22 Cdo 1510/2024-210
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobců a) J. Z., b) M. Z., c) P. H., všech zastoupených JUDr. Karlem Vítkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Dobrovského 1157/25, proti žalovaným 1) J. C., 2) Z. K., 3) M. K., všem zastoupeným obecným zmocněncem P. B., o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 10 C 252/2019, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 12. 12. 2023, č. j. 69 Co 238/2023-195, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Nejvyšší soud se v této věci zabýval přípustností dovolání za předpokladu, že dovolatelé formulují právní otázku, která má podle jejich tvrzení zakládat přípustnost dovolání, na jiném skutkovém stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud posuzoval otázku mimořádného vydržení části pozemku ve smyslu § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“).
I. Dosavadní průběh řízení 2. Okresní soud v Přerově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 4. 2023, č. j. 10 C 252/2019-157, uložil žalovanému 1) povinnost vyklidit pozemky p. č. XY a p. č. XY, vše v k. ú. XY, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Ve výroku II zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovaným
3. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobců a žalovaného 1) rozsudkem ze dne 12. 12. 2023, č. j. 69 Co 238/2023-195, změnil výrok I rozsudku soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému 1) vyklidit pozemky p. č. XY a p. č. XY, vše v k. ú. XY (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Potvrdil výrok II rozsudku soudu prvního stupně (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III – VI o náhradě nákladů řízení vzniklých účastníkům před soudem prvního stupně (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).
4. Odvolací soud vyložil, že požadavek žalobců na vyklizení pozemků p. č. XY a p. č. XY (dále též jen „pozemky“) není opodstatněný, jelikož žalovaní nabyli vlastnické právo k pozemků (resp. částem, které užívají) na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z. Dovodil, že žalovaní v souvislosti s držbou pozemků (resp. částí, které užívají) byli po stanovenou dobu v nikoliv nepoctivém úmyslu. Žalovaní se chopili držby pozemků v roce 1993, kdy jim pozemky v hranicích, ve kterých je nyní užívají (a které byly v té době vyznačeny dřevěnými kolky), předal v rámci „jednoduché pozemkové úpravy“ zpět do užívání tehdejší uživatel pozemků „ZD XY“. Žalobci podali žalobu na vyklizení pozemků k soudu prvního stupně dne 12. 9. 2019; žalovaní nabyli vlastnické právo k pozemkům 1. 1. 2019 na základě mimořádného vydržení (srovnej § 3066 o. z.).
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání. Jeho přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňují v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
6. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalovaní nabyli vlastnické právo k pozemkům p. č. XY a p. č. XY (resp. částem těchto pozemků, které užívají) na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z.
7. Předně namítají, že rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou nepřezkoumatelná. Soud nepřihlédl k důkazům a skutečnostem, které žalobci v řízení tvrdili a označovali. Soudy podle žalobců neúplně, nepřesně a nesprávně zjistily skutkový stav a na základě takto neúplně zjištěného skutkového stavu dospěly k nesprávnému právnímu závěru. Podle žalobců nevyplývá z provedeného dokazování závěr odvolacího soudu, že žalovaní se chopili držby pozemků v roce 1993, kdy jim pozemky v hranicích, ve kterých je nyní užívají (a které byly v té době vyznačeny dřevěnými kolky), předal v rámci „jednoduché pozemkové úpravy“ zpět do užívání tehdejší uživatel pozemků „ZD XY“.
8. Dále uvádí, že žalobci museli být v nepoctivém úmyslu, a proto nemohli nabýt pozemky do vlastnictví na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z. Podle žalobců je nutné především zohlednit, že žalovaní se chopili držby pozemků ve vlastnictví třetích osob přesahující 50 % výměry nabývaných pozemků. Žalovaným tak muselo být zřejmé, že se chopili držby i cizích pozemků, a tím způsobili žalobcům jakožto legitimním vlastníkům materiální újmu. O této skutečnosti museli žalovaní vědět rovněž po celou dobu užívání pozemků. Podle žalobců žalovaní v řízení netvrdili ani neprokázali skutečnosti výrazně svědčící ve prospěch žalovaných, na základě kterých by soud mohl uzavřít, že žalovaní nabyli pozemky na základě mimořádného vydržení. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a to rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022.
9. Navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
10. Žalovaní se k dovolání žalobců nevyjádřili.
III. Přípustnost dovolání
11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. III. A K nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu a k námitkám směřujícím do provedeného dokazování
13. Žalobci v dovolání předně namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné. Zpochybňují skutková zjištění soudů nižších stupňů s tím, že tato zjištění se nezakládají na provedených důkazech (např. zjištění, v jakém rozsahu a jakým způsobem předal v roce 1993 žalovaným pozemky do užívání tehdejší uživatel pozemků „ZD XY“).
14. Žalobci však v souvislosti s provedeným dokazováním pouze polemizují s příslušnými skutkovými zjištěními odvolacího soudu a souvisejícím procesem dokazování, aniž v této souvislosti řádně formulují konkrétní otázku procesního práva, na níž by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu založeno. V dovolání rovněž neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. považují v této souvislosti za naplněný.
15. Pouhá polemika se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, aniž by dovolatelé uvedli, v čem spatřují (v této souvislosti) splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. (srovnej odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16). V takovém případě je ovšem dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16).
16. V projednávané věci je s ohledem na výše uvedené dovolací soud vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu, která se týkají držby pozemků ze strany žalovaných. I na základě těchto zjištění odvolací soud rozhodl, že v posuzované věci žalovaní nabyli pozemky p. č. XY a p. č. XY (resp. jimi užívanou část těchto pozemků) na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z. V takovém případě není uplatněním (dnes jediného přípustného) dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází- li (byť i jen částečně) z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud a který nebyl v dovolacím řízení řádně zpochybněn. Již jen z tohoto důvodu nemohou přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit námitky žalobců směřující do závěru odvolacího soudu o mimořádném vydržení pozemků p. č. XY a p. č. XY, jelikož jsou založeny na jiném skutkovém stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud a který nebyl v dovolacím řízení řádně zpochybněn (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3795/2023). III.B K mimořádnému vydržení
17. Žalobci namítají, že žalovaní nemohli nabýt pozemky p. č. XY a p. č. XY na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z.
18. Nejvyšší soud předně připomíná, že uplatněné námitky nemohou založit přípustnost dovolání již jen z toho důvodu, že jsou založeny na jiném skutkovém stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud.
19. Nad rámec shora uvedeného k tomu Nejvyšší soud uvádí následující:
20. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.
21. Nejvyšší soud vyložil otázky související s podmínkami mimořádného vydržení v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 (uveřejněném pod č. 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Na toto rozhodnutí rovněž odkázal v usnesení ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1102/2022, nebo v usnesení ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1796/2022.
22. Ze shora uvedené ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se podává, že zákon k mimořádnému vydržení vyžaduje jen uplynutí vydržecí doby a aby nebyl držiteli prokázán „nepoctivý úmysl“.
23. Podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) tedy není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele; ten drží věc v přesvědčení, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu. O nepoctivý úmysl jde, jestliže jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. Kritéria uvedená v § 992 odst. 1 o. z., resp. dříve v § 130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, se tu neuplatní.
24. Při výkladu sousloví „nepoctivý úmysl“ dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v nepoctivém úmyslu jedná především ten, který ví, že tím, že se ujal držby, působí jinému bezdůvodně újmu. Kvalifikace držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“ vychází z hodnocení poctivosti či nepoctivosti v obecném smyslu. K naplnění takové držby postačí „držba v přesvědčení, že se jí nepůsobí nikomu újma“; jde zde o kritérium obdobné dobré víře „v nejméně přísném pojetí“ [srovnej PETROV, J. in PETROV, J., VÝTISK, M., BERAN, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 1163, BĚLOVSKÝ, P. in SPÁČIL, J., KRÁLÍK, M. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 377 a SPÁČIL, J. a kol. Věcná práva. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 90.].
25. Ujme-li se nabyvatel spolu s pozemkem, který nabyl do vlastnictví, i držby části sousedního pozemku, neznamená to bez dalšího, že jedná v nepoctivém úmyslu, a to dokonce ani tehdy, je-li jeho držba nepoctivou ve smyslu § 992 odst. 1 o. z., věta druhá, neboť mu „musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží“. Samotná nedbalost držitele totiž držbu v nepoctivém úmyslu nezakládá, nutný je úmysl držitele. Jestliže však okolnosti případu jsou tak zjevné, že průměrný člověk při běžné péči a opatrnosti musí bez pochybností poznat, že se ujímá držby pozemku o výrazně větší rozloze, než jaký nabyl, pak lze učinit závěr o nikoliv poctivém úmyslu nabyvatele. Nestačí tu však pouhý omyl držitele, byť i jinak neomluvitelný, situace musí být taková, že je třeba učinit závěr o tom, že o rozdílu věděl, resp. vědět musel, přičemž je nutno vždy přihlížet k individuálním okolnostem každého případu.
26. V této souvislosti lze přihlédnout i k judikatuře Nejvyššího soudu k § 130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ovšem s tím, že jde-li o mimořádné vydržení, je třeba držbu posuzovat benevolentněji, nestačí nedbalost držitele při uchopení držby. Přiměřeně se tak uplatní i právní závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004.
27. Jestliže byl tedy poměr výměry nabytého pozemku s pozemkem, jehož držby se držitel bez právního důvodu chopil (sousedním pozemkem) tak velký, že držiteli muselo být nepochybně jasné, že drží více, než nabyl (výměra takto drženého pozemku dosahovala zpravidla výrazně více než 50 % výměry pozemku koupeného či jinak nabytého), pak, nebyly-li tu okolnosti výrazně svědčící v jeho prospěch (např. sporný pozemek byl od nepaměti připlocen k pozemku právních předchůdců držitele a s nimi jako rodinnými příslušníky užíván, přičemž přístup na něj byl možný jen z usedlosti držitele, šlo o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu, nebo držitel byl do omylu uveden znalcem, jeho výměra nebyla ve smlouvě uvedena) jde o držbu nabytou v nepoctivém úmyslu. Je též třeba zvážit, proč skutečný vlastník nemovitosti proti držbě po dobu 20 let nezasáhl (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022).
28. Nepoctivým ve smyslu § 1095 o. z. je zpravidla úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně „vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou“ (§ 993 o. z.). Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální a založené na komplexním posouzení věci; žalující vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Posouzení této otázky je především na úvaze soudů nižších stupňů, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud pak zpochybní úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že jsou zjevně nepřiměřené či nejsou řádně odůvodněny (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1102/2022, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1796/2022).
29. V posuzované věci nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že žalovaní nabyli vlastnické právo k pozemkům p. č. XY a p. č. XY (resp. k částem těchto pozemků, které užívají) na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z.
30. Je nutné především zohlednit, že podle zjištění soudů nižších stupňů se žalovaní chopili držby částí těchto pozemků v roce 1993, kdy jim pozemky v hranicích, ve kterých je nyní užívají (a které byly v té době vyznačeny v terénu dřevěnými kolky), předal v rámci „jednoduché pozemkové úpravy“ zpět do užívání tehdejší uživatel pozemků „ZD XY“. Vytyčení pozemků provedla společnost GENORSERVIS a. s. Olomouc, projekční středisko. Žalovaní se tak mohli opodstatněně domnívat, že užívají pouze pozemky, které byly v jejich vlastnictví (tedy pozemky p. č. XY a p. č. XY), a nikoliv i části sousedních pozemků. V této souvislosti lze rovněž přihlédnout ke zjištění soudů nižších stupňů, že hranice pozemků nebyly jiným způsobem v terénu patrny (vzhledem k charakteru těchto pozemků). Ze zjištění soudů nižších stupňů přitom nevyplývá, že by se žalovaní chopili držby sousedních pozemků ve výměře výrazně vyšší než 50% výměry pozemků vrácených pozemků.
31. S ohledem na výše uvedené nemůže na závěru o mimořádném vydržení pozemků, resp. jejich části, ze strany žalovaných nic změnit ani námitka žalobců týkající se výměry držených pozemků v porovnání s výměrou pozemků, které žalovaným náležely.
32. Uzavřel-li tedy odvolací soud, že žalovaní nabyli vlastnické právo k pozemkům p. č. XY a p. č. XY (resp. k částem těchto pozemků, které užívají) na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z., je jeho rozhodnutí založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Proto ani tyto námitky přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládají.
IV. Závěr a náklady řízení
33. V projednávané věci nemohou přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit námitky žalobců směřující do závěru odvolacího soudu o mimořádném vydržení pozemků p. č. XY a p. č. XY již jen z toho důvodu, že jsou (byť i jen zčásti) založeny na jiném skutkovém stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud a který nebyl v dovolacím řízení řádně zpochybněn. Nad rámec toho Nejvyšší soud vyložil, že závěry odvolacího soudu vztahující se k otázce mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z. jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
34. Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
35. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 7. 2024
Mgr. David Havlík předseda senátu