USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce R.
Š., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Štěpánem Maškem, advokátem se
sídlem v Jablonci nad Nisou, Komenského 939/21a, proti žalovanému Š. P.,
narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Jakubem Vozábem, Ph.D., advokátem
se sídlem v Praze 4, Na květnici 713/7, o zrušení a vypořádání
spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 8 C 192/2014,
o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5.
2. 2019, č. j. 20 Co 331/2018-581, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Návrh na odklad právní moci rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 5. 2. 2019, č. j. 20 Co 331/2018-581, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 24.393,60 Kč k rukám JUDr. Štěpána Maška, advokáta se sídlem v
Jablonci nad Nisou, Komenského 939/21a, do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Okresní soud v Semilech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. 7. 2018, č.
j. 8 C 192/2014-539, zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce a žalovaného k
pozemkům p. č. st. XY a p. č. XY v Katastrálním území XY, zapsaných na LV XY,
p. č. XY v katastrálním území XY, zapsaných na LV XY, vše vedené u
Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště XY (dále jen
„Pozemky“). Pozemky přikázal do výlučného vlastnictví žalobce a uložil žalobci
povinnost zaplatit žalovanému vypořádací podíl ve výši 2.887.580 Kč do tří dnů
od právní moci rozsudku. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a
státu.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové (odvolací soud) rozsudkem
ze dne 5. 2. 2019, č. j. 20 Co 331/2018-581, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že odvolací
soud se při právním posouzení věci odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, neboť při posouzení, kterému ze spoluvlastníků budou Pozemky
přikázány do výlučného vlastnictví, přihlédl ke skutečnostem, které jsou
důsledkem jednání žalobce odporujícího dobrým mravům. Současně má za to, že v
řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nelze ve prospěch jednoho ze
spoluvlastníků přihlédnout ke kritériu, jehož dosažení je pro druhého
spoluvlastníka právně nemožné, jakož i že nelze ve prospěch spoluvlastníka
přičítat skutečnosti, v jejichž dosažení tento spoluvlastník úmyslně přímo či
nepřímo zabránil druhému spoluvlastníkovi. Domnívá se, že tyto otázky nebyly
doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Dále namítá, že nebyla
doposud dovolacím soudem vyřešena otázka, zda je při rozhodování o přikázání
věci do výlučného vlastnictví některého ze spoluvlastníků nutné vycházet z
kritérií vztahujících se ke konkrétní věci a zda i v případě zrušení a
vypořádání spoluvlastnictví k nemovitosti sloužící k podnikání je rozhodná
skutečnost, že jeden ze spoluvlastníků má k nemovitosti osobní vztah. Za
otázku, která má být posouzena jinak, považuje, zda je rozhodujícím kritériem
výše vypořádacího podílu, je-li rozdíl mezi výší vypořádacích podílů nabízených
účastníky extrémní. V této souvislosti zdůrazňuje, že oproti žalobci nabízí
vypořádací podíl téměř pětinásobně vyšší. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu a rovněž i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Současně navrhuje, aby dovolací soud odložil
právní moc dovoláním napadeného rozsudku. Žalobce ve vyjádření k dovolání namítá, že žalovaný nevymezuje žádnou
relevantní otázku hmotného nebo procesního práva, u které by byl naplněn
některý z důvodů přípustnosti dovolání. Upozorňuje na to, že pouze polemizuje
se skutkovými závěry nalézacích soudů; skutkové námitky však nejsou v dovolacím
řízení přípustné. Zpochybňuje dovolatelem vznesená tvrzení a uvádí vlastní
skutečnosti, které – dle jeho mínění – potvrzují správnost rozhodnutí
odvolacího soudu. Ztotožňuje se s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhuje, aby
Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl. Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 30. 9. 2017,
projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudí řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále opět jen „o. s. ř.“;
srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.). Dovolací soud postupoval podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), protože o
zrušení spoluvlastnictví bylo odvolacím soudem rozhodováno po 1. 1. 2014 (k
tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn.
22 Cdo
1450/2015, uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání není přípustné. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, jaká kritéria jsou
rozhodná pro přikázání společné věci jednomu ze spoluvlastníků v řízení o
zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. V ustanovení § 1147 o. z. jsou obdobně jako v ustanovení § 142 odst. 1 zákona
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen
„obč. zák.“), upraveny nejen možné způsoby vypořádání spoluvlastnictví, ale i
závazné pořadí jednotlivých způsobů vypořádání (ve vztahu k dřívější právní
úpravě srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo
1563/99, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2000, č. 9, str. 268). Dosavadní judikaturu týkající se způsobů vypořádání spoluvlastnictví lze v
zásadě použít i po nabytí účinnosti o. z. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1857/2016). V daném případě nebylo zpochybněno, že předmětné nemovitosti nelze rozdělit. Pozemky tvoří jeden funkčně propojený celek, nutný k provozu malé vodní
elektrárny, která je jejich součástí. Jelikož o ně projevili oba účastníci
zájem a doložili, že disponují dostatečnými finančními prostředky na vyplacení
vypořádacího podílu (jsou solventní), bylo třeba posoudit, kterému z účastníků
mají být předmětné nemovitosti přikázány. Ačkoliv z § 1147 o. z. vyplývá toliko jediná přímá podmínka pro přikázání
společné věci za náhradu, a to zájem spoluvlastníka o přikázání věci do jeho
výlučného vlastnictví, to, komu bude věc přikázána, záleží na úvaze soudu,
která respektuje základní principy soukromého práva (§ 2 a násl. o. z.); soud
se v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví má vždy zabývat výší podílů
spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít i z
jiných rozhodných kritérií. V řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví
jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit
přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na
úvaze soudu, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl
zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (viz např. výše
citovaný rozsudek R 5/2016). K otázce, zda je možné přihlédnout ke kritériu, jehož dosažení je pro jednoho
ze spoluvlastníků nemožné:
Nadepsanou právní otázku dovolatel formuluje v souvislosti se skutečností, že v
současné době je pro něj právně nemožné získat k provozu malé vodní elektrárny
licenci k výrobě elektřiny. Přehlíží však, že na jejím řešení rozhodnutí
odvolacího soudu nespočívá; již z toho důvodu není její řešení v dovolacím
řízení přípustné. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně – s nímž se výslovně ztotožnil i
odvolací soud – vyplývá, že se soud prvního stupně řádně zabýval i otázkou
možnosti získání dané licence.
Uvedl, že udělení licence žalovanému není zcela
nemožné, bylo by však nutné z jeho strany učinit několik právních úkonů, které
by v konečném důsledku mohly vést k dalším právním sporům a k ohrožení účelného
využití Pozemků (resp. Malé vodní elektrárny). Měl za to, že „snahou soudu při
vypořádání společného spoluvlastnictví není pouze nalezení pokud možno
spravedlivého řešení sporu, ale i předcházení možným budoucím sporům, zájem na
maximálním zachování právní jistoty třetích osob a kontinuity stávajícího
faktického provozu i dosud uzavřených právních vztahů.“ Uzavřel, že lepší
záruku účelného využití daných nemovitostí a vyšší míru jistoty kontinuity
právních vztahů nabízí žalobce. Tuto úvahu nalézacích soudů nelze považovat za zjevně nepřiměřenou a
nepatřičnou; ani zde proto není důvod, který by činil dovolání přípustným (viz
R 5/2016) – rozpor s hmotným právem tu dovolací soud neshledává. K otázce, zda lze ve prospěch spoluvlastníka přičítat skutečnosti, jejichž
dosažení tento spoluvlastník druhému spoluvlastníkovi úmyslně znemožnil,
případně které jsou důsledkem jednání odporujícího dobrým mravům:
V rozsudku ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2598/2010 (uveřejněném v časopise
Právní rozhledy, 2011, č. 12, str. 451), Nejvyšší soud vyslovil a odůvodnil
závěr, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví se spoluvlastník
nemůže dovolávat skutečností, které by jinak svědčily v jeho prospěch, pokud
jsou důsledkem jeho protiprávního jednání, případně takového jednání, které je
v rozporu s dobrými mravy. Prokázané opakované a úmyslné jednání v neprospěch
druhého spoluvlastníka, které je v rozporu se zákonnými či dohodnutými pravidly
pro užívání společné věci a nakládání s ní, musí jít k tíži toho, kdo se takto
chová. Z citovaného rozsudku implicitně vyplývá, že naopak skutečnosti, jež jsou
výsledkem (úmyslného) jednání spoluvlastníka, které není protiprávním činem,
zneužitím práva nebo jednáním odporujícím dobrým mravům, jsou pro právní
posouzení věci významné. Jiný závěr by odporoval základním zásadám občanského
práva (§ 3 o. z.). Od uvedených právních závěrů se odvolací soud neodchýlil. V projednávané věci
nalézací soudy přihlédly ke všem rozhodným skutečnostem, nezjistily, že by se
žalobce dopustil protiprávního jednání, případně jednání odporujícího dobrým
mravům. Opačné tvrzení dovolatele je pouhou polemikou se skutkovými závěry
soudů, na kterých soudy učinily právní závěr o souladu jednání žalobce s právem
i dobrými mravy. Přezkum skutkových závěrů dovolacímu soudu nepřísluší. Vedle
toho lze doplnit, že posouzení otázky dobrých mravů z povahy věci náleží
převážnou měrou soudům nižších instancí, neboť ty jsou – s ohledem na zásadu
ústnosti a přímosti soudního řízení – s účastníky v bezprostředním kontaktu a
disponují tudíž náležitými skutkovými podklady daného sporu; dovolací soud může
tuto otázku učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevného excesu soudů
v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004,
sp. zn. 28 Cdo 1094/2004).
K otázce významu výše finanční náhrady, kterou je spoluvlastník ochoten
zaplatit:
Rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016) je ustálená v závěru, že výše navržené
náhrady přesahující obvyklou cenu spoluvlastnického podílu je pouze jedním z
kritérií, které je soud povinen zvážit při úvaze o tom, komu společnou věc
přikáže. Není však povinen přikázat věc tomu ze spoluvlastníků, který navrhne
nejvyšší částku – řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví není dražbou
mezi spoluvlastníky. Rozhodnutí soudu musí být založeno na zohlednění všech
rozhodných skutečností, přičemž je na úvaze soudu, které skutečnosti budou
upřednostněny. Dovolací soud neshledává, že by bylo nutné se od této rozhodovací praxe
odchýlit; ostatně ani dovolatel neuvádí žádné konkrétní důvody, pro které by
bylo namístě dovolacím soudem zastávaný právní názor změnit. V nyní projednávané věci soudy neopomenuly skutečnost, že dovolatel nabídl
vyšší částku na vypořádání podílů, dospěly však k závěru, že jsou zde dány jiné
skutečnosti, které svědčí ve prospěch přikázání Pozemků do vlastnictví žalobce
a které hledisko výše finanční náhrady převáží (zejména záruky účelného využití
nemovitostí, vztah žalobce ke společné věci a kontinuita právních vztahů). Taktéž tyto úvahy neshledává dovolací soud nepřiměřenými a dovolání není pro
řešení nadepsané otázky přípustné. K dalším dovolacím námitkám týkajících se posouzení kritérií rozhodných pro
přikázání věci jednomu ze spoluvlastníků:
Z výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že při posouzení otázky,
kterému ze spoluvlastníků bude společná věc přikázána do výlučného vlastnictví,
lze vyjít z široké (předem neomezené) palety kritérií, jejich posouzení je na
úvaze soudů. Vždy však musí úvahy soudu odpovídat obecným zásadám občanského
práva a rozhodnutí musí být řádně odůvodněno. Mezi tato kritéria Nejvyšší soud dlouhodobě řadí zejména schopnost včas
zaplatit vypořádací podíl, či skutečnost, že spoluvlastník je ochoten zaplatit
dalším spoluvlastníkům vyšší finanční náhradu, než jaká by jim jinak náležela;
u nemovitostí sloužících k podnikání je třeba přihlížet i k tomu, který ze
spoluvlastníků v nemovitosti podnikal, udržoval ji, opravoval, případně do ní
investoval a je schopen se o její údržbu nadále starat. Judikatura zdůrazňuje,
že je vždy třeba zohlednit všechny podstatné okolnosti dané věci (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 879/2005,
uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2007, č. 4, str. 135, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1604/2005, uveřejněné v
časopise Soudní rozhledy, 2007, č. 1, str. 23, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
16. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že nalézací soudy vzaly za základ
pro úvahy, kterému ze spoluvlastníků Pozemky přikázat do výlučného vlastnictví,
veškeré rozhodné skutečnosti.
Dovodily, že je to právě žalobce, kdo poskytuje
záruky účelného využití Pozemků (zajištění provozu malé vodní elektrárny), má k
nemovitostem bližší osobní vztah, v minulosti prováděl jejich opravy, údržbu a
investice, o jejich zachování vždy řádně pečoval a lze předpokládat, že tomu
bude tak i nadále. Neobstojí námitka dovolatele, že v případě nemovitostí sloužících k podnikání
nelze zohlednit bližší osobní vztah jednoho ze spoluvlastníků ke společné věci. Jak dovolací soud již zdůraznil, soud je povinen přihlédnout ke všem rozhodným
kritériím, tedy zcela jistě i k případnému citovému poutu spoluvlastníka ke
společné věci. Závěry odvolacího soudu nejsou zjevně nepřiměřené a v dovolacím přezkumu
obstojí. Odvolací soud se věcí podrobně zabýval, vymezil rozhodná kritéria pro
posouzení toho, komu společnou věc přikázat, a tato kritéria posoudil ve
vzájemné souvislosti. Rozhodnutí je pak plně souladné s výše uvedenou
judikaturou dovolacího soudu. Dovolatel sice napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu,
avšak výrok, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, napadá zjevně jen
proto, že jde o výrok akcesorický. Dovolání v této části totiž neobsahuje žádné
odůvodnění, ani údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání, navíc dovolání proti tomuto výroku by ani nebylo přípustné [§ 237, §
238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Na základě shora uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu
s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř., tudíž
není dovolání přípustné. Proto jej dovolací soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným, zamítl pro
nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, a to v tomto
rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017, a nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16). V souladu s § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění. Poučení:Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se
žalobce domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce. Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.