22 Cdo 3073/2024

22 Cdo 3073/2024-568

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně R. C., zastoupené JUDr. Petrem Svatošem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sadová 1585/7, proti žalované Z. H., zastoupené JUDr. Zdeňkou Friedelovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Petřkovická 974/5a, o určení existence věcného břemene, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 11 C 265/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 1. 2024, č. j. 57 Co 121/2023-519, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalované JUDr. Zdeňky Friedelové, advokátky se sídlem v Ostravě, Petřkovická 974/5a.

1. Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 1. 2023, č. j. 11 C 365/2013-493, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně má práva plynoucí z věcného břemene, zřízeného kupní smlouvou ze dne 11. 3. 1964 ve formě Notářského zápisu č. NZ 595/64, N 735/64, spočívající v bezplatném věcném právu chůze a jízdy po cestě, jež vede z hlavní cesty parc. č. XY (dříve parc. č. XY) po pozemku parc. č. XY (dříve parc. č. XY a XY), k pozemku parc. č. XY, konkrétně až do nejspodnější části domu žalobkyně, jenž je součástí pozemku parc. č. XY, a která je v geometrickém plánu vyhotoveném dne 18. 11. 2014 Ing. Petrem Urbišem vyznačena modrou čarou na pozemku parc. č. XY, a to ve prospěch pozemku parc. č. XY, zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu XY, katastrální pracoviště XY na LV č. XY pro Katastrální území a obec XY, a k tíži pozemku parc. č. XY zapsaného v katastru nemovitosti u Katastrálního úřadu XY, katastrální pracoviště XY na LV č. XY pro Katastrální území a obec XY (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).

2. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 1. 2024, č. j. 57 Co 121/2023-519, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).

3. Soud prvního stupně usnesením ze dne 2. 4. 2024, č. j. 11 C 265/2013-535, rozhodl podle § 107 odst. 1, 2 a 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dál jen „o. s. ř.“) o procesním nástupnictví na straně žalované tak, že namísto Z. B., zemřelé 20. 1. 2024, bude v řízení pokračovat na straně žalované se Z. H.

4. Podstata věci: Žalobkyně má ve svém vlastnictví pozemky parc. č. XY a parc. č. st. XY v k. ú. XY. Žalovaná má ve svém vlastnictví pozemek parc. č. XY v k. ú. XY. Mezi právními předchůdci (bývalými vlastníky pozemků) bylo v rámci kupní smlouvy ze dne 11. 3. 1964 zřízeno věcné břemeno spočívající v právu chůze a jízdy přes pozemky parc. č. XY a parc. č. XY (dnes pozemek parc. č. XY) na pozemek parc. č. XY, a to „v dnešní šířce této cesty“. Toto věcné břemeno není evidováno v katastru nemovitostí.

Z důvodu stavby plotu na pozemku žalované parc. č. XY (kterou realizoval původní žalovaný, A. B., zemřelý 4. 6. 2020) bylo zahájeno územní řízení o umístění stavby, které bylo přerušeno, neboť navrhovanou stavbou oplocení by mohlo dojít ke znemožnění či ztížení přístupu přes pozemek parc. č. XY na základě práva z věcného břemene. Soud prvního stupně zamítl žalobu z důvodu neprokázání umístění stávající cesty, neboť žalobkyně neodstranila pochybnosti ohledně vymezení, kudy cesta vedla. Odvolací soud k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.

Své rozhodnutí založil – na rozdíl od soudu prvního stupně – na závěru, že věcné břemeno bylo promlčeno. Odvolací soud přihlédl k námitce promlčení vznesené žalovanou stranou, přičemž dospěl k závěru, že nejpozději od poloviny roku 2014 žalobkyně podle žalobních tvrzení pozemek parc. č. XY k přístupu ke svým pozemkům nepoužívá, neboť právní předchůdce původní žalované (původní žalovaný) vystavěl kolem pozemku parc. č. XY oplocení a bránu, čímž žalobkyni znemožnil užívat jakoukoliv část tohoto pozemku.

Věcné břemeno se tedy promlčelo, a to ve tříleté promlčecí lhůtě, díky čemuž se žalovaná strana ubránila žalobě o určení věcného břemene.

5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny (a pokud případně již vyřešeny byly, pak by měly být dle názoru žalobkyně posouzeny jinak). Otázky formulovala následovně: a) Je nesprávným právním posouzením věci, pakliže odvolací soud zjevně nesprávně vyloží skutková tvrzení žalobce učiněná v průběhu řízení a tato vezme za základ pro své rozhodnutí, přičemž o nich neprovádí dokazování vzhledem k tomu, že dle jeho konstatování to není nutné, když je ani protistrana nezpochybňovala a jedná se tak o logický důsledek „prevalence“ ekonomie řízení? b) Je vznesení námitky promlčení výkonu práva žalobkyně z věcného břemene žalovanou stranou v rozporu s dobrými mravy v případě, kdy právní předchůdce žalované (tj. A.

B., tehdy sám v postavení žalovaného v daném řízení), který námitku promlčení vznesl, byl právě tím, kdo jakožto tehdejší vlastník pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, vystavěl na tomto pozemku nové oplocení a bránu, kterou uzamkl, aniž by žalobkyni od této předal klíče, čímž žalobkyni znemožnil užívat podstatnou část pozemku parc. č. XY zatíženou sjednaným věcným břemenem, přičemž od takového bránění výkonu práva z věcného břemene ani v budoucnu neupustil? Ad a) žalobkyně poukázala na svá předchozí podání, v nichž uváděla, že přístup přes pozemek parc.

č. XY jí byl znemožněn v podstatné části, nikoliv zcela, jak uvedl odvolací soud. Závěr odvolacího soudu proto vychází z nesprávného zjištění skutkového stavu, který nemá podklad v obsahu spisu. Žalobkyně totiž nadále využívala část cesty zatížené věcným břemenem, a proto na výkon svého

práva nerezignovala. Žalobkyně poukázala na nesprávné právní posouzení věci z důvodu aplikace právní normy při absenci zjištění skutkového stavu. K tomu odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4464/2014, ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, či ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 944/2016). Dovolací soud by tak měl vydat kasační rozhodnutí za situace, v níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na rozporných skutkových zjištěních, resp. pokud nemá rozhodnutí odvolacího soudu oporu ve skutkových zjištěních.

Dovolacím důvodem může být i porušení základních práv a svobod (usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/16, či ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. I. ÚS 1600/15). Dále odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2017, sp. zn. I. ÚS 729/17. Nesprávnost postupu odvolacího soudu tedy spočívá ve vysloveném právním závěru, ke kterému dospěl na podkladu skutkových tvrzení, která „nevyvěrají“ z obsahu spisu. Ad b) žalobkyně dále namítla, že vznesení námitky promlčení bylo ze strany žalované, resp. jejího právního předchůdce, A.

B., učiněno v rozporu s dobrými mravy, resp. představovalo zneužití práva. K tomu poukázala na závěry nálezů Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3403/11 a sp. zn. II. ÚS 3/10 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3922/2016. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

6. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl.

7. Dovolání není přípustné.

8. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dál jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

9. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

10. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). K námitce a)

11. Odvolací soud pod bodem 15 napadeného rozhodnutí rekapituloval skutkové zjištění, že žalobkyně nejpozději od poloviny roku 2014 parcelu č. XY k přístupu ke svým nemovitostem vůbec neužívá, neboť právní předchůdce žalované (resp. původní žalované – pozn. dovolacího soudu) A. B., kolem pozemku parc. č. XY vystavěl nové oplocení a bránu, čímž žalobkyni znemožnil užívat jakoukoliv část pozemku parc. č. XY.

12. Na základě tohoto skutkového zjištění učinil odvolací soud pod bodem 16 napadeného rozhodnutí stěžejní závěr: „Aplikováno na danou věc, pokud právní předchůdce žalované v polovině roku 2014 uzamknul bránu vedoucí z parc. č. XY na parc. č. XY a tím znemožnil žalobkyni dále vykonávat právo odpovídající věcnému břemeni chůze a jízdy, aniž by od takového bránění výkonu v promlčecí lhůtě upustil, přitom žalobkyně o této skutečnosti věděla, když ji i sama oznámila v rámci tohoto řízení (zahájeném dříve) a současně se mohla domáhat ochrany tohoto svého práva u soudu, počala od poloviny roku 2014 běžet tříletá promlčecí lhůta, jejímž marným uplynutím došlo k promlčení práva z věcného břemene.“

13. Žalobkyně v dovolání rekapitulovala řadu svých tvrzení učiněných v průběhu řízení, přičemž z těchto tvrzení vyplývá (resp. zřejmě má vyplynout), že žalobkyně v průběhu řízení poukazovala toliko na bránění výkonu práva reálného břemene „v podstatné části“, nikoliv, jak uvádí odvolací soud, v rozsahu majícím za následek znemožnění výkonu daného práva. Podle žalobkyně proto skutkový závěr učiněný odvolacím soudem nemá podklad v obsahu spisu.

14. Poukazuje-li žalobkyně na svá – v dovolání citovaná – vyjádření, která učinila v rámci řízení, a ze kterých se má podávat, že žalobkyni byl znemožněn výkon práva reálného břemene „pouze“ v části, resp. v podstatné části, je podle dovolacího soudu nutné zdůraznit, že tato vyjádření se vztahují ke stavu, který zde panoval od roku 1995, a který byl vyvolán původním oplocením pozemku dnes evidovaného pod parc. č. XY. Z některých citovaných vyjádření žalobkyně explicitně vyplývá, že se vztahují právě k tomuto období, z jiných tak lze seznat podle data, kdy byla vyjádření učiněna.

15. Odvolací soud tento stav, který zde byl od roku 1995 a který popisuje žalobkyně v dovolání, reflektoval pod bodem 8 napadeného rozhodnutí. Nicméně zde dále uzavřel: „Tuto trasu však užívala (žalobkyně) pouze do poloviny r. 2014, kdy původní žalovaný A. B. žalobkyni znemožnil přístup na jeho pozemek pac. č. XY výstavbou nového oplocení a uzamčením branky (č. l. 129 spisu).“

16. Z uvedeného je patrné, že námitka žalobkyně napadající rozpor mezi skutkovými zjištěními učiněnými odvolacím soudem napadá jiná skutková zjištění, než na kterých odvolací soud svůj závěr o promlčení věcného břemene založil. Jinými slovy žalobkyně sice v tomto směru předkládá skutková zjištění odvolacího soudu, avšak ta, na kterých závěr o promlčení věcného břemene nespočívá. Nutno dodat, že tato zjištění vzal odvolací soud v potaz pro konstatování stavu nastoleného po roce 1995, pročež se tato skutková zjištění vztahují k období předcházejícímu roku 2014, který byl rozhodný pro počátek běhu promlčecí lhůty.

17. Jedná-li se dále o v dovolání předkládané tvrzení žalobkyně, že pozemek parc. č. XY „stabilně využívala“ i po roce 2014, nejde o skutkové zjištění, na němž by závěr o promlčení věcného břemene spočíval. Odvolací soud založil skutkový závěr o užívání cesty přes pozemek parc. č. XY na vyjádření žalobkyně v tomto řízení (č. l. 129), k čemuž odkázal na relevantní judikaturu. Z obsahu dovolání se ostatně nepodává, s jakými dalšími dílčími skutkovými zjištěními by měl být takto učiněný závěr v rozporu. Nutno podotknout, že žalobkyní spatřovaný rozpor se má podávat z dalších vyjádření žalobkyně učiněných v tomto řízení, která se však nevztahují – jak bylo uvedeno – ke stavu po roce 2014, resp. „od poloviny roku 2014“, nýbrž ke stavu od roku 1995 do roku 2014. Samotnou namítanou „nesprávnost výkladu skutkových tvrzení žalobkyně“ dovolatelka rozporuje předložením vlastní verze skutku, resp. vlastním hodnocením důkazů.

18. Dovolací soud dodává, že od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné, stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz)]. Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). Skutková tvrzení pak nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. K námitce b)

19. Podle § 633 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) brání-li osoba zavázaná z věcného břemene výkonu práva, promlčí se věcné břemeno, pokud oprávněná osoba neuplatní své právo do tří let.

20. Pod bodem 17 napadeného rozhodnutí odvolací soud učinil závěr, že „pokud není věcné břemeno (služebnost) zapsáno v katastru nemovitostí, pak se žalovaný, vlastník zatížené nemovitosti, ubrání žalobě na určení, že jeho nemovitost je zatížena věcným břemenem, úspěšně vznesenou námitkou jeho promlčení.“

21. Žalobkyně v dovolání namítla, že došlo ze strany žalované k uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy, přičemž se podle obsahu dovolání mělo jednat o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou, resp. otázku, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak.

22. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23 (dostupném na http://nalus.usoud.cz/), zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn. Pokud například dovolatel tvrdí, že se odvolací soud odchýlil při řešení oné otázky hmotného či procesního práva od ustálené rozhodovací praxe, vymezí, která konkrétní rozhodnutí odvolací soud nerespektoval ve vztahu k oné otázce hmotného nebo procesního práva.

23. Dovolatel je tak povinen formulovat obecnou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá; úkolem dovolacího soudu není zkoumat správnost postupu odvolacího soudu ohledně otázek specifických jen pro danou věc, které nemohou mít judikatorní přesah. Každý případ má totiž individuální rysy, a pokud by předpoklad přípustnosti dovolání měl směřovat jen k individuálnímu postupu soudu v konkrétní věci, pak by bylo možno takto odůvodnit přípustnost dovolání proti jakémukoliv rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. To zákonodárce, který dovolání upravil jako mimořádný opravný prostředek, jistě neměl na mysli (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 882/2023).

24. Zda „je vznesení námitky promlčení výkonu práva žalobkyně z věcného břemene žalovanou stranou v rozporu s dobrými mravy v případě, kdy právní předchůdce žalované (tj. A. B., tehdy sám v postavení žalovaného v daném řízení), který námitku promlčení vznesl, byl právě tím, kdo jakožto tehdejší vlastník pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, vystavěl na tomto pozemku nové oplocení a bránu, kterou uzamkl, aniž by žalobkyni od této předal klíče, čímž žalobkyni znemožnil užívat podstatnou část pozemku parc. č. XY zatíženou sjednaným věcným břemenem, přičemž od takového bránění výkonu práva z věcného břemene ani v budoucnu neupustil“, nepředstavuje v tomto směru zobecnitelnou právní otázku, neboť je zřejmé, že žalobkyně míří na konkrétní skutkovou situaci typickou pro daný případ. Úkolem dovolacího soudu přitom není – jak připomenuto shora – přezkoumávat správnost postupu odvolacího soudu ohledně otázek specifických pro danou věc. Tím by posouzení, zda za konkrétních okolností došlo k uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy, bezpochyby bylo.

25. Nicméně pro úplnost dovolací soud dodává, že z důvodu uvažovaného dovolatelkou o námitku promlčení představující rozpor s dobrými mravy, resp. zneužití práva nemůže jít. Ustanovení § 633 o. z. předpokládá výslovně stav, kdy povinný z věcného břemene brání jeho výkonu, tj. vytvoří překážku pro jeho realizaci. I v takovém případě však může dojít k promlčení věcného břemene, což § 633 o. z. výslovně zakotvuje. Jestliže pak námitku promlčení věcného břemene vznese sám povinný (v daném případě též jeho právní nástupkyně), přičemž nikdo jiný tuto námitku vznést nemůže, nemůže jenom tato samotná okolnost založit rozpor takové námitky s dobrými mravy, resp. zneužití práva, protože by jinak jakákoliv námitka promlčení byla svou povahou v rozporu s dobrými mravy, resp. By představovala zneužití práva, a samotná podstata § 633 o. z. by pozbyla smyslu.

26. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

27. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje

rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 30. 12. 2024

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu