22 Cdo 2320/2023-389
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyň a) J. H. a
b) I. Ž., zastoupených JUDr. Zorkou Černohorskou, advokátkou se sídlem v
Příbrami, Balbínova 384, proti žalované bozioko, s.r.o., IČO 28987853, se
sídlem v Příbrami, Dlouhá 97, zastoupené JUDr. Dagmar Říhovou, advokátkou se
sídlem v Příbrami, ul. 28. října 184, o určení vlastnictví, vedené u Okresního
soudu v Příbrami pod sp. zn. 15 C 205/2019, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2022, č. j. 25 Co 90/2022-310, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2022, č. j. 25 Co 90/2022-310,
se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Původní žalobkyně, A. H., se domáhala určení, že je vlastnicí v
žalobě specifikovaného pozemku o výměře 30 m2, na kterém je umístěna garáž
nezapsaná v katastru nemovitostí, kterou v letech 1968 až 1970 spolu se svým
manželem vystavěla, s tím, že až do roku 2003 zastavěný pozemek užívali v dobré
víře, že jej nabyli kupní smlouvou uzavřenou v roce 1967. Žalovaná namítala, že
s ohledem na okolnosti, zejména znalost výměr a umístění sporného pozemku,
nemohli být držitelé pozemku v dobré víře, že i tento pozemek kupní smlouvou z
roku 1967 nabyli. Dovolávala se dále ochrany nabyvatele od „oprávněného
dědice“, a to s odkazem na § 486 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále
jen „obč. zák.“), neboť od dědičky, které bylo dědictví pozemku, na kterém se
se garáž nachází, potvrzeno, kupní smlouvou v roce 2012 pozemek nabyla.
2. Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 30. 11. 2020, č. j. 15 C 205/2019-233, určil, že A. H. (původní žalobkyně)
je vlastnicí pozemku parc. č. XY o výměře 30 m2 v katastrálním území a obci XY,
vymezeného v geometrickém plánu vypracovaném Ing. Rudolfem Smíškem dne 15. 10.
2014, č. 1469/96, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku (výrok I), a
rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
3. K odvolání žalované Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“)
poté, co rozhodl o tom, s kým bude v řízení pokračovat na místě původní
žalobkyně, zemřelé dne XY, rozsudkem ze dne 20. 9. 2022, č. j. 25 Co
90/2022-310, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a to ve výroku II s
doplněním místa plnění náhrady nákladů řízení (výrok I) a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení (výrok II).
4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná (dále i
„dovolatelka“) včasné dovolání, kterým napadá rozsudek soudu prvního stupně v
plném rozsahu.
5. Přípustnost dovolání opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“). Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu
závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které nebyly dosud v rozhodovací
praxi dovolacího soudu vyřešeny a které odvolací soud nesprávně právně posoudil.
6. Jde o otázku, zda se jedná o omluvitelný omyl původní žalobkyně a
jejího manžela o existenci jejich vlastnického práva k pozemku, který je o 44 %
větší než ten, který byl kupní smlouvou zakoupen, za situace, že výměra
kupovaného pozemku byla ve smlouvě výslovně uvedena a jednalo se o nákup od
cizích osob.
7. Poukazuje dále na to, že i pokud by došlo k vydržení části pozemku
zastavěného garáží, je nutné náležitým způsobem posoudit nabytí předmětného
pozemku jako celku od nepravého dědice. Této otázce soudy nevěnovaly
dostatečnou pozornost. Argumentaci odvolacího soudu, že v době uzavření kupní
smlouvy 20. 12. 2012 měla žalovaná k dispozici znalecký posudek, ze kterého
vyplývalo, že část pozemku je zastavěna garáží, měla tak mít důvodné
pochybnosti o vlastnictví k pozemku, označuje za zcela nesprávnou. Za právní
otázku, kterou odvolací soud nesprávně právně posoudil, považuje, zda může být
nabyvatel (od nepravého dědice) v dobré víře ohledně vlastnického práva k
pozemku, pokud je mu známo toliko to, že se na pozemku nachází stavba dosud
nezapsaná v katastru nemovitostí, jinak řečeno, zda je vyloučeno, aby byl
nabyvatel v dobré víře ohledně vlastnictví k pozemku, pokud je mu známo, že se
na pozemku nachází stavba z 60. let minulého století, dosud nezapsaná v
katastru nemovitostí.
8. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
9. Žalobkyně navrhují, aby dovolací soud dovolání odmítl. Odvolací soud
se podle jejich názoru při posouzení právních otázek, které žalovaná v dovolání
vymezila, neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nalézací
soudy správně dovodily dobrou víru právních předchůdců žalobkyň, že kupní
smlouvou ze dne 29. 11. 1967 nabyli i sporný pozemek, a tento svůj závěr
přesvědčivě odůvodnily. Dodaly, že dědictví ke spornému pozemku bylo
„doprojednáno“ až na základě požadavku žalované, která odkoupila sousední
pozemky od města XY a chtěla si odkoupit dohledaný pozemek parc. č. XY, aby si
zajistila vjezd na své pozemky. Žalovaná rovněž věděla o tom, že na pozemku je
umístěna garáž ve vlastnictví jiné osoby. Byly jí tedy známy skutečnosti, které
byly způsobilé její dobrou víru zpochybnit.
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve
kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího
soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání
přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání
uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
12. Dovolatelka namítá nesprávné posouzení oprávněnosti držby sporného
pozemku původní žalobkyní a jejím manželem a dále nesprávné posouzení
nedostatku dobré víry při nabytí od nepravého dědice a formuluje právní otázky,
které považuje ve vztahu ke konkrétním okolnostem dané věci za dovolacím soudem
dosud neřešené.
13. Protože na řešení těchto právních otázek je rozhodnutí odvolacího
soudu založeno a otázka dobré víry nabyvatele od nepravého dědice byla
odvolacím soudem vyřešena v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, je
dovolání přípustné i důvodné.
K dobré víře držitele
14. Odvolací soud se zabýval držbou sporného pozemku právními předchůdci
žalobkyň v době mezi lety 1967 až 2003, tedy za účinnosti zákona č. 40/1964
Sb., občanský zákoník.
15. Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem
okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem
oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.
16. Otázka posouzení dobré víry držitele byla v rozhodovací praxi
dovolacího soudu v potřebném rozsahu vyřešena. Nejvyšší soud opakovaně
konstatoval, že v řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány
skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru,
tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která
však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (viz např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4370/2009, uveřejněný pod
č. 107/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 22 Cdo 700/2022,
rozhodnutí dostupná, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na
www.nsoud.cz).
17. Odvolací soud posoudil držbu pozemku pod garáží jako oprávněnou na
základě dlouhodobého, více než 30 let trvajícího nerušeného užívání a vzal
přitom v úvahu i neměnný stav oplocení a dále stavební řízení, ve kterém byla
stavba garáže povolena a kolaudována již v roce 1970 s tím, že jde o stavbu na
pozemku, který kupní smlouvou v roce 1967 právní předchůdci žalobkyň nabyli. Za
těchto okolností považoval omyl držitelů, kteří se chopili držby pozemku v
rozsahu o 44 % větším, než odpovídalo výměrám uvedeným v kupní smlouvě, za
omluvitelný. Úvahu odvolacího soudu, která je dostatečně odůvodněna a není
založena jen na konstatování, že „v době koupě neexistovaly současné technické
možnosti“, jak se dovolatelka domnívá, nepovažuje dovolací soud za zjevně
nepřiměřenou. Tento závěr odpovídá rovněž rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (k
významu dlouhodobé nerušené držby při posouzení oprávněnosti držby viz např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2286/2022, k
poměru výměry pozemku drženého a pozemku koupeného viz např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004).
18. Otázka posouzení oprávněnosti držby tedy přípustnost dovolání
nezakládá, neboť nejde o otázku dovolacím soudem neřešenou a odvolací soud se
při posouzení této právní otázky od rozhodovací praxe dovolacího soudu
neodchýlil. Jiné právní otázky vztahující se k závěru odvolacího soudu o nabytí
sporného pozemku do výlučného vlastnictví původní žalobkyně dovolatelka k
dovolacímu přezkumu nepřekládá.
K dobré víře nabyvatele od nepravého dědice
19. Sporný pozemek měl být na žalovanou, která se dovolává ochrany
dobrověrného nabyvatele od dědice převáděné věci nebo práva, převeden před 1.
1. 2014. Vznik vlastnického práva žalované je proto podle § 3028 odst. 2, část
věty za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, třeba posuzovat
podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.
20. Podle § 486 obč. zák. kdo v dobré víře něco nabyl od nepravého
dědice, jemuž bylo dědictví potvrzeno, je chráněn tak, jako by to nabyl od
oprávněného dědice.
21. Nabyvatel, který se dovolává ochrany podle ustanovení § 486 obč.
zák., musí tvrdit dobrou víru (tj. tvrdit okolnosti, z nichž lze usuzovat na
jeho dobrou víru, tedy okolnosti svědčící o poctivosti nabytí). Současně musí
označit důkazní prostředky způsobilé prokázat pravdivost jeho tvrzení (viz
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1465/98, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2264/2009).
22. Dobrá víra je – obecně vzato – vnitřní přesvědčení osoby, že nejedná
bezprávně. Jde o psychický stav jednající osoby, který sám o sobě nemůže být
předmětem dokazování. Na dobrou víru lze usuzovat z konkrétních vnějších
skutečností, jejichž prostřednictvím se toto vnitřní přesvědčení projevuje
navenek a které dokazovány být mohou. Otázku dobré víry je třeba posuzovat
nejen ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) smluvní strany, ale
především se zřetelem k objektivním okolnostem (viz stanovisko bývalého
Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. Cpj 51/84, publikované pod č. R 45/1986 civ. ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, viz též např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3005/2005). Hodnocení dobré víry je
vždy věcí individuálního posouzení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
25. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 645/2014).
23. Rovněž závěr o dobré víře nabyvatele od nepravého dědice či o jejím
nedostatku by mohl dovolací soud zpochybnit jen v případě, že by byl založený
na zjevně nepřiměřených nebo nedostatečných úvahách (srovnej usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 902/2015).
24. Odvolací soud vyloučil dobrou víru žalované při nabytí sporného
pozemku pouze z toho důvodu, že žalovaná měla v době koupě v roce 2012 k
dispozici znalecký posudek, kterým byl oceněn jen pozemek pod garáží a pozemek
garáží nezastavěný, nikoli garáž. Z toho muselo být dle názoru odvolacího soudu
zřejmé, že „garáž je ve vlastnictví jiné osoby a žalovaná mohla mít důvodné
pochybnosti o vlastnictví pozemku a stavby, resp. O vzájemných právních
vztazích obou vlastníků“. Taková úvaha je zjevně nepřiměřená, neboť samotná
skutečnost, že oceňovány jsou pouze pozemky, přestože na jednom z nich je
stavba, není bez dalšího způsobilá objektivně vyvolat pochybnosti o vlastnictví
pozemků, jejichž nabytí bylo jako dědictví převodci potvrzeno. Z odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu není ani zřejmé, proč pouze z absence ocenění stavby
garáže ve znaleckém posudku činí závěr, že vlastník stavby je odlišný od
vlastníka pozemku, ani jaké úvahy vedly odvolací soud k závěru, že případné
zjištění, že na pozemek zasahuje cizí stavba, vede (bez dalšího) k nutným
pochybnostem o vlastnictví samotného pozemku.
25. Vyřešení otázky dobré víry nabyvatele od nepravého dědice je z
uvedených důvodů v rozporu s výše popsanou rozhodovací praxí dovolacího soudu,
a představuje tak nesprávné právní posouzení, pro které je dovolání důvodné.
26. Dovolací soud pro úplnost dodává, že nepravým dědicem dle § 486 obč.
zák. je osoba, která podle rozhodnutí soudu o dědictví nabyla majetek
zůstavitele, ačkoli jej neměla nabýt buď vůbec, nebo ne v takovém rozsahu, v
jakém jej nabyla. Z uvedeného vyplývá, že se jedná o věci, které zůstavitel ke
dni úmrtí vlastnil; nikoli o věci, které v jeho vlastnictví nebyly. Jinak by
nešlo o nabytí věcí zůstavitele, které byly po jeho úmrtí soudem přiřčeny
neoprávněnému dědici, ale jednalo by se o věci osoby třetí. Takovou ochranu
osobě, která by nabyla vlastnické právo k věcem nepatřícím zůstaviteli, a
přesto byly tyto věci projednány v rámci dědického řízení, zákon č. 40/1964
Sb., občanský zákoník, neposkytoval (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne
15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2264/2009, nebo ze dne 22.1.2015, sp. zn. 28 Cdo
3908/2014).
27. Pokud by k vydržení vlastnického práva ke spornému pozemku došlo
před datem úmrtí zůstavitele, jehož dědic uzavřel s žalovanou kupní smlouvu, o
nabytí od nepravého dědice ve smyslu § 486 obč. zák. by se nejednalo, a
posouzení splnění zákonných podmínek dle uvedeného zákonného ustanovení by tak
bylo nadbytečné.
28. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu však není zcela zřejmé, kdy
(případně kým) k vydržení vlastnictví došlo, neboť odvolací soud pouze uvádí, v
režimu jakého právního předpisu se stala původní žalobkyně vlastníkem, a to za
současného zjištění, že byla v dobré víře o tom, že jí pozemek
„(spolu)vlastnicky“ patří.
29. Dovolací soud proto podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek
zrušil a věc odvolacímu soudu podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil k
dalšímu řízení.
30. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně znovu přezkoumá. Bude se
přitom zabývat rovněž naléhavým právním zájmem současných žalobkyň na
požadovaném určení
31. Vysloveným právním názorem dovolacího soudu je odvolací soud vázán
(§ 243g odst. 1 věta první část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226
o. s. ř.).
32. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 3. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu