22 Cdo 2154/2025-519
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobců a) M. B., b) M. B., c) M. B. a d) L. B., všech zastoupených JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Eliščino nábřeží 280/23, proti žalovanému P. R., zastoupenému Mgr. Markem Hylenou, advokátem se sídlem v České Třebové, Staré náměstí 15, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 13 C 411/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu Hradci Králové ze dne 23. 1. 2025, č. j. 25 Co 217/2024-482, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení každému ze žalobců 4 896 Kč k rukám zástupce žalobců JUDr. Ing. Tomáše Matouška do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 5. 2024, č. j. 13 C 411/2019-439, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 6. 6. 2024, č. j. 13 C 411/2019-447, určil, že žalobci jsou spoluvlastníky části pozemku oddělené z pozemku p. č. XY v katastrálním území XY geometrickým plánem č. 3145-88/2020 vyhotoveným Ing. Milanem Krskem a označené v tomto geometrickém plánu jako pozemek p. č. XY, a to žalobci a) a b) každý s podílem ve výši ? a žalobci c) a d) s podílem ve výši ?, který náleží
2. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 23. 1. 2025, č. j. 25 Co 217/2024-482, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
3. Odvolací soud vyšel z toho, že žalobci jsou spoluvlastníky pozemku p. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY. Žalobci nabyli vlastnické právo k této nemovitosti v roce 2003. Právní předchůdci žalobců se stali vlastníky nemovitosti na základě dohody o vydání věci ze dne 20. 2. 1991. Žalovaný je vlastníkem pozemku p. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY.
4. Mezi těmito stavbami se nachází na části pozemku p. č. XY, označené v geometrickém plánu č. 3145-88/2020 vyhotoveném Ing. Milanem Krskem jako pozemek p. č. XY, zeď, která je mezi účastníky dlouhodobě předmětem sporů. Žalobci se domáhají určení vlastnického práva k pozemku p. č. XY, a to na základě vydržení ve smyslu § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).
5. Odvolací soud vzal za prokázané, že sporná zeď se stala konstrukčním prvkem stavby č. p. XY již v roce 1943. Od té doby až do roku 2003 se konstrukce zdi nezměnila. K okamžiku uzavření dohody o vydání věci ze dne 20. 2. 1991 byla zeď konstrukční součástí stavby č. p. XY a tvořila část nosné zdi tohoto domu. Z tohoto důvodu byli právní předchůdci žalobců vzhledem ke všem okolnostem po dobu více než 10 let v dobré víře, že tato zeď je součástí stavby č. p. XY, k níž nabyli vlastnické právo na základě dohody o vydání věci ze dne 20. 2. 1991, a nachází se na pozemku p. č. XY v jejich vlastnictví. Proto uzavřel, že došlo k nabytí vlastnického práva k pozemku p. č. XY, na němž se tato zeď nachází, vydržením ve smyslu § 134 odst. 1 obč. zák.
6. Za neopodstatněné považoval námitky žalovaného formulované na základě znaleckého posudku vyhotoveného Technickým a zkušebním ústavem Praha, s. p., ze dne 17. 1. 2013, ve znění dodatku ze dne 28. 8. 2013, a znaleckého posudku vyhotoveného ČVÚT v Praze, Kloknerovým ústavem, ze dne 22. 9. 2014 (žalovaný kupříkladu namítal, že část sporné zdi konstrukčně náleží ke stavbě v jeho vlastnictví). Odvolací soud konstatoval, že žalovaný odkázal na tyto znalecké posudky až v odvolacím řízení, a proto nebyly tyto důkazy v odvolacím řízení přípustné podle § 205a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“). II. Dovolání žalovaného a vyjádření žalobců
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
8. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že je opodstatněný požadavek žalobců na určení jejich vlastnického práva k pozemku p. č. XY, na němž se nachází sporná zeď. Má za to, že v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena právní otázka, zda v případě vydržení stavby ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, došlo současně k vydržení pozemku, na němž se tato stavba nachází. Předpokládá, že právní předchůdci žalobců před uzavřením dohody o vydání věci ze dne 20. 2. 1991 provedli „alespoň minimální právní prověrku“, při které rovněž studovali i katastrální mapu. Z této katastrální mapy zcela zřetelně vyplývalo, že se celá sporná zeď nacházela na pozemku p. č. XY ve vlastnictví právního předchůdce žalovaného. Má také za to, že je na tuto skutečnost upozornil JUDr. Jan Mikš, advokát, který je zastupoval při uzavírání dohody o vydání věci. Již jen s ohledem na tyto skutečnosti nemohlo dojít k vydržení vlastnického práva k pozemku p. č. XY, na němž se tato zeď nachází.
9. Podle žalovaného se také odvolací soud při řešení právní otázky, zda došlo k vydržení vlastnického práva k pozemku p. č. 1793/2 ve smyslu § 134 odst. 1 obč. zák., odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1253/99, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 a sp. zn. 22 Cdo 2128/2005.
10. Má za to, že se z provedeného dokazování podává, že se sporná zeď, resp. její část, stala součástí stavby č. p. XY ve spoluvlastnictví žalobců až na základě jejich stavební činnosti v letech 2004–2005, a nikoli již v roce 1943 (tato zjištění opírá i o znalecký posudek vyhotovený ČVÚT v Praze, Kloknerovým ústavem, ze dne 22. 9. 2014). Z uvedeného vyplývá, že v době uzavření dohody o vydání věci netvořila tato zeď konstrukční část domu č. p. XY. Podle žalovaného je část této zdi o tloušťce 30 cm stále součástí stavby č. p. XY. Namítá také, že tato zeď nemůže být vzhledem ke skutkovým zjištěním nosnou zdí.
11. S ohledem na shora uvedené nemohli být žalobci, resp. jejich právní předchůdci, po dobu více než 10 let v dobré víře, že jim patří pozemek p. č. XY, na němž se tato zeď nachází. Proto nemohlo dojít k vydržení tohoto pozemku podle § 134 odst. 1 obč. zák.
12. V souvislosti s projednávanou věcí odkazuje rovněž na závěry přijaté soudem ve věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 4 C 36/2011 a sp. zn. 6 C 164/2017.
13. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou k dalšímu řízení.
14. Žalobci se ve vyjádření k dovolání ztotožňují s rozhodnutím odvolacího soudu. Podle žalobců otázky formulované žalovaným přípustnost dovolání nezakládají. Na otázce, zda došlo podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v případě vydržení stavby rovněž k vydržení pozemku, na němž se tato stavba nachází, rozhodnutí odvolacího soudu založeno není. Podle žalobců je rozhodnutí odvolacího soudu postaveno na závěru, že pokud se část stavby v jejich vlastnictví po desítky let nacházela na části pozemku ve vlastnictví žalovaného, resp. jeho právních předchůdců, byli žalobci i jejich právní předchůdci v dobré víře, že jim i tato část pozemku patří.
15. Podle žalobců nezakládá přípustnost dovolání ani otázka, zda žalobci, resp. jejich právní předchůdci, nabyli vlastnické právo ke sporné zdi na základě vydržení ve smyslu § 134 odst. 1 obč. zák. Žalobci především namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu na řešení této právní otázky nespočívá. Odvolací soud neposuzoval, zda došlo k vydržení vlastnického práva ke sporné zdi, nýbrž zda došlo k vydržení vlastnictví k části pozemku, na němž se tato zeď nachází. Žalovaný navíc formuluje uvedenou právní otázku na jiném skutkovém stavu, než z jakého vyšel odvolací soud. Soudům nižších stupňů však v projednávané věci nelze vytknout žádné pochybení při hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. (v této souvislosti odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1792/2009 a sp. zn. 31 Cdo 3375/2015).
16. Navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl. III. Přípustnost dovolání
17. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 19. Podle dovolatele zakládají přípustnost dovolání následující právní otázky: 1) Zda došlo v případě vydržení stavby podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, rovněž k vydržení pozemku, který se pod touto stavbou nachází. Tuto právní otázku považuje v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu za dosud neřešenou. 2) Zda došlo v posuzované věci k vydržení pozemku p. č. XY ve smyslu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Má za to, že odvolací soud se při řešení této právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 20. Žalovaný však formuluje označené právní otázky na jiném skutkovém stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud. 21. Ve vztahu k první otázce má za to, že právní předchůdci žalobců při uzavírání dohody o vydání věci ze dne 20. 2. 1991 znali katastrální mapu, ze které se podávalo, že sporná zeď se nachází na sousedním pozemku, tehdy ve vlastnictví právního předchůdce žalovaného. Taktéž je měl na tuto skutečnost upozornit JUDr. Jan Mikš, advokát, který je zastupoval při uzavření dohody o vydání věci. Odvolací soud však žádné z těchto skutkových zjištění neučinil. 22. V souvislosti s druhou otázkou žalovaný uvádí, že sporná zeď, resp. její část, se stala součástí stavby č. p. XY ve spoluvlastnictví žalobců až na základě jejich stavební činnosti v letech 2004–2005, a nikoli již v roce 1943 (tato zjištění opírá i o znalecký posudek vyhotovený ČVÚT v Praze, Kloknerovým ústavem, ze dne 22. 9. 2014). Odvolací soud však uzavřel, že se sporná zeď stala součástí stavby č. p. XY již v roce 1943. Označený znalecký posudek nebyl jako důkaz v odvolacím řízení připuštěn (§ 205a o. s. ř.), protože ho žalovaný předložil až v odvolacím řízení (tento závěr nebyl v dovolání relevantně zpochybněn). 23. Žalovaný rovněž namítá, že sporná zeď není nosnou zdí stavby č. p. XY ve vlastnictví žalobců. Odvolací soud však vzal za prokázané, že zeď byla v době uzavření dohody o vydání věci (a stále je) nosnou částí konstrukce domu č. p. XY. 24. Žalovaný v souvislosti s těmito skutkovými zjištěními pouze polemizuje se závěry odvolacího soudu, aniž řádně formuluje (v souvislosti s procesním postupem odvolacího soudu a těmito skutkovými zjištěními) konkrétní otázku procesního práva, na níž by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu založeno. V dovolání rovněž neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. považuje v této souvislosti za naplněný. 25. Pouhá polemika se skutkovými zjištěními odvolacího soudu a jeho procesním postupem, aniž by dovolatel uvedl, v čem spatřuje v této souvislosti splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. (srovnej odst. 24–27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz). V takovém případě je ovšem dovolací soud těmito skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16; rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz). 26. S ohledem na výše uvedené je dovolací soud vázán relevantními skutkovými zjištěními odvolacího soudu (včetně zjištění, že se sporná zeď stala součástí budovy č. p. XY již v roce 1943 a od té doby tvořila část nosné konstrukce této budovy), na jejichž základě odvolací soud dovodil, že došlo k vydržení vlastnického práva k pozemku p. č. XY, na němž se tato zeď nachází. V takovém případě není uplatněním dnes jediného přípustného dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li dovolatel z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud a který nebyl v dovolacím řízení zpochybněn. 27. Proto nemohou přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit námitky žalovaného směřující do právního posouzení věci samé, jsou-li – byť i jen částečně – založeny na jiném skutkovém stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud a který nebyl v dovolacím řízení řádně zpochybněn (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017). 28. Žalovaný v dovolání rovněž odkazuje na závěry soudů vyplývající z rozhodnutí ve věcech vedených u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 4 C 36/2011 a pod sp. zn. 6 C 164/2017 (např. ve věci sp. zn. 4 C 36/2011 soudy rovněž řešily otázku vlastnického práva ke sporné zdi). V souvislosti s touto námitkou však žalovaný nevymezuje v dovolání řádně, v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání. 29. Pokud má být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem již vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. Tedy pouhá polemika dovolatele s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem založená na tvrzení, že toto právní posouzení má být jiné, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018). 30. Jinými slovy existencí právní otázky, která má být dovolacím soudem posouzena jinak, je nutno rozumět otázku, která již byla v rozhodnutí dovolacího soudu vyřešená a dovolatel se domáhá jejího přehodnocení. Tato dovolací námitka tedy nemůže spočívat v tom, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné a věc má být posouzena jinak – podle požadavku dovolatele (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1502/2020). 31. Z uvedeného se podává, že pokud dovolatel pouze polemizuje s procesním postupem odvolacího soudu a jeho právním posouzením věci s tím, že toto právní posouzení mělo být jiné, nevymezuje řádně ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř., v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání. Prostřednictvím takové námitky nemůže být naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. 32. Jelikož žalovaný v souvislosti s touto námitkou neformuluje žádnou právní otázku ani neuvádí, který z předpokladů přípustnost dovolání považuje za naplněný, trpí dovolání v této části vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (srovnej § 241a odst. 2 a § 243c odst. 1 o. s. ř.; viz také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018). IV. Závěr a náklady řízení 33. Námitky žalovaného směřující do právního posouzení věci samé nezakládají přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť jsou částečně založeny na jiném skutkovém stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud a který nebyl v dovolacím řízení řádně zpochybněn. 34. Přípustnost dovolání nezakládá ani odkaz žalovaného na rozhodnutí soudů ve věcech vedených u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 4 C 36/2011 a pod sp. zn. 6 C 164/2017. V této souvislosti žalovaný řádně nevymezuje, v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání. 35. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 36. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto usnesením, mohou se žalobci domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 26. 11. 2025
Mgr. David Havlík předseda senátu