ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyň a) L. D. a b) M. Š., obou zastoupených JUDr. Petrem Medunou,
advokátem se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Revoluční 1044/23, proti
žalovanému Hlavnímu městu Praze, se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Mariánské
nám. 2/2, IČO: 00064581, zastoupenému JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v
Praze 2 – Vyšehradě, Na Slupi 134/15, o určení vlastnického práva k
nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 48 C 379/2008, o
dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2014,
č. j. 17 Co 166/2014-426, ve znění opravného usnesení ze dne 11. listopadu
2014, č. j. 17 Co 166/2014-431, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2014, č. j. 17 Co
166/2014-426, ve znění opravného usnesení ze dne 11. listopadu 2014, č. j. 17
Co 166/2014-431, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu
řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9.
prosince 2013, č. j. 48 C 379/2008-309, ve výroku I. určil, že žalobkyně a) je
vlastnicí ideální 1/6 pozemků v tomto výroku uvedených v k. ú. Ch., obec P.,
zapsaných u Katastrálního úřadu Praha (dále jen „předmětné pozemky“), ve výroku
II. určil, že žalobkyně b) je vlastnicí ideální 1/6 předmětných pozemků a ve
výroku III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Podle soudu prvního stupně každá
z žalobkyň nabyla spoluvlastnický podíl id. 1/6 k předmětným pozemkům na
základě rozhodnutí v dědickém řízení po otci žalobkyň a od roku 1984 byly
vedeny jako vlastnice příslušných spoluvlastnických podílů v evidenci
nemovitostí, posléze v katastru nemovitostí, přestože měl otec žalobkyň
předmětné pozemky převést státu na základě kupní smlouvy ze dne 10. září 1971
(dále jen „předmětná kupní smlouva“). Žalobkyně byly zapsány v katastru
nemovitostí do roku 2008, kdy bylo k předmětným pozemkům zaevidováno duplicitní
vlastnictví žalobkyň spolu se žalovaným. Žalobkyně se do té doby chovaly jako
vlastnice předmětných pozemků a žalovaný s nimi takto jednal. Uzavíraly nájemní
smlouvy, jednaly o směně pozemků se žalovaným nebo odváděly daně z nemovitosti.
V roce 1992 žalobkyně spolu s paní N., většinovou spoluvlastnicí uplatnily
nárok na restituci předmětných pozemků podle zákona o půdě. Soud prvního stupně
posoudil nabývací tituly žalobkyň a žalovaného, přičemž uzavřel, že otec
žalobkyň platně převedl pozemky na stát, a proto žalobkyně nemohly předmětné
pozemky nabýt do svého vlastnictví na základě dědictví.
Soud prvního stupně následně zkoumal, zdali došlo k nabytí vlastnického práva
vydržením. Žalobkyně objektivně nabyly dojmu, že jsou spoluvlastnicemi
předmětných pozemků na základě dědictví po svém otci. Toto přesvědčení bylo
podpořeno chováním státu, který se k žalobkyním choval jako k vlastnicím a
předložil jim návrhy dalších kupních smluv, jimiž chtěl od žalobkyň předmětné
pozemky odkoupit. Zmatky, které v tomto ohledu v 80. letech minulého století a
zvláště v době bezprostředně následující po roce 1989 panovaly, nelze přitom v
žádném případě připisovat na vrub žalobkyním. Žalobkyně neměly důvod o svém
vlastnictví jakkoliv pochybovat a svá vlastnická oprávnění řádně v dobré víře
vykonávaly, zatímco žalovaný je fakticky nerealizoval. K přetržení dobré víry
nedošlo ani žádostí o vydání pozemků v rámci restitučního řízení, neboť
žalobkyním se podařilo soudu prokázat, že k uplatnění nároku na vydání
předmětných pozemků došlo ve spojení s paní N., vlastnicí zbývajících ideálních
4/6 předmětných pozemků, které bylo doporučeno domáhat se vydání pozemků jako
celku spolu s žalobkyněmi. K návrhu přiložené kupní smlouvy se týkaly paní N.,
otec žalobkyň je prodávajícím pouze u jedné ze smluv, nicméně na jejím základě
došlo k převodu jiných pozemků, než o které se vede toto řízení. Žalobkyně se
proto mohly objektivně domnívat, že skutečnost, na niž ve svém dopise
odkazovala organizace IROP, a to, že byly pozemky řádně vykoupeny, se vztahuje
ke kupním smlouvám doloženým paní N. k žádosti o vydání pozemků. Neměly přitom
důvod pochybovat o svém vlastnickém právu. Nelze pominout ani princip právní
jistoty, kdy státní orgány osvědčily při rozhodování o dědictví a následném
zanesení tohoto práva do katastru nemovitostí nabytí id. 2/6 předmětných
pozemků žalobkyněmi, čímž vyvolaly dobrou víru ve správnost aktů státu.
Vzhledem k tomu žalobkyně předmětné pozemky vydržely k 3. říjnu 1994, tedy 10
let od právní moci rozhodnutí o dědictví. Případná ztráta dobré víry žalobkyň
po tomto datu nemá na vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům vliv.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 25. září 2014, č. j. 17 Co 166/2014-426, ve znění opravného usnesení ze
dne 11. listopadu 2014, č. j. 17 Co 166/2014-431, rozsudek soudu prvního stupně
ve výrocích I. a II. změnil tak, že zamítl žalobu na určení, že žalobkyně jsou
vlastnicemi každá ideální 1/6 předmětných pozemků (výrok I.) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud se
zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními a právním hodnocením soudu prvního
stupně v tom ohledu, že vlastnické právo k předmětným pozemkům nabyl stát na
základě předmětné kupní smlouvy a nikoliv žalobkyně na základě usnesení o
dědictví v roce 1984. Usnesení o dědictví je však právně významné tím, že na
jeho základě žalobkyně získaly dobrou víru, že jsou vlastnicemi ideálních 2/6
předmětných pozemků. Odvolací soud se však neztotožnil s hodnocením podané
žádosti o vydání pozemku v restitučním řízení soudem prvního stupně, neboť na
rozdíl od něj má zato, že se žalobkyním nepodařilo prokázat, že k uplatnění
nároku na vydání předmětných pozemků došlo pouze ve spojení s paní N. a že
žalobkyně nebyly v restitučním řízení nikterak aktivní. Je sice pravdou, že k
původnímu návrhu přiložené kupní smlouvy se týkaly především paní N. a nebyla
přiložena předmětná kupní smlouva, jak však vyplynulo z dokazování před
odvolacím soudem, žalobkyně b) odevzdala na výzvu magistrátu dne 18. června
1997 mezi jinými i předmětnou kupní smlouvu. To sice učinila až v době po
období rozhodném pro posuzování dobré víry, avšak je nepochybné, že tuto
smlouvu měla k dispozici již v době uplatnění restitučního nároku, takže se s
ní v době uplatnění restitučního nároku mohla a měla seznámit. Z obsahu
čestného prohlášení žalobkyň ohledně převodu nemovitostí na stát jejich otcem,
které žalobkyně předložily v restitučním řízení, pak vyplývá, že s uzavřením
předmětné kupní smlouvy byly seznámeny a věděly také, že jejich otci nebylo
umožněno si ponechat ani část pozemků, takže byl donucen je všechny prodat.
Vzhledem k tomu odvolací soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť
otec žalobkyň předmětné nemovitosti převedl na stát a žalobkyně se nestaly
vlastnicemi na základě rozhodnutí v dědickém řízení, byť toto rozhodnutí
založilo jejich dobrou víru, že jsou vlastníky. Tato dobrá víra byla přerušena
uplatněním restitučního nároku, v souvislosti s nímž se žalobkyně mohly
objektivně seznámit s rozhodnými skutečnostmi, neboť předmětnou kupní smlouvu,
která zřejmě nebyla založena v listinách katastru nemovitostí, měly k dispozici
a také ji později předložily spolu s čestným prohlášením týkajícím se přechodu
pozemků na stát.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání, neboť rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na posouzení otázky hmotného či procesního práva, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Odvolací soud pochybil co do provedení dokazování a hodnocení
výsledků, když opomenul zhodnotit provedené důkazy, především účastnické
výpovědi žalobkyň, jeho závěry nejsou řádně odůvodněné a přiměřené zjištěnému
skutkovému stavu. Odvolací soud měl vyjasnit, proč tentýž skutkový stav lze
hodnotit zcela opačně, než to učinil soud prvního stupně. Odvolací soud i přes
upozornění žalobkyň nehodnotil vyvratitelnou domněnku podle § 130 odst. 1
občanského zákoníku, ačkoliv k tomu byl důvod na základě zcela odlišného
hodnocení týchž důkazů soudy obou stupňů. Kdyby přitom odvolací soud přihlédl
ke všem důkazům, které byly provedeny, a zhodnotil je ve smyslu § 132
občanského soudního řádu, a nepominul tak důkazy, jež mohly zpochybňovat jeho
závěry o ztrátě dobré víry, nastal by minimálně stav svědčící domněnce
oprávněné držby, ne-li nepochybnému prokázání oprávněné držby dovolatelek.
Jelikož odvolací soud pochybil v procesu dokazování, nemohl správně zhodnotit
skutkový stav a nemohl se ani správně vypořádat s vyvratitelnou domněnkou podle
§ 130 odst. 1 občanského zákoníku. V neposlední řadě soud neposoudil dobrou
víru dovolatelek ve vztahu k omluvitelnému omylu, který u dovolatelek vznikl na
podkladě rozhodnutí orgánu státní moci a poté byl též státem prostřednictvím
socialistické organizace a třetími osobami utvrzován.
Odvolací soud připouštěl, že samotná restituční výzva se týkala především
majoritní spoluvlastnice paní N., k níž nebyla předmětná kupní smlouva
připojena. Avšak s ohledem na předložení předmětné kupní smlouvy žalobkyní b) a
čestná prohlášení obou dovolatelek z roku 1997 dospěl k závěru, že dovolatelky
měly k dispozici kupní smlouvu a tudíž o ní měly vědět. Tento závěr však není
správný a z provedených důkazů nevyplývá, když obě žalobkyně pak měly od svého
otce jen kusé informace o tom, že byl donucen k prodeji některých nemovitostí,
přičemž nevěděly, o které nemovitosti mělo jít. Přičemž ve vztahu k předmětným
nemovitostem byly tyto pochybnosti vyvráceny výsledkem dědického řízení, tedy
aktem státní moci. To vyplynulo z jejich výpovědí, které považoval odvolací
soud za nezbytné provést, avšak překvapivě k nim při hodnocení důkazů
nepřihlédl. Restituční výzva byla uplatněna en bloc paní N. a ze strany obou
žalobkyň byla pouze spolupodepsána. Paní N. pak sama aktivně vystupovala v
restitučním řízení, a proto podání žádosti dobrou víru nevylučuje. Dobrou víru
pak nemohla narušit ani odpověď IROP ze dne 7. července 1993 na uplatnění
restitučního nároku, ve které IROP uvedl, že pozemky byly řádně vykoupeny,
neboť bylo zjevné, že se jednalo o reakci na seznam smluv připojených k
restituční výzvě, jenž však předmětnou kupní smlouvu neobsahoval. Ta a další
kupní smlouvy byly dovolatelkou objeveny a připojeny až v souvislosti s výzvou
magistrátu ze dne 18. března 1997. Žalobkyně opírají svou dobrou víru o právní
titul a část vydržecí doby spadající do období let 1948 – 1989, ve kterém nelze
klást na držitele stejné nároky, jako tomu může být ve stabilizovaném právním
státě. Nestabilita a nepřehlednost ve vlastnických vztazích neskončila ze dne
na den s pádem režimu, ale její následky přetrvávají a jsou odstraňovány ještě
v dnešní době. Závěrům odvolacího soudu o zániku dobré víry odporují i některé
odvolacím soudem provedené důkazy, k nimž se odvolací soud v rozhodnutí
nevyjádřil. Nesprávnost právních závěrů je zjevná především u žalobkyně a),
neboť otec žalovaných obdržel jen jedno vyhotovení předmětné kupní smlouvy,
kterou pak do restitučního řízení v roce 1997 dodala žalobkyně b). Žalobkyně b)
se o předmětné kupní smlouvě dozvěděla až v roce 1997 při shromažďování údajů k
výzvě magistrátu z 18. 3. 1997. S ohledem na uvedené žalobkyně navrhují, aby
dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že určí, že každá z
žalobkyň je vlastnicí ideální 1/6 na předmětných nemovitostech a žalobkyním
přiznal náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Žalovaný ve vyjádření s podaným dovoláním nesouhlasí. Žalobkyně se nemohou
domáhat ochrany svého vlastnického práva podle obecných předpisů, nýbrž pouze
prostřednictvím restitučních předpisů, což také učinily, a proto nemohou mít na
požadovaném určení naléhavý právní zájem. V době uplatnitelnosti restitučního
nároku totiž byly sice žalobkyně zapsány v katastru nemovitostí jako vlastnice
předmětného spoluvlastnického podílu, ale stát byl zapsán v katastru
nemovitostí jako vlastník předmětných pozemků také a byl to on, kdo předmětné
pozemky držel a choval se jako jejich vlastník. Nárok má být proto nyní
projednán u pozemkového úřadu, který jejich nárok posoudí. Jestliže odvolací
soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, je jeho
rozhodnutí ve výroku věcně správné, a proto je dovolání žalobkyň
neopodstatněné. S ohledem na uvedené žalovaný navrhuje, aby dovolací soud
dovolání žalobkyň odmítl, případně zamítl.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných
ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – § 3028 odst. 1, 2 zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti
vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se
ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných
a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních
předpisů.
Protože ke vzniku vlastnického práva vydržením mělo dojít před 1. lednem 2014,
postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 25. září 2014 a
dovolací řízení bylo zahájeno po tomto datu, dovolací soud projednal dovolání a
rozhodl o něm podle občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2014
(dále jen „o. s. ř.“).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelky v první řadě rozporují odvolacím soudem zjištěný skutkový stav s
poukazem na další v řízení provedené důkazy, především na účastnické výpovědi
dovolatelek.
Dovolání v této části není přípustné, neboť dovolatelky zde nepokládají žádnou
právní otázku, který by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.,
navíc ve skutečnosti uplatňují neexistující dovolací důvod, když podle § 241a
odst. 1 o. s. ř. je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci.
Rozporování skutkového stavu pod tento dovolací důvod nelze zjevně subsumovat,
a to ani tehdy, když by dovolatelé na základě jimi vymezeného skutkového stavu
vytvořili právní argumentaci. Dovolací soud je skutkovým stavem tak, jak jej
zjistily nižší soudy vázán a nemůže jej revidovat.
Přípustnost dovolání dále nezakládá námitka, že odvolací soud měl údajně
provést důkaz účastnickými výpověďmi žalobkyň, nedovodil z nich však žádné
závěry. Pomine-li dovolací soud, že dovolatelky touto námitkou vytkly ve
skutečnosti vadu řízení, která sama o sobě přípustnost dovolání založit nemůže,
není tato námitka ani důvodná. Z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze
dne 22. května 2014 totiž vyplývá, že odvolací soud neprováděl dokazování
účastnickou výpovědí žalobkyň, toliko si od nich vyžádal vyjádření k věci, a
proto se o opomenutí vyhodnotit provedený důkaz nejedná.
Dovolatelky dále namítaly, že odvolací soud v rozporu s rozhodovací praxí
dovolacího soudu posoudil skutečnosti, které mají zpochybňovat dobrou víru
žalobkyň, a nepřistoupil k uplatnění domněnky dobré víry podle § 130 odst. 1
věty druhé obč. zák.
V tomto ohledu je dovolání přípustné a zároveň i důvodné.
Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro
sebe (§ 129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v
dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V
pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.).
Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po
dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost
(§ 134 odst. 1 obč. zák.).
K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší
soud v rozsudku ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněném
pod č. C 1176 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C.
H. Beck – dále jen „Soubor“), uvedl, že „při hodnocení dobré víry je vždy třeba
brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem
na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl
mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo
patří“.
Dobrá víra je psychický stav držitele – takový držitel se domnívá, že mu
vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda
držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo
náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního
hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Držitel není „vzhledem ke
všem okolnostem“ v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že
mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel
vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně,
nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto
kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv; to se týká i právních předchůdců
[usnesení Ústavního soudu ze dne 3. června 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04
(dostupné na http://nalus.usoud.cz), obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99 (publikovaný v časopise Soudní
rozhledy, 2001, č. 5, str. 152)].
V rozsudku ze dne 10. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001 (uveřejněném pod č. C
1481 v Souboru), Nejvyšší soud uvedl, že „oprávněná držba se zakládá na omylu
držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem
vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu
držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit,
že jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska.
Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo
přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se
zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl
přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel,
který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak
nikoliv ‚se zřetelem ke všem okolnostem‘, a proto nemůže být držitelem
oprávněným. Omluvitelným omylem může být výjimečně i omyl právní. Právní omyl
spočívá v neznalosti anebo v neúplné znalosti obecně závazných právních
předpisů a z toho vyplývajícího nesprávného posouzení právních důsledků
právních skutečností. Platný občanský zákoník, na rozdíl od obecného občanského
zákoníku z roku 1811, nedeklaruje zásadu, že neznalost zákona neomlouvá, ani
nestanoví pro oprávněného držitele výjimky z této zásady, pokud jde o
omluvitelný omyl. I když zásada, že neznalost zákona neomlouvá, nadále platí,
mohou se výjimečně vyskytnout případy, kdy držitel bude ‚se zřetelem ke všem
okolnostem v dobré víře‘ i v případě, že jeho přesvědčení bude vycházet z
právního omylu (např. v případě objektivně nejasného znění zákona).“
Dobrá víra zaniká ve chvíli, kdy se držitel od kohokoli či jakýmkoliv způsobem
dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že
mu věc po právu patří [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.
května 2003, sp. zn. 22 Cdo 145/2003 (uveřejněný pod č. C 1966 v Souboru), nebo
rozsudek ze dne 16. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006 (uveřejněný pod č. C
5472 v Souboru)]. Není tedy rozhodné, zda vlastník, případně jiná osoba
informující držitele o skutečném vlastnictví svá tvrzení doloží. Postačí, že
jeho ingerence je způsobilá vyvolat u držitele pochybnosti o oprávněnosti držby
[viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2006, sp. zn. 22 Cdo
1659/2005 (uveřejněný pod č. C 4 243 v Souboru)]. K zániku dobré víry není
tudíž ani nezbytné, aby vlastník proti držiteli podal žalobu, a pokud ji podá,
není nezbytné, aby v řízení řádně pokračoval [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
21. června 2012, sp. zn. 22 Cdo 1406/2010 (uveřejněný pod č. C 13 016 v
Souboru)].
K ustanovení § 130 odst. 1 věta druhá obč. zák. pak dovolací soud vyložil, že
toto ustanovení nepresumuje oprávněnost jakékoliv držby, nýbrž že presumuje jen
takovou držbu, která se opírá o objektivně přijatelnou dobrou víru držitele o
tom, že je vlastníkem věci, a to na základě alespoň domnělého právně
relevantního právního titulu. Toto ustanovení se přitom aplikuje až v případě,
kdy i přes tvrzené a prokazované skutečnosti svědčící o oprávněné držbě
přetrvávají v tomto směru určité pochybnosti o jejich existenci či pravdivosti
[srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2007, sp. zn. 22
Cdo 445/2007 (publikované v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 8, str. 295),
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2013, sp. zn. 22 Cdo 77/2011, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2015, sp. zn. 22 Cdo 77/2013
(všechna rozhodnutí dostupná na www.nsoud.cz)].
V posuzovaném případě soudy obou stupňů shodně dospěly k závěru, že žalobkyně
se chopily oprávněné držby k ideálním podílům na předmětných pozemcích na
základě rozhodnutí o dědictví v roce 1984 a držbu fakticky vykonávaly, když s
nimi stát jako s vlastnicemi jednal ohledně odkupu jejich vlastnického práva.
Soudy obou stupňů se proto zaměřily na to, zdali žalobkyně po celou vydržecí
dobu byly v dobré víře, že jim předmětné pozemky patří. Především se zaměřily
na zkoumání, zda podáním restituční výzvy společně s paní N. v roce 1992 byla
dobrá víra žalobkyň zpochybněna.
Soud prvního stupně dovodil, že restituční výzvou k přetržení dobré víry
nedošlo, neboť žalobkyním se podařilo soudu prokázat, že k uplatnění nároku na
vydání předmětných pozemků došlo ve spojení s paní N., vlastnicí zbývajících
ideálních 4/6 předmětných pozemků, které bylo doporučeno domáhat se vydání
pozemků jako celku spolu s žalobkyněmi. K návrhu přiložené kupní smlouvy se
týkaly paní N., otec žalobkyň je prodávajícím pouze u jedné ze smluv, nicméně
na jejím základě došlo k převodu jiných pozemků, než o které se vede toto
řízení. Žalobkyně se proto mohly objektivně domnívat, že skutečnost, na niž ve
svém dopise odkazovala organizace IROP, a to, že byly pozemky řádně vykoupeny,
se vztahuje ke kupním smlouvám doloženým paní N. k žádosti o vydání pozemků.
Neměly přitom důvod pochybovat o svém vlastnickém právu.
S tím se však neztotožnil odvolací soud, podle něhož se žalobkyním nepodařilo
prokázat, že k uplatnění nároku na vydání předmětných pozemků došlo pouze ve
spojení s paní N. a že žalobkyně nebyly v restitučním řízení nikterak aktivní.
V řízení vyšlo najevo, že sice k restitučnímu návrhu nebyla přiložena předmětná
kupní smlouva, ale dne 18. června 1997 doručila žalobkyně b) pozemkovému úřadu
mezi jinými i předmětnou kupní smlouvu. Ačkoliv k tomu došlo až po uplynutí
více jak 10 let od rozhodnutí o dědictví, je nepochybné, že tuto smlouvu měla k
dispozici již v době uplatnění restitučního nároku, takže se s ní v době
uplatnění restitučního nároku mohla a měla seznámit. Nadto z čestného
prohlášení žalobkyň ohledně převodu nemovitostí na stát jejich otcem vyplývá,
že s uzavřením předmětné kupní smlouvy byly žalobkyně seznámeny a věděly o tom,
že jejich otci nebylo umožněno si ponechat ani část pozemků, takže byl donucen
je všechny prodat. Vzhledem k tomu odvolací soud dospěl k závěru, že dobrá víra
žalobkyň byla zpochybněna uplatněním restitučního nároku.
Se závěry odvolacího soudu se dovolací soud neztotožňuje. Dovolací soud předně
nesouhlasí s tím, že by z předložení předmětné kupní smlouvy v roce 1997
vyplýval jednoznačný závěr o tom, že obě žalobkyně již při vznesení restituční
výzvy v roce 1992 měly vědět o existenci a obsahu předmětné kupní smlouvy,
která by byla schopná zpochybnit jejich vlastnické právo. Takový závěr je
toliko hypotetický a neodpovídá pravidlům logiky, a to především ve vztahu k
žalobkyni a), která předmětnou smlouvu pozemkovému úřadu nepředložila a podle
odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu ji neměla ani u sebe. Závěry odvolacího
soudu jsou nesprávné i ve vztahu k žalobkyni b). Předložení předmětné kupní
smlouvy v roce 1997 totiž logicky nevypovídá o tom, že žalobkyně b) věděla o
existenci předmětné kupní smlouvy již v době podání restitučního návrhu či měla
adekvátní příležitost se s předmětnou kupní smlouvou seznámit.
O tom, že žalobkyně si byly v roce 1992 vědomy toho, že jim předmětné pozemky
nepatří, nesvědčí bez dalšího ani skutečnost, že obě uplatnily společně s
většinovou spoluvlastnicí příslušný restituční nárok. Tuto skutečnost lze totiž
interpretovat dvojím způsobem. Za prvé jak dovodil soud prvního stupně, mohla
být restituční výzva uplatněna toliko ve spojení s paní N., vlastnicí
zbývajících ideálních 4/6 předmětných pozemků, které bylo doporučeno domáhat se
vydání pozemků jako celku spolu s žalobkyněmi. Takový postup by pak bylo
obtížně klást žalobkyním k tíži v období na počátku 90. let minulého století,
které se vyznačovalo nižší právní jistotou v důsledku transformace právních
vztahů podle nové právní úpravy. Vzhledem k tomu žalobkyně mohly svým postupem,
ostatně doporučeným většinové spoluvlastnici pozemkovým úřadem, sledovat
potvrzení jejich vlastnického práva. Za druhé, jak dovodil odvolací soud, by
postup žalobkyň mohl svědčit o skutečnosti, že žalobkyně byly již v té době
obeznámeny o tom, že jim předmětné pozemky nepatří.
Za dané situace bylo proto podle dovolacího soudu namístě pokusit se
přesvědčivě vyvrátit první či druhou variantu na základě relevantních
argumentů, k čemuž však předložení předmětné kupní smlouvy pozemkovému úřadu v
roce 1997 podle přesvědčení dovolacího soudu nepostačuje. S ohledem na uvedené
dovolací soud uzavírá, že závěry odvolacího soudu o nedostatku dobré víry obou
žalobkyň jsou nedostatečné, a proto neobstojí.
V další fázi řízení proto odvolací soud bude znovu zkoumat, zdali na základě
zjištěného skutkového stavu skutečně došlo v průběhu vydržecí doby ke
zpochybnění dobré víry žalobkyň o tom, že jim předmětné pozemky patří. Pokud i
přes dokazování zůstanou v této souvislosti určité pochybnosti o tom, zdali
žalobkyně podáním restituční výzvy v roce 1992 pozbyly svou dobrou víru či
nikoliv, je podle dovolacího soudu zcela namístě uvažovat o aplikaci domněnky
oprávněnosti držby podle § 130 odst. 1 věty druhé obč. zák.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř.
napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2
věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. Odvolací soud je vysloveným právním
názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za
středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. října 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu