22 Cdo 2980/2024

22 Cdo 2980/2024-250

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., v právní věci žalobkyň a) I. K a b) P. V., obou zastoupených Mgr. Andreou Málkovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, Hradiště 96/6, proti žalované J. H., zastoupené Mgr. Petrem Vymazalem, advokátem se sídlem v Liberci, Valdštejnská 381/6, o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 16 C 367/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 6. 6. 2024, č. j. 29 Co 186/2023-233, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

1. Okresní soud v Liberci (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 3. 2023, č. j. 16 C 367/2021-179, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 8. 2023, č. j. 16 C 367/2021

-193, určil, že žalobkyně I. K. a žalobkyně P. V. jsou spoluvlastnicemi pozemku parc. č. XY - zahrada, o výměře 107 m2, v katastrálním území XY, obec XY (dále také „pozemek“ nebo „předmětný pozemek“), odděleného z pozemku parc. č. XY - zahrada, o výměře 447 m2, v katastrálním území XY, na základě Geometrického plánu pro rozdělení pozemku č. 810-21029/2021, vyhotoveného společností Geoplány s. r. o., se sídlem Mrštíkova 399/2a, 460 07 Liberec 3 – Jeřáb, který je přílohou a nedílnou součástí rozsudku, přičemž žalobkyni a) náleží spoluvlastnický podíl o velikosti id.

? na pozemku a žalobkyni b) náleží spoluvlastnický podíl o velikosti id. ? na pozemku (výrok I). Dále soud prvního stupně určil, že ke dni uzavření Smlouvy o zřízení zástavního práva a zákazu zatížení, registrační číslo HY21466610, na základě níž bylo žalovanou zřízeno ve prospěch společnosti MONETA Money Bank, a. s., IČO 25672720, se sídlem Vyskočilova 1442/1b, Michle, 140 00 Praha 4, k tíži celého pozemku parc. č. XY – zahrada, o výměře 447 m2, v katastrálním území XY, obec XY, zástavní právo smluvní, a s ním související závazek nezajistit zástavním právem ve výhodnějším pořadí nový dluh a závazek neumožnit zápis nového zástavního práva namísto starého, a zákaz zatížení, vše zapsané Katastrálním úřadem XY, Katastrální pracoviště XY do katastru nemovitostí pod č. j.

XY s právními účinky zápisu k okamžiku 15. 3. 2021, (8:06:48 hod.), byly žalobkyně I. K. a žalobkyně P. V. spoluvlastnicemi části pozemku XY – zahrada, v katastrálním území XY, obec XY, vyznačené a vymezené v geometrickém plánu pro rozdělení pozemku č. 810-21029/2021, vyhotoveném společností Geoplány s. r. o., se sídlem Mrštíkova 399/2a, 460 07 Liberec 3 – Jeřáb, který je přílohou a nedílnou součástí rozsudku, jako pozemek parc. č. XY – zahrada, o výměře 107 m2, v katastrálním území XY, přičemž žalobkyni I.

K. náležel spoluvlastnický podíl o velikosti id. ? na této části pozemku parc. č. XY a žalobkyni P. V. náležel spoluvlastnický podíl o velikosti id. ? na této části pozemku parc. č. XY (výrok II). Soud prvního stupně rovněž rozhodl o nákladech řízení (výrok III).

2. Žalobkyně se v řízení proti žalované domáhaly určení vlastnického práva k připlocené části pozemku, k níž měly nabýt (spolu)vlastnické právo z titulu vydržení. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že žalobkyně nabyly do spoluvlastnictví pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY, každá jednu ideální polovinu, a sice na základě darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene uzavřené dne 8. 12. 1997 (s právními účinky k 15. 12. 1997), přičemž již v době nabytí byla k pozemku připlocena část pozemku parc.

č. XY v katastrálním území XY, který je ve vlastnictví žalované. Plot mezi pozemky parc. č. XY a parc. č. XY byl umístěn tak, že oplocené pozemky, včetně připlocené části pozemku parc. č. XY, tvořily jeden funkční celek a v tomto rozsahu byly nemovitosti drženy a užívány jak právními předchůdci žalobkyň (jejich rodiči), tak i jejich právním předchůdcem (svědkem W. P.). Soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně byly minimálně do 15. 3. 2019 (vyhotovení vytyčovacího náčrtu, jež bylo způsobilé dobrou víru žalobkyň zpochybnit) v dobré víře, že jim připlocená část pozemku parc.

č. XY patří, a že ji nabyly společně do podílového spoluvlastnictví, respektive že nebylo prokázáno, že by žalobkyně až do uvedeného data měly jakoukoliv informaci o nesprávnosti pozemkové hranice tvořené oplocením, tj. jejího nesouladu s hranicí katastrální. Tato držba nebyla dlouhodobě nikým zpochybňována; vlastníci pozemku parc. č. XY i pozemku parc. č. XY drželi a užívali pokojně své pozemky v rozsahu umístění plotu. Teprve až při zaměřování pozemků v obci XY v roce 2019, tedy po více než dvaceti letech pokojné držby a užívání, vyšlo najevo, že plot umístěný mezi pozemky parc.

č. XY a parc. č. XY nebyl umístěn na katastrální hranici pozemků a že několik desítek let je k pozemku parc. č. XY připlocena část pozemku parc. č. XY. Jelikož žalobkyně v řízení prokázaly, že tuto část pozemku parc. č. XY držely v dobré víře, a naopak žalovaná nedokázala tuto dobrou víru vyvrátit, uzavřel soud prvního stupně, že žalobkyně prokázaly splnění podmínek vydržení připlocené části pozemku parc. č. XY dle § 134 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále také ,,obč. zák.“), a sice vzhledem k délce pokojného a nikým nezpochybňovaného užívání a držby části pozemku parc.

č. XY připlocené k jimi nabytého pozemku parc. č. XY. Soud prvního stupně dále k právnímu posouzení věci doplnil eventualitu nabytí vlastnického práva mimořádným vydržením, neboť žalované se nepodařilo prokázat na straně žalobkyň nepoctivý úmysl ve smyslu § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále také ,,o. z.“). Držby části pozemku parc. č. XY se žalobkyně chopily v roce 1997 v souvislosti s uzavřením darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene a vydržecí doba uplynula ke dni 1.

1. 2019 (§ 3066 o. z.).

3. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 6. 6. 2024, č. j. 29 Co 186/2023-233, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil a ve výroku II jej změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II).

4. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a konstatoval, že žalobkyně v projednávané věci uplatnily dva určovací nároky. Zatímco u prvního z nich odvolací soud shledal naléhavý právní zájem na

navrhovaném určení práva, pak u druhého nikoliv. Odvolací soud založil právní posouzení věci na obecných závěrech judikatury Nejvyššího soudu, která obsahuje hlediska, jimiž je třeba posuzovat podmínky pro nabytí vlastnického práva vydržením dle úpravy občanského zákoníku účinné do 31. 12. 2013 a mimořádným vydržením podle občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014.

5. Optikou těchto hledisek, zejména omluvitelnosti omylu držitele vztahující se k poměřování plochy koupeného a skutečně drženého pozemku, pak v poměrech projednávané věci posoudil, zda žalobkyně byly v dobré víře, že v souvislosti s nabytím vlastnického práva k darovanému pozemku mohly při uchopení držby darovaného a připloceného pozemku rozpoznat, že užívají větší plochu, než by jim podle nabývacího titulu náležela. Kladnou odpověď na existenci dobré víry při poměřování obou výměr odvolací soud vysvětlil tím, že pozemek ve spoluvlastnictví žalobkyň parc.

č. XY je zahradou o výměře 566 m2 a připlocená část pozemku žalované parc. č. XY má výměru 107 m2. Nejde sice dle úsudku odvolacího soudu o zanedbatelný rozdíl ve výměrách, nicméně pozemek parc. č. XY je zcela nepravidelného tvaru a sporný pozemek je pruhem (širokým cca 5 m) a vlastnická hranice je v jedné rovině. Plot byl historicky postaven rovněž v jedné rovině a před rokem 2019 nebylo zpochybněno, že by nebyl veden po vlastnické hranici. Odvolací soud proto konstatoval, že se zřetelem na všechny relevantní okolnosti nelze žalobkyním (ani jejich předchůdcům) vyčítat, že si nevšimly, že hranice jejich pozemku od domu je posunuta, neboť nebylo jejich povinností mít v době koupě a následně darování k dispozici geometrické zaměření darovaného pozemku.

Proto při zachování běžné opatrnosti, v době, kdy došlo k darování pozemku parc. č. XY, neměly žalobkyně důvod pochybovat o tom, že jim sporná část pozemku, která je předmětem sporu, patří.

6. Odvolací soud dodal, že na oprávněnosti držby nic nemění ani stavba skleníku, který žalobkyně vybudovaly v roce 2000, neboť situační náčrt skleníku pro stavební úřad sice byl učiněn do katastrální mapy, avšak půdorys na ní byl zakreslen ručně, bez jakýchkoliv údajů o jeho velikosti a nebyly zohledněny jeho reálné rozměry. Odvolací soud proto uzavřel, že žalobkyně se dle § 134 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2013, staly oprávněnými držitelkami a vlastníky sporného pozemku parc. č. XY, zahrady o výměře 107 m2, když jej měly oprávněně v držbě po dobu 10 let, a to od 15. 12. 1997 do 15. 12. 2007, a jejich dobrá víra, že jim i připlocená část sousedního pozemku patří, nebyla v řízení zpochybněna.

7. Proti rozsudku odvolacího soudu (v rozsahu výroku I, jímž byl ve věcném výroku I potvrzen rozsudek soudu prvního stupně) podává žalovaná (dále

též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud – dle jejího mínění - odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu (prezentované rozhodnutími specifikovanými v dovolání). Jako dovolací důvod uplatnila nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř, které dle dovolatelky spočívá v závěru odvolacího soudu, že u žalobkyň byly splněny všechny podmínky dle § 134 odst. 1 obč. zák. pro nabytí vlastnického práva k části pozemku parc. č. XY vydržením. Odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu shledává dovolatelka při řešení těchto

otázek: a) posouzení omluvitelnosti omylu při uchopení nabytého a drženého pozemku z hlediska porovnání výměr nabyté a držené plochy, b) posouzení oprávněnosti držby na základě nezbytných zjištění o okamžiku, kdy se držitel držby ujal, za jakých okolností (právní titul), a zda uplynula zákonná vydržecí doba (s případným přihlédnutím k době, po kterou věc drželi i právní předchůdci držitele, c) posouzení kolize mezi vydržením vlastnického práva právními předchůdci žalobkyň a možností žalobkyň započítat si do běhu vydržecí doby i délku oprávněné držby vykonávané jejich právními předchůdci. Dovolatelka dále namítá nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu, neboť odvolací soud dospěl k závěru, že připlocený pozemek vydržely žalobkyně a zároveň uvedl, že oprávněnými držiteli od 18. 7. 1984 do 18. 7. 1994 byli již právní předchůdci žalobkyň (jejich rodiče). Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.

8. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřily.

9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.).

10. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).

11. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

12. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

13. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

14. Otázku, zda žalobkyně mohly vlastnické právo ke sporné části pozemku parc. č. XY, k níž bylo v tomto řízení právo žalobců v režimu podílového spoluvlastnictví určeno, vydržet, je třeba s ohledem na ustanovení § 3028 odst. 2, část věty za středníkem o. z. posoudit podle právní úpravy občanského zákoníku účinné do 31. 12. 2013, neboť žalující tvrdí, že právo vydržely ke dni 15. 12. 2007 (k závěru o užití dřívější právní úpravy srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3652/2016, ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 22 Cdo 248/2018, nebo ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 207/2019; tyto rozsudky jsou - stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu - přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz).

15. Posouzení otázky vydržení vlastnického práva k pozemku (resp. k jiné nemovitosti) je závislé na zjištění, zda ten, kdo se jej dovolává, byl oprávněným držitelem (§ 130 odst. 1 obč. zák.), a sice po stanovenou desetiletou vydržecí dobu (§ 134 odst. 1 obč. zák.); držitelem je pak ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§ 129 odst. 1 obč. zák.).

16. Žalovaná v dovolání oponuje závěrům odvolacího soudu (potažmo soudu prvního stupně) o oprávněnosti držby předmětného pozemku žalobkyněmi skrze tři obsahově vymezené otázky, jejichž řešení odvolacím soudem má být v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Žádná z nich však přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se při řešení žádné z nich od judikatury dovolacího soudu neodchýlil. K obecným předpokladům vydržení

17. K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře, či nikoli, zaujal Nejvyšší soud právní názor již v rozsudku ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka.“ K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří.“

18. Nejvyšší soud dále v rozsudku ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001, vyložil, že „oprávněná držba se zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv „se zřetelem ke všem okolnostem“, a proto nemůže být držitelem oprávněným.“

19. Objektivní dobrá víra se přitom musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96). Oprávněná držba se ovšem nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus). Jde tedy o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1966/2005).

20. Ústavní soud opakovaně uvedl, že soud musí vždy „vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité, přičemž v rovině jednoduchého práva je nutné za účelem dodržení shora uvedených principů posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., které je v rovině jednoduchého - podústavního práva odrazem shora vymezeného ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení“ [nález pléna Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09 (tento nález je - stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu - přístupný na webových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz)]. Uvedený přístup převzala i judikatura Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011). Účelem institutu vydržení není nucené zbavení vlastnického práva původního vlastníka, nýbrž uvedení dlouhodobého faktického stavu do souladu se stavem právním (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 360/06).

21. Hodnocení toho, zda je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, je vždy individuální. V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak i její nedostatek. Proto dovolací soud opakovaně konstatoval, že rozhodnutí v takové věci je v zásadě na úvaze soudů nižších stupňů, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4952/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 81/2020). Z tohoto hlediska je třeba přistupovat k judikatuře, která se zabývala konkrétními případy, ve kterých jde vždy o specifickou, individuální kombinaci skutečností, které podle judikatury mohou být pro posouzení věci významné. Judikatura je tak vodítkem pro posouzení věci, významné jsou však i individuální okolnosti.

22. V poměrech projednávané věci nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že žalobkyně byly vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim předmětný připlocený pozemek patří, a proto k němu nabyly vlastnické právo vydržením ve smyslu § 134 odst. 1 obč. zák.; odvolací soud tuto úvahu rovněž řádně odůvodnil. V posuzované věci je nezbytné s ohledem na individuální a specifické okolnosti případu zdůraznit, že mezi pozemkem parc. č. XY a pozemkem parc. č. XY je již desítky let umístěn plot, který byl na témže místě již v době, kdy pozemek do svého vlastnictví nabyli rodiče žalobkyň (manželé V.). Těm byl pozemek parc. č. XY předán prodávajícím v rozsahu, v jakém jej prodávající sám užíval, a to až po umístěný plot a v tomto rozsahu jej užívali i rodiče žalobkyň a následně jej v tomto rozsahu předali žalobkyním. Jelikož žalobkyně nabyly pozemek na základě darovací smlouvy od svých rodičů při dlouhodobém shodném zaplocení, je nutné vzít v potaz, že po celou dobu užívání až do roku 2019, tak zde nebyl dán důvod pochybovat o tom, že by plot mezi pozemkem parc. č. XY a parc. č. XY neměl být v souladu s katastrální hranicí. Toto potvrdily rovněž i výslechy původních vlastníků pozemků a ostatních svědků. Žalobkyně, resp. jejich právní předchůdci, tak předmětný pozemek užívali od poloviny 80. let 20. století a byli vzhledem ke všem okolnostem až v návaznosti na doručení protokolu o vytyčení hranice pozemků ze dne 15. 3. 2019 v dobré víře, že jim předmětný připlocený pozemek patří. Lze také přihlédnout k postoji žalované, která od roku 1998 až do roku 2019 své právo k části pozemku parc. č. XY neuplatňovala a vlastnické právo žalobkyň (či jejich předchůdců) nikterak nesporovala.

23. Dovolání žalované není přípustné v rozsahu otázky vymezené sub b) v bodě 7 odůvodnění tohoto usnesení, neboť odvolací soud se - shodně jako soud prvního stupně - otázkou okamžiku, kdy se žalobkyně v souvislosti s uzavřením smlouvy s jejich rodiči (manželé V.) ujaly držby části pozemku parc. č. XY zabýval, rovněž identifikoval i právní titul (putativní), jenž by postačoval k nabytí vlastnického práva i k držené části sousedního pozemku a jednoznačně a srozumitelně vymezil běh vydržecí doby započaté nejpozději nastoupením právních účinků darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene uzavřené dne 8.

12. 1997, tj. dne 15. 12. 1997, a ukončené uplynutím nepřetržitě trvající doby deseti let, tedy ke dni 15. 12. 2007 (k tomu viz zejména bod 11 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Závěry odvolacího soudu převzaté z precizně a dostatečně formulovaných konkluzí soudu prvního stupně (viz vylíčený skutkový základ věci pod bodem 33 a 34 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a předestřené právní posouzení věci pod bodem 41 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) nejsou v rozporu s dovolatelkou odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30.

10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2009/2014. Z označeného rozsudku žalovaná toliko citovala obecný judikatorní přístup k posuzování existence dobré víry u oprávněného držitele bez toho, aby zohlednila, že Nejvyšším soudem formulovaná obecná teze byla v odkazované věci poměřována konkrétními skutkovými okolnostmi, jež jsou nesouměřitelné se skutkovými poměry nyní projednávané věci [v odkazované věci posuzované rozsudkem dovolacího soudu - na rozdíl od věci nyní projednávané - soudy nižších stupňů vůbec nezjišťovaly okolnosti relevantní pro posouzení vydržení, konkrétně existenci putativního právního titulu držby (a o jaký právní titul vůbec jde), okamžik uchopení držby (v odkazované věci přicházely v úvahu dvě možné okolnosti, za nichž bylo možné držbu uchopit), jakož ani neporovnávaly poměr ploch pozemku nabytého a pozemku drženého].

24. Dovolání žalované není dále přípustné ani v rozsahu otázky vymezené sub c) v bodě 7 odůvodnění tohoto usnesení, tj. zda si žalobkyně mohly (či nemohly) do běhu vydržecí doby započíst dobu oprávněné držby jejich právních předchůdců (jejich rodičů), neboť na řešení této otázky není rozsudek odvolacího soudu založen, a v poměrech přítomné právní věci tak absentuje obecný předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva závisí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.

7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Rozsudek odvolacího soudu se tak nemohl dostat do kolize s dovolatelkou odkazovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4282/2009, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30.

4. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1066/2019, jejichž závěry jsou založeny na právu držitele započíst si do celkové doby vydržení i dobu nepřetržité oprávněné držby jeho právním předchůdcem, a sice ve specifických poměrech dědické věci, a ve věci, v nichž byly instituty držby a vydržení posuzovány podle právních úprav občanského zákoníku od roku 1950 do roku 1992. Z dovoláním dotčeného rozsudku odvolacího soudu se zcela jednoznačně podává, že žalobkyně vydržely (spolu)vlastnické právo dle § 134 odst. 1 obč. zák. bez toho, aby si byly nuceny započítat dobu oprávněné držby části pozemku parc.

č. XY vykonávané jejich právními předchůdci; oprávněná držba žalobkyň po celou zákonnou desetiletou vydržecí dobu vyplývá ze zjištění o jejím počátku dne 15. 12. 1997 a skončení dne 15. 12. 2007 coby podmínky pro nabytí vlastnického práva vydržením (viz bod 31 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

25. Dovolání žalované není přípustné ani v rozsahu otázky vymezené sub a) v bodě 7 odůvodnění tohoto usnesení, tj. že nepoměr mezi výměrou pozemku nabytého a drženého (o 20 procent) byl tou okolností, jež dobrou víru žalobkyň zpochybnila. Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, že rozdíly v poměru plochy darovaného a drženého pozemku nejsou s ohledem na nerovný terén a zastavěnost pozemku natolik zásadní, aby mohly dobrou víru žalobkyň vyvrátit. V těchto úvahách dovolací soud nepřiměřenost neshledá a žalovaná v dovolání ostatně ani neuvádí, co konkrétně by na nich mělo být nepřiměřené. Poměr ploch pozemků je pouze jedním z kritérií při posuzování dobré víry (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3275/2019). Navíc rozdíl ve výměrách ploch do 50 % zpravidla odůvodňuje závěr, že držba může být oprávněná (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 1594/2004, a ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1261/2007). I hledisko poměřování výměr pozemku nabytého a drženého je však třeba zasadit do kontextu pravidla, že hodnocení dobré víry je vždy věci individuálního posouzení a že je třeba vždy brát v úvahu všechny okolnosti věci, za nichž byla držba uchopena a vykonávána (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 22 Cdo 837/98, jenž byl uveřejněn pod číslem 40/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, a dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3410/2011, a ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2333/2012).

26. Poměřuje-li dovolatelka řešení otázky komparace výměr nabytého a drženého pozemku z hlediska posouzení omluvitelnosti omylu držitele odvolacím soudem závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 552/2017, ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5962/2017, a ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4034/2017, a rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3512/2013, pak její argumentace je chybná či nedostatečná hned v několika směrech. Za prvé z ní není v podmínkách uplatněného důvodu přípustnosti dovolání vůbec zřejmé, v čem spočívá rozpor rozsudku odvolacího soudu v řešené otázce se závěry toho kterého z odkazovaných rozhodnutí dovolacího soudu. Za druhé dovolatelka přehlíží to, co už bylo výše zmíněno, a sice že každá věc, v níž se posuzuje existence dobré víry či její nedostatek, má zcela individuální rozměr, což do značné míry limituje přenositelnost konkluzí z jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež reflektují jiné (zpravidla nesouměřitelné) skutkové okolnosti. Za třetí, zachování běžné (normální) opatrnosti při uchopení držby a při jejím vykonávání z pohledu kritéria poměřování výměr nabytého a drženého pozemku je ovlivněno dalšími relevantními okolnostmi, jež mohou převážit svým významem fakt, že držitel se chopil držby pozemku v rozsahu větším, než plynul z údaje v nabývacím titulu (viz výklad v bodech 25 a 27 odůvodnění tohoto usnesení).

27. V projednávané věci v nalézacím řízení byly z provedeného dokazování zjištěny i další okolnosti, jež existenci dobré víry žalobkyň (a ostatně i jejich právních předchůdců) podporují. Připlocená část pozemku parc. č. XY tvoří s pozemkem parc. č. XY jeden celek, jenž v nezměněných hranicích daných oplocením užívali nejen rodiče žalobkyň (od roku 1984), ale i právní předchůdce manželů V. (svědek W. P.) minimálně od roku 1965 [k významu dlouhodobé nerušené držby, společného oplocení a držby (užívání) ve stejném rozsahu jako právní předchůdce držitele při posouzení oprávněnosti držby viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20.

4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 75/2016, ze dne 27. 1. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2286/2022, nebo ze dne 25. 3. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2320/2023]. Putativní právní titul držby části pozemku parc. č. XY představovala darovací smlouva a smlouva o zřízení věcného břemene uzavřená mezi převodci (rodiči) a nabyvateli (dětmi), tedy jedná se o převod v rámci rodiny mezi osobami blízkými (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004). Nebylo možné rovněž pominout, že nepřetržitá a nerušená držba pozemku trvala několik desetiletí bez toho, aby právní předchůdci žalované a žalovaná samotná tuto držbu až do března 2019 jakkoliv sporovali či zpochybnili.

Jestliže si tedy ani vlastník sousedního (drženého) pozemku po dlouhá léta neuvědomil, že nabyvatel (jeho předchůdci) drží i část jeho pozemku, bude to nasvědčovat objektivní omluvitelnosti omylu (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 954/2005, ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009, nebo ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2451/2011).

28. Argumentuje-li dovolatelka, že „v řízení bylo prokázáno, že dobrá víra držby žalobkyň byla zpochybněna, a to ve třech ohledech“ (viz str. 5 a 6 textu dovolání), pak tuto argumentaci zakládá výlučně na skutkových námitkách postihujících správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů a jimi provedené hodnocení důkazů. Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Právě tento charakter ovšem mají námitky, které dovolatelka v této části dovolání prezentuje. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s.

ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, uveřejněný pod číslem 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Skutkové námitky pak nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání uvedený v § 237 o.

s. ř., neboť judikaturou dovolacího soudu je z podnětu dovolání poměřováno řešení otázky právní.

29. Na konto skutkových námitek dovolatelky se sluší uvést, že soud prvního stupně nebývale pečlivě hodnotil všechny provedené důkazy, zejména svědecké výpovědi z hlediska jejich pravdivosti, významnosti pro projednávanou věci, jakož i hodnověrnosti vyslechnutých svědků, podrobně popsal skutková zjištění, jež z provedených důkazů učinil, a vypořádal se i s dovolatelkou akcentovanou argumentací o výstavbě skleníku (skutková zjištění – viz body 12 až 31, skutkové závěry a hodnocení provedených důkazů – viz 33 a 34 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud se pak - vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně - s podrobným odůvodněním ztotožnil, a to jak se zjištěným skutkovým stavem, tak i se způsobem, jakým soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti (viz body 12 až 20 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud tak nevidí žádný důvod pro výjimečný zásah do procesu dokazování před soudy nižších stupňů, neboť neshledává, že by skutkový závěr odvolacího soudu (jenž je v souladu se skutkovým závěrem soudu prvního stupně) spočíval na extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, tj. že by se jednalo o případ, kdy by skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod byla způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (k tomu srovnej zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.). Činila-li žalovaná v dovolání své vlastní hodnocení provedených důkazů, Nejvyšší soud připomíná, že odlišná verze skutku prosazovaná dovolatelkou na podkladě vlastního subjektivního hodnocení v řízení provedených důkazů, sama o sobě takový extrémní rozpor znamenat nemůže (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1606/2018, a ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4325/2018).

30. Na přípustnost dovolání nelze usuzovat ani prostřednictvím námitky dovolatelky, kterou rozsudku odvolacího soudu vytýká jeho nepřezkoumatelnost; takto vystihuje žalovaná vadu řízení. Ke zmatečnostním, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (viz § 242 odst. 3, věta druhá o. s. ř.); to však není případ dovolání žalované, které pro žádnou z vymezených právních otázek přípustné není.

31. V souvislosti s uplatněnou námitkou o deficitu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je třeba vzít v úvahu závěr formulovaný rozhodovací praxí dovolacího soudu, že „měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele.

Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele“ (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, jenž byl uveřejněn pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.

12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014).

32. Sluší se uvést, že rozhodnutí odvolacího soudu vytýkanou vadou ani netrpí (nepřezkoumatelné není). Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (konkrétně z bodu 31 odůvodnění) je patrné, že primárně je právní posouzení věci odvolacím soudem založeno na závěru o vydržení spoluvlastnického práva (v režimu podílového spoluvlastnictví) k části pozemku parc. č. XY žalobkyněmi dle § 134 odst. 1 obč. zák. v důsledku oprávněné a nezpochybněné držby trvající po zákonnou dobu deseti let (trvající od 15. 12. 1997 do 15. 12. 2007). Na tomto (věcně správném) závěru nic nemění ani úvaha odvolacího soudu o mimořádném vydržení práva žalobkyněmi (na základě započítání doby držby v nikoliv nepoctivém úmyslu právními předchůdci). Tento závěr učinil odvolací soud „nad rámec“, tedy dovoláním dotčený rozsudek není na tomto závěru primárně založen. Dále platí, že žalobkyně by samy mohly nabýt vlastnictví k připlocenému pozemku na základě mimořádného vydržení, neboť ony samy jej držely v nikoliv nepoctivém úmyslu [pro něj je rozhodný pouze okamžik uchopení držby (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, jenž byl uveřejněn pod číslem 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022)] po dvojnásobnou dobu potřebnou k vydržení, tj. po dobu dvaceti let (viz § 1095 o. z.). Jestliže se žalobkyně chopily držby dne 15. 12. 1997, skončila doba potřebná pro mimořádné vydržení dne 15. 12. 2017; v souladu s § 3066 o. z. (dle kterého platí, že doba stanovená v ustanovení § 1095 o. z. neskončí dříve než uplynutím pěti let ode dne nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., jde-li o nemovitou věc) k mimořádnému vydržení připloceného pozemku žalobkyněmi by došlo dne 1. 1. 2019.

33. Z výše uvedených konkluzí, jež se vztahují k jednotlivým podmínkám vydržení vlastnického práva, plyne, že pokud odvolací soud uzavřel, že žalobkyně nabyly vlastnické právo k předmětnému pozemku na základě vydržení ve smyslu § 134 odst. 1 obč. zák., je jeho rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.

34. Protože dovolání žalované není dle § 237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

35. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. 12. 2024

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu