22 Cdo 2676/2025-343
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) A. K., zastoupené JUDr. Pavlem Musilem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Hellichova 458/1, a b) M. K., IČO XY, se sídlem v XY, svěřeneckému správci svěřeneckého fondu D., soukromý svěřenecký fond, IČO XY, proti žalovaným 1) H. M. a 2) J. M., zastoupeným Mgr. Vojtěchem Bienkem, advokátem se sídlem v Praze 10, Francouzská 299/98, o odstranění stavby a zdržení se užívání pozemku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 200/2022, o dovolání žalobkyně a) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2025, č. j. 17 Co 301/2023-288, 17 Co 57/2024-288, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně a) je povinna zaplatit každému ze žalovaných na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 375 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Vojtěcha Bienka.
1. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 5. 2023, č. j. 19 C 200/2022-128, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 27. 11. 2023, č. j. 19 C 200/2023-203, a opravných usnesení ze dne 3. 4. 2024, č. j. 19 C 200/2022-242, a ze dne 3. 4. 2024, č. j. 19 C 200/2022-244, rozhodl, že žalovaní 1) a 2) jsou povinni na své náklady odstranit z pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY neoprávněnou stavbu v podobě podezděného oplocení umístěného u východní hranice předmětného pozemku, a to v rozsahu od konce plotu (směrem k ulici XY) označeného v Technické zprávě od Ing. Miloše Stránského – Gest, IČO 69478732, se sídlem v Praze 9, Chvalská 718/10 ze dne 25. 2. 2011 (dále jen „technická zpráva“) jakožto bod 2 po úroveň bodu 183-2 vyznačené v technické zprávě v plotu (výrok I), žalovaným 1) a 2) uložil povinnost zdržet se užívání části pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY vymezené třemi body – koncem plotu (směrem k ulici XY), úrovní bodu 183-2 vyznačené v technické zprávě v plotu a bodem 183-2 (výrok II), zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali, aby žalovaní na své náklady odstranili z pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY neoprávněnou stavbu v podobě podezděného oplocení umístěného u východní hranice předmětného pozemku, a to v rozsahu od úrovně bodu 183-2 vyznačené v technické zprávě v plotu po konec plotu označený v technické zprávě jakožto bod 1 (výrok IV), zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali, aby se žalovaní zdrželi užívání části pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY vymezené v technické zprávě třemi body – úrovní bodu 183-2 vyznačené v technické zprávě v plotu, bodem 183-2 a bodem 1 (výrok V), a rozhodl o nákladech řízení (výroky III a výrok II doplňujícího rozsudku).
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně a) rozsudkem ze dne 27. 3. 2025, č. j. 17 Co 301/2023-288, 17 Co 57/2024-288, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích IV, V a ve výrocích o nákladech řízení (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
3. Odvolací soud vycházel při svém rozhodnutí ze zjištění soudu prvního stupně, že oplocení zasahující do pozemku žalobců přesahuje hranici pozemku pouze o několik centimetrů, místy nanejvýš pár desítek centimetrů, což je s ohledem na celkovou rozlohu pozemků snadno přehlédnutelné, hranice se jevila jako rovná. Žalovaní byli od srpna 1998 oprávněnými držiteli zaplocené části pozemku parc. č. XY v rozsahu s hranicí pozemku parc. č. XY, ke zpochybnění správnosti umístění oplocení došlo až v roce 2010.
Pozemek parc. č. XY, jehož oplocení na pozemek žalobců XY rovněž zasahuje, sice žalovaní také užívali, šlo však o pozemek XY, což bylo žalovaným známo, do vlastnictví jej nabyli až smlouvou z roku 2003. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaní nabyli vlastnické právo k připlocené části u hranice s pozemkem XY vydržením, neboť se oprávněně domnívali, že jsou na základě kupní smlouvy, kterou v roce 1997 nabyli pozemek XY, vlastníky celého zaploceného pozemku, a jejich dobrá víra nebyla až do roku 2010 zpochybněna.
Dodal, že povinnost provést geodetické zaměření při stavbě plotu není stanovena, plot byl postaven podél plotu právních předchůdců žalobců a jde o přesah v šíři průměrně cca 20 cm. Odvolací soud dodal, že odstranění této části oplocení by bylo rovněž krajně nehospodárné. Poukázal na malý rozsah dotčené plochy a stáří plotu (postaven v roce 1998) a uzavřel, že odstranění plotu s podezdívkou v délce cca 15 m a vybudování nového plotu s posunem v průměru o 20 cm by znamenalo neúměrné náklady bez přiměřeného přínosu pro žalobce, kteří by získali plochu 3,2 m2.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně a) (dále i „dovolatelka“) včasné dovolání, kterým napadá oba výroky rozsudku odvolacího soudu. Přípustnost dovolání opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.
5. Odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení následujících právních otázek: 1) Otázka nutnosti prokázání domnělého právního titulu v souvislosti s vydržením. Dovolatelka odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2659/2011 a judikaturu, která je v tomto rozhodnutí rekapitulována a podle které je takovým titulem pouze právní úkon, jímž se věc převádí na jiného. Předmětem kupní smlouvy z roku 1997 týkající se pozemku parc. č. XY pozemek parc. č. XY nebyl, označení této kupní smlouvy za domnělý právní titul k nabytí pozemku parc. č. XY je proto podle názoru dovolatelky v příkrém rozporu s definicí a smyslem domnělého právního titulu v judikatuře Nejvyššího soudu. 2) Otázka dobré víry žalovaných. Dovolatelka uvádí, že vlastníkem pozemku parc. č. XY bylo až do roku 2004 hlavní město Praha a se svolením právních předchůdců žalobkyně, manželů P., s výstavbou oplocení nebylo proto až do tohoto data možné spojovat dobrou víru. Závěr soudů, že žalovaní o možném přesahu svého oplocení nevěděli, je podle názoru dovolatelky v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu vyjádřenou v rozhodnutích Nejvyššího soudu, která v dovolání označuje. Žalovaným vytýká také nedostatek obvyklé opatrnosti a nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu, že přesah je velmi malý, má za to, že plocha o velikosti 3,96 m2 je velmi významná. Uvádí, že již od roku 2006 žalovaným signalizovala nesoulad oplocení s hranicí pozemků, což podle jejího názoru vylučuje nepřerušenou držbu v dobré víře. Namítá, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil pasivitu jejích právních předchůdců jako souhlas se stavbou a že neprovedl dostatečné hodnocení důkazů. 3) Otázka hospodárnosti odstranění plotu. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že řádně neposoudil skutečné dopady neoprávněné stavby na výkon jejího vlastnického práva, a to zejména s ohledem na ceny pozemků v dané lokalitě, narušení účelného hospodářského využití jejího pozemku (omezená možnost užívání za účelem průjezdu a parkování) a hodnotu oplocení na hranici životnosti (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5780/2016).
6. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně aby rozhodl tak, že žalobě bude v plném rozsahu vyhověno.
7. Žalovaní ve svém vyjádření k dovolání navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné zamítl. Ztotožnili se s právními závěry odvolacího soudu a uvedli, že spornou část pozemku parc. č. XY drželi více než deset let v dobré víře, že jim náleží, přičemž oplocení postavili podle stávajícího plotu právních předchůdců žalobkyně. Kupní smlouva k sousednímu pozemku parc. č. XY z roku 1997 podle nich představuje domnělý právní titul, který ve spojení s okolnostmi případu zakládá oprávněnou držbu. Odkazují na judikaturu Nejvyššího soudu k omluvitelnému omylu, uvádějí, že provedení geodetického zaměření nebylo jejich povinností a odstranění plotu by rovněž považovali za krajně nehospodárné.
8. Dovolání není přípustné.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Podle § 241a odst. 1-3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. K putativnímu titulu
11. Otázka nutnosti prokázání domnělého právního titulu v souvislosti s vydržením přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, na kterou dovolatelka odkazuje, a která se vztahuje k právní úpravě vydržení podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod, postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus), tedy jde o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.
2. 2000, sp. zn. 22 Cdo 417/98). V rozsudku ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1579/2019, Nejvyšší soud uvedl, že oprávněnou držbu nemůže sama o sobě vyloučit skutečnost, že se držitelé při nabytí nemovitostí nepřesvědčili o hranici jimi nabývaných pozemků podle operátů tehdejší evidence nemovitostí. Dodal, že ostatně tento závěr dovolacího soudu je v souladu s jeho judikaturou v případech držby nemovitostí „contra tabulas“. Kdyby tomu tak nebylo, bylo by prakticky nemožné, aby držitel nemovité věci nabyté do držby na základě právního omylu v rozporu s údaji v katastru nemovitosti mohl tuto věc vydržet (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.
10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1984/2009, a ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000); jinými slovy, omyl o geometrickém a polohovém určení pozemku může být omluvitelný.
12. Odvolací soud vyšel při svém rozhodnutí ze zjištění, že žalovaní se domnívali, že část pozemku parc. č. XY, kterou si krátce po nabytí pozemku parc. č. XY k tomuto pozemku připlotili, tvoří součást pozemku parc. č. XY. Mýlili se tedy o geometrickém a polohovém určení pozemku parc. č. XY, a svou dobrou víru ve vlastnictví sporné části zemského povrchu proto zcela pochopitelně opírali právě o nabývací titul k pozemku parc. č. XY. K dobré víře žalovaných
13. K otázce dobré víry držitele, že mu věc se zřetelem ke všem okolnostem patří, se vyjádřil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000. Uvedl, že oprávněným držitelem je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný omyl je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, se pak uvádí, že posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka.
Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7.
5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000).
14. Hodnocení toho, zda je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, je vždy individuální. V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak i její nedostatek. Proto dovolací soud opakovaně konstatoval, že rozhodnutí v takové věci je v zásadě na úvaze soudů nižších stupňů, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4952/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 81/2020).
15. Odvolací soud vyšel při úvaze o dobré víře žalovaných v jejich vlastnické právo ke sporné části zemského povrchu ze zjištění, že připlocená plocha přesahovala hranici pozemku žalovaných v průměru o 20 cm, celková plocha je v porovnání s výměrou pozemku parc. č. XY velmi malá, zaplocení provedli žalobci v roce 1998 podél provizorního oplocení bez podezdívky oddělujícího pozemek parc. č. XY v dobré víře, s vědomím uživatelů sousedního pozemku, právních předchůdců žalobkyně a), jejich dobrá víra nebyla zpochybněna až do roku 2010, před geodetickým zaměřením hranic v roce 2009 nebylo v terénu možné posunutí plotu seznat. Úvahy odvolacího soudu považuje dovolací soud za zcela přiměřené a dostatečně odůvodněné.
16. K námitce dovolatelky, že vlastnictví sporné části pozemku zpochybnila už v roce 2006, a jejímu nesouhlasu se závěrem odvolacího soudu, že žalovaní nemohli vědět, že oplocením zasahují na cizí pozemek, je třeba připomenout, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o.
s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
17. Hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud v rámci dovolacího přezkumu neshledal, že by skutková zjištění byla v extrémním rozporu s v řízení provedenými důkazy; z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé; skutková zjištění nevykazují ani extrémní rozpor s obsahem spisu a zjevně nebyla učiněna v důsledku procesních excesů při dokazování či v důsledku jiného svévolného jednání odvolacího soudu.
Hodnotící úvahy odvolacího soudu v nyní posuzované věci nejsou nelogické a nenesou znaky libovůle.
K neúčelnosti odstranění stavby oplocení
18. Na řešení otázky (ne)účelnosti odstranění neoprávněné stavby není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, neboť odvolací soud připojil svou úvahu o tom, že odstranění stavby by bylo krajně nehospodárné, pouze nad rámec závěru o vydržení vlastnictví žalovaných k připlocené části pozemku parc. č. XY, tedy včetně části pozemku, na kterém je oplocení umístěno. Závěr o vydržení sporné části pozemku parc. č. XY v dovolacím přezkumu obstál, stavba oplocení žalovaných je nyní umístěna na jejich vlastním pozemku, nejde tedy o stavbu neoprávněnou (srovnej rozsudek ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5780/2016). Bylo by proto nadbytečné zabývat se správností právního posouzení neúčelnosti odstranění stavby oplocení i v případě, že by šlo o další z důvodů pro zamítnutí žaloby. I kdyby byl totiž závěr odvolacího soudu o neúčelnosti odstranění stavby založen na nesprávném právním posouzení, nejednalo by se o důvod, pro který by mohl dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušit.
19. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
20. Dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
21. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nebude-li povinnost stanovená tímto usnesením plněna dobrovolně, lze se domáhat jejího splnění návrhem na soudní výkon rozhodnutí anebo u soudního exekutora návrhem na exekuci.
V Brně dne 24. 11. 2025
Mgr. David Havlík předseda senátu