22 Cdo 248/2018-199
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně K.
K., zastoupené JUDr. Michalem Pacovským, advokátem se sídlem v Praze 8, Nad
Rokoskou 1228/38, proti žalované obci hlavní město Praha, IČO: 00064581, se
sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupené JUDr. Petrem Balcarem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 895/6, o určení vlastnictví k
nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 13 C 138/2013,
o dovolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
7. 11. 2016, č. j. 68 Co 334/2016-131, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2016, č. j. 68 Co 334/2016-131,
se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
16. 5. 2016, č. j. 13 C 138/2013-102, ve výroku I. určil, že vlastníkem pozemku
parc. v k. ú. S., obci P., je žalobkyně a ve výroku II. uložil žalované
povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení před soudy obou stupňů 30 592
Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího zástupce.
V posuzované věci šlo v pořadí o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť
jeho původní rozsudek ze dne 13. 10. 2014, č. j. 13 C 138/2013-54, jímž bylo
určeno, že výlučnou vlastnicí pozemku parc. v k. ú. S. je žalovaná, byl zrušen
usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2015, č. j. 68 Co 142/2015-83. V
prvním rozhodnutí soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně sama
pozemek vydržet nemohla, do vydržecí doby si však mohla započítat dobu, po
kterou pozemek drželi její právní předchůdci. Městský soud v Praze v rušícím
rozhodnutí vysvětlil, že závěr soudu prvního stupně je předčasný, neboť blíže
nespecifikoval dobu, po kterou právní předchůdci žalobkyně pozemek užívali.
Poukázal na právní závěry vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp.
zn. 22 Cdo 3767/2014, že oprávněný držitel si může započítat do doby nezbytně
nutné k vydržení věci či práva dobu oprávněné držby svého právního předchůdce
jen tehdy, pokud on sám věc či právo nevydržel. Soudu prvního stupně proto
uložil, aby objasnil skutkový stav věci potud, v jakém období jednotliví právní
předchůdci žalobkyně předmětný pozemek užívali, zda tak činili v dobré víře
jako oprávnění držitelé a zda ve vztahu k některému z právních předchůdců
žalobkyně byly naplněny zákonné podmínky vydržení. Zavázal soud prvního stupně
právním názorem, že věc lze vydržet toliko jako celek.
Soud prvního stupně v novém rozhodnutí vyšel ze zjištění, že žalobkyně je
výlučnou vlastnicí domu a pozemků parc. a parc., a že ona i její právní
předchůdci užívali od roku 1950 společně se svými nemovitostmi i pozemek parc.,
jehož vlastníkem je žalovaná. Všechny pozemky jsou oplocené a jsou součástí
uzavřeného funkčního celku. Na základě kupní smlouvy uzavřené dne 10. 10. 2002
se svým otcem M. V., získala žalobkyně do svého vlastnictví nejprve ideální ?
nemovitostí, druhou ideální ? nemovitostí získala na základě kupní smlouvy ze
dne 4. 5. 2006, uzavřené s manželi T. a B. V. Sporný pozemek přitom v žádné
nabývací listině žalobkyně, ani v nabývacích listinách jejích právních
předchůdců, nikdy nefiguroval. Žalobkyně sama užívala sporný pozemek pouze do
3. 8. 2011, kdy jí žalovaná sdělila, že užívá cizí pozemek. Soud prvního stupně
dospěl k závěru, že ze strany žalobkyně nebyla splněna podmínka desetileté
vydržecí doby, a protože její právní předchůdci neužívali nemovitosti jako
celek, ale v podílovém spoluvlastnictví, nemohla si žalobkyně do své vydržecí
doby započíst ani vydržecí dobu svých právních předchůdců. Žalobě však s
odkazem na § 3 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč.
zák.“) a na § 10 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.
z.“), vyhověl, neboť zohlednil skutečnost, že žalovaná o pozemek projevila
zájem až dopisem z 3. 8. 2011, do té doby nedala žádným způsobem najevo, že se
jedná o její vlastnictví, zatímco žalobkyně a její právní předchůdci pozemek
minimálně od roku 1950 drželi a užívali, a rovněž ho obstarávali.
O nákladech řízení pak soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a úspěšné žalobkyni přiznal
právo na jejich plnou náhradu.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 7.
11. 2016, č. j. 68 Co 334/2016-131, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku I. tak, že žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc.
zamítl a žalované nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou
stupňů.
Podle odvolacího soudu výkon práva v rozporu s dobrými mravy sám o sobě
nezpůsobuje zánik práva a pouhým odkazem na dobré mravy nelze konstituovat
neexistující právo. Se závěrem soudu prvního stupně souhlasil potud, že
žalobkyně sama pozemek vydržet nemohla, neboť nesplnila povinnou dobu oprávněné
držby deseti let. Zabýval se proto oprávněnou držbou jejích právních předchůdců
a zkoumal, zda pozemek pro sebe nemohli vydržet již někteří z nich. Vyšel
přitom z tvrzení žalobkyně, že její děd J. V. st. držel pozemek jako oprávněný
držitel v době od 19. 1. 1950 do 22. 11. 1963 a jeho syn J. V. ml. v době od
19. 1. 1950 do 21. 12. 1993. Dospěl k závěru, že pozemek mohli vydržet již
právní předchůdci žalované, tedy J. V. st. a J. V. ml. coby podíloví
spoluvlastníci k 19. 1. 1960. Uvedl, že pokud pozemek mohli vydržet již právní
předchůdci žalované J. V. st. a J. V. ml., zůstává bez významu, že by jej podle
tvrzení žalobkyně poté po dobu delší než deseti let držel jako oprávněný
držitel také T. V. jako spoluvlastník id. ? v době od 18. 9. 1995 do 4. 5.
2006. V situaci, kdy pozemek nepřevedli na své právní nástupce při prodeji či
darování, zůstali by při správnosti tvrzení o oprávněnosti jejich držby jeho
vlastníky a v případě jejich smrti se takový majetek stal předmětem dědictví.
Žaloba na určení vlastnického práva žalobkyně ke spornému pozemku by pak
nemohla být důvodná ani v případě, že by žalobkyně byla jejich dědičkou, neboť
by šlo o dědictví dosud neprojednané, jemuž musí předcházet rozhodnutí
příslušného soudu v řízení o dědictví. Bez významu tak zůstává i prokazování
dobré víry žalobkyně a jejích právních předchůdců. Rovněž poukázal na rozsudek
Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3978/2015 a uvedl, že závěr soudu prvního
stupně, o tom, že podíloví spoluvlastníci se nemohou stát vlastníky věci
vydržením proto, že nevlastní věc celou, nemá oporu v zákoně, ani v judikatuře.
O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů rozhodl podle zásady procesního
úspěchu ve věci s tím, že náklady žalované na advokáta byly vynaloženy účelně,
neboť nejde o běžně vykonávanou agendu, ale o problematiku výjimečnou a
obtížnou. Shledal však důvody hodné zvláštního zřetele pro aplikaci § 150 o.
s. ř.; žalobkyně vyvolala spor o určení vlastnického práva proto, že ona i její
právní předchůdci pozemek užívali dlouhodobě v přesvědčení, že tak činí jako
jeho vlastníci, zatímco ze strany žalované nebyla dlouhodobě vyvíjena žádná
aktivita směřující k jeho uchopení, správě a nápravě stávajícího stavu.
Zohlednil rovněž postavení žalované coby statutárního města a uzavřel, že při
zhodnocení dopadu takového rozhodnutí do jejích poměrů (s ohledem na její
stanovisko k této otázce projevené při odvolacím jednání) jsou splněny podmínky
pro odepření práva na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobkyně i žalovaná dovolání.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je
uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i
další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1,
§ 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání
žalobkyně i žalované je důvodné.
Protože k nabytí vlastnického práva vydržením mělo dojít před 1. lednem 2014 a
posouzení této okolnosti bylo pro rozhodnutí rozhodující, postupoval dovolací
soud při řešení této otázky podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 30. 9. 2017, projednal
Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II
odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních
řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
K dovolání žalobkyně:
Žalobkyně přípustnost dovolání opírá o § 237 o. s. ř. a uplatňuje dovolací
důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
Vymezuje otázku procesního práva, která podle jejího názoru v rozhodovací praxi
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to zda je odvolací soud oprávněn sám
nerespektovat svůj závazný právní názor, který vyslovil pro účely rozhodování
prvoinstančního soudu. Dále vymezuje dvě otázky procesního práva, při jejichž
řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, a to zda je odvolací soud oprávněn změnit rozhodnutí soudu prvního
stupně v důsledku jiného právního posouzení skutkového stavu bez toho, že by
strany předtím poučil o svém právním názoru a poskytl jim možnost k tomuto se
vyjádřit a případně navrhnout další důkazy, a dále, zda je smyslem podané
žaloby na určení a povinností soudů rozhodujících o této žalobě jasně upravit
právní vztahy účastníků tak, aby bylo možné předcházet dalším sporům. Žalobkyně
rovněž tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno i na otázce hmotného
práva, která je dovolací soudem rozhodována rozdílně, a to jakým způsobem a v
jakém rozsahu je nutné posuzovat vydržení pozemku v souvislosti se skutečností,
že rodina žalobkyně pozemek oprávněně držela po dobu více než 60 let a v
průběhu této doby docházelo k různým a četným změnám ve spoluvlastnictví
nemovitostí, od nichž se oprávněná držba odvíjela. Navrhuje, aby dovolací soud
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, a aby zrušil rozsudek odvolacího soudu
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání žalobkyně ztotožňuje s rozhodnutím
odvolacího soudu a navrhuje, aby bylo dovolání žalobkyně zamítnuto.
Podle § 237o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalobkyně především rozporuje závěr odvolacího soudu, který na základě
rozhodovací praxe dovolacího soudu uzavřel, že si žalobkyně nemůže započíst do
vydržecí doby oprávněnou držbu svých právních předchůdců, kteří sami vlastnické
právo k pozemku mohli vydržet. Nabízí právní otázku, která má toto právní
posouzení zpochybnit, a to jakým způsobem a v jakém rozsahu je nutné posuzovat
vydržení pozemku v souvislosti se skutečností, že rodina žalobkyně pozemek
oprávněně držela po dobu více než 60 let a v průběhu této doby docházelo k
různým a četným změnám ve spoluvlastnictví nemovitostí, od nichž se oprávněná
držba odvíjela. Odvolacímu soudu pak především vyčítá, že zohlednil pouze
oprávněnou držbou J. V. st. a J. V. ml., aniž by se blíže zabýval tím, zda
pozemek nemohli nově vydržet i jejich právní nástupci, kteří jsou rovněž
právními předchůdci žalobkyně.
Dovolání je v této otázce přípustné a zároveň i důvodné.
Nejvyšší soud například v usnesení ze dne 5. 12. 2005, sp. zn. 22 Cdo
2128/2005, jehož právní věta byla publikovaná pod C 3719 v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“) uvedl:
„Námitka držitele, že sporný pozemek vydržel již jeho právní předchůdce, nemůže
mít kladný vliv na výsledek řízení o určení, že vlastníkem pozemku je držitel,
jestliže právní předchůdce na držitele sporný pozemek nepřevedl (neoznačil ho
ve smlouvě) a převedl na něj pouze pozemky jiné v hranicích a výměře dané
příslušným katastrálním operátem.“ Z této právní věty, z dalších rozhodnutí
Nejvyššího soudu, týkajících se možnosti držitele uplatňujícího vydržení věci
započíst si dobu držby svého právního předchůdce podle § 134 odst. 3 obč. zák.
[srovnej například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo
1843/2000 (publikovaný pod C 1176 v Souboru), ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo
2002/2006 (publikovaný pod C 5210 v Souboru), či ze dne 11. 4. 2001, sp. zn. 22
Cdo 1110/2000 (publikovaný pod C. 40 v Souboru)], vyplývá, resp. lze dovodit,
že oprávněný držitel si může započítat do doby nezbytné k vydržení věci či
práva dobu oprávněné držby svého právního předchůdce jen, pokud ten sám věc či
právo nevydržel. Jestliže věc vydržel již právní předchůdce žalobce
uplatňujícího své vlastnictví k věci z titulu vydržení, může žalobce nabýt
vlastnictví k věci vydržením jen její oprávněnou držbou po celou vydržecí dobu;
zápočet doby právního předchůdce je v takovém případě logicky vyloučen [srovnej
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4282/2009
(publikované pod C 10356 v Souboru)]. Jinými slovy řečeno: „Nabyl-li někdo na
základě převodní smlouvy vlastnictví k určitému řádně označenému pozemku,
nemůže si při uplatňování vydržení pozemku sousedního započítat dobu, po kterou
jej měl v držbě jeho právní předchůdce, jestliže již ten sousední pozemek
vydržel. Pokud by sporný pozemek právní předchůdci držitele vydrželi, zůstal by
v jejich vlastnictví. Právní nástupce by ho mohl vydržet jen tehdy, jestliže by
jeho dobrá víra o tom, že na základě převodní smlouvy nabyl i sporný pozemek
trvala do doby, kdy uplynula vydržecí doba deseti let“ [k tomu srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 821/2010 (publikovaný pod C
10 333 v Souboru) nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn.
22 Cdo 3767/2014].
Tím samozřejmě není vyloučeno, aby žalobkyně spornou věc nabyla jiným způsobem,
např. převodní smlouvou nebo dědictvím. V prvém případě je takové nabytí věci
podmíněno tím, že sporná vydržená věc byla učiněna předmětem převodu. V případě
dědění je předpokladem nabytí vlastnictví a práva na ochranu vlastnictví věci
nejenom smrt právního předchůdce, ale i rozhodnutí soudu, ze kterého vyplývá,
že žalobkyně spornou věc jako dědička nabyla. Pokud se tak dosud nestalo,
platí, že ani jediný dědic se nemůže s úspěchem domáhat žalobou podle § 80 o.
s. ř. určení, že je vlastníkem věci náležející do dědictví, pokud tato věc
nebyla předmětem řízení o dědictví a ohledně ní mu nebylo potvrzeno nabytí
vlastnictví [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo
1826/2004 (publikovaný pod C 2954 v Souboru)]. Nestala-li se sporná věc dosud
předmětem řízení o dědictví nebo orgán rozhodující o dědictví nevyhověl návrhu
na dodatečné projednání dědictví, podle ustálené soudní praxe přichází pro
žalobkyni v úvahu prakticky jen žaloba na určení, že její právní předchůdci
byli vlastníky věci ke dni své smrti [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 821/2010 (publikovaný pod C 10333 v
Souboru)].
V rozsudku ze dne 19. 7. 2010, sp. zn. 22 Cdo 4166/2008, uveřejněném na
internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, Nejvyšší soud dále
dovodil, že „v případě, kdy společnou nemovitost výlučně užívá jeden z podílových
spoluvlastníků z titulu podílového spoluvlastnictví, přičemž z omluvitelného
důvodu drží současně i sousedící část cizího pozemku, pak, naplňuje-li
předpoklady vydržení, vydrží takový pozemek v zásadě nikoli výlučně pro sebe,
ale do podílového spoluvlastnictví, tedy i pro ostatní spoluvlastníky podle
poměru jejich spoluvlastnických podílů. Tento závěr by neplatil v případě, že
by ostatní spoluvlastníci (neužívající předmětný pozemek) nebyli se zřetelem ke
všem okolnostem v dobré víře, že jim předmětný pozemek jako spoluvlastníkům
patří.“ Lze tedy uzavřít, že není-li předpoklad dobré víry splněn byť i jen u
jednoho ze spoluvlastníků, nemůže dojít k nabytí vlastnického práva vydržením,
a to ani do výlučného vlastnictví jednoho ze spoluvlastníků, ani do
spoluvlastnictví podílového.
Dovolatelce lze dát za pravdu v tom, že odvolací soud se otázkou vydržení
pozemku právními předchůdci dovolatelky dostatečně nezabýval. Správně sice
poukázal na rozsudek dovolacího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo
3767/2014, avšak jeho závěr o tom, že pokud mohli pozemek vydržet již právní
předchůdci žalované J. V. st. a J. V. ml., pak zůstává bez významu, že by jej
podle skutkových tvrzení žalobkyně poté po dobu delší než 10 let držel jako
oprávněný držitel také T. V. jako spoluvlastník id. ? nemovitosti v době od 18.
9. 1995 do 4. 5. 2006, ve světle shora uvedené judikatury zjevně neobstojí.
Soudy jsou povinny zkoumat případnou oprávněnou držbu všech právních
předchůdců, zejména za situace, kdy pozemek drželo společně s ostatními
nemovitostmi více spoluvlastníků. Odvolací soud již ve svém původním rozhodnutí
zdůraznil, že je nutné zkoumat, v jakém období který z právních předchůdců
žalobkyně předmětný pozemek užíval, zda tak činil v dobré víře jako oprávněný
držitel a zda ve vztahu k některému z právních předchůdců žalobkyně byly
naplněny zákonné podmínky vydržení. Sám se však touto úvahou neřídil, jestliže
se spokojil se zjištěním, že sporný pozemek mohli vydržet již J. V. st. a J. V.
ml., a nepostavil najisto, zda pozemek nemohli následně vydržet i další právní
předchůdci dovolatelky, nebo zda si dovolatelka nemohla započíst do své
vydržecí doby i dobu oprávněné držby některého ze svých právních předchůdců. V
posuzované věci je totiž zřejmé, že sporný pozemek mohli vydržet nejen J. V.
st. a J. V. ml., ale následně i T. V., který jej držel v době od 18. 9. 1995 do
4. 5. 2006. Navíc, jak vyplývá z obsahu spisu, vlastníkem id. ? nemovitostí a
současně i držitelem pozemku byl rovněž od 8. 7. 1995, kdy byla schválena
dědická dohoda, i J. V. nejmladší, a to ve vztahu k id. ? pozemku do 21. 9.
1995, kdy převedl darovací smlouvou id. ? nemovitostí na T. V., a ve vztahu k
další id. ? pozemku do 16. 1. 2003, kdy svůj spoluvlastnický podíl na
nemovitostech převedl kupní smlouvou na T. V. a B. V., kteří je později (4. 5.
2006) prodali dovolatelce. Závěr odvolacího soudu, ve kterém se omezil pouze na
zjištění, že sporný pozemek mohli vydržet již J. V. st. a J. V. ml., je tak
neúplný, a tudíž předčasný a rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (§ 241 odst. 1 o. s. ř.).
Jelikož rozsudek odvolacího soudu spočívá ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na
nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř.
rozsudek odvolacího soudu zrušil a podle § 243e odst. 2 o. s. ř. věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalované:
Proti rozsudku odvolacího soudu podává dovolání rovněž žalovaná. Přípustnost
dovolání opírá o § 237 o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Podle žalované se
odvolací soud v otázce náhrady nákladů řízení odchýlil při aplikaci § 150 o. s.
ř. od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za otázku rozhodovací praxi
dovolacího soudu dosud nevyřešenou pak považuje otázku, zda má být ve sporu o
určení vlastnictví automaticky odepřena jinak zcela úspěšnému účastníkovi
náhrada nákladů řízení jen z toho důvodu, že své vlastnické právo po určitou
dobu nevykonával, případně že druhý účastník byl ve zlé víře. Odvolacímu soudu
rovněž vyčítá, že ji o možné aplikaci § 150 o. s. ř. nepoučil a neposkytl jí
prostor k vyjádření. Poukazuje přitom na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS
828/06, IV. ÚS 215/09, III. ÚS 1378/07 a Pl. ÚS 46/13. Navrhuje, aby dovolací
soud rozsudek odvolacího soudu změnil ve výroku II. tak, že žalované přizná
náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a rovněž jí přizná náklady
dovolacího řízení.
Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila.
Dovolání je v této otázce přípustné a zároveň i důvodné.
Podle § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-
li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem
nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo
zčásti přiznat.
K aplikaci moderačního práva podle § 150 o. s. ř. se opakovaně vyjádřil i
Ústavní soud, který ve své rozhodovací praxi stanovil základní limity. Ústavní
soud mimo jiné dovodil, že s ohledem na principy rovnosti účastníků řízení musí
být účastníkům řízení dán odpovídající prostor vyjádřit se k eventuálnímu
uplatnění moderačního práva podle § 150 o. s. ř. [srovnej např. nález Ústavního
soudu ze dne 23. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2569/07, dostupný na
http://nalus.usoud.cz)] a že s ohledem na jen výjimečné prolomení zásady
úspěchu ve věci musí být rozhodnutí soudu dostatečně odůvodněné a musí
zohledňovat okolnosti daného případu ve všech jeho souvislostech [srovnej např.
nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 42/11, nebo nálezy sp.
zn. II. ÚS 828/06, sp. zn. IV. ÚS 215/09 a sp. zn. III. ÚS 1378/07, všechny
dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
V posuzovaném případě pochybil odvolací soud již v tom, že účastníky řízení
neseznámil se svým záměrem v otázce náhrady nákladů řízení uplatnit moderační
právo podle § 150 o. s. ř. a nedal jim příležitost se k moderačnímu právu
vyjádřit, čímž porušil princip rovnosti účastníků řízení. Zatížil tak řízení
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a ke které
dovolací soud přihlédl z úřední povinnosti.
Rozhodnutí odvolacího soudu však primárně neobstojí již v rovině právní.
Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se podává, že svůj závěr o aplikaci
ustanovení § 150 o. s. ř. opřel toliko o skutečnost, že žalobkyně vyvolala spor
o určení vlastnického práva proto, že ona i její právní předchůdci pozemek
užívali dlouhodobě v přesvědčení, že tak činí jako jeho vlastníci, zatímco ze
strany žalované nebyla po celou dobu vyvíjena žádná aktivita směřující k jeho
uchopení, správě a nápravě stávajícího stavu. Zohlednil rovněž postavení
žalované coby statutárního města, dopad rozhodnutí do jejích poměrů a
stanovisko žalované k této otázce projevené při odvolacím jednání.
Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zdůrazňuje, že základem pro
rozhodování o náhradě nákladů řízení je ustanovení § 142 o. s. ř. Výjimečné
použití § 150 o. s. ř. mohou ospravedlnit pouze důvody zvláštního zřetele hodné
(nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07, nebo nález
Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 3923/11).
K tomu, co jsou důvody hodné zvláštního zřetele, se Nejvyšší soud vyjádřil
např. v usnesení ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, nebo v usnesení
ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014, v nichž vyložil, že okolnostmi
hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v
konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení účastníku,
který neměl ve věci úspěch, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na
úspěšném účastníku, aby náklady nesl ze svého. Stejně tak Ústavní soud uvádí,
že aplikace § 150 o. s. ř. slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby
ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné
zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil
(srovnej nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07, nebo
nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. III. ÚS 3448/10).
Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí soud
přihlédnout v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům
všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo
by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové
rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z
hlediska aplikace § 150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu
uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3929/2014, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2288/2013).
Nejvyšší soud rovněž již dříve dovodil omezenou možnost přezkumu aplikace § 150
o. s. ř. v dovolacím řízení. Vychází ze zásady, že úvahy soudů vyslovené v
nalézacím řízení ohledně posouzení důvodů zvláštního zřetele hodných dovolací
soud může přezkoumat jen tehdy, pokud by byly zjevně nepřiměřené (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3929/2014, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2288/2013).
V dané věci odvolací soud při úvaze o aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř.
nepřihlédl ke všem shora vymezeným skutečnostem. Především se vůbec nezabýval
majetkovými a sociálními poměry účastníků řízení a nezvážil, jak by se jich
rozhodnutí mohlo v tomto směru dotknout. Samotná skutečnost, že právní
předchůdci žalobkyně pozemek užívali dlouhodobě, zatímco žalovaná nebyla ve
vztahu ke svému majetku aktivní, sama o sobě neospravedlňuje závěr, že by
žalobkyně neměla nést důsledky svého jednání a že by naopak tyto důsledky měly
postihnout žalovanou tím, že by měla nést náklady řízení, které nevyvolala a v
nichž byla procesně zcela úspěšná. Rovněž není zcela zřejmé, kam směřuje úvaha
odvolacího soudu, jestliže při aplikaci § 150 o. s. ř. zohlednil postavení
žalované coby statutárního města, dopad rozhodnutí do jejích poměrů a
stanovisko žalované k této otázce projevené při odvolacím jednání, neboť tuto
úvahy blíže nikterak nerozvedl, ani neodůvodnil. Právní posouzení odvolacího
soudu je proto neúplné a tudíž nesprávné a dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci tak byl uplatněn právem.
Ze shora uvedených důvodů vyplývá, že rovněž výrok II. rozsudku odvolacího
soudu spočívá ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení
věci. Jelikož Nejvyšší soud shledal, že ve věci nejsou splněny předpoklady pro
změnu rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243d písm. b) o. s. ř., postupoval ve
shodě podle § 243e odst. 1 a odst. 2 věty první o. s. ř. a napadený výrok II.
usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil zpět k dalšímu
řízení.
V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem
dovolacího soudu ve smyslu § 243g odst. 1 věty první o. s. ř.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. dubna 2018
Mgr. David Havlík
předseda senátu