22 Cdo 3305/2024-272
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně Š. M., zastoupené JUDr. Jakubem Hlaváčkem, advokátem se sídlem v Liberci, Gorkého 658/15, proti žalovaným 1) J. P., 2) I. P., oběma zastoupeným Mgr. Jiřím Douskem, advokátem v Liberci, 8. března 21/13, 3) M. P. a 4) M. P., oběma zastoupeným JUDr. Petrem Holubičkou, advokátem se sídlem v Semilech, V Aleji 282, o ukončení užívání kanalizace, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 12 C 290/2021, o dovolání žalovaných 3) a 4) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 7. 8. 2024, č. j. 29 Co 109/2024-225, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 7. 8. 2024, č. j. 29 Co 109/2024-225, se zamítá. III. Žalovaní 3) a 4) jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně 1 800 Kč do 3 dnů do právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jakuba Hlaváčka.
1. Okresní soud v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 10. 2023, č. j. 12 C 290/2021-184, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby „soud určil“, že žalovaní jsou povinni do 12 měsíců od právní moci rozsudku ukončit užívání kanalizace DS 200 na pozemku žalobkyně parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II a III).
2. Krajský soud v Liberci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 8. 2024, č. j. 29 Co 1092024-225, k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II ve vztahu k žalovaným 1) a 2) (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve vztahu k žalovaným 3) a 4) změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaným 3) a 4) uložil povinnost ukončit do 12 měsíců od právní moci tohoto rozsudku užívání kanalizace DS 200 na pozemku žalobkyně parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV rozsudku odvolacího soudu).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní 3) a 4) (dále i „dovolatelé“) včasné dovolání, jehož přípustnost opírají § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
4. Mají za to, že odvolací soud nesprávně právně posoudil následující podstatné právní otázky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. které doposud nebyly dovolacím soudem řešeny: 1) „Zda lze na základě skutkových zjištění učiněných v této věci uzavřít, že se právní předchůdci žalovaných snažili proměnit obligační právo zřízené na dobu neurčitou podléhající výpovědi na trvalé právo věcné, zejména zda je předmětná ústní dohoda skutečně smlouvou o výpůjčce či jiným závazkem, který je uzavřen na dobu neurčitou a který lze ukončit výpovědí, a proto zde byl dán nepoctivý úmysl bránící mimořádnému vydržení, nebo zda je předmětná ústní dohoda smlouvou, kterou se sjednal závazek spočívající s ohledem na vzájemná práva a povinnosti stran ve zřízení pozemkové služebnosti inženýrské sítě, která pouze nebyla vložena do katastru nemovitostí“. Tuto otázku považují za otázku dovolacím soudem dosud neřešenou. Podle názoru dovolatelů z důkazů nevyplývá, že by se jejich právní předchůdci snažili změnit obligační právo odpovídající výpůjčce, původní dohoda smlouvě o výpůjčce neodpovídá. 2) Zda je přípustné, aby se odvolací soud bez dalšího odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně bez provedení důkazů. Podle názoru dovolatelů z důkazů nevyplývá, že by se jejich právní předchůdci snažili změnit obligační právo odpovídající výpůjčce, k tomuto závěru odvolací soud dospěl po hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž je sám zopakoval, odchýlil se tak od judikatury Nejvyššího soudu (odkazují na rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 3234/2020 a 23 Cdo 101/2012). 3) Zda je nepoctivý úmysl ve smyslu ust. § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) dán tehdy, pokud ti, kteří se brání námitkou mimořádného vydržení, si musí být vědomi, že právo, o němž si myslí, že jim náleží, není zapsáno v katastru nemovitostí, ač vzniká až tímto zápisem (odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, se kterým je podle jejich názoru rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu).
5. Pro případ, že by dovolatelé nemohli ani prostřednictvím svých právních předchůdců pozemkovou služebnost inženýrské sítě mimořádně vydržet, formulují následující právní otázku: 4) Zda může rozhodnutí civilního soudu ukládat splnění povinnosti, kterou nemohou ti, kterým je tato povinnost ukládána, objektivně splnit, neboť tím poruší jinou povinnost uloženou zákonem či na základě zákona, a to konkrétně povinnost zajistit si odvádění odpadních vod z rodinného domu, a to i tehdy, pokud by zde nebyl jiný právní titul k užívání pozemku pro vedení kanalizační přípojky (odkazují na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 281/09, II. ÚS 703/16 a Pl. ÚS 32/15).
6. Pro případ, že by uložená povinnost nebyla nesplnitelná, předkládají 5) otázku přiměřenosti lhůty ke splnění povinnosti ukončit užívání kanalizace (i s ohledem na nutnost zajistit odkanalizování jiným způsobem, délku povolovacích procesů a k tomu, zda jednali úmyslně nepoctivě či nikoli) a 6) otázku, zda odvolací soud neporušil zákaz vydání tzv. překvapivého rozhodnutí. Procesní otázku přiměřenosti lhůty k plnění řešil odvolací soud podle názoru dovolatelů v rozporu s rozhodnutím dovolacího soudu sp. zn. 25 Cdo 516/99. Tím, že se odvolací soud odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně, což promítl do právního posouzení, pak měl zatížit řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to překvapivostí rozhodnutí (v rozporu s rozhodnutími Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 220/04, II. ÚS 322/03 či I. ÚS 503/05).
7. Navrhují, aby dovolací soud změnil ve vztahu k žalovaným 3) a 4) rozsudek odvolacího soudu tak, že potvrdí rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný, případně rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Navrhli rovněž odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu.
8. Žalobkyně k dovolání uvedla, že dovolatelé řádně neformulují dovolací otázky, jejich otázky navíc nepřesahují rámec této konkrétní řešené věci, a nemají tak potenciál ovlivnit širší rozhodovací praxi. Vylíčení skutkového stavu v dovolání obsahuje dle žalobkyně řadu nepřesných a zavádějících tvrzení. Závěr odvolacího soudu, že původní vztah zakládající možnost vést kanalizační potrubí přes pozemek žalobkyně byl jednoznačně vztahem obligačním, považuje za správný. Neshledává ani překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu, neboť ten svůj názor dával jasně najevo už ve svém prvním rozhodnutí, kterým rozsudek soudu prvního stupně zrušil, od původního názoru se v souladu s vyvíjející se judikaturou odchýlil jen co do posouzení nepoctivosti úmyslu a nepoctivosti držby a od skutkových zjištění soudu prvního stupně se neodchýlil. Neztotožňuje se ani s posouzením nabytí služebnosti vydržením u žalovaných 1) a 2), a pokládá proto dovolacímu soudu právní otázku, zda pouhou změnou vlastnictví lze dosáhnout změny nepoctivého úmyslu ve smyslu § 1095 o. z. na úmysl poctivý. Návrh na odklad vykonatelnosti nepovažuje za důvodný a navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.
9. K dovolání se vyjádřili rovněž žalovaní 1) a 2), kteří však nejsou účastníky dovolacího řízení, neboť ve vztahu k nim nebyl rozsudek odvolacího soudu napaden a nabyl samostatně právní moci [§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř. a contrario].
10. Dovolání není přípustné.
11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. K otázce 1)
13. Dovolatel je povinen formulovat obecnou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá; úkolem dovolacího soudu není zkoumat správnost postupu odvolacího soudu ohledně otázek specifických jen pro danou věc, které nemohou mít judikatorní přesah. Každý případ má totiž individuální rysy, a pokud by předpoklad přípustnosti dovolání měl směřovat jen k individuálnímu postupu soudu v konkrétní věci, pak by bylo možno takto odůvodnit přípustnost dovolání proti jakémukoliv rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. To zákonodárce, který dovolání upravil jako mimořádný opravný prostředek, jistě neměl na mysli (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 882/2023, dostupné, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz).
14. Dovolatelé se pomocí otázky 1) domáhají přezkumu právního hodnocení skutkových zjištění „učiněných v této věci“, otázka 1) není vyjádřením žádné obecnější či zobecnitelné právní otázky, neboť z jejího obsahu je bez pochybností zřejmé, že se vztahuje k individuálním poměrům souzené věci. K otázkám 2) a 3)
15. Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky 2), neboť odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (bod 10 odůvodnění) a závěr o tom, že by se právní předchůdci dovolatelů snažili „změnit obligační právo odpovídající výpůjčce“, ani neučinil. Uvedl, že právní předchůdci dovolatelů užívali pozemek žalobců na základě obligačního práva, o povaze takového práva věděli, jejich „vůle k mimořádnému vydržení“ nemohla být proto dána, neboť ta „by byla představována úmyslem přeměnit právo obligační“ na právo věcné.
Dobu užívání z uvedeného důvodu do držby práva odpovídajícího věcnému břemenu v nikoli nepoctivém úmyslu nezapočítal, neboť takové držby se ujali až sami dovolatelé (nikoli jejich právní předchůdci). Z toho je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu není založeno ani na otázce, „zda je nepoctivý úmysl ve smyslu ust. § 1095 občanského zákoníku dán tehdy, pokud ti, kteří se brání námitkou mimořádného vydržení, si musí být vědomi, že právo, o němž si myslí, že jim náleží, není zapsáno v katastru nemovitostí, ač vzniká až tímto zápisem“, neboť námitkou mimořádného vydržení se bránili jen dovolatelé, nikoli jejich právní předchůdci, a u dovolatelů odvolací soud nepoctivý úmysl při držbě práva odpovídajícího věcnému břemenu neshledal, vydržení bránila jen nedostatečné délka držby.
Je třeba dodat, že odvolací soud nezaložil své právní posouzení dohody uzavřené s právními předchůdci žalovaných jako právního důvodu pro užívání pozemku žalobkyně jen na absenci zápisu věcného břemene do katastru nemovitostí, ale také na ústní formě této dohody.
K otázce 4)
16. Odvolací soud se při řešení otázky objektivní možnosti splnění uložené povinnosti neodchýlil od nálezů Ústavního soudu, na které dovolatelé odkazují. Žádný z nich se nezabývá splnitelností povinnosti uložené vykonatelným rozhodnutím ani splnitelností povinnosti zdržet se užívání kanalizace [v nálezu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. II. ÚS 281/09, se Ústavní soud zabýval reálně (ne)splnitelnými nároky při dokazování znaleckým posudkem, v nálezu ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 703/16, nesplnitelností požadavku uvést na hlasovacím lístku datum budoucí přihlášky věřitelů a v nálezu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 32/15, reálnou nesplnitelností povinnosti, o které se povinná osoba nedozví].
K otázkám 5) a 6)
17. Odvolací soud se při určení pariční lhůty od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 25 Cdo 516/99, na který dovolatelé odkazují, neodchýlil, neboť povinnost k plnění uložil v podstatně delší než zákonné pariční lhůtě (ve lhůtě navrhované žalobkyní). Nejde přitom o lhůtu, ve které jsou dovolatelé povinni zajistit si jiný způsob odvádění odpadních vod, ale o lhůtu, ve které jsou povinni ukončit užívání kanalizace na pozemku žalobkyně k tomuto účelu.
18. Namítané vady řízení samy o sobě k přípustnosti dovolání vést nemohou, jsou subsidiárním dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 o. s. ř.). Ve vztahu k namítané vadě řízení dovolatelé žádnou konkrétní právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání, nevymezili, dovolací soud by proto mohl k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že by z jiného důvodu posoudil dovolání jako přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, či ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014).
19. Dovolací soud proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání jako nepřípustné odmítl.
20. Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh dovolatelů na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)].
21. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nebude-li povinnost stanovená tímto rozhodnutím plněna dobrovolně, lze se domáhat jejího splnění návrhem na soudní výkon rozhodnutí anebo u soudního exekutora návrhem na exekuci.
V Brně dne 24. 2. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu