22 Cdo 2597/2024-653
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce A. L., zastoupeného Mgr. Štěpánem Jaklem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Mírové náměstí 157/30, proti žalované J. V., zastoupené JUDr. Evou Podstavkovou, advokátkou se sídlem v Litoměřicích, Pokratická 185/10, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 10 C 135/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 4. 2024, č. j. 8 Co 167/2023-581, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud v Litoměřicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 4. 2023, č. j. 10 C 135/2020-478, vypořádal zaniklé společné jmění manželů (dále také „SJM“), účastníků řízení. Mimo jiné rozhodl, že „ohledně stání pro koně na parc. č. XY v katastrálním území XY se žaloba zamítá“ (výrok II), a že „žalobce je povinen zaplatit žalované na vyrovnání podílu částku 2 398 500 Kč“ (výrok IV). Rozhodl rovněž o nákladech řízení (výroky V až VII).
2. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 4. 2024, č. j. 8 Co 167/2023-581, změnil rozsudek soudu prvního stupně mimo jiné tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na vyrovnání podílu částku 3 023 767,78 Kč (výrok II), a zamítl žalobu na vypořádání stavby stáje pro koně na pozemku parcelní číslo XY v katastrálním území XY (výrok III); rozhodl též o nákladech prvostupňového řízení ve vztahu mezi účastníky, o nákladech řízení státu a o nákladech odvolacího řízení (výroky VII až XI).
3. Podstata věci: V řízení o vypořádání SJM se žalobce domáhal, aby soud snížil vypořádací podíl žalované (rozhodl o disparitě podílů), a to proto, že zavinila zánik věci v SJM, když jako osoba, které náležel obchodní podíl ve výši 100 % ve společnosti K. A. s.r.o., který byl v SJM účastníků, rozhodla sama o likvidaci společnosti. Tomuto požadavku soudy nevyhověly - stručně řečeno - s odůvodněním, že na likvidaci společnosti měli stejný podíl jak žalovaná, tak i žalobce. Odvolací soud přihlédl k tomu, že žalobce svévolně zlikvidoval společnou stáj pro koně, a proto v jeho neprospěch rozhodl o disparitě podílů (bližší obsah rozsudku odvolacího soudu viz níže).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce (dále také
„dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce naplnění předpokladů pro uplatnění disparity podílů v rámci vypořádání společného jmění manželů, resp. posouzení rozhodnutí manžela - společníka - o zrušení společnosti s likvidací jakožto důvodu pro disparitu podílů [dovolatel odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.
1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 206/2020 (tyto rozsudky jsou - stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu - přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz)]. Žalobce má dále za to, že odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlil rovněž v otázce nutnosti ustanovení soudního znalce za účelem zjištění obvyklé ceny nemovitosti v řízení o vypořádání společného jmění manželů (dovolatel odkázal na usnesení pléna Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23.
12. 1980, sp. zn. Pls 3/80, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1981, pod pořadovým č. 1, na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1021/2015, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 21 Cdo 732/2006). Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
6. Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§ 237 o. s. ř.).
8. Přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu (jenž je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
10. Dovolacímu přezkumu nepodléhá skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1
o. s. ř. jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl naplněn, tak musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení (v řízení před odvolacím soudem).
11. Dovolání není přípustné, neboť odvolací soud se při řešení obou vymezených právních otázek - vzdor mínění žalobce – od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil. K disparitě podílů účastníků na vypořádávaném SJM:
12. Žalobce má za to, že ve shora označené věci jsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání, neboť se odvolací soud v řešeném případě odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce naplnění předpokladů pro uplatnění disparity podílů v rámci vypořádání společného jmění manželů, resp. posouzení rozhodnutí manžela - společníka o zrušení společnosti s likvidací jakožto důvodu pro disparitu podílů. Žalovaná totiž rozhodla, podle žalobce bezdůvodně, sama o likvidaci společnosti K. A. s.r.o.; obchodní podíl žalované ve výši 100 % byl přitom součástí společného jmění manželů. Žalovaná tak měla zavinit zánik společné věci, což podle judikatury Nejvyššího soudu (dovolatel odkázal na rozsudek ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017, na rozsudek ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 3110/2010, a na rozsudek z dne 27. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 206/2020) byl důvod k rozhodnutí o disparitě podílů. Pokud tedy soudy k disparitě z tohoto důvodu nepřikročily, postupovaly v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
13. Žalobce klade důraz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 206/2020, ve kterém se uvádí: „Pro úplnost rozhodnutí a jeho možné praktické dopady pak dovolací soud uvádí, že si je vědom toho, že soudní praxí i odbornou literaturou respektované zdůraznění autonomního výkonu práv manžela-společníka s omezenou možností zásahu druhého manžela v rámci institutu společného jmění manželů může v konkrétních případech vést ke snížení hodnoty majetku ve společném jmění manželů. V takových případech lze však v rámci vypořádání SJM příslušné jednání - při přísném a individuálním posouzení každého případu bez možnosti reálného zobecnění - poměřovat optikou zneužívajícího jednání či jednání vedeného nepoctivým záměrem, jehož primárním úmyslem je vyvedení aktiv ze SJM. Toto vyvedení hodnot ze SJM je pak možné poměřovat v zásadě dvěma způsoby: 1) disparitou podílů – bylo-li by prokázáno, že šlo o jednání účelové, je možné, aby soud nastalý stav kompenzoval disparitou podílů ve prospěch nepodnikajícího manžela, nebo 2) může nepodnikající manžel snahu druhého manžela o znehodnocení SJM kompenzovat uplatněním nároku na náhradu škody, zejména tam, kde nelze uplatnit disparitu podílů vzhledem k tomu, že částka, o kterou byla hodnota SJM snížena, je větší než zbývající majetek, který je předmětem vypořádání“.
14. Protože určení výše disparity vypořádacích podílů je - na základě zohlednění všech okolností - na úvaze soudu, dovolací soud může zpochybnit úvahu soudů rozhodujících v nalézacím řízení o splnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání majetkového společenství jen v případě, pokud by tato úvaha byla zjevně nepřiměřená (k této problematice viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 22 Cdo 664/2018). I rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 206/2020, na který dovolatel odkazuje, stejně jako rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017, klade důraz na „individuální posouzení každého případu bez možnosti reálného zobecnění“; je tedy třeba přihlížet ke zvláštním okolnostem každé věci.
15. V této věci soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že „činnost předmětné společnosti fakticky provozoval žalobce (montáže a další práce), to pak přestal vykonávat, - jak sám zdůraznil pro velké neshody mezi účastníky to nebylo možné, aby po vyvrcholení těchto neshod pracovali v téže firmě – a nebylo v silách žalované, aby zajistila dále chod firmy tedy provozování její činnosti fakticky“ (bod 46 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Dále soud prvního stupně uvedl: „V období let 2019-2020 pak společnost přestala mít zakázky, a to proto, že A. L. v průběhu roku 2019 v souvislosti s rozvodem se žalovanou přestal se společností spolupracovat a začal spolupracovat s firmou A. s. r. o. Firma nebyla pro to schopna provádět nasmlouvané zakázky a z tohoto důvodu musela značnou část firmě M. a.s. odřeknout (viz shora zpráva podniku M. Š. a.s.) a část jich vůbec nemohla vykonat. Tyto skutečnosti vyplývají nejen z tvrzení žalované jako společnice a jednatelky společnosti, ale i z vyjádření žalobce, který potvrdil, že hlavní chod společnosti (výkon činnosti) a její know how však ležel na žalobci, díky kterému rostla rentabilita a zisk společnosti. Zakázky byly pak vázány přímo na osobu žalobce, když po jeho odchodu společnost začala ztrácet zakázky, a nakonec svou činnost fakticky zastavila“. Toto skutkové zjištění soud učinil na základě „zprávy podniku M. Š. a. s.“, z tvrzení žalované a také z vyjádření žalobce. Se zřetelem k výše uvedeným skutkovým zjištěním soud prvního stupně neshledal podmínky pro disparitu podílů z důvodu likvidace společnosti K. A. s. r. o.
16. Také odvolací soud poté, co konstatoval závislost uvedené společnosti na činnosti žalobce, uvedl, že v únoru 2019 se žalobce stal jednatelem společnosti A. s.r.o., (odvolací soud uvedl, že zcela účelově s ohledem na nevypořádané společné jmění manželů, se v ní nestal společníkem), postupně do ní převedl zakázky pro klíčového zákazníka K. A. s. r. o., společnost M. Š., a. s. „ Nelze tedy k tíži žalované přičíst to, že společnost K. A. s. r. o. se po odchodu žalobce nerozvíjela, to muselo být naprosto jasné i žalobci, který vytvořil pro K.
A. s. r. o. přímou konkurenci v podobě společnosti A. s. r. o. a žalovanou tak k rozhodnutí o likvidaci K. A. s. r. o. v podstatě donutil“ (bod 27 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud dále uvedl, že „likvidaci společnosti jako takovou považuje odvolací soud za logické vyústění toho, že, zkráceně a se zaměřením na podstatu věci řečeno, žalovaná jako laik zůstala v půlce roku 2019 ve společnosti sice s majetkem, avšak bez zakázek a pracovníků a bez naděje na udržení stávajícího programu, zatímco žalobce ztratil jakýkoliv faktický vliv ve společnosti a tím i motivaci pro ni cokoliv dělat, proto celé její know – how a celou výrobu převedl do jím řízené společnosti A.
s. r. o.“ (bod 28 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
17. Dovolatel sice s uvedeným skutkovým zjištěním polemizuje, dovolací soud je jím však vázán. Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Avšak právě tento charakter mají námitky, které dovolatel v dovolání vymezuje. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, uveřejněný pod číslem 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Sluší se doplnit, že důkazům, které byly provedeny a následně hodnoceny odvolacím soudem, odpovídají skutkové závěry, z nichž odvolací soud při právním posouzení vyšel (viz body 9, 10 a 13 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), a není zde extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, přičemž hodnocení důkazů není založeno ani na libovůli, jež by se zřetelem na rozhodovací praxi Ústavního soudu odůvodňovala zásah dovolacího soudu (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo dovolatelem uvedené usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, a usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. I. ÚS 1600/15; tato rozhodnutí jsou - stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu - přístupná na webových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz).
18. Za takto zjištěného skutkového stavu není rozsudek odvolacího soudu v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Byl to totiž žalobce, kdo fakticky způsobil zánik společnosti; na její likvidaci tak mají oba účastníci podíl. Úvaha odvolacího soudu, „že samotné rozhodnutí žalované o tom, že společnost bude zrušena s likvidací, není možné považovat za jednání, které by mělo najít odraz v disparitě podílů, byť v jeho důsledku obchodní podíl zanikl“, tak není zjevně nepřiměřená. K určení ceny odstraněných stájí:
19. Účastníci společně zřídili stáje pro koně; tyto stáje však žalobce ještě za trvání manželství svémocně odstranil. Tuto skutečnost zohlednil odvolací soud tím, že snížil vypořádací podíl žalobce o polovinu jejich ceny v rámci disparity podílů. Cenu stájí v době jejich likvidace určil odvolací soud částkou 492 500 Kč s tím, že jde o „průměr mezních hodnot rozpětí určeného v odhadu tržní ceny společnosti RENO GROUP s.r.o.“, tedy realitní kanceláře. Dovolatel tvrdí rozpor napadeného rozsudku s judikaturou dovolacího soudu; odkazuje například na závěry Nejvyššího soudu přijaté v usnesení ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1021/2015, dle nichž za odborné posouzení, respektive zjištění hodnoty nemovité věci, nelze považovat vyjádření realitní kanceláře, která nemůže suplovat znaleckou činnost, a tedy nahrazovat zjišťování skutečností, k nimž je zapotřebí odborných znalostí.
20. V rozsudku ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1599/99, uveřejněném pod číslem 4/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, Nejvyšší soud uzavřel, že pokud soud sám posoudí skutečnosti, k nimž je třeba odborných znalostí, aniž ohledně těchto skutečností provedl znalecké dokazování, jde o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (shodně viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1544/2020). Také Ústavní soud mezi nosné důvody nálezu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 1330/11, začlenil závěr vyslovený Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 2. 4. 2001 sp. zn. 22 Cdo 1599/99, podle něhož platí, že posoudí-li soud sám skutečnosti, k nimž je třeba odborných znalostí, aniž o nich provedl znalecké dokazování, jde o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě však podle výslovného znění zákona přihlédne dovolací soud jen v případě, že dovolání je (z jiného důvodu) přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, či ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014, nebo z řady rozhodnutí Ústavního soudu např. usnesení ze dne 8. 2. 2022, sp. zn. IV. ÚS 3418/21. Předpoklad pro zohlednění vady řízení Nejvyšším soudem v poměrech projednávané věci splněn není, protože z jiného důvodu není dovolání žalobce přípustné.
21. Bez vlivu na závěr vyjádřený v předchozím bodě odůvodnění tohoto usnesení Nejvyšší soud k otázce potřeby (nutnosti) zjišťovat obvyklou cenu nemovité věci vždy (jen) znaleckým posudkem uvádí: Dovolatel odkazuje na „Zprávu o úrovni znaleckého dokazování u soudů a státních notářství, sp. zn. Cpj 161/79 občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České socialistické republiky, schválené usnesením pléna Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 12. 1980, Pls 3/80, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1981, pod pořadovým č. 1“; z této zprávy vychází i pozdější judikatura.
Nelze však přehlédnout, že v době jejího přijetí se ceny nemovitostí určovaly výhradně podle cenových předpisů, pokud účastníci sjednali cenu vyšší, šlo o smlouvu absolutně neplatnou, a k neplatnosti se přihlíželo z úřední povinnosti. Proto byl kladen značný důraz právě na zjištění úřední ceny nemovitosti. Přesto se v uvedené zprávě rovněž uvádí: „Ve Zprávě občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR o stavu a úrovni řízení o registraci smluv u státních notářství České socialistické republiky, Cpj 36/74 (viz číslo 22/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), bylo uvedeno, že vadou řízení není, jestliže státní notářství nemá pro posouzení přiměřenosti dohodnuté ceny prodávané nemovitosti znalecký odhad.
Vadou však je, jestliže ve spise chybějí jakékoli podklady, z nichž by bylo možno posoudit, zda dohodnutá cena nepřevyšuje cenu stanovenou podle cenových předpisů“. Tedy ani tehdejší praxe vycházející z velmi omezeného uplatnění zásady dispoziční a projednací a z omezení svobody vůle subjektů občanského práva nebyla tak rigidní, aby pro každé určení ceny bez výjimky požadovala její určení znaleckým posudkem. Nyní je cenou nemovitosti cena obvyklá (§ 492 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), za kterou by bylo možno věc (nebo věc obdobnou) v daném čase a v daném místě prodat.
Není proto vyloučeno takovou cenu určit z realizovaných nabídek realitních kanceláří; ostatně tímto způsobem ji určují i soudní znalci, pokud využívají pro účely vypracování posudku komparativní (porovnávací) metodu. Nařízení znaleckého posudku v řízení o vypořádání SJM bude na místě podle okolností konkrétní věci zpravidla tam, kde cena je mezi účastníky řízení již v jeho průběhu sporná a nelze ji spolehlivě určit jinak než znaleckým posudkem.
22. Pokud v poměrech projednávané věci odvolací soud provedl ke zjištění obvyklé ceny žalobcem v roce 2020 zlikvidovaných stájních boxů pro koně a seníku s vybavením důkaz, mimo jiné, zprávou realitní kanceláře, společnosti RENO GROUP, s. r. o. a polovinu zjištěné ceny započetl v rámci disparitního vypořádání podílů v žalobcův neprospěch, pak bylo na dovolateli, aby proti skutkovému základu pro uplatnění disparity, jak byl zjištěn odvolacím soudem z listinného důkazu, brojil konkrétními námitkami, jimiž by věcně zprávě realitní kanceláře oponoval. Jestliže tak žalobce v řízení před odvolacím soudem neučinil, a nestalo se tak ostatně ani v intencích dovolací argumentace, pak v konkrétních okolnostech projednávaného případu, jež budou - obecně vzato - vždy stěžejní pro posouzení, zda ke stanovení obvyklé ceny nemovité věci (v řízení o vypořádání SJM) bude nezbytné zadat vypracování znaleckého posudku či nikoliv, představuje jiný důkaz obsahující odborný poznatek o určité právně významné skutečnosti dostatečný podklad pro její zjištění.
23. Ze shora uvedeného plyne, že o dovolání žalobce, pokud směřovalo proti výrokům I až V rozsudku odvolacího soudu, jimiž byl ve věcných výrocích I až IV změněn rozsudek soudu prvního stupně, nemohl Nejvyšší soud rozhodnout jinak, než je podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout; dovolání nebylo v rozsahu žádné ze dvou vymezených právních otázek (viz shora) shledáno ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustným.
24. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 11. 2024
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu