22 Cdo 305/2024-602
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce Povodí Ohře, státní podnik, se sídlem v Chomutově, Bezručova 4219, IČO: 70889988, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Horáčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 8, Kaizlovy sady 434/13, proti žalované MVE Pátek, s. r. o., se sídlem v Radovesicích 169, IČO: 25414151, zastoupené JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, o zaplacení 320 178,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 15 C 279/2019, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 10. 2023, č. j. 84 Co 184/2023-556, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Dovolání žalované se odmítá. III. Návrh žalované na odklad právní moci rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 10. 2023, č. j. 84 Co 184/2023-556, se zamítá. IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud v Litoměřicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 3. 2023, č. j. 15 C 279/2019-493, zastavil řízení v rozsahu částky 320 178,90 Kč (výrok I), zamítl žalobu v rozsahu požadovaného zákonného úroku z prodlení z částky 320 178,90 Kč od 8. 10. 2019 do zaplacení v kapitalizované výši 106 404,65 Kč (výrok II) a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
2. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 10. 2023, č. j. 84 Co 184/2023-556, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
3. V projednávané věci se žalobce podanou žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 320 178,90 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého žalované tím, že bez právního důvodu užívá pozemky ve vlastnictví státu, k nimž má žalobce právo hospodaření, a to umístěním staveb malé vodní elektrárny a jezu. V průběhu řízení došlo ke splnění požadované částky jistiny ze strany žalované. V návaznosti na to vzal žalobce v tomto rozsahu žalobu zpět a řízení ohledně jistiny bylo zastaveno. Žaloba co do požadovaného příslušenství z této jistiny byla následně zamítnuta s odůvodněním, že žalobce nemá nárok na žalobou uplatněné bezdůvodného obohacení, mohl by mít případně pouze nárok na jednorázovou náhradu podle zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), který však včas neuplatnil, a proto nemůže být dán ani nárok na zaplacení příslušenství z této částky.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Jeho dovolací argumentace směřuje do zamítnutého příslušenství – úroků z prodlení, jež se váží k žalovanou zaplacené jistině bezdůvodného obohacení. Nalézací soudy podle žalobce nesprávně posoudily otázku vzniku jezu, na kterou aplikovaly obecná pravidla pro budovy jako obecné stavby, přičemž nezohlednily právní povahu jezu jako vodního díla – obecná pravidla pro budovy však podle názoru žalobce nelze na vznik vodního díla aplikovat. Otázka vzniku vodního díla nebyla v rozhodovací praxi dosud řešena, čímž je založena přípustnost dovolání ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“). Žalobce namítl, že na věc nemá být aplikován vodní zákon, neboť ke vzniku stavby jezu došlo až po 1. 1. 2002 (do té doby nebylo možné považovat stavbu jezu za vzniklou, pokud chyběla minimálně jeho polovina, a to včetně břehového zavázání vodního díla, přičemž v takovém okamžiku ještě nebylo možné rozpoznat charakter budoucího jezu), a žalovaná částka tudíž byla správně požadována obecně z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“). Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání i žalovaná, přičemž svou dovolací argumentaci směřovala proti zastavení řízení ohledně žalované jistiny bezdůvodného obohacení, u níž žalovaná vyjádřila nesouhlas se zpětvzetím žaloby, neboť předmětnou částku měla plnit v omylu, čímž naopak došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalobce. Odvolací soud se při řešení otázky zastavení řízení z důvodu zpětvzetí žaloby měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu, pročež žalovaná považuje dovolání za přípustné ve smyslu § 237 o.
s. ř. Žalovaná namítla, že odvolací soud vůbec neposuzoval právní otázku týkající se vážných důvodů nesouhlasu se zpětvzetím žaloby podle § 96 odst. 3 o. s. ř. (k tomu odkázala např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 73/2010) a hledal své odůvodnění pouze v jednání v omylu. Dále žalovaná uvedla obsáhlou argumentaci týkající se zdánlivého právního jednání, včetně odkazů na rozhodovací praxi dovolacího soudu. Namítla, že odvolací soud měl blíže zkoumat důvody, pro které žalovaná nesouhlasí se zpětvzetím žaloby, a posoudit, zda má vážný zájem na tom, aby o návrhu bylo meritorně rozhodnuto.
K vážnosti důvodů nesouhlasu se zpětvzetím žaloby uvedla obsáhlé citace z obecné rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 26 Cdo 682/2003) i Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. III. ÚS 210/02, nebo ze dne 10. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 3065/11). Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně navrhla odklad právní moci napadeného rozsudku
7. Žalobce ve vyjádření k dovolání žalované uvedl, že se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu ohledně potvrzení výroku I rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo zastaveno řízení z důvodu zpětvzetí žaloby. Žalovaná částka byla žalovanou v plné výši uhrazena, a proto žalobci – s ohledem na § 1908 o. z., podle kterého splněním dluhu závazek zaniká – nezbylo, než vzít žalobu zpět. Zároveň vyjádřil nesouhlas s návrhem na odklad právní moci napadeného rozhodnutí s ohledem na nízkou výši nákladů řízení přiznaných soudem prvního stupně.
8. Dovolání žalobce není přípustné.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
11. Žalobce předkládá jako v rozhodovací praxi dosud neřešenou otázku okamžiku vzniku stavby jezu jako vodního díla. Má za to, že ke vzniku stavby jezu došlo až po 1. 1. 2002, pročež na věc neměl být aplikován vodní zákon. Nárok požadovaný obecně z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 o. z. měl být proto shledán důvodným.
12. Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť předmětná otázka byla již v rozhodovací praxi řešena, přičemž odvolací soud se při jejím řešení od této rozhodovací praxe neodchýlil.
13. Podle § 55 odst. 1 vodního zákona jsou vodní díla stavby, které slouží ke vzdouvání a zadržování vod, umělému usměrňování odtokového režimu povrchových vod, k ochraně a užívání vod, k nakládání s vodami, ochraně před škodlivými účinky vod, k úpravě vodních poměrů nebo k jiným účelům sledovaným tímto zákonem.
14. Podle § 59a vodního zákona je vlastník pozemku povinen strpět za náhradu na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. 1. 2002 a jeho užívání.
15. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1427/2019 (publikovaném v časopise Právní rozhledy č. 5/2020, s. 186, a dostupném stejně jako další citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz), dovolací soud vyslovil závěr, že vodním dílem se stavba ve smyslu veřejného práva (bez ohledu na to, zda jde již o způsobilý předmět vlastnického práva – věc ve smyslu práva občanského – či nikoliv; viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2004, sp. zn. 28 Cdo 288/2004) stane okamžikem, kdy je způsobilá plnit funkce uvedené v § 55 odst. 1 vodního zákona. Ke stejnému závěru se pak přiklonil i v dalších rozhodnutích (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 22 Cdo 365/2021, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 22 Cdo 95/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1471/2023). Současně ve své rozhodovací praxi dovodil, že časovou určenost zbudování vodního díla (ve smyslu toho, zda má být na danou věc aplikován § 59a vodního zákona) je třeba vázat právě na to, jakému právnímu režimu podléhala výstavba vodního díla (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2880/2016, na nějž odkazoval i odvolací soud v napadeném rozhodnutí).
16. Ze skutkových zjištění nalézacích soudů vyplývá, že před 1. 1. 2002 byla stavba jezu již částečně dokončena – nalézací soudy na základě provedeného dokazování uzavřely, že k tomuto dni bylo vybudováno celé pravé jezové pole (viz bod 38 rozsudku odvolacího soudu). Z dalších skutkových zjištění pak vyplývá mimo jiné to, že vodoprávní úřad v rámci rozhodnutí o zahájení zkušebního provozu malé vodní elektrárny uvedl, že bude zatím uvedeno do provozu pouze pravé jezové pole, přičemž v případě levého jezového pole bude dokončena štětová stěna jímky (viz bod 40 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
17. Pokud tedy z rozhodnutí vodoprávního úřadu plyne, že provoz malé vodní elektrárny mohl být (sice zatím v režimu zkušebního provozu) zahájen již po dokončení pouze pravé části jezu, aniž by byla kompletně dokončena i levá část jezu, a současně z provedeného dokazování vyplývá, že tato pravá část jezu postačující k zahájení alespoň zkušebního provozu byla kompletně vybudována již před 1. 1. 2002, lze po právní stránce bezpochyby uzavřít, že i v případě dokončení pouze jedné poloviny jezu je možné, aby stavba jezu plnila funkce vodního díla ve smyslu § 55 odst. 1 vodního zákona, a tudíž mohla být ve smyslu výše uvedené rozhodovací praxe dovolacího soudu považována k 1. 1. 2002 za již vzniklé vodní dílo. Současně lze též přihlédnout ke skutkovým závěrům soudu prvního stupně, na něž nad rámec svého posouzení poukázal i odvolací soud v rámci napadeného rozhodnutí, a sice, že provedené práce na předmětném jezu lze navíc považovat za rekonstrukci stávajícího historického jezu nacházejícího se na daném místě, nikoliv za vybudování zcela nové stavby vodního díla.
18. Na základě výše uvedeného lze proto uzavřít, že závěr odvolacího soudu, že žalobou uplatněný nárok by mohl být požadován oprávněně pouze na základě § 59a, resp.§ 50 písm. c) vodního zákona, avšak obecný nárok z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 o. z. v daném případě dán není, je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný.
19. Jelikož dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud jej podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
20. Dovolání žalované trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení.
21. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz). K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
22. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených obsahových náležitostí dovolání, nejde o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
23. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23, zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn. Pokud například dovolatel tvrdí, že se odvolací soud odchýlil při řešení oné otázky hmotného či procesního práva od ustálené rozhodovací praxe, vymezí, která konkrétní rozhodnutí odvolací soud nerespektoval ve vztahu k oné otázce hmotného nebo procesního práva.
24. Dovolatel je tak povinen formulovat obecnou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá; úkolem dovolacího soudu není zkoumat správnost postupu odvolacího soudu ohledně otázek specifických jen pro danou věc, které nemohou mít judikatorní přesah. Každý případ má totiž individuální rysy, a pokud by předpoklad přípustnosti dovolání měl směřovat jen k individuálnímu postupu soudu v konkrétní věci, pak by bylo možno takto odůvodnit přípustnost dovolání proti jakémukoliv rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. To zákonodárce, který dovolání upravil jako mimořádný opravný prostředek, jistě neměl na mysli (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 882/2023).
25. Žalovaná v rámci dovolání namítá, že se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně i rozhodovací praxe Ústavního soudu, a to obecně v otázce zastavení řízení z důvodu zpětvzetí žaloby. Z obsahu dovolání lze dále dovodit, že přesněji se má jednat o posouzení otázky vážných důvodů na straně žalované, které opodstatňují nesouhlas se zpětvzetím žaloby ze strany žalobce ve smyslu § 96 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalované si však protiřečí již v tom, že v bodě 25 žalovaná namítá, že se odvolací soud při projednávání odvolání otázkou vážných důvodů nesouhlasu žalované se zpětvzetím žaloby vůbec nezabýval, avšak současně ve zbytku dovolací argumentace žalovaná tvrdí, že tuto otázku měl odvolací soud posoudit v rozporu s namítanou rozhodovací praxí. Na obecnou rozhodovací praxi jak Nejvyššího soudu, tak Ústavního soudu, týkající se i problematiky nesouhlasu se zpětvzetím žaloby, žalovaná pak sice odkazuje formou citací obsáhlých pasáží z jednotlivých rozhodnutí, nicméně již – v návaznosti na konkrétní okolnosti projednávané věci – blíže nespecifikuje, v čem konkrétně se měl odvolací soud v napadeném rozhodnutí od závěrů v dovolání citovaných rozhodnutí odchýlit ani v čem konkrétně vlastně žalovaná shledává naplnění oněch vážných důvodů nesouhlasu se zpětvzetím žaloby. Žalovaná odvolacímu soudu zároveň vytýká, že se vážnými důvody nesouhlasu ani nezabýval, případně „nezkoumal důležitost nesouhlasu žalované se zpětvzetím“, přičemž „hledal své odůvodnění v ‚jednání v omylu‘ dle ustanovení občanského zákoníku“, ale sama tyto vážné důvody současně patrně ve svém jednání v omylu shledává. Dovolacímu soudu není z obsahu dovolání zřejmé, v čem jiném než v jednání v omylu (namítané neúmyslné zaplacení žalobou požadované jistiny chybou účetní žalované) žalovaná vážný důvod svého nesouhlasu spatřuje a jakými konkrétními závěry se měl odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlit od žalovanou namítané rozhodovací praxe. Dovolání žalované v tomto směru kromě rozsáhlých citací příslušných pasáží rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu vlastní právní argumentaci aplikující problematiku řešenou v rámci citované judikatury konkrétně na projednávanou věc prakticky neobsahuje.
26. Není pak ani zcela jednoznačné, co žalovaná sleduje pasážemi týkajícími se zdánlivého právního jednání obsahujícími opět rozsáhlé citace obecných rozhodnutí Nejvyššího soudu bez bližšího vysvětlení a aplikace na projednávanou věc. Zde totiž není již vůbec – z hlediska požadavku na řádné vymezení přípustnosti dovolání – zřejmé, jakou konkrétní zobecnitelnou právní otázkou by se dovolací soud měl při svém přezkumu zabývat (resp. kterou odvolací soud v rámci napadeného rozhodnutí měl podle žalované posoudit ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. nesprávně), ani který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. by měl být podle dovolatelky ve vztahu k takové otázce naplněn, natož jakým konkrétním způsobem.
27. Jelikož dovolání žalované trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat, Nejvyšší soud jej podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
28. Vzhledem k tomu, že dovolání žalované bylo odmítnuto, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh žalované na odklad právní moci napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)].
29. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 7. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu