USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M.
Č., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Lukášem Eichingerem, MBA,
advokátem se sídlem v Praze 1, Veleslavínova 94/8, proti žalovanému J. Č.,
narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Ondřejem Keharem, advokátem se
sídlem v Železné 109, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního
soudu Praha-západ pod sp. zn. 8 C 192/2018, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2023, č. j. 28 Co 235/2020-428,
28 Co 159/2021-428, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 23. 2. 2023, č. j. 28 Co 235/2020-428, 28 Co 159/2021-428, se
zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
dovolacího řízení 2 178 Kč k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Lukáše Eichingera,
MBA, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Okresní soud Praha-západ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 17. 6. 2020, č. j. 8 C 192/2018-142, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne
14. 4. 2021, č. j. 8 C 192/2018-161, přikázal ze zaniklého společného jmění
účastníků řízení do vlastnictví žalovaného movité věci specifikované ve výroku
I a do vlastnictví žalobkyně movité věci blíže určené ve výroku II. Žalobkyni
uložil povinnost doplatit úvěr č. 949553 poskytnutý společností ŠkoFIN s.r.o.
(Volkswagen Financial Services) ve výši 177 195 Kč ke dni 4. 7. 2017 (výrok
III). Dále nařídil prodej pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č.
p. XY, pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba bez č. p./č. ev., a
pozemku parc. č. XY, to vše v k. ú. XY, a stanovil, že výtěžek z prodeje bude
rozdělen mezi účastníky rovným dílem (výrok IV). Zamítl návrh žalovaného na
vypořádání žalovaným tvrzených vnosů do společného jmění účastníků řízení v
2. Krajský soud v Praze (dále jako „odvolací soud“; vázán rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2022, č. j. 22 Cdo 1765/2022-417, kterým
dovolací soud zrušil předchozí rozhodnutí odvolacího soudu v této věci, a to
rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2022, č. j. 28 Co 235/2020-376,
28 Co 159/2021-376) rozsudkem ze dne 23. 2. 2023, č. j. 28 Co 235/2020-428, 28
Co 159/2021-428, rozsudek soudu prvního stupně, ve znění doplňujícího rozsudku,
změnil ve výroku III a v části výroku VII týkající se vnosu žalovaného ve výši
171 816 Kč tak, že zamítl návrh na vypořádání závazku z úvěru poskytnutého na
základě smlouvy ze dne 15. 12. 2015, č. 949553, uzavřené mezi ŠkoFIN s.r.o. a
žalobkyní, dále uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na vyrovnání
podílů 131 658 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku; ve výroku I, II, v
části výroku VII týkající se návrhu žalovaného na vypořádání jeho vnosu ve výši
400 000 Kč a ve výroku IV rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I
rozsudku odvolacího soudu). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých
účastníkům (výrok II rozsudku odvolacího soudu) i státu (výrok III rozsudku
odvolacího soudu) před soudy obou stupňů.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání. Jeho
přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a uplatňuje v něm dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Má za to,
že v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena právní
otázka valorizace vnosu z výlučného majetku některého z manželů na majetek
tvořící společné jmění manželů, na které je napadené rozhodnutí založeno.
Odvolací soud dovodil, že v posuzované věci nejsou splněny podmínky pro
valorizaci vnosu žalovaného na majetek tvořící společné jmění manželů. Tento
vnos spočíval ve vynaložení finančních prostředků ve výši 171 816 Kč ve
výlučném vlastnictví žalovaného na zaplacení kupní ceny za shora uvedené
nemovitosti v k. ú. XY, jež účastníci řízení nabyli na základě kupní smlouvy ze
dne 5. 12. 1990 do jejich bezpodílového spoluvlastnictví (a které se staly od
1. 8. 1997 součástí společného jmění manželů). Odvolací soud zohlednil, že
účastníci řízení neuzavřeli dohodu o valorizaci tohoto vnosu, a proto nelze
tento vnos valorizovat (v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1172/2022). S tímto závěrem odvolacího soudu
žalovaný nesouhlasí. Má za to, že podmínka, kterou stanovil odvolací soud pro
valorizaci vnosu (tedy dohoda účastníků o valorizaci vnosu), je „absurdní a
není možné ji po účastnících požadovat“. Je-li splnění této podmínky
vyžadováno, ztrácí podle dovolatele § 742 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník (dále jen „o. z.“), „jakýkoliv smysl“. Namítá také, že pokud
dochází automaticky (na základě ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu) ke
snížení hodnoty vnosu ve smyslu § 742 odst. 2 o. z., měla by stejná pravidla
platit rovněž pro zvýšení hodnoty vnosu.
4. Odvolací soud v souvislosti s vnosem žalovaného neshledal v poměrech
projednávané věci ani žádné důvody pro disparitní vypořádání společného jmění
manželů. Považoval za důležité zohlednit, že v průběhu manželství byly
předmětné nemovitosti zásadně stavebně upraveny. Tyto stavební úpravy hradili
účastníci řízení z prostředků náležejících do společného jmění manželů. V
takovém případě není neprovedení valorizace vnosu žalovaného v rozporu s
dobrými mravy, a proto není dán důvod pro disparitní vypořádání společného
jmění účastníků řízení. S tímto závěrem odvolacího soudu žalovaný nesouhlasí.
Má za to, že veškeré stavební úpravy financované ze společných prostředků byly
pouze marginálního charakteru. Uvedené závěry odvolacího soudu nevyplývají
podle žalovaného ze žádného z provedených důkazů. Soud měl zohlednit, že vnos
žalovaného byl použit na úhradu kupní ceny nemovitostí. Přihlédnout měl taktéž
k obecnému nárůstu cen nemovitostí. Nebyl-li tedy vnos žalovaného valorizován,
měl soud v této souvislosti rozhodnout alespoň o disparitním vypořádání
společného jmění manželů.
5. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku I a
rozsudek nalézacího soudu ve výroku IV ve spojení s jeho doplňujícím rozsudkem
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
6. Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím
odvolacího soudu. Uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu vyjádřenou v rozsudku ze dne 27.
9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1172/2022. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud vyřešil
právní otázku valorizaci vnosu v intencích zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Jelikož se v řízení prokázalo, že
účastníci řízení se na valorizaci vnosu nedohodli, nelze tento vnos
valorizovat. Podle žalobkyně nejsou v posuzované věci ani splněny podmínky pro
disparitní vypořádání předmětných nemovitostí s ohledem na vnos žalovaného.
Nesouhlasí s tvrzením žalovaného, že veškeré stavební úpravy byly pouze
marginálního charakteru. Podle žalobkyně z provedeného dokazování vyplývá opak.
Má za to, že odvolací soud zohlednil veškeré relevantní okolnosti pro
rozhodnutí o případné disparitě podílů. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání
žalovaného odmítl, případně zamítl.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se
vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za
nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
9. Rozhodnutí odvolacího soudu je v dovoláním napadené části založeno na
řešení právní otázky, zda má být (a případně za jakých podmínek) při vypořádání
společného jmění manželů valorizován vnos spočívající ve vynaložení finančních
prostředků ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů na součást jejich
společného jmění.
10. Hodnota toho, co ze společného majetku bylo vynaloženo na výhradní
majetek manžela, stejně jako hodnota toho, co z výhradního majetku manžela bylo
vynaloženo na společný majetek, se při vypořádání společného jmění započítává
zvýšená nebo snížená podle toho, jak se ode dne vynaložení majetku do dne, kdy
společné jmění bylo zúženo, zrušeno nebo zaniklo, zvýšila nebo snížila hodnota
té součásti majetku, na niž byl náklad vynaložen (§ 742 odst. 2 o. z.).
11. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo
1172/2022, řešil právní otázku týkající se valorizace vnosu ze společného jmění
manželů do výlučného majetku jednoho z manželů ve smyslu § 742 o. z. V tomto
rozhodnutí Nejvyšší soud také uvedl, že uvedená argumentace se přiměřeně
uplatní i při vypořádání vnosu z výlučného majetku jednoho z manželů na majetek
tvořící společné jmění manželů.
12. Nejvyšší soud v označeném rozhodnutí vyložil, že § 742 odst. 2 o. z.
„je třeba vykládat v kontextu právní úpravy majetkových vztahů mezi manžely“.
13. Podrobně přitom odůvodnil závěr (k jednotlivým důvodům vedoucím k
dále uvedenému závěru dovolacího soudu srovnej odůvodnění rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1172/2022, uveřejněného pod č. 64/2023
Sbírky soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu), „že hodnota toho, co ze
společného majetku bylo vynaloženo na výhradní majetek manžela, se při
vypořádání společného jmění započítává zvýšená podle toho, jak se ode dne
vynaložení majetku do dne, kdy společné jmění bylo zúženo, zrušeno nebo
zaniklo, zvýšila hodnota té součásti majetku, na niž byl náklad vynaložen (tzv.
valorizace), jen pokud se tak účastníci dohodli. Jestliže by v konkrétní věci
bylo nezohlednění valorizace vnosu v důsledku zvýšení hodnoty věci, na kterou
byl vynaložen a ke které došlo až později, po vynaložení vnosu v rozporu s
dobrými mravy anebo vedlo ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné
lidské cítění (§ 2 odst. 3 o. z.), bylo by třeba k těmto okolnostem přihlédnout
v rámci stanovení výše podílů na společném majetku (tzv. disparita podílů),
aniž by bylo (zejména v případě rozsáhlejších rekonstrukcí staveb) nutné
zjišťovat přesnou výši takového zhodnocení.“
14. K těmto závěrům se Nejvyšší soud dále přihlásil v rozsudku ze dne
30. 11. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1765/2022 (předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu v
nyní projednávané věci) i v rozsudku ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 22 Cdo
3323/2022.
15. Nejvyšší soud se s nosnými důvody shora uvedeného rozsudku nadále
ztotožňuje a neshledává ani v poměrech projednávané věci žádný důvod pro změnu
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
16. Jen na okraj Nejvyšší soud poznamenává, že v intencích zákona č.
89/2012 Sb., občanský zákoník, prozatím nebyla řešena právní otázka snížení
hodnoty vnosu (tzv. „redukce vnosu“). Proto nejsou přiléhavé námitky
žalovaného, podle kterého by měla být pravidla pro snížení hodnoty vnosu v
poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, aplikována rovněž pro řešení
právní otázky zvýšení hodnoty vnosu.
17. V posuzované věci vzal odvolací soud za prokázané, že účastníci
řízení se na valorizaci vnosu žalovaného nedohodli. Proto uzavřel, že požadavek
žalovaného na tuto valorizaci není odůvodněný. Rozhodnutí odvolacího soudu je
tak založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od
ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Proto není dovolání žalovaného v
této části podle § 237 o. s. ř. přípustné.
18. Žalovaný dále namítá, že odvolací soud měl s ohledem na jeho vnos na
společný majetek uplatnit disparitu podílů účastníků řízení na vypořádávaném
společném jmění. V této souvislosti zpochybňuje i skutková zjištění odvolacího
soudu (na nichž odvolací soud založil posouzení této právní otázky), že
předmětné nemovitosti, na jejichž pořízení byl vnos použit, účastníci řízení v
průběhu manželství zásadně stavebně upravili (a tyto stavební úpravy
financovali ze společných prostředků). Především namítá, že tyto úpravy byly
pouze „marginálního charakteru“.
19. Dovolatel však v souvislosti s provedeným dokazováním pouze
polemizuje s příslušnými skutkovými zjištěními odvolacího soudu a souvisejícím
procesem dokazování, aniž v této souvislosti řádně formuluje konkrétní otázku
procesního práva, na níž by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu založeno. V
dovolání rovněž neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §
237 o. s. ř. považuje v této souvislosti za naplněný.
20. Pouhá polemika se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, aniž by
dovolatel uvedl, v čem spatřuje (v této souvislosti) splnění předpokladů
přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení
předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení
s § 237 o. s. ř. (srovnej odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3.
2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, dostupného na nalus.usoud.cz). V takovém případě
je ovšem dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není
oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s
usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016,
nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem
Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16).
21. V projednávané věci je tedy s ohledem na výše uvedené dovolací soud
vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu, která se týkají rekonstrukce
předmětných nemovitostí. Na základě těchto zjištění (jež představovala jeden z
nosných důvodů příslušného závěru odvolacího soudu) rozhodl, že v posuzované
věci není opodstatněný požadavek žalovaného na disparitní vypořádání společného
jmění účastníků řízení s ohledem na jeho vnos do společného jmění manželů. V
takovém případě není uplatněním (dnes jediného přípustného) dovolacího důvodu
ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází-
li (částečně) z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci
odvolací soud. Proto nemohou přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
založit ani námitky žalovaného směřující do právního posouzení věci týkajícího
se požadavku žalovaného na disparitní vypořádání společného jmění, jsou-li
založeny na jiném skutkovém stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud a který
nebyl v dovolacím řízení řádně zpochybněn (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6.
9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017).
22. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
23. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl, zamítl
pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, a to v
tomto rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno (srovnej usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10.
2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017, a nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp.
zn. III. ÚS 3425/16).
24. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f
odst. 3 odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se žalobkyně
domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 26. 7. 2023
Mgr. David Havlík
předseda senátu