22 Cdo 320/2025-256
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně D. H., zastoupené Mgr. Jakubem Drábkem, advokátem se sídlem v Praze, Semická 2026/12, proti žalovaným 1) J. T. a 2) L. D., zastoupeným Mgr. Radomilem Kožuským, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 68/105, o úpravu poměrů spoluvlastníků nemovitosti v oblasti správy společné věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 20 C 132/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2024, č. j. 12 Co 213/2024-220,
I. Dovolání se odmítá.
II. Návrh žalobkyně na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2024, č. j. 12 Co 213/2024-220, se zamítá.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit každému ze žalovaných na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 182 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Radomila Kožuského.
1. Žalobkyně se domáhala určení, že rozhodnutí spoluvlastníků o způsobu užívání nemovitých věcí na adrese XY, XY, ze dne 6. 5. 2020, je vůči žalobkyni právně neúčinné, a úpravy způsobu užívání této nemovitosti tak, že soud určí, jakou konkrétní žalobkyní specifikovanou část domu, chodníku a zahrady bude užívat žalobkyně, jakou konkrétní žalobkyní specifikovanou část domu a zahrady budou společně užívat žalovaní, a že ostatní prostory budou účastníci užívat společně v poměru odpovídajícím velikosti jejich spoluvlastnických podílů.
2. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 3. 2024, č. j. 20 C 132/2020-195, žalobu na určení neúčinnosti a úpravu poměrů spoluvlastníků, ve znění, které ve výroku I specifikoval, zamítl a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
4. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně je menšinovým spoluvlastníkem pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemku parc. č. XY, vše v katastrálním území XY, s podílem ve výši 1/3, žalovaný 1) je vlastníkem ideální ?, žalovaná 2) vlastnicí ideální 1/6 těchto nemovitostí. Žalobkyni byla doručena pozvánka na schůzi spoluvlastníků konanou 6. 5. 2020 s tím, že předmětem schůze bude odsouhlasení způsobu užívání nemovitosti mezi jednotlivými spoluvlastníky, žalobkyně se z této schůze omluvila. Na uvedené schůzi přijali zbývající spoluvlastníci (žalovaní) 2/3 většinou rozhodnutí o tom, že suterén a byty v prvním patře budou společně užívat žalovaní a byt v 2. patře včetně horního podkroví žalobkyně. Zápis ze schůze byl žalobkyni doručen elektronicky (6. 5. 2020) i poštou (18. 5. 2020), 21. 5. 2020 zaslala žalobkyně žalovaným svůj nesouhlas s tímto rozhodnutím.
5. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně svůj nárok nedůvodně opírá o § 1139 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), neboť rozhodnutí o způsobu užívání společné věci bylo platně přijato, obrana tak byla možná postupem podle § 1129 odst. 2 o. z., toho žalobkyně v zákonné prekluzivní lhůtě nevyužila, neboť žalobu podala až 17. 6. 2020. Za správný označil také závěr soudu prvního stupně o tom, že prekluzivní lhůta počala běžet ode dne, kdy bylo rozhodnutí přijato (§ 1128 odst. 3 o.
z.) a že předmět hlasování byl v pozvánce vymezen dostatečně určitě a srozumitelně. Připomněl, že elektronicky byla žalobkyně o obsahu rozhodnutí spoluvlastníků vyrozuměna téhož dne. Rozhodnutí o způsobu užívání nepovažoval za přijaté v rozporu s dobrými mravy, zejména když žalobkyně v předmětné nemovitosti nebydlí a využívá ji ke shromažďování věcí, zejména odborné literatury, a potřeba rekonstrukce se týká celé stavby. Náklady na rekonstrukci by přitom tížily všechny spoluvlastníky, nejen žalobkyni.
Poukázal rovněž na to, že rozhodnutí o tom, aby užívala nezpůsobilé 2. patro, považuje žalobkyně za rozporné s dobrými mravy, sama však navrhuje, aby stejné prostory užívali společně žalovaní většinoví spoluvlastníci.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále i „dovolatelka“) včasné dovolání.
7. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že odvolací soud „vybočil z ustálené rozhodovací praxe“ a v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Ústavního soudu nesprávně právně posoudil také otázku jednání v rozporu s dobrými mravy.
8. Rozsáhle popisuje průběh řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím a polemizuje s právním názorem těchto soudů na vztah § 1139 o. z. a § 1128 až 1130 o. z., namítá, že v dané věci šlo o významnou záležitost, dovolatelka se však jednání osobně nezúčastnila a nebyla o jeho obsahu řádně informována. Jediným možným prostředkem ochrany tak byla žaloba dle § 1139 o. z., bez prekluzivní lhůty. Má rovněž za to, že prekluzivní lhůta podle § 1128 odst. 3 o. z. běží až od okamžiku, kdy se spoluvlastník o přijetí rozhodnutí dozvěděl, jiný výklad je podle jejího názoru v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 192/2017 a sp. zn. 22 Cdo 4079/2011, neboť konstatování, že předmětem schůze bude odsouhlasení užívání nemovitosti mezi jednotlivými spoluvlastníky, nepředstavuje řádné seznámení s předmětem jednání spoluvlastníků. Prekluzivní lhůta proto začala běžet až 18. 5. 2020, kdy jí bylo rozhodnutí doručeno poštou. K doručení e-mailem lze přihlížet až v případě, že se jeho obsah dostal do dispoziční sféry žalobkyně, ta se přitom vrátila až 18. 5. 2020, kdy si vyzvedla na poště rozhodnutí, až tento den se také dostal do dispoziční sféry e-mail, dříve neměla možnost se s ním seznámit.
9. Závěr o přednosti rozhodnutí spoluvlastníků před pokojným stavem na základě předchozí dohody, kterou rozhodnutí nahradilo, považuje za rozporné s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2725/2017 k upořádání poměrů při neshodě spoluvlastníků podle slušného uvážení.
10. Odkazuje dále na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu k otázce výkonu práva v rozporu s dobrými mravy a má za to, že podle pravidel slušného uvážení může soud o hospodaření se společnou věcí rozhodnout i po uplynutí prekluzivní lhůty podle § 1128 odst. 3 o. z., přijetí rozhodnutí spoluvlastníků považuje za irelevantní a má za to, že odvolací soud nezohlednil všechny relevantní okolnosti případu.
11. V dovolání se věnuje také otázce zařazení do běžné či mimořádné správy a konstitutivní povaze rozhodnutí podle § 1139 o. z., právní úpravě, kterou je třeba na rozhodnutí o správě společné věci aplikovat, a mírou vázanosti soudu návrhem. Dodává, že navrhne-li některý ze spoluvlastníků, aby soud rozhodl, že rozhodnutí většiny nemá vůči němu právní účinky, aby takové rozhodnutí zrušil nebo nahradil, uspořádá soud poměry podle slušného uvážení. Uzavírá, že s ohledem „na výše uvedené“ se rozhodnutí odvolacího soudu výrazně odchýlilo „od ustálené praxe soudů“. Dovolatelka žádala kompletní úpravu poměrů spoluvlastníků, nejen zrušení rozhodnutí spoluvlastníků a podrobení revizi. Soud měl tedy „postupovat způsobem naznačeným ve výše citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu“ a nikoli žalobu bez dalšího odkazem na prekluzivní lhůtu zamítnout.
12. Navrhuje, aby byla odložena vykonatelnost napadeného rozsudku, neboť případným výkonem rozhodnutí hrozí žalobkyni vážná újma.
13. Žalovaní navrhují, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto. Dovolání podle jejich názoru nesplňuje předpoklady přípustnosti, je zmatečné, částečně nesrozumitelné a obsahuje nepravdivé informace. Rozhodnutí většinových spoluvlastníků o užívání společné věci, nejsou-li schopni se spoluvlastníci dohodnout, není vůči menšímu samo o sobě v rozporu s dobrými mravy ani šikanózním výkonem práva. Absence rozporu s dobrými mravy byla navíc jen jedním z důvodů, pro které byla žaloba zamítnuta. Žalobkyně také nepřípustně brojí zejména proti skutkovým zjištěním. Žalovaní se dále vyjádřili k prekluzivní lhůtě a jejímu významu pro rozhodnutí spoluvlastníků a k okamžiku, od kterého se žalobkyně mohla s rozhodnutím o užívání společných nemovitostí seznámit. Dodali, že žádná „původní konkludentní dohoda“ nebyla v řízení prokázána, pravdivé není ani tvrzení, že žalovaní nemovitosti neužívají. Za nedůvodný označili i návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
14. Dovolání zčásti trpí vadami, které věcnému projednání brání, a zčásti není přípustné.
15. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací
návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
17. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23, zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn. V usnesení ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. III. ÚS 2494/22, Ústavní soud předeslal, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele. Naopak, přístup k Nejvyššímu soudu je zákonem záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl v rámci své primární role sjednocování judikatury obecných soudů podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy.
18. Odvolací soud se při řešení otázky, zda má přednost rozhodnutí spoluvlastníků (o tom, jak bude společná věc užívána) před pokojným stavem vycházejícím z předchozí dohody, kterou rozhodnutí nahradilo, neodchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2725/2017, na který dovolatelka odkazuje, neboť ten se střetem pokojného stavu a nového rozhodnutí o způsobu užívání společné věci nezabývá, vyjadřuje se pouze k relevanci pokojného stavu při úvaze o uspořádání právních poměrů spoluvlastníků podle slušného uvážení v případě absence rozhodnutí spoluvlastníků (nedosažení většiny).
19. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka počátku běhu prekluzivní lhůty.
20. Nejvyšší soud již několikrát vyslovil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, dostupná na www.nsoud.cz, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
21. Dovolatelka namítá, že s rozhodnutím o hospodaření se společnou věcí se seznámila až 18. 5. 2020, kdy se dopis a zároveň i e-mail obsahující toto rozhodnutí dostaly do její dispozice. Odvolací soud však při posouzení, zda v době podání žaloby dne 17. 6. 2020 30denní prekluzivní lhůta již marně uplynula, vycházel nejen z toho, že prekluzivní lhůta započala běžet již ode dne přijetí rozhodnutí, neboť žalobkyně byla včas vyrozuměna o tom, kdy a kde se bude konat jednání, na němž mělo být rozhodnuto o způsobu užívání nemovitosti mezi jednotlivými spoluvlastníky, a předmět hlasování byl v pozvánce vymezen dostatečně určitě a srozumitelně, ale i z toho, že ještě v den přijetí rozhodnutí, tedy dne 6. 5. 2020, se do její dispozice dostal prostřednictvím e-mailu obsah konkrétního rozhodnutí, se kterým tak měla objektivní možnost se seznámit.
22. V části týkající se rozporu s dobrými mravy a principu poctivosti neformuluje dovolatelka žádnou zobecnitelnou právní otázku. Dovolání tak v této části představuje pouhou polemiku dovolatelky s postupem soudu a s právním posouzením v poměrech řešené věci, bez přesahu do obecné rozhodovací praxe, která přípustnost dovolání založit nemůže. Dovolací soud přesto dodává., že odvolací soud se v odůvodnění svého rozsudku (v odvolání) namítaným rozporem rozhodnutí spoluvlastníků o hospodaření se společnou věci s dobrými mravy zabýval a přesvědčivě odůvodnil, proč rozpor s dobrými mravy neshledal.
Jeho úvahy nepovažuje dovolací soud za nepřiměřené. Pokud se snad žalobkyně dovolává možnosti spoluvlastníka domáhat se s odkazem na princip poctivosti uspořádání poměrů spoluvlastníků kdykoli podle § 1139 o. z. i v případě, že při rozhodování o hospodaření se společnou věcí potřebné většiny dosaženo bylo, je třeba připomenout, že na základě § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, lze jen omezit stávající právo, nikoli konstituovat právo nové (resp. dosud neexistující povinnost), které jinak z pozitivní právní úpravy nevyplývá (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu z 12.
11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod č. 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1496/2020, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3047/2020, či nález Ústavního soudu z 20. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 190/94).
23. K dalším dovolacím námitkám dovolatelka rovněž žádnou zobecnitelnou právní otázku, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí, neformuluje. Při svých úvahách k výkladu § 1139 a § 1129 odst. 2 o. z. a jejich vztahu k § 153 odst. 2 o. s. ř. sice odkazuje na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to k různým právním otázkám, případně pro ilustraci toho, že současná rozhodovací praxe zřejmě ambice formulovat obecné závěry pro odlišení běžné a mimořádné správy nemá, a závěrem shrnuje, že „s ohledem na výše uvedené se rozhodnutí odvolacího soudu výrazně odchýlilo od ustálené praxe soudů“, neuvádí však, při řešení jaké právní otázky a od jakých z uvedených rozhodnutí se odvolací soud odchýlil.
Není také zcela zřejmé, jaký mají úvahy dovolatelky týkající se aplikace § 1139 odst. 2 o. z. vztah k řešené věci, neboť o situaci předvídanou tímto ustanovením, tedy nedosažení většiny hlasů spoluvlastníků, nešlo. Uvedené vady dovolání brání věcnému přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu a meritornímu rozhodnutí o podaném mimořádném opravném prostředku v této části. Nad rámec dovolací soud dodává, že závěr odvolacího soudu, že § 1139 odst. 1 o. z. upravuje pouze způsob rozhodnutí o nárocích plynoucích z § 1128 a násl. o.
z. (případně nároku podle § 1139 odst. 2 o. z.) a přehlasovanému spoluvlastníkovi alternativní možnost přezkumu nezakládá, je zcela v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5791/201, nebo ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3017/2023).
24. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
25. Vzhledem k tomu, že dovolání nebylo shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na nalus.usoud.cz)].
26. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nebude-li povinnost stanovená tímto usnesením plněna dobrovolně, lze se domáhat jejího splnění návrhem na soudní výkon rozhodnutí anebo u soudního exekutora návrhem na exekuci.
V Brně dne 25. 2. 2025
Mgr. David Havlík předseda senátu