22 Cdo 3044/2025-294
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) J. D., b) T. K. D., obou zastoupených JUDr. Ditou Vávrovou, advokátkou se sídlem v Náchodě, Nad Celnicí 388, proti žalovanému M. K., zastoupenému JUDr. Renatou Dobývalovou, advokátkou se sídlem v Náchodě, Masarykovo náměstí 69, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 6 C 168/2024, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 6. 2025, č. j. 26 Co 90/2025-216, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 6. 2025, č. j. 26 Co 90/2025-216, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
1. Okresní soud v Náchodě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 12. 2024, č. j. 6 C 168/2024-169, zamítl žalobu na určení, že žalobci jsou v režimu společného jmění manželů („SJM“) vlastníky pozemku parc. č. XY zapsaného pro obec a katastrální území XY na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště XY, a vymezeného Protokolem o vytyčení pozemku body 307-3180, 1k., 307-3170, 307-3165, 307-3184, 307-3220 – dále „předmětný pozemek“ (výrok I), a žalobcům uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit žalovanému k rukám jeho zástupkyně náklady řízení ve výši 32 912 Kč (výrok II).
2. Žalobci se v řízení proti žalovanému domáhali určení vlastnického práva k předmětnému pozemku, k němuž měli nabýt vlastnické právo (v režimu společného jmění manželů) vydržením. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci se mohli chopit držby předmětného pozemku, jenž nejméně ode dne 14. 3. 2007 zasahoval do hranic dílů půdního bloku č. 600-1010 0203/11 vedeného ve prospěch žalobce a), nejdříve v souvislosti s kupní smlouvou ze dne 12. 10. 2004, na jejímž základě žalobci nabyli do společného jmění manželů pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY. Po právní stránce soud prvního stupně dovodil, že žalobci nenabyli vlastnické právo k předmětnému pozemku na základě řádného vydržení v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále „obč. zák.“ nebo „zákon č. 40/1964 Sb.“) a ani v režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, (dále „o. z.“ nebo „zákon č. 89/2012 Sb.“). Pro řádné vydržení totiž nebyla splněna podmínka dobré víry a řádné držby žalobců, neboť s ohledem na obsah kupní smlouvy ze dne 12. 10. 2004 a existenci nejasných hranic pozemků v dotčené oblasti žalobci mohli a měli mít pochybnosti o tom, zda jim náleží vlastnické právo k předmětnému pozemku. Dále dospěl k závěru, že žalobci nenabyli předmětný pozemek ani na základě mimořádného vydržení ve smyslu ustanovení § 1095 o. z. Uvedl, že mimořádnému vydržení v dané věci brání nepoctivý úmysl žalobců založený tím, že jejich držba nebyla poctivá ve smyslu ustanovení § 992 odst. 1 o. z. Přinejmenším od počátku roku 2023, kdy žalovaný, evidovaný v katastru nemovitostí jako vlastník předmětného pozemku, tento pozemek propachtoval D. T., totiž začaly vznikat mezi žalobcem a) a pachtýřem D. T. konflikty stran užívání předmětného pozemku. Dvacetiletá vydržecí doba přitom úspěšně završena nebyla, jelikož ta měla trvat nejméně od 12. 10. 2004 do 12. 10. 2024.
3. Krajský soud v Hradci Králové (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 10. 6. 2025, č. j. 26 Co 90/2025-216, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalobců nahradit společně a nerozdílně žalovanému k rukám jeho zástupkyně náklady odvolacího řízení ve výši 23 812,80 Kč (výrok II).
4. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že žalobci nemohli předmětný pozemek řádně vydržet dle ustanovení § 1089 odst. 1 o. z., neboť neprokázali existenci právního titulu, který mohl u žalobců vyvolat důvodné přesvědčení, že jim pozemek náleží. Podotkl rovněž, že k řádnému vydržení předmětného pozemku žalobci nedošlo ani v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., jelikož zákonem vyžadovaná vydržecí doba deseti let v době účinnosti uvedeného zákona neuplynula, váže-li se její konec ke dni 12.
10. 2014. Se soudem prvního stupně pak odvolací soud učinil shodný závěr i v tom směru, že nebyly splněny podmínky ani pro mimořádné vydržení ve smyslu ustanovení § 1095 o. z. Odvolací soud shledal, že pokud byla podána žaloba držitelem a knihovní vlastník podal v průběhu zákonné vydržecí doby písemné vyjádření k žalobě, v němž rozporoval žalobní tvrzení a držbu žalobců a jež bylo žalobcům doručeno ještě před uplynutím zákonné dvacetileté vydržecí doby, bylo by příliš formalistické požadovat po žalovaném (za účelem přetržení běhu vydržecí doby) podání samostatné žaloby napadající držbu žalobců či tvrdící jejich nepoctivý úmysl při jejím nabytí.
II.
Dovolání, vyjádření k dovolání
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Přípustnost dovolání opírají o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále „o. s. ř.“); tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v řízení o určení vlastnického práva držitele má podání písemného vyjádření knihovního vlastníka, jímž uplatňuje procesní obranu proti žalobě držitele, účinky přetržení běhu vydržecí doby dle ustanovení § 1095 o. z., bylo-li toto vyjádření protistraně doručeno ještě před jejím uplynutím. Mají totiž za to, že k přetržení vydržecí doby potřebné pro mimořádné vydržení vlastnického práva k pozemku může dojít pouze v důsledku podání žaloby knihovního vlastníka, kterou se domáhá ochrany svého vlastnického práva. Odvolacímu soudu tak vytýkají nesprávnou interpretaci a aplikaci ustanovení § 995 o. z. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
6. Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobců označil rozsudek odvolacího soudu za věcně správný a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobců zamítl. III. Přípustnost dovolání
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobců přípustné (§ 237 o. s. ř.).
8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobců je ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky, zda se uplatní ustanovení § 995 věta první o. z. ohledně účinků podání a doručení žaloby brojící proti držbě na trvání této držby i tehdy, pokud taková žaloba zapsaným vlastníkem podána není, respektive zda zapsaný vlastník plynutí vydržecí doby zamezí podáním vyjádření k žalobě držitele na určení jeho vlastnického práva. Při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. IV. Důvodnost dovolání
10. V rozsahu, v němž Nejvyšší soud shledal dovolání žalobců přípustným, nelze mu rovněž upřít opodstatněnost.
11. Dovolacímu přezkumu nepodléhá skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1
o. s. ř. jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl naplněn, tak musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení (v řízení před odvolacím soudem).
12. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
13. Dle ustanovení § 995 o. z. bylo-li vyhověno žalobě napadající držbu nebo její poctivost, považuje se poctivý držitel za nepoctivého nejpozději od okamžiku, kdy mu byla doručena žaloba. Náhoda, která by věc u vlastníka nebyla stihla, však jde k tíži držitele, jen když spor svévolně zdržel.
14. Podle ustanovení § 1091 odst. 2 o. z. k vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let.
15. Podle ustanovení § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.
16. Podle ustanovení § 3066 o. z. do doby stanovené v § 1095 se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.
17. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 (uveřejněném pod číslem 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, a přístupném, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), podrobně vyložil mimo jiné podstatu a podmínky pro mimořádné vydržení podle zákona č. 89/2012 Sb. Argumentace obsažená v uvedeném rozhodnutí vyústila ve formulaci závěrů, podle kterých podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ani (pro dobu držby před 1. 1. 2014) držba oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. O nepoctivý úmysl jde, jestliže jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá.
18. V usnesení ze dne 19. 10. 2022, sp. zn. 22 Cdo 788/2022, Nejvyšší soud na tato východiska navázal, když uvedl, že podmínkou mimořádného vydržení není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ale mnohem benevolentněji posuzovaná „držba nikoliv v nepoctivém úmyslu“. Jde o „jinou, novou míru kvality přesvědčení držitele, odlišnou od poctivé i nepoctivé držby“.
19. Dále se pak Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, zabýval otázkou, ke kterému okamžiku se posuzuje držba „nikoliv v nepoctivém úmyslu“ pro mimořádné vydržení. Uvedl, že zákon v ustanovení § 1095 o. z. zjevně vychází z toho, že v průběhu dvojnásobné vydržecí doby nutné pro mimořádné vydržení má vlastník dost prostoru pro uplatnění jeho práva, a proto není třeba na držbu pro mimořádné vydržení klást tak přísné nároky jako na držbu vedoucí k vydržení řádnému. Je tedy odůvodněné vyjít z předpokladu, že by zákonodárce, kdyby tuto otázku výslovně upravil, se v ustanovení § 1095 o. z. přidržel méně přísného pojetí, totiž že „držba nikoliv v nepoctivém úmyslu“ tu musí být v době, kdy se jí držitel chopil; to, že se později dozví, že v katastru nemovitostí je jako vlastník evidován někdo jiný, resp. že někdo jiný vlastníkem je, nemá samo o sobě za následek zánik držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu.“ Uzavřel, že podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) je, že držiteli není prokázán nepoctivý úmysl při uchopení držby; to, že snad později zjistí, že vlastníkem věci (subjektem drženého práva) je někdo jiný, nemá bez dalšího za následek zánik podmínek mimořádného vydržení.
20. V témže rozhodnutí navíc Nejvyšší soud vysvětlil, že pokud držitel, který nenabyl věc v nepoctivém úmyslu, odmítá vlastníkovi držbu předat, resp. vzdát se jí, může vlastník v průběhu vydržecí doby v zásadě zabránit mimořádnému vydržení jen žalobou napadající „držbu nebo její poctivost“, tedy zpravidla žalobou na ochranu vlastnického práva, nebo, má-li na určení naléhavý právní zájem, žalobou na určení svého práva či určení, že držiteli držené právo nenáleží. V takovém případě se považuje držitel za držitele jednajícího v nepoctivém úmyslu.
21. Promítne-li dovolací soud právě uvedené závěry do poměrů projednávané věci, pak nelze než konstatovat, že v rámci řešení právní otázky, zda lze procesní obranu žalovaného obsaženou ve vyjádření k žalobě kvalifikovat jako nástroj, jímž může vlastník zabránit mimořádnému vydržení, je právní posouzení věci odvolacím soudem nesprávné. Z obsahu spisu je zjevné, že žalovaný začal naplnění zákonných předpokladů pro mimořádné vydržení vlastnického práva žalobců k předmětnému pozemku rozporovat až v průběhu přítomného řízení, a to pouze prostřednictvím procesní obrany formulované ve vyjádření k žalobě.
Odvolací soud přitom přehlíží, že skutečnost, že jsou držitelé pozemku vyrozuměni o absenci jejich vlastnického práva k držené nemovité věci, nemá bez dalšího za následek zánik podmínek mimořádného vydržení. Otázka zániku držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“ je totiž pro posouzení mimořádného vydržení vázána na analogickou aplikaci ustanovení § 995 větu první o. z. pojící změnu poctivého držitele na nepoctivého v zásadě až s doručením žaloby napadající držbu nebo její poctivost. Ostatně již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19.
4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, se konstatuje, že samotný „nikoliv nepoctivý úmysl“ se nemusí změnit v úmysl nepoctivý jen tím, že držitel zjistí okolnosti, ze kterých se podává, že vlastníkem věci je ve skutečnosti někdo jiný (např. že smlouva, na jejímž základě se chopil držby vlastnického práva, je z nějakého důvodu neplatná). K tomu Nejvyšší soud ve výše uvedeném rozsudku ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, dovodil, že nepoctivý úmysl brání vydržení jen tehdy, byl-li tu při uchopení držby.
Z citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, se pak podává, že pokud jde o zánik držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“, je třeba analogicky aplikovat ustanovení § 995, větu první, o. z.,
podle které platí: „Bylo-li vyhověno žalobě napadající držbu nebo její poctivost, považuje se poctivý držitel za nepoctivého nejpozději od okamžiku, kdy mu byla doručena žaloba“. V zásadě tedy platí, že ujal-li se někdo držby nikoliv v nepoctivém úmyslu a později zjistí, že není vlastníkem (není v katastru nemovitosti evidován jako vlastník), není tím jeho nepoctivý úmysl dotčen; na rozdíl od poctivé držby (§ 992 odst. 1 o. z.) nemá taková vědomost za následek zánik kvalifikované držby (zde držby nikoliv v nepoctivém úmyslu).
V takovém případě pak lze zabránit mimořádnému vydržení zásadně jen žalobou napadající „držbu nebo její poctivost“, tedy zpravidla žalobou na ochranu vlastnického práva, nebo, má-li na určení naléhavý právní zájem, žalobou na určení svého práva či určení, že držiteli držené právo nenáleží (k tomu dále srovnej taktéž např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2748/2024, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1102/2022, ze dne 30. 7. 2024, sp. zn. 22 Cdo 922/2024, a ze dne 17.
12. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3145/2024).
22. Nejvyšší soud se neztotožňuje ani s úvahou odvolacího soudu, dle níž by mimořádnému vydržení mělo zabránit i podání žaloby na určení vlastnického práva držitelem. Takové jednání držitele nelze kvalifikovat jakožto právně relevantní způsob zpochybnění jeho držby. Samotnému podání určovací žaloby držitelem (žalobci) nelze samo o sobě přikládat účinky fikce nepoctivého úmyslu, tak jak je předpokládá ustanovení § 995 o. z. Účinky ustanovení § 995 o. z. nastávají pouze na základě žaloby směřované proti držiteli, neboť podání žaloby držitelem je projevem jeho přesvědčení o existenci vlastnického práva, nikoli důkazem jeho nepoctivého úmyslu. Naopak žaloba podaná proti držiteli jej nutí čelit zpochybnění jeho vlastnického práva a může ho upozornit na možné vady jeho držby. Pokud by pouhé podání určovací žaloby držitelem vedlo k jeho právní kvalifikaci jako držitele v nepoctivém úmyslu, vznikl by paradox, kdy by držitel mohl sám sobě zhoršit postavení tím, že se domáhá svého práva. Účelem analogické aplikace ustanovení § 995 o. z. je však chránit vlastníka, nikoliv penalizovat držitele za uplatňování jeho práv (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2025, sp. zn. 22 Cdo 179/2025).
23. Je-li dovolání přípustné, jako je tomu v posuzovaném případě, dovolací soud přihlédne k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny (srovnej § 242 odst. 3, větu druhou o. s. ř.). V této souvislosti jeví se vhodným dodat, že zmatečnosti [§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.] ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají.
24. Sluší se však pro doplnění uvést, že dovolací soud nepřehlédl, že rozsudek soudu prvního stupně (v podobě, v jaké byl následně potvrzen napadeným rozsudkem odvolacího soudu) je stižen zřejmou nesprávností spočívající v tom, že ve výroku I byl chybně uveden dílčí údaj sloužící k označení předmětného pozemku, konkrétně číslo listu vlastnictví, na němž je předmětný pozemek zapsán v katastru nemovitostí. Tato nesprávnost se bez pochybností podává z obsahu spisu, přičemž i přes zjevně nesprávné číslo listu vlastnictví nemohly vznikat pochybnosti o tom, čeho se žalobci domáhají. Jde tak o zjevnou nesprávnost, kterou lze opravit podle ustanovení § 164 o. s. ř. prostřednictvím opravného usnesení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4462/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2431/2017). Dovolací soud v uvedené nesprávnosti neshledává vadu řízení, která by (byť jen potenciálně) mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Údaj o čísle listu vlastnictví totiž není závazný pro právní jednání týkající se nemovitostí vedených v katastru nemovitostí, a proto jej není v tomto směru zapotřebí (správně) uvádět. Podle ustanovení § 51 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, jsou totiž pro úkony činěné ve vztahu ke katastru nemovitostí závazné pouze údaje o parcelním čísle, geometrickém určení nemovitosti, názvu a geometrickém určení katastrálního území (srovnej přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2022, č. j. 4 As 1/2022-66, jenž je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu https://www.nssoud.cz). Jimi byl předmětný pozemek ve výroku I rozsudku soudu prvního stupně správně identifikován, jedná se tak o právně existující nemovitost, a proto se jen kvůli chybnému uvedení nezávazného údaje o čísle listu vlastnictví nemůže jednat o vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
25. Protože rozsudek odvolacího soudu je v rozsahu shora uvedeném založen na nesprávném právním posouzení věci, a jelikož dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc odvolacímu soudu vrátit k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.).
26. V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
27. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 1. 2026
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu