěr o možnosti převodu úhrnkem navíc dovolatel dovozuje z podřazení sporné mostní konstrukce pod nemovitý majetek sloužící ke správě a údržbě silnic, včetně nepotřebného majetku, který není evidován.
S posouzením mostní konstrukce jako nepotřebného majetku se však odvolací soud neztotožnil (viz bod 13 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Za právně významnou považoval odvolací soud skutečnost, zda Správa a údržba silnic XY měla k rozhodnému datu k mostní konstrukci právo hospodaření, nikoli zda most vedla či nevedla v evidenci. Tento právní závěr dovolatel způsobem, který by mohl založit přípustnost dovolání, nenapadá.
13. Z obsahu dovolání lze usuzovat, že otázkou „zda je možné projev vůle zákonodárce rozšířit soudním výkladem nad rámec zamýšlené právní úpravy“ napadá žalovaný výklad zákona č. 157/2000 Sb. provedený soudem, který představě dovolatele neodpovídá. Není však zřejmé, z čeho žalovaný dovozuje, že z uvedeného zákona je zřejmé, že „předmětem přechodu státního majetku na kraje nejsou účelové komunikace ani mostní objekty, které převádějí účelovou komunikaci přes překážku. Nebylo úmyslem zákonodárce převést na kraje vlastnictví účelových komunikací ani staveb, které s účelovou komunikací souvisí.“ Zákon č. 157/2000 Sb. se o stavbách souvisejících s účelovou komunikací nezmiňuje (v zákoně ani v důvodové zprávě k němu se slovo „komunikace“ ani slova „stavba“ či „silnice“ nevyskytují), a dovolání nevysvětluje, jak k tomuto názoru, pokud jde o most, který „nikdy nebyl součástí silniční sítě II. a III. třídy“, žalovaný dospěl.
14. Dovolání není přípustné ani pro řešení právní otázky, zda zánik vlastníka věci může naplnit institut opuštění věci, neboť ani na řešení této otázky není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Možností závěru o opuštění věci žalovaný v průběhu odvolacího řízení ani neargumentoval. Nejvyšší soud vychází trvale z názoru, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když lze v odvolacím řízení rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.
7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4131/2010). Pokud se tedy odvolací soud možností opuštění věci nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí jen proto spočívat na nesprávném právním posouzení věci (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2507/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4409/2014; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz).
15. K námitkám k dokazování a skutkovým zjištěním dovolací soud dodává, že současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o.
s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
16. Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, proto je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
17. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nebude-li povinnost stanovená tímto usnesením plněna dobrovolně, lze se domáhat jejího splnění návrhem na soudní výkon rozhodnutí anebo u soudního exekutora návrhem na exekuci.
V Brně dne 23. 9. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu