22 Cdo 1959/2025-171
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně M. H., zastoupené JUDr. Václavem Krondlem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Jiráskova 2, proti žalovaným 1) L. B. a 2) A. B., oběma zastoupeným JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem v Příbrami, Náměstí T. G. Masaryka 142, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 1 C 43/2024, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 3. 2025, č. j. 7 Co 2054/2024-124, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 345 Kč k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Václava Krondla do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud ve Strakonicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 9. 2024, č. j. 1 C 43/2024-95, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 11. 2024, č. j. 1 C 43/2024-112, určil, že žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. č. XY - ostatní plocha, jiná plocha, v katastrálním území XY, obec XY, odděleného z pozemku parc. č. st. XY v katastrálním území XY, obec XY, geometrickým plánem č. 263-188/2023, vyhotoveným GK Plavec - Michalec Geodetická kancelář s.r.o., ověřeným oprávněným zeměměřičským inženýrem Ing.
2. K odvolání žalovaných Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 3. 2025, č. j. 7 Co 2054/2024-124, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím (výrok II rozsudku odvolacího soudu). II. Dovolání a vyjádření k dovolání
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní s odkazem na § 237 a § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) dovolání. Namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu „záviselo na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Dovolatelé jsou zejména toho názoru, že odvolací soud nesprávně posuzoval snímek pozemkové mapy z roku 1976, ze kterého je podle dovolatelů jednoznačně patrný průběh sporné hranice. V souladu s tímto závěrem polemizují s hodnocením dobré víry žalobkyně ohledně držby sporného pozemku před 1. 1. 2014 vedoucí k vydržení. Pouze obecně pak odkazují na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího a Ústavního soudu ohledně hodnocení dobré víry (22 Cdo 45/2012), ohledně kritéria běžné opatrnosti (22 Cdo 1253/1999, III. ÚS 50/04), omluvitelnosti omylu (22 Cdo 1953/1999, IV. ÚS 2000/18, 22 Cdo 4514/2018, 22 Cdo 1843/2000) a namítají odchýlení se od těchto rozhodnutí. Navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Žalobkyně nepovažuje dovolání žalovaných za přípustné, jelikož polemizují toliko se skutkovým hodnocením nalézacích soudů, které však žalobkyně považuje za správné. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalovaných odmítl. III. Přípustnost dovolání
5. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 7. Dovolání není přípustné. 8. Protože k nabytí vlastnického práva vydržením mělo dojít před 1. 1. 2014, posoudil dovolací soud splnění podmínek nabytí vlastnického práva podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník – dále jen „obč. zák.“ (§ 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). 9. Podstatou dovolání je polemika s názorem odvolacího soudu, podle něhož žalobkyně je oprávněnou držitelkou části pozemku parc. č. st. 25 (dále také jen „sporný pozemek“); jde o existenci dobré víry žalobkyně, že jí sporný pozemek náleží. 10. V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Dovolací soud proto zpochybní otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4370/2009, uveřejněný pod číslem 107/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a vycházet z kritérií v judikatuře konstantně uznávaných. 11. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v tom, že lze vydržet vlastnické právo k části sousedního pozemku v situaci, kdy je nabyvatel pozemku v omluvitelném omylu ohledně průběhu vlastnické hranice, v důsledku čehož se v dobré víře chopí i držby (části) sousedního pozemku, o němž se domnívá, že je součástí pozemku, který ve skutečnosti měl nabýt. Rozhodnými pro posouzení omluvitelnosti omylu, resp. dobré víry držitele jsou v takovém případě okolnosti, které doprovázely nabytí vlastnického práva a s tím související držby části sousedního pozemku; je třeba posoudit, zdali nabyvatel věděl či vzhledem k okolnostem vědět měl, kudy vede vlastnická hranice v terénu. Roli při posouzení omluvitelnosti omylu hraje zejména otázka znatelnosti vlastnické hranice v terénu, například existence hraničních bodů, plotu či zdi (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 75/2016), otázka rozsahu držby právními předchůdci (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1261/2007, nebo nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4365/12, bod 37), existence mapových podkladů, které byly v době uchopení držby k dispozici (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1734/2015), postoj vlastníka sousedního pozemku k držbě části jeho pozemku (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009), a rovněž poměr výměry skutečně nabytého pozemku k části pozemku drženého (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3872/2015). Nelze přitom stanovit jednoznačné hledisko pro posouzení, jaký poměr ploch nabytého a skutečně drženého pozemku vylučuje dobrou víru nabyvatele, že drží jen nabytý pozemek; každý případ je třeba posoudit individuálně. Judikatura připouští, že oprávněnou držbu nelze vyloučit ani v případě, že výměra drženého pozemku dosahuje až 50 % výměry pozemku nabytého, výjimečně i více (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004). 12. V řízení bylo nalézacími soudy zjištěno, že žalobkyně se ujala držby pozemku parc. č. st. XY s domem č. p. XY v XY na základě kupní smlouvy ze dne 11. 12. 1984 (registrované Státním notářstvím ve XY 27. 12. 2084) uzavřené se svojí matkou M. O., a to v rozsahu, jak jej užívala její matka, tj. včetně sporného pozemku. Užívání sporného pozemku probíhalo nerušeně, nevyšly najevo žádné skutečnosti svědčící o tom, že by vlastníci pozemku parc. č. st. XY, tj. právní předchůdce žalovaných či žalovaní poté, co v roce 2017 pozemek parc. č. st. XY nabyli, dali najevo své vlastnické právo či zájem o sporný pozemek. V posuzovaném případě nebyla patrná vlastnická hranice mezi pozemky účastníků a žalobkyně nebyla povinna se seznamovat s obsahem katastrální mapy. Významný byl zejména postoj vlastníka pozemku parc. č. st. XY, který proti užívání části tohoto pozemku rodinnou žalobkyně nezasáhl a své vlastnické právo nedal najevo. Skutečné hranice mezi pozemky účastníků vyšly najevo až v roce 2019. 13. Za těchto okolností se žalobkyně mohla mylně domnívat, že sporný pozemek je součástí pozemku parc. č. st. XY, který byl předmětem kupní smlouvy ze dne 11. 12. 1984. Tento omyl odvolací soud považoval za omluvitelný vzhledem k výměře pozemku a skutečnosti, že držba nebyla desítky let rušena. Pro stejný závěr svědčilo i povolení vybudování studny v roce 1988 na pozemku parc. č. st. XY a následné povolení odběru vody. Proto odvolací soud uzavřel, že žalobkyně se chopila držby sporné části pozemku parc. č. st. XY, která byla oprávněná (§ 134 odst. 1 obč. zák.), na základě kupní smlouvy z prosince 1984 a nabyla vlastnické právo uplynutím vydržecí doby deseti let, tj. v prosinci 1994. 14. Při zvážení všech výše uvedených okolností nelze učinit závěr, že by úvaha odvolacího soudu o dobré víře žalobkyně byla zjevně nepřiměřená nebo nedostatečně odůvodněná. 15. Dovolatelé také tvrdí, že dobrá víra žalobkyně zanikla, neboť nastaly skutečnosti, které v ní musely vyvolat pochybnost o skutečném vlastníku sporné části pozemku parc. č. st. XY. Má jít o pozemkovou mapu z roku 1976, ze které žalobkyně měla seznat skutečný průběh hranice, tedy o vědomost žalobkyně, že sporná část pozemku parc. č. st. XY není v jejím vlastnictví. Svůj právní názor však dovolatelé opírají o skutečnosti, které nebyly v řízení prokázány, resp. byly prokázány odlišně – obsah listiny nevypovídá o vědomosti žalobkyně ohledně držby části cizího pozemku. Ve skutečnosti tak polemizují se zjištěným skutkovým stavem, kterým je však dovolací soud vázán; v dovolání nelze úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci - § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). 16. Námitky žalovaných týkající se skutkových zjištění nalézacích soudů a postoje žalobkyně tudíž nemohou být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. 17. Odkazují-li dovolatelé na rozhodnutí Nejvyššího soudu a rozhodnutí Ústavního soudu, pak s nimi rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu není již proto, že všechna rozhodnutí se zabývají nejprve vymezením předpokladů existence dobré víry a omluvitelnosti omylu toliko obecně, avšak individuální závěr o existenci či neexistenci dobré víry (omluvitelného omylu) je učiněn na základě rozličných skutkových okolností toho kterého případu (k tomu viz závěry uvedené v odstavci 10). IV. Závěr a náklady řízení 18. Protože dovolání žalovaných není přípustné, dovolací soud je podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 19. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou jim tímto usnesením, může se žalobkyně domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 26. 8. 2025
Mgr. David Havlík předseda senátu