22 Cdo 2647/2022-323
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobců a) M. M.,
narozeného XY, bytem v XY, a b) E. M., narozené XY, bytem v XY, obou
zastoupených Mgr. Jiřím Křížem, advokátem se sídlem v Praze 2, Polská 1282/16,
proti žalovanému K. B., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Tomášem
Udržalem, advokátem se sídlem v Pardubicích I, Třída Míru 95, o zrušení a
vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 12
C 96/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
10. 5. 2022, č. j. 18 Co 143/2021-294, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud ve Znojmě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 2. 2021, č. j. 12 C 96/2019-274, zrušil spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc. č. XY – orná půda, o výměře 4782 m?, zapsanému na listu vlastnictví č. XY pro
obec a katastrální území XY, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj,
Katastrálního pracoviště XY (výrok I – dále i jen „pozemek“ nebo „předmětný
pozemek“), pozemek přikázal do společného jmění žalobců, kterým uložil
povinnost zaplatit žalovanému společně a nerozdílně 334 750 Kč (výrok II), a
rozhodl o nákladech řízení (výroky III až V). Usnesením ze dne 16. 4. 2021, č. j. 12 C 96/2019-280, soud prvního stupně
opravil ve výroku II označení pozemku na parc. č. XY. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 5. 2022, č. j. 18 Co 143/2021-294, k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný (dále i jen
„dovolatel“) dovolání. Přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“); tvrdí, že rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a závisí na vyřešení otázek
hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalovaný namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, např. od rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2437/2012, sp. zn. 22 Cdo
3736/2016 nebo sp. zn. 22 Cdo 4490/2018 při posouzení priority dělení před
ostatními alternativami vypořádání spoluvlastnictví, neboť přístup k pozemku
uvažoval jen z hlediska přístupu motorovým vozidlem. Takové využití charakter
pozemku neumožňuje. Dovolatel byl nespravedlivě zkrácen na svých majetkových
právech. Podle znaleckého posudku by šlo pozemek rozdělit na pozemky parc. č. XY a parc. č. XY o stejné výměře. Na pozemek parc. č. XY mají žalobci přístup ze svého
pozemku parc. č. XY a není nezbytné, aby měli přístup z pozemku obce parc. č. XY. Na pozemek parc. č. XY má žalovaný pěší přístup z pozemku parc. č. XY ve
vlastnictví obce. Protože jde o ornou půdu, není přístup motorovými vozidly
potřebný. Pozemek parc. č. XY, který není komunikací, žalobci k přístupu
motorovými vozidly užívají. Oba nově vzniklé pozemky budou obdělávatelné
dosavadním nájemcem a přístupné přes pozemek parc. č. XY. Odvolací soud věc
nesprávně právně posoudil, když o přístupu na pozemky uvažoval jen z pohledu
přístupu motorovými vozidly, přestože charakter předmětného pozemku využití
motorových vozidel ani neumožňuje. Odvolací soud se podle dovolatele odchýlil i od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2597/2010 při stanovení náhrady, když nevycházel z ceny nemovitostí
v době vypořádání. Přiměřená náhrada má být stanovena podle aktuální hodnoty nemovitosti, při
určení její výše nelze vycházet z dva roky starého znaleckého posudku.
Nelze
odkazovat na to, že nebyla navrhována aktualizace znaleckého posudku;
aktualizaci měl zadat soud sám, neboť řízení o zrušení a vypořádání
spoluvlastnictví je řízením, při němž soud není vázán návrhy účastníků. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Žalobci se k dovolání nevyjádřili. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a
b) a § 229 odst. 3. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí
napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací
návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci,
které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto
právního posouzení. Dovolání není přípustné, protože se odvolací soud při řešení označených otázek
neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. K prioritě reálného dělení:
Podle § 1142 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“ nebo
„občanský zákoník“), jedná-li se o společnou věc, která má jako celek sloužit k
určitému účelu, není její rozdělení možné (odst. 1). Zemědělský pozemek může
být rozdělen jen tak, aby dělením vznikly pozemky účelně obdělávatelné jak
vzhledem k rozloze, tak i k možnosti stálého přístupu. To neplatí, pokud má být
pozemek rozdělen za účelem zřízení stavby nebo za takovým účelem, pro který lze
pozemek vyvlastnit (odst. 2). Podle § 1143 o. z. nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví,
rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o
zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků. Podle § 1144 odst. 1 o. z. je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné
věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota. Podle § 1147 o. z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud
za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze
spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném
případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky. Judikatura Nejvyššího soudu je konstantní v tom, že občanský zákoník stanoví
nejen možné způsoby zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, ale i závazné
pořadí, v němž mohou být tyto jednotlivé způsoby vypořádání použity. Při
rozhodování o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví tak soud nejprve zkoumá,
zda je rozdělení společné věci možné (§ 1144 a násl. o. z.); není-li rozdělení
dobře možné, přikáže ji za přiměřenou náhradu jednomu nebo více
spoluvlastníkům. Nechce-li však věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej
společné věci ve veřejné dražbě (§ 1147 o. z.); takto postupuje i v případě, že
ten spoluvlastník, který má o věc zájem, nemá finanční prostředky k zaplacení
vypořádacího podílu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5353/2015, uveřejněný jako i dále uvedená rozhodnutí
Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz). V rozsudku ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2163/2006, Nejvyšší soud uvedl,
že reálné rozdělení nemovitostí není dobře možné v případech, kdy by ani po
adaptaci nemohly vzniknout rozdělením samostatné věci a v případech, kde by
části vzniklé rozdělením nemohly sloužit vlastníkovi způsobem odpovídajícím
jejich povaze. U pozemků závisí toto posouzení na jejich rozloze, celkové ploše
i tvaru. Lze-li pozemek rozdělit vzhledem k jeho poloze, velikosti a tvaru,
určujícím pro možné rozdělení pozemku na dva nebo více pozemků jako
samostatných věcí je zjištění, zda u nově vzniklých pozemků je zajištěn přístup
ke komunikaci, a to buď přímo na komunikaci, nebo cestou po cizím pozemku,
např. z titulu věcného břemene.
K těmto závěrům se dovolací soud přihlásil i v
pozdější rozhodovací praxi. O prvotním způsobu vypořádání spoluvlastnictví, tj. o reálném rozdělení společné věci, je třeba uvažovat zejména v případech, kdy
se jedná o předmět spoluvlastnictví fakticky i funkčně dělitelný, což je dáno u
nezastavěných pozemků (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013,
sp. zn. 22 Cdo 2437/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3736/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2020, sp. zn. 22
Cdo 4490/2018). Pozemek je obecně dělitelný, je však třeba individuálně posuzovat případy, kdy
by v důsledku rozdělení nemohl sloužit účelu, kterému jako celek sloužil (§
1142 odst. 1 o. z.). Občanský zákoník vylučuje dělení věci, která má jako celek
sloužit k určitému účelu, a přikazuje při dělení zemědělských pozemků vytvářet
jen účelně obdělávatelné celky (§ 1142 odst. 2 o. z. – toto ustanovení se užije
jak při zrušení a vypořádání dohodou, tak při rozhodování soudu). Protože jde o
tzv. neurčité pojmy, posouzení vždy záleží na úvaze soudu (viz rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, uveřejněný pod
číslem 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). V řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti
umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze
stran sporu, resp. někdy i přijmout různá řešení sporu (srovnej usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3059/2018). Rozhodnutí ve
věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a
nesmí být zjevně nepřiměřená; nalézací soudy musí přihlédnout ke všem rozhodným
skutečnostem. Dovolací soud by pak úvahy soudů nižších stupňů mohl zpochybnit
jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (srovnej usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1438/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 24. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2746/2009). Odvolací soud uvedl, že u oddělené severní části předmětného pozemku (nově
vzniklý pozemek parc. č. XY – poznámka dovolacího soudu) by muselo k zajištění
přístupu dojít k zatrubnění části odvodňovacího příkopu a zbudování cesty na
pozemku parc. č. XY ve vlastnictví obce XY (tento pozemek je druhem pozemku
ostatní plocha se způsobem využití ostatní komunikace). Pozemek parc. č. XY ve
vlastnictví obce XY nemá charakter veřejné cesty, jde o druh pozemku ostatní
plocha – neplodná půda, pozemek je zatravněn a podle platného územního plánu
jde o plochu veřejného prostranství a veřejné zeleně s hlavním využitím veřejný
prostor přístupný veřejnosti. V severní části má při hranici s předmětným
pozemkem šířku pouhých 2,75 m, což je šířka zcela nedostatečná pro průjezd
větší zemědělské techniky. Pokud jde o přístup na předmětný pozemek (jeho
severní část) z pozemku parc. č. XY, jde o nové tvrzení žalovaného, které v
systému neúplné apelace nelze v odvolacím řízení zohlednit. Přístup na jižní
část předmětného pozemku (nově vzniklý pozemek parc. č.
XY – poznámka
dovolacího soudu), kterou požadoval do vlastnictví žalovaný, by byl velmi
problematický. Byl by možný pouze po sjezdu vybudovaném žalobcem a), jehož je
žalobce a) vlastníkem s právy a povinnostmi mimo jiné sjezd udržovat, včetně
průtočnosti propustku pod ním. Sjezd byl povolen k připojení na pozemek parc. č. XY (sjezd spojuje pozemek parc. č. XY s pozemkem parc. č. XY – poznámka
dovolacího soudu), na kterém má žalobce a) postaven dům, ne k připojení na
předmětný pozemek. V části sjezdu je umístěno dopravní značení, jemuž je třeba
se vyhnout (což ztěžuje nájezd na sjezd), a sjezd by mohl být poškozen při
průjezdu zemědělské techniky na předmětný pozemek. Tyto skutečnosti a ohled na
zásadu minimalizace zásahů do vlastnického práva a předcházení sporům
odůvodňují závěr, že žalovaný by neměl zajištěn stálý přístup na pozemek parc. č. XY. Z pozemku parc. č. XY není vybudován sjezd na pozemek parc. č. XY
(silnice) a odvolací soud se ztotožnil s názorem žalovaného, že vybudování
sjezdu by bylo finančně náročné a není jisté, zda by s jeho vybudováním
souhlasil vlastník silnice. V posuzované věci se odvolací soud zabýval relevantními okolnostmi projednávané
věci a své úvahy o způsobu vypořádání spoluvlastnictví řádně odůvodnil. Vyšel z
toho, že předmětný pozemek, který je ornou půdou a k zemědělským účelům je
užíván, není dělitelný, protože by k nově vzniklým pozemkům nebyl z hlediska
jejich účelné obdělávatelnosti zajištěn stálý přístup, který musí existovat v
době rozhodování soudu. S ohledem na charakter pozemku nepovažuje dovolací soud
za nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že v současné době, kdy se orná půda
obhospodařuje (orba, podmítání, vláčení, sklizeň úrody apod.) za použití
motorové zemědělské techniky (např. traktory, secí stroje, kombajny), nikoli za
použití lidské síly, nepostačuje pěší přístup k takovému pozemku, aby jej bylo
možno řádně užívat k účelu, k němuž je určen a k němuž slouží. Nově vzniklé
pozemky by tedy nebylo možno řádně užívat k zemědělským účelům. Pozemek parc. č. XY ve vlastnictví obce XY, který je podle územního plánu
plochou veřejného prostranství a veřejné zeleně s hlavním využitím veřejný
prostor přístupný veřejnosti, je veřejným prostranstvím podle § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), tedy prostorem veřejně přístupným
každému bez omezení a bez ohledu na vůli vlastníka. Je tedy bez omezení
přístupný i pro žalobce a žalovaného a umožňuje jim přístup na jejich pozemek
parc. č. XY (i na oba nově vzniklé pozemky parc. č. XY a parc. č. XY), avšak
pouze přístup pěší, nikoli motorovými zemědělskými stroji. Na nově vytvořený
pozemek parc. č. XY není možný přístup pro krátkou hranici, která by pro
průjezd větší zemědělské techniky nedostačovala. Na nově vytvořený pozemek
parc. č. XY by přístup zemědělskou technikou, byť s obtížemi (s ohledem na
umístění dopravního značení), možný byl, ale pozemek parc. č. XY je spojen se
silnicí (tělesem silnice) na pozemku parc. č.
XY sjezdem, který je ve
vlastnictví žalobce a) (tento závěr odvolacího soudu nebyl dovoláním
zpochybněn) a byl určen jen pro účely napojení pozemku žalobce a) parc. č. XY,
na kterém má postaven dům, na silnici. Spojení se silnicí by tedy žalovaný
neměl přímo z pozemku parc. č. XY, ale pouze za použití sjezdu ve vlastnictví
žalobce a). Namítal-li žalovaný, že by nově vzniklé pozemky nadále užíval současný nájemce,
který by k nim měl přístup přes pozemek parc. č. XY, souhlasí Nejvyšší soud s
odvolacím soudem, že zmiňuje-li zákon (§ 1142 odst. 2 o. z.) zachování
přístupu k nově vzniklému pozemku, týká se to přístupu spoluvlastníka, nikoli
nájemce (pachtýře), který má v době rozhodování soudu v nájmu (pachtu) sousední
pozemky. Je to spoluvlastník, který musí mít do budoucna, bez ohledu na to, kým
bude nově vzniklý pozemek užíván, k němu zachován přístup. Možným přístupem po pozemku parc. č. XY se odvolací soud nezabýval s
odůvodněním, že jde o nové, a proto nepřípustné tvrzení v odvolacím řízení. Zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než
z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů
odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §
132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, část civilní). Nejvyšší soud k pozemku parc. č. XY, který je ve vlastnictví žalobce a) a
sousedí s předmětným pozemkem z východu, jen na okraj poznamenává, že podle
listin, jež jsou součástí znaleckého posudku, jde rovněž o zemědělský pozemek,
nikoli o veřejnou cestu, která by žalovanému umožnila přístup na nově vzniklý
pozemek parc. č. XY, o který měl zájem. Pokud jde o pozemek parc. č. XY ve vlastnictví žalobce a), který sousedí s
předmětným pozemkem ze západu, tak pokud by i žalobcům zajišťoval přístup k
nově vzniklým pozemkům zemědělskou technikou, neměnilo by to nic na závěru, že
by nebyl zajištěn přístup zemědělskou technikou k žádnému z nově vzniklých
pozemků žalovanému. S námitkou žalovaného, že byl postupem odvolacího soudu nespravedlivě zkrácen
ve svých majetkových právech, dovolací soud nesouhlasí. Odvolací soud
postupoval při vyloučení možnosti reálného dělení předmětného pozemku podle
zákona a konstantní judikatury Nejvyššího soudu. A žalovanému se dostane v
souladu se zákonem za spoluvlastnický podíl na pozemku, o který zrušením a
vypořádáním spoluvlastnictví přichází, přiměřené náhrady. Protože se odvolací soud při řešení položené otázky neodchýlil od judikatury
Nejvyššího soudu, není dovolání přípustné. Ke stanovení přiměřené náhrady:
Ve sporu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je pro určení přiměřené
náhrady rozhodující cena nemovitosti v době jejího vypořádání (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1927/2004).
Podle již ustálené judikatury dovolacího soudu platí, že pokud soud v řízení o
zrušení a vypořádání spoluvlastnictví při zjištění ceny předmětu
spoluvlastnictví vezme za základ znalecký posudek vypracovaný před dvěma a více
roky, pak nesprávně nevychází z ceny nemovitosti v době vypořádání; jedná se o
nesprávné právní posouzení věci (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 17. 8. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2597/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 14. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5180/2016). V rozsudku ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2437/2012, Nejvyšší soud
vysvětlil, že posouzení, kdy už je nutno přistoupit k doplnění či aktualizaci
znaleckého posudku je nutno posuzovat individuálně s přihlédnutím k okolnostem
konkrétního případu. V uvedené věci pak dovolací soud poukázal na skutečnost,
že žalobkyně v průběhu odvolacího řízení žádným způsobem nezmiňovala možnou
změnu cen nemovitostí a nenavrhovala ani doplnění znaleckého posudku ani
případné vypracování revizního znaleckého posudku. Jestliže z obsahu spisu
nevyplývaly žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na změny v cenách
nemovitostí, nelze vytýkat odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci,
jestliže vzal za základ při určení výše přiměřené náhrady znalecký posudek
vypracovaný před jedním rokem. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu požaduje, aby nejpozději po dvou letech od
pořízení byl znalecký posudek, jímž byla stanovena cena obvyklá jako základ pro
určení přiměřené náhrady, aktualizován. Z judikatury Nejvyššího soudu rovněž
vyplývá, že učinit závěr o nutnosti přistoupit k doplnění či aktualizaci
znaleckého posudku lze učinit i dříve, a to na základě individuálního posouzení
s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu, jimiž mohou být např. upozornění účastníka na změnu v cenách nemovitostí a jeho návrh na aktualizaci
znaleckého posudku nebo skutečnosti vyplývající z obsahu spisu, z nichž je
možno usuzovat na změny v cenách nemovitostí. V projednávané věci odvolací soud uvedl, že žádný z účastníků v odvolacím
řízení netvrdil nové skutečnosti či změnu okolností relevantních pro rozhodnutí
o věci po vydání rozsudku soudu prvního stupně. Z tohoto důvodu odvolací soud i
nadále vycházel z ocenění pozemku provedeného znalcem Ing. Pelantem ve výši 140
Kč za m?, což je částka o 10 Kč za m? vyšší, než před zahájením soudního řízení
požadoval žalovaný za prodej svého spoluvlastnického podílu žalobcům. Z obsahu spisu je zřejmé, že znalecký posudek byl vypracován znalcem Ing. Pelantem dne 24. 6. 2020 se stanovením ceny obvyklé pozemku ke dni 19. 6. 2020. Rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen dne 10. 5. 2022. Odvolací soud se
neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, jestliže vyšel při stanovení
přiměřené náhrady z ceny obvyklé zjištěné znaleckým posudkem, který byl
vyhotoven před dobou kratší dvou let od vyhlášení rozhodnutí, za situace, kdy
žádný z účastníků neuvedl, že se cena pozemku od doby vyhotovení znaleckého
posudku změnila, a z obsahu spisu nevyplynuly ani žádné skutečnosti, z nichž by
bylo možno usuzovat na změny v cenách zemědělských pozemků.
Povinnost soudu aktualizovat znalecký posudek za účelem zjištění ceny
nemovitosti nevyplývá z charakteru tohoto řízení, které je řízením, u něhož z
právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, což
umožňuje soudu překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více,
než čeho se domáhají (§ 153 odst. 2 o. s. ř.). Skutečnost, že v řízení o
zrušení a vypořádání spoluvlastnictví není soud vázán návrhem, znamená, že není
vázán návrhem na způsob vypořádání a může rozhodnout, že zrušené
spoluvlastnictví bude vypořádáno i jiným způsobem, než navrhovaným (srovnej
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 1965, sp. zn. 5 Co 22/65, uveřejněné
pod číslem 4/1966 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 559/2004). Možné
způsoby vypořádání vyplývají z § 1147 o. z. Měl-li žalovaný za to, že v
mezidobí došlo ke změně ceny pozemku, měl své tvrzení v souladu se zásadou
projednací (srovnej § 120 o. s. ř.) uplatnit v nalézacím řízení. Protože se odvolací soud neodchýlil ani při řešení této otázky od ustálené
judikatury Nejvyššího soudu, není dovolání přípustné. Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o
náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 12. 2022
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu