USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce R. V., zastoupeného Mgr. Hanou Cihlář Pécsiovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Masařská 323/6, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO: 69797111, adresa pro doručování: Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Ostrava, se sídlem v Ostravě, Lihovarská 1335/9, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 7 C 287/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2024, č. j. 11 Co 199/2023-196, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Okresní soud v Opavě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 4. 2023, č. j. 7 C 287/2019-129, zamítl žalobu na určení, že vlastníkem pozemků parc. č. XY a parc. č. XY zapsaných u Katastrálního úřadu XY, Katastrální pracoviště XY, na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY je žalobce (výrok I), určil, že vlastníkem pozemků parc. č. XY a parc. č. XY zapsaných u Katastrálního úřadu XY, Katastrální pracoviště XY, na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY je žalovaná (výrok II), a rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalované náklady řízení ve výši 4.554 Kč (výrok III).
2. Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 30. 5. 2024, č. j. 11 Co 199/2023-196, rozsudek soudu prvního stupně v části výroků I a II týkající se pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (dále „předmětný pozemek“) potvrdil (výroky I a II) a v části výroků I a II ohledně pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III).
3. Soudy nižších stupňů, jež rozhodovaly o žalobě a vzájemné žalobě účastníků na určení vlastnického práva k předmětnému pozemku a k pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, vyšly ze zjištění, že v katastru nemovitostí je evidován duplicitní zápis vlastnictví ke zmíněným pozemkům; jako vlastník je uveden žalobce i žalovaná. Označené pozemky vznikly z původních pozemků dle pozemkového katastru č. XY a č. XY v katastrálním území XY (nyní XY). Žalovaná odvozuje své vlastnické právo ke sporným pozemkům od kupní smlouvy ze dne 25. 3. 1976 uzavřené mezi Československým státem jako kupujícím a právním předchůdcem žalobce J. H. a jeho manželkou F. H. jako prodávajícími. Odvolací soud konstatoval, že kupní smlouva ze dne 25. 3. 1976 je platná ve vztahu k převodu pozemku dle PK č. XY, avšak ohledně pozemku dle PK č. XY je stižena absolutní neplatností dle ustanovení § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“). Shledal, že žalovaná držela a užívala předmětný pozemek nejméně od ledna roku 1977, kdy došlo k uvedení do provozu na něm vybudované čistírny odpadních vod, po dobu více než dvaceti let, přičemž pozemek parc. č. XY žalovaná přímo nevyužívala. Dovodil, že žalovaná nabyla vlastnické právo k části předmětného pozemku na základě mimořádného vydržení k 1. 1. 2019 (viz § 3066 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 – dále „o. z.“ nebo „zákon č. 89/2012 Sb.“), jelikož jej nedržela v nepoctivém úmyslu, a k části (odpovídající části pozemku dle PK č. XY) na základě kupní smlouvy ze dne 25. 3. 1976.
4. Proti výrokům I a II rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež považuje za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále „o. s. ř.“) pro existenci otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené. Domnívá se, že nebyly naplněny předpoklady pro mimořádné vydržení předmětného pozemku ze strany žalované. Má totiž za to, že v rámci posuzování podmínek pro mimořádné vydržení je třeba zohlednit i dobrou víru žalobce. Nesouhlasí rovněž se závěrem odvolacího soudu, že žalovaná předmětný pozemek nedržela v nepoctivém úmyslu. Upozornil přitom, že nemohl důvodně předpokládat, že v projednávané věci bude aplikován institut mimořádného vydržení, neboť v předchozím soudním sporu o určení vlastnictví k sousedním pozemkům (náležejícím do vlastnictví bratra právního předchůdce žalobce a jeho manželky) bylo rozhodnuto ve prospěch manželů V., nikoli státu. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že bude určeno vlastnické právo žalobce k předmětnému pozemku, popřípadě aby napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně navrhl, aby dovolací soud odložil právní moc dovoláním dotčeného rozsudku odvolacího soudu.
5. Žalovaná se k dovolání žalobce vyjádřila nesouhlasně a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl, popřípadě zamítl.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§ 237 o. s. ř.).
7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání žalobce pro žádnou z jím vymezených právních otázek není přípustné.
9. Podle ustanovení § 1091 odst. 2 o. z. k vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let.
10. Podle ustanovení § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.
11. Podle ustanovení § 3066 o. z. do doby stanovené v § 1095 se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.
12. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 (uveřejněném pod číslem 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, a přístupném, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), podrobně vyložil mimo jiné podstatu a podmínky pro mimořádné vydržení podle zákona č. 89/2012 Sb. Argumentace obsažená v uvedeném rozhodnutí vyústila ve formulaci závěrů, podle kterých podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ani (pro dobu držby před 1. 1. 2014) držba oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. O nepoctivý úmysl jde, jestliže jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. V ustanoveních § 1091 až 1094 o. z. je upravena vydržecí doba potřebná k řádnému vydržení, na mimořádné vydržení se tato ustanovení nepoužijí. Dovolací soud rovněž zdůraznil, že hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Posouzení této otázky je v zásadě na úvaze soudů v nalézacím řízení, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či by nebyly řádně odůvodněny. K uvedeným závěrům se následně Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 8. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2961/2021, usnesení ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1241/2022, nebo usnesení ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 22 Cdo 290/2023.
13. V usnesení ze dne 19. 10. 2022, sp. zn. 22 Cdo 788/2022, Nejvyšší soud na tato východiska navázal, když uvedl, že podmínkou mimořádného vydržení není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ale mnohem benevolentněji posuzovaná „držba nikoliv v nepoctivém úmyslu“. Jde o „jinou, novou míru kvality přesvědčení držitele, odlišnou od poctivé i nepoctivé držby“.
14. Dále se pak Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, zabýval otázkou, ke kterému okamžiku se posuzuje držba „nikoliv v nepoctivém úmyslu“ pro mimořádné vydržení. Uvedl, že zákon v ustanovení § 1095 o. z. zjevně vychází z toho, že v průběhu dvojnásobné vydržecí doby nutné pro mimořádné vydržení má vlastník dost prostoru pro uplatnění jeho práva, a proto není třeba na držbu pro mimořádné vydržení klást tak přísné nároky, jako na držbu vedoucí k vydržení řádnému. Je tedy odůvodněné vyjít z předpokladu, že by zákonodárce, kdyby tuto otázku výslovně upravil, se v ustanovení § 1095 o. z. přidržel méně přísného pojetí, totiž že „držba nikoliv v nepoctivém úmyslu“ tu musí být v době, kdy se jí držitel chopil; to, že se později dozví, že v katastru nemovitostí je jako vlastník evidován někdo jiný, resp. že někdo jiný vlastníkem je, nemá samo o sobě za následek zánik držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu.“ Uzavřel, že podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) je, že držiteli není prokázán nepoctivý úmysl při uchopení držby; to, že snad později zjistí, že vlastníkem věci (subjektem drženého práva) je někdo jiný, nemá bez dalšího za následek zánik podmínek mimořádného vydržení.
15. V témže rozhodnutí navíc Nejvyšší soud vysvětlil, že pokud držitel, který nenabyl věc v nepoctivém úmyslu, odmítá vlastníkovi držbu předat, resp. vzdát se jí, může vlastník v průběhu vydržecí doby v zásadě zabránit mimořádnému vydržení jen žalobou napadající „držbu nebo její poctivost“, tedy zpravidla žalobou na ochranu vlastnického práva, nebo, má-li na určení naléhavý právní zájem, žalobou na určení svého práva či určení, že držiteli držené právo nenáleží. V takovém případě se považuje držitel za držitele jednajícího v nepoctivém úmyslu.
16. V posuzované věci nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že žalovaná nabyla vlastnické právo k předmětnému pozemku na základě mimořádného vydržení ke dni 1. 1. 2019, přesáhla-li držba (domnělého) vlastnického práva žalované 20 let. Odvolací soud správně hodnotil, že podmínkou mimořádného vydržení není existence řádné držby založené na platném právním titulu, ale držba nikoliv v nepoctivém úmyslu. Taková kvalita držby byla v řízení prokázána. Je nutné především zohlednit, že žalovaná začala předmětný pozemek užívat na základě (částečně neplatné) kupní smlouvy ze dne 25.
3. 1976, a to nejpozději v lednu roku 1977, kdy byla uvedena do provozu na něm vybudovaná čistírna odpadních vod. Odvolací soud zjistil, že při nabytí předmětného pozemku a započetí držby žalovanou nedošlo z její strany k žádnému nátlaku, lsti či podvodu, a proto na straně žalované žádný nepoctivý úmysl neshledal. Na úmyslné jednání žalované motivované snahou způsobit právnímu předchůdci žalobce újmu lze jen stěží usuzovat už toliko proto, že žalovaná předmětný pozemek dlouhodobě užívala jako vlastní (realizovala na něm stavbu čistírny odpadních vod a s tím spojené zpevnění okolních ploch sloužících jako příjezdová či obslužná komunikace, přičemž celý objekt oplotila), přičemž držba předmětného pozemku žalovanou nebyla nikým zpochybňována, žalobce (či jeho právní předchůdci) se nedožadoval jeho vlastnictví či užívání a žalované v užívání pozemku nebránil.
Ostatně po smrti původního vlastníka předmětného pozemku J. H. nebyl tento pozemek projednáván v rámci dědického řízení coby majetek zůstavitele; k tomu došlo až v rámci dodatečného projednání dědictví v roce 1998. Ani z dovolatelem namítaného nesouladu kupní smlouvy ze dne 25. 3. 1976 s dodatečně vypracovanými geometrickými plány, jakož ani z neplatnosti dané kupní smlouvy zapříčiněné jednáním žalované nebo z okolnosti, že se žalovaná chopila držby předmětného pozemku před podpisem kupní smlouvy dne 25.
3. 1976, se nepodává nepoctivý úmysl žalované. Pro mimořádné vydržení totiž není průkaz právního důvodu chopení se držby potřebný. Samotná absence platného právního titulu ještě nevytváří nepoctivý úmysl žalované, a tak není na překážku nabytí vlastnického práva mimořádným vydržením (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1796/2022).
17. Na uvedeném pak nemůže ničeho změnit ani úvaha žalobce, že žalovaná se držby předmětného pozemku měla ujmout v období totalitního režimu, pročež vlastník pozemku této držbě nemohl odporovat. Poměry a s nimi význam vlastnického práva se sice po pádu komunistického režimu značně změnily, přesto ani poté, až do dne 3. 12. 2019, žalobce, respektive jeho právní předchůdci, právně relevantním způsobem držbu žalované nezpochybňoval, jestliže poprvé se členové rodiny původního vlastníka předmětného pozemku začali o tento pozemek ucházet v rámci dodatečného projednání dědictví v roce 1998; k tomu blíže opětovně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022. Postoj původního vlastníka předmětného pozemku tedy nasvědčuje tomu, že měl za to, že předmětný pozemek náleží do vlastnictví žalované. Okolnosti stavby čistírny odpadních vod na předmětném pozemku ani s tím související kupní smlouva dne 25. 3. 1976 přitom nebyly poznamenány žádným nátlakem na soukromé vlastníky, jenž by mohl být považován za postup porušující právo vlastnit majetek. Nadto lze připomenout, že vlastník sousedního pozemku (bratr právního předchůdce žalobce) se proti stavbě předmětné čistírny odpadních vod výslovně ohradil již v roce 1971.
18. Poukazuje-li žalobce na přerušení držby předmětného pozemku žalovanou v souvislosti s odstraněním na něm situované čistírny odpadních vod, je třeba podotknout, že vydržecí doba potřebná k mimořádnému vydržení se nepřerušuje nevykonáváním držby (§ 1093 o. z.). Protože v přítomné věci jde o mimořádné vydržení, je otázka, zda došlo k přerušení držby ve smyslu ustanovení § 1093 o. z. nevýznamná (viz výše zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, nebo dále např. na něj odkazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2961/2021).
19. Přiléhavost postrádá též argumentace dovolatele, že žalovaná byla v průběhu vydržecí doby informována o duplicitním zápisu vlastnického práva k předmětnému pozemku v katastru nemovitostí, neboť jedinou podmínkou mimořádného vydržení je „držba nikoliv v nepoctivém úmyslu“. Jak již Nejvyšší soud vysvětlil ve shora citovaném rozsudku ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, povědomost držitele o tom, že v katastru nemovitostí je jako vlastník evidován někdo jiný, resp. že někdo jiný vlastníkem je, nemá sama o sobě za následek zánik držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“. Zabránit mimořádnému vydržení lze zásadně jen žalobou napadající „držbu nebo její poctivost“, tedy zpravidla žalobou na ochranu vlastnického práva, nebo, má-li na určení naléhavý právní zájem, žalobou na určení svého práva či určení, že držiteli držené právo nenáleží (k tomu dále srovnej taktéž např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2024, sp. zn. 22 Cdo 922/2024). Pokud žalobce v podané žalobě označuje jednání s žalovanou ohledně duplicitního zápisu vlastnického práva za bezvýsledná, neboť žalovaná neakceptovala návrhy předložené žalobcem (jeho právní předchůdkyní), pak mohl dalšímu běhu vydržecí doby podanou žalobou ještě před vznikem právních účinků mimořádného vydržení zabránit.
20. Přisvědčit nelze také námitkám, jimiž žalobce brojí proti postupu odvolacího soudu, jenž při úvaze o splnění podmínek pro mimořádné vydržení předmětného pozemku žalovanou nezohlednil dobrou víru žalobce, neboť podle již ustálené judikatury, na kterou dovolací soud výše odkázal, je jedinou podmínkou mimořádného vydržení „držba nikoliv v nepoctivém úmyslu“, přičemž nepoctivý úmysl u žalované nebyl shledán.
21. Jestliže v posuzované věci jsou rozhodnutí soudů obou stupňů založena na skutkovém závěru, že právní předchůdce žalobce aktivně nebrojil proti stavbě čistírny odpadních vod na předmětném pozemku a po podepsání kupní smlouvy se jako vlastník předmětného pozemku nechoval, pak nelze mít za opodstatněnou (či zakládající přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.) kritiku dovolatele stran porušení principu legitimního očekávání účastníků řízení postupem odvolacího soudu. Ten, kdo se domáhá právní ochrany, sice může zpravidla důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný již rozhodnutý shodující se s ním v podstatných znacích (srovnej § 13 o.
z.), ovšem důvodné očekávání účastníka nemůže vzniknout v případě, vyvíjel-li by se průběh řízení, ač odvíjející se od podobného faktického stavu (poměřováno ve vztahu k dříve rozhodovanému sporu týchž účastníků), odlišně či měl-li by soud na základě volného hodnocení důkazů za prokázaný jiný skutkový stav. Za takové situace by totiž mohlo být jen stěží na věc nahlíženo jako na kauzu, jež se s jinou shoduje v podstatných znacích, a je proto nutné ji rozhodnout obdobně. Opačný náhled by ve svém důsledku popíral podstatu zákonné úpravy civilního řízení a dostával by se do přímé kontradikce s pokynem vyjádřeným v ustanovení § 153 o.
s. ř., tedy rozhodovat na základě zjištěného skutkového stavu věci (k tomu srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1071/2015, či ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2271/2013). Poukazuje-li tak žalobce na jiné řízení vedené u soudu prvního stupně, v němž byla řešena otázka určení vlastnického práva ve vztahu k dalším pozemkům dotčených totožnou stavbou čistírny odpadních vod, nelze přehlédnout odlišný skutkový podklad, jenž byl pro odvolací soud určující při formulaci učiněných právních závěrů.
V dovolatelem odkazované věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 12 C 246/99 původní vlastník sporných pozemků F. H. (oproti původnímu vlastníkovi předmětného pozemku) vyjádřil výslovný nesouhlas s výstavbou čistírny odpadních vod.
22. Výtky dovolatele, že žalovaná – na rozdíl od žalobce – o předmětný pozemek „nikdy neprojevila zájem a ani nevykonávala svá vlastnická práva či povinnosti,“ představují polemiku zjevně se skutkovými, a nikoliv právními závěry. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17 – tato usnesení, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
23. Jelikož dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
24. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srovnej § 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.). 25. V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelem současně podaném návrhu na odklad právní moci napadeného rozsudku [§ 243 písm. b) o. s. ř.], jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej zejména nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 12. 2024
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu