22 Cdo 3417/2022-161
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně PEMA estate s.r.o., IČO 02224607, se sídlem v Praze 2, Záhřebská 562/41, zastoupené JUDr. Jaromírem Štůskem, LL.M., advokátem se sídlem v Teplicích, Školní 646/20, proti žalovanému V. Ž., zastoupenému JUDr. Zbyňkem Holým, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 6, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví a o vzájemném návrhu na nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 6 C 69/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2022, č. j. 28 Co 33/2022-138,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 11 906 Kč k rukám zástupce žalovaného JUDr. Zbyňka Holého, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Okresní soud v Nymburce (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 11. 2021, č. j. 6 C 69/2021-104, nahradil ve výroku I projev vůle žalobkyně na uzavření kupní smlouvy se žalovaným, jejímž předmětem je převod spoluvlastnických podílů na pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, a pozemku parc. č. XY, v obci XY, katastrálním území XY. Zamítl žalobu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného ke shora
označeným pozemkům (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
2. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. 3. 2022, č. j. 28 Co 33/2022-138, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
3. Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně nabyla spoluvlastnické podíly na pozemcích na základě kupní smlouvy ze dne 31. 7. 2019 od prodávajícího J. Ž. Prodávající J. Ž. přitom žalovanému jako spoluvlastníkovi nenabídl převáděné spoluvlastnické podíly ke koupi, a porušil tak jeho předkupní právo. Řádnou nabídkou k realizaci předkupního práva nebyla podle odvolacího soudu ani listina zaslaná žalovanému zaměstnankyní žalobkyně dne 7. 11. 2019. Listina nebyla prodávajícím podepsána, „neobsahuje ohlášení všech podmínek kupní smlouvy, absentuje například způsob a místo splatnosti kupní ceny či případná další ujednání, jež mohou být součástí převodu podílu na nemovitosti, respektive sdělení, že žádná další ujednání kupní smlouva neobsahuje.
Kupní smlouva, na kterou předložená listina odkazuje, nebyla přiložena“. V textu listiny byl chybně označen spoluvlastnický podíl žalovaného, zmatečně byly v listině označeny možnosti předkupníka přijmout či odmítnout realizaci předkupního práva. Listina proto podle odvolacího soudu „nebyla způsobilá k započetí plynutí tříměsíční lhůty“ k realizaci předkupního práva podle § 2148 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že z její strany nebyla žalovanému odeslána řádná nabídka k využití předkupního práva. Podle žalobkyně je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na řešení otázek, které doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly řešeny a dovolací soud by je měl vyřešit jinak než nalézací soudy. Jedná se o otázku: a. osoby povinné k učinění nabídky koupě předkupníkovi, resp. otázku toho, „kdo může fakticky zásilku s nabídkou odnést k poštovní přepravě a tuto odeslat“ (žalobkyně má za to, že v řízení bylo prokázáno, že nabídka byla ze strany původního vlastníka učiněna řádně, jeho jménem, přestože zásilka byla odeslána zaměstnankyní žalobkyně); b. obsahu nabídky realizace předkupního práva (žalobkyně má za to, že tato otázka má být posouzena tak, že nabídka koupě byla dostatečná, neboť obsahovala podstatné náležitosti a podmínky smlouvy, za jejichž splnění by kupní smlouva mohla být uzavřena); c. lhůty pro uplatnění nabídky předkupního práva (žalobkyně má za to, že byla dodržena lhůta k nabídce předkupního práva, resp. nebyla omezena práva spoluvlastníka se svého předkupního práva domáhat).
5. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
6. Žalovaný považuje dovolání za zcela nedůvodné. Stručně se vyjadřuje k jednotlivým dovolatelkou nastoleným otázkám a ztotožňuje se s jejich řešením provedeným nalézacími soudy. Navrhuje, aby dovolací soud dovolací řízení v části, v níž dovolání žalobkyně směřovalo proti rozhodnutí soudu prvního stupně, zastavil a ve zbytku dovolání odmítl, popřípadě zamítl.
7. Dovolání není přípustné.
8. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 10. K otázce osoby povinné k nabídce věci předkupníkovi ke koupi: 11. Žalobkyně v této části dovolání nepřípustně napadá a zpochybňuje skutkové závěry nalézacích soudů, na základě kterých odvolací soud uzavřel, že žalovanému nebyla zaslána řádná nabídka koupě spoluvlastnického podílu dlužníkem (prodávajícím). 12. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je v § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)]. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoliv z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srovnej například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). 13. Dovolání lze tak podle § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyloučen je tak a contrario přezkum věci po skutkové stránce (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, či unesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017). Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu. Nejvyšší soud již mnohokrát vysvětlil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014 (uveřejněný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní)]. Skutkové námitky pak také nemohou naplnit žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. 14. Nalézací soudy měly shodně za prokázané, že listina, která měla obsahovat nabídku koupě, nebyla prodávajícím J. Ž. (ani jinou osobou) podepsána, k poštovní přepravě nebyla podána prodávajícím, ale zaměstnankyní žalobkyně. Na podkladě tohoto skutkového zjištění učinily nalézací soudy závěr, že žalovanému nebyla učiněna řádná nabídka předkupního práva dlužníkem - prodávajícím. 15. Pokud žalobkyně oproti tomu vychází z předpokladu, že nabídka předkupního práva byla učiněna samotným dlužníkem – prodávajícím J. Ž., vychází žalobkyně z jiného skutkového stavu, než jaký byl zjištěn obecnými soudy. Dovolací soud nicméně s ohledem na výše uvedené nemůže vycházet z jiného než nalézacími soudy zjištěného skutkového stavu; námitky, jimiž žalobkyně zpochybňuje skutková zjištění, tak nemohou založit přípustnost dovolání. 16. V dovolání žalobkyně navíc v tomto směru není ani formulována žádná zobecnitelná právní otázka, kterou by se měl Nejvyšší soud zabývat a která by mohla založit přípustnost dovolání. Žalobkyně pouze polemizuje se zjištěným skutkovým stavem, případně rovněž nepřípustně napadá způsob hodnocení dokazování ze strany nalézacích soudů, anebo namítá, že skutečnosti, které měly oba soudy nižších stupňů shodně za prokázány a oba z nich vycházely, ve skutečnosti podle jejího názoru prokázány nebyly. Nic z toho však nemůže založit přípustnost dovolání, a současně se nemůže jednat ani o řádně formulovaný dovolací důvod, jenž musí spočívat v nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). 17. K otázce obsahu nabídky: 18. V usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, Nejvyšší soud zopakoval, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil či změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každá sama o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže [srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř. a např. důvody uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněném pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (toto i další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 992/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4105/2008, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 961/2014). 19. V projednávané věci odvolací soud své rozhodnutí, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, založil na dvou nosných závěrech. Shledal, (1) že nabídku koupě spoluvlastnického podílu neučinil dlužník (odkázal přitom i na rozhodnutí soudu prvního stupně, který uzavřel, že „povinnost nabídnout věc k prodeji stíhá samotného dlužníka, tedy prodávajícího“, a že „případné oznámení koupěchtivého, popřípadě pokud se předkupník o prodeji dozví jiným způsobem, dlužníka této povinnosti nemůže zbavit a vůči předkupníkovi nemá za následek běh lhůt uvedených v § 2148 odst. 1 o. z.“, (2) že nabídka neobsahovala všechny podstatné náležitosti. 20. Lze tedy uzavřít, že napadené rozhodnutí spočívá na dvou důvodech, z nichž každý by sám o sobě vedl k rozhodnutí o žalobě. Za situace, kdy dovolatelka první z nich dovoláním relevantním způsobem nezpochybnila a dovolacímu soudu neumožnila podrobit ho dovolacímu přezkumu, věcný přezkum posouzení důvodu druhého již nemůže ovlivnit výsledek sporu. Dovolání je tak jako celek nepřípustné. 21. K otázce lhůty k učinění nabídky: 22. Co se týče související námitky ohledně lhůty pro uplatnění nabídky předkupního práva, pak ani tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání. Jestliže – jak bylo uvedeno výše – žalobkyně nepřípustně napadá závěry odvolacího soudu o neučinění řádné nabídky předkupního práva předkupníkovi ke koupi spoluvlastnických podílů, pak je zcela nadbytečné zabývat se otázkou včasnosti nabídky. 23. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 24. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto usnesením, může se žalovaný domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 17. 4. 2024
Mgr. David Havlík předseda senátu