22 Cdo 1919/2023-470
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně Potis pactores a.s., IČO 27819639, se sídlem v Praze 1, Rybná 716/24, zastoupené JUDr. Radkem Závodným, advokátem se sídlem v Olomouci, Litovelská 1340/2, proti žalovanému M. V., zastoupenému Mgr. Davidem Obenrauchem, advokátem se sídlem v Brně, Kopečná 11, o vydání movitých věcí, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 6 C 298/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 21. 12. 2022, č. j. 23 Co 139/2021-427, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobkyně se domáhala vydání plachtové skladovací haly a „mobilního“ kontejneru, které se nacházejí na pozemcích žalovaného a které měla nabýt kupními smlouvami uzavřenými v únoru a v květnu 2019.
2. Okresní soud ve Svitavách (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 3. 2021, č. j. 6 C 298/2019-193, zamítl žalobu o vydání plachtové skladovací haly s hliníkovou konstrukcí o rozměru 50 m x 20 m a mobilního kontejneru (sociální) inventární číslo 74040, nacházejících se v areálu XY na adrese XY a pozemku p. č. XY v katastrálním území XY (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II a III).
3. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 12. 2022, č. j. 23 Co 139/2021-427, potvrdil výrok I rozsudku soudu prvního stupně v tomto znění: Žaloba o vydání věcí, nacházejících se v areálu XY, a to plachtové skladovací haly s hliníkovou konstrukcí o rozměru 50 m x 20 m na pozemku st. p. č. XY v katastrálním území XY a mobilního kontejneru (sociální) inventární číslo 74040 na pozemku st. p. č. XY v katastrálním území XY, se zamítá (výrok I rozsudku odvolacího soudu), potvrdil výroky II a III rozsudku soudu prvního stupně (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III a IV rozsudku odvolacího soudu).
4. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že věci, jejichž vydání se žalobkyně domáhá, jsou stavbami, které nejsou ani dočasné ani samostatné, a tvoří tak součást pozemku žalovaného. Vycházel přitom také ze zjištění, že jako součást pozemků jsou stavby, které byly umístěny na pozemek na podzim roku 2015 a Městským úřadem v Litomyšli dodatečně povoleny v září 2020, zapsány v katastru nemovitostí. Řízení o dodatečném povolení staveb probíhalo od roku 2016, kolaudační rozhodnutí bylo vydáno v červnu 2021. Stavby byly na pozemky umístěny se souhlasem tehdejší vlastnice, tento souhlas směřoval k trvalému umístění staveb. Stavby vznikly společnou činností tehdejší vlastnice pozemků, S. D., a jejího tehdejšího přítele J. R., který se aktivně zúčastnil jejich zabudování do pozemku a jako zástupce vlastnice pozemku se také účastnil stavebního řízení o dodatečném povolení staveb, také on projevil vůli, že půjde o stavby trvalé. Skladovací hala i sanitární kontejner jsou se zemí pevně spojeny betonovým základem, který neumožňuje oddělení staveb od země bez porušení jejich konstrukce, a to přestože betonový základ není umístěn do nezámrzné hloubky (80 cm). Příslušné stavební orgány shledaly provedení staveb včetně betonových základů za dostatečné. Ve skladovací hale je rozvod elektřiny pro osvětlení jezdecké plochy a rozvody vody pro skrápění jezdecké plochy, sanitární kontejner je napojen na rozvod vody a elektřiny a je k němu připojena jímka k vyvážení.
5. Stavby proto odvolací soud podle § 506 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) považoval za součást pozemku žalovaného.
II. Dovolání
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále i „dovolatelka“) včasné dovolání, kterým napadá rozsudek odvolacího soud v celém rozsahu.
7. Přípustnost dovolání shledává v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky „hmotného a procesního“ práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, a to při posouzení, zda plachtová hala a mobilní kontejner jsou movitými věcmi či součástí pozemků parc. č. st. XY a parc. č. st. XY v katastrálním území XY, na kterých se nacházejí.
8. Má za to, že právní otázku, zda pro posouzení toho, zda věc, jejíhož vydání se žalobce domáhá, je věcí movitou či nemovitou, je rozhodný okamžik, kdy mělo vlastnické právo žalobci či jeho právnímu předchůdci vzniknout, změnit se či zaniknout, posoudil odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
9. Dle názoru žalobkyně je pro posouzení povahy kontejneru stěžejní stav v době nabytí jejího vlastnického práva, nejpozději však okamžik zahájení řízení, kterým se vydání věcí domáhá. Tam, kde rozsudek deklaruje právo nebo povinnost účastníků (tedy např. povinnost věc vydat) se § 154 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) neuplatní. Rozhodný okamžik je tedy třeba posuzovat z pohledu hmotněprávního, nikoli procesního. Posouzením ke dni stavu v době rozhodnutí se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1607/2007. Betonový základ kontejneru byl sice zjištěn, ale musel vzniknout až po 10. 7. 2020, kdy ohledání provedl soud prvního stupně, a tedy nikoli stavební činností původní žalované, jak dovodil odvolací soud. U plachtové haly znalec zjistil, že skrz betonové základy prochází ocelový trn, což dle dovolatelky dokládá, že k zabetonování došlo dodatečně, což připouští i žalovaná, základy dle znalce nenaplňují základní parametry normy ČSN.
10. Za právní otázku dosud neřešenou považuje dovolatelka otázku, zda žalobci zanikne bez dalšího nárok na vydání movité věci, upevní-li žalovaná strana takovou věc v průběhu řízení ke svému pozemku tak, že ji nebude již možné „prostě a jednoduše naložit a odvézt“, a zda žalovaná strana tímto způsobem nabude vlastnické právo k věci. Takový postup žalované nemůže dle názoru dovolatelky požívat právní ochrany.
11. Odvolacímu soudu dále vytýká, že se nezabýval možností odstranění obou věcí z pozemku bez porušení jejich podstaty a mírou jednoduchosti takového odstranění; připomíná, že je třeba vždy zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3259/2018). Závěr odvolacího soudu, že betonový základ neumožňuje jednoduché oddělení obou staveb od země bez porušení jejich konstrukce, nemá dle dovolatelky podklad v provedeném dokazování, odůvodnění se pak věnuje jen plachtové hale, ne mobilnímu kontejneru. Není rovněž zřejmé, proč soudy považují připojení mobilního kontejneru k jímce a rozvodům na pozemku za připojení pevné ve smyslu § 506 odst. 1 a § 498 odst. 1 o. z. Judikaturu, na kterou odvolací soud odkázal, považuje za nepřiléhavou. Úvahy odvolacího soudu označuje za velmi zjednodušené a nedostatečné, závěry týkající se plachtové haly jsou zcela automaticky aplikovány i na mobilní kontejner, jde tedy o úvahy zcela zjevně nepřiměřené. Nejde ani o hraniční případ, neboť obě věci jsou už z povahy movité. Možné betonové základy považuje dovolatelka maximálně za tzv. připevnění, které bez dalšího nečiní z této věci její součást, a nikoli upevnění. Poukazuje dále na rozpory v provedených důkazech.
12. Dodává, že odvolací soud nerozhodl o jejím návrhu na vstup nové žalobkyně, na kterou movité věci převedla, do řízení dle § 107a o. s. ř.
13. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
14. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
III. Přípustnost dovolání
15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 17. Dovolání není přípustné Ke stavu rozhodujícímu pro rozsudek 18. Podle § 154 odst. 1 o. s. ř. pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení. 19. Soud je při rozhodování věci povinen přihlédnout nejen ke skutkovým okolnostem, které tu byly v době zahájení řízení, ale také k okolnostem, které nastaly za řízení až do vyhlášení rozhodnutí, a nesmí vzít v úvahu to, co má (může) nastat až po vyhlášení rozsudku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4302/2007, dostupné, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz). 20. K otázce, jaký skutkový a právní stav je rozhodný pro rozhodnutí soudu (§ 154 odst. 1 o. s. ř.), se Nejvyšší soud opakovaně vyjádřil tak, že doba (okamžik) vyhlášení rozsudku je rozhodující pro určení základu stanoveného pro rozhodnutí soudu, jímž je zjištěný skutkový stav věci. Pro právní posouzení věci je rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku ve věcech, v nichž rozsudkem dochází ke vzniku, změně nebo zániku právního vztahu mezi účastníky. Uvedená zásada vzhledem k ustanovení § 211 o. s. ř. platí i pro řízení před odvolacím soudem (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. 30 Cdo 812/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1638/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu z 24. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3434/2020). 21. Soud proto při svém rozhodnutí vychází ze skutkových okolností, jaké jsou tu v době vyhlášení rozsudku (ledaže petit žaloby se vztahuje k jiné době, jako je tomu např. u určení, že zůstavitel byl vlastníkem věci ke dni své smrti, nebo zákon stanoví jinak, jako je tomu např. v § 335a o. s. ř.) a nejde-li o rozsudek konstitutivní povahy, zjištěné skutečnosti posoudí podle právní úpravy účinné v době, kdy došlo ke vzniku, změně nebo zániku právního vztahu mezi účastníky. 22. Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1607/2007, neboť v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že tam, kde rozsudek deklaruje právo nebo povinnost účastníků (tedy např. povinnost věc vydat), se § 154 odst. 1 o. s. ř. neuplatní, jak se dovolatelka domnívá. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí naopak uvádí, že okamžik vyhlášení rozsudku je rozhodující pro zjištění skutkového stavu věci, a pro případ, že rozsudek pouze deklaruje práva a povinnosti účastníků, považuje za rozhodný právní (nikoli tedy skutkový) stav v době, kdy práva a povinnosti, o něž v řízení jde, vznikla, změnila se nebo zanikla. K upevnění movité věci k pozemku v průběhu řízení 23. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, zda žalobci zanikne bez dalšího nárok na vydání movité věci, upevní-li žalovaná strana takovou věc v průběhu řízení ke svému pozemku tak, že ji nebude již možné „prostě a jednoduše naložit a odvézt“, a zda žalovaná strana tímto způsobem nabude vlastnické právo k věci. Na řešení této otázky není totiž rozhodnutí odvolacího soudu založeno, neboť odvolací soud vyšel při svém rozhodnutí ze skutkového zjištění, že k pevnému spojení haly i kontejneru s pozemkem pomocí obetonování jednotlivých sloupů haly a betonových základů kontejneru došlo již při jejich umístění na pozemek. 24. Nejvyšší soud již mnohokrát vyslovil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Skutkové námitky pak nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. K posouzení oddělitelnosti staveb od pozemku 25. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu pochybení při posuzování oddělitelnosti staveb, v této souvislosti však nevymezuje předpoklady přípustnosti dovolání, neformuluje ani žádnou zobecnitelnou právní otázku, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí, a neodkazuje ani na rozhodnutí Nejvyššího soudu, které by vyjadřovalo rozhodovací praxi dovolacího soudu, od které se odvolací soud odchýlil nebo která by podle dovolatelky měla být překonána. 26. Odkazuje pouze na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3259/2018, a to v souvislosti s její námitkou, že je třeba se vždy „zabývat tím, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností“. Citované rozhodnutí však řeší právní povahu parkoviště, a to dle jiné právní úpravy (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále jen „obč. zák.“), podle které byla stavba samostatnou věcí (§ 120 odst. 2 obč. zák.), a tudíž samostatným předmětem občanskoprávních vztahů; na posouzení předpokladů, za kterých se stavba podle § 506 o. z. stává součástí pozemku, není proto použitelné. 27. Dovolání tak v této části představuje pouhou polemiku dovolatelky se skutkovými zjištěními (která není dovolací soud oprávněn přezkoumávat) a s právním posouzením odvolacího soudu v poměrech řešené věci, bez přesahu do obecné rozhodovací praxe. 28. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, dostupné na nalus.usoud.cz), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. K absenci rozhodnutí o návrhu dle § 107a o. s. ř. a nedostatečnému odůvodnění 29. Namítané vady řízení samy o sobě k přípustnosti dovolání vést nemohou, jsou subsidiárním dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 o. s. ř.). 30. K namítaným vadám řízení dovolatelka žádnou konkrétní právní otázku ve vztahu k rozhodovací praxi dovolacího soudu nevymezuje, dovolací soud by proto mohl k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že by z jiného důvodu posoudil dovolání jako přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, či ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). K dovolání do nákladových výroků 31. V části týkající se výroků o nákladech řízení (výroky II-IV rozsudku odvolacího soudu), které byly dovoláním rovněž napadeny, není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
IV. Závěr a náklady řízení 32. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. 33. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 6. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu