USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně J. D., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Sabínou Hodoňovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Žilině, Mariánské náměstí 31, Slovenská republika, proti žalovanému K. H., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Luďkem Lissem, Ph.D., LL. M., MPA, advokátem se sídlem v Praze 7, Jablonského 640/2, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 10 C 45/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2022, č. j. 14 Co 70/2020-883, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Návrh žalobkyně na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku se zamítá. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Luďka Lisse, Ph.D., LL. M., MPA.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Břeclavi („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 1. 2020, č. j. 10 C 45/2016-799, výrokem I zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, pozemku parc. č. XY, na kterém stojí stavba bez č. p./č. e., zapsaná na listu vlastnictví č. XY, a pozemku parc. č. XY, vše v katastrálním území a obci XY. Výrokem II pak rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Brně („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 6. 2022, č. j. 14 Co 70/2020-883, výrokem I potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o věci samé [písm. a)] a změnil o náhradě nákladů řízení [písm. b)].
Výrokem II pak rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně („dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.
s. ř). Dovolání není přípustné. Podstata věci je v tomto: Žalovaná přijala od právního předchůdce žalovaného půjčku ve výši 650 000 Kč a zajistila ji dne 12. 6. 2013 zajišťovacím převodem práva (§ 553 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník – „obč. zák.“). Žalobkyně však závazek ze smlouvy nesplnila a k rozvazovací podmínce smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva ve sjednané době nedošlo; věřitel po nějaké době (kupními smlouvami ze dne 21. 12. 2015 a 25. 3. 2016) prodal předmět zajištění – sporné nemovitosti – žalovanému.
Žalobkyně však tvrdí, že smlouva o zajišťovacím převodu práva byla neplatná a také, že žalovaný – oproti přesvědčení soudů - nebyl v dobré víře ve smyslu § 984 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („o. z.“) a nemohl nabýt nemovitost na základě dobré víry ve stav evidovaný v katastru nemovitostí. Obecně je třeba k dovolání uvést, že soudy zamítly žalobu proto, že žalovaný nabyl vlastnické právo v dobré víře ve stav zapsaný v katastru nemovitosti. Námitky žalobkyně ohledně platnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva tak mohly mít význam jen potud, pokud se týkaly vědomosti žalovaného o údajné neplatnosti.
V mnohostránkovém dovolání pak dovolatelka cituje rozsáhlé pasáže z judikatury a poté činí obecné závěry, aniž by konkrétně vymezila, v čem a s jakým z citovaných rozhodnutí (s jakou jejich právní větou) je napadené rozhodnutí v rozporu. Přípustnost dovolání vymezuje jen tak, že je přípustné dle § 237 o. s.
ř., protože rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; toto tvrzení výslovně neupřesňuje. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. (či jeho části) – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, publikované pod č. 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Dovozování otázky přípustnosti z obsahu dovolání má své meze, neboť není možné, aby si dovolací soud sám otázku přípustnosti dovolání vymezil namísto dovolatelů, neboť takovým postupem by porušil zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. K tomu viz zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28.
11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou. Z tohoto hlediska je dovolání na hranici projednatelnosti, neboť předpoklady přípustnosti v něm nejsou zřetelně vymezeny. Dovolací soud vychází z toho, že právní otázky, jejichž řešení by mohlo založit přípustnost dovolání, jsou, jak se z obsahu dovolání podává, vymezeny implicitně pod body 1) až 5) dovolání (viz text psaný kurzívou), a proto zkoumal, zda se odvolací soud se při jejich řešení odklonil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ovšem jen tam, kde je tato praxe jasně v dovolání uvedena (dlouhé citace odůvodnění bez označení rozhodných právních vět nepostačují).
Odpověď je záporná. Ad 1) „Nejvýznamnější právní otázkou v projednávané věci je, zda při aplikaci § 984 odst.
1 OZ může být přijat závěr o dobrověrnosti nabyvatele, když je spolehlivě prokázáno, že byl seznámen se smlouvou o půjčce ve výši 650 000,- Kč, se smlouvou o zajišťovacím převodu práva na zabezpečení této pohledávky spornými nemovitosti v hodnotě 2 700 000,- Kč jak zjistil ze znaleckého posudku, a ve které není vyřešena otázka nakládání s hyperochou a ani otázka jaký vliv na vlastnictví bude mít opožděné uhrazení pohledávky, s tím že pohledávka na vrácení půjčky byla zajištěna jednak smluvní pokutou ve výši 2 000,- Kč denně za prodlení, jednak i převodem vlastnického práva k sporným nemovitostem, jimž byla navíc zajištěna pohledávka na zaplacení smluvní pokuty, která je sama zajišťovací, ví, že v smlouvách je určen rozhodcem jeho strýc, na kterého bankovní účet se má půjčka vrátit, zná obsah rozhodčího nálezu a je teda seznámen s tím, že mezi účastníky smluv probíhají spory, je seznámen s tím, že účelem prodeje má být uspokojení pohledávky jeho právního předchůdce, ale ví, že kupní smlouva mu neurčuje lhůtu na zaplacení kupní ceny, dojednává prodloužení promlčecí lhůty na 10 let, nemůže se spornými nemovitostmi nijak nakládat, nevstoupí do jejich držby, nemůže je nijak užívat a je seznámen s tím, že v nich bydlí dovolatelka s rodinou, do nemovitosti nikdy nevstoupil a ani se s nimi před koupí neseznámil a to, zda při aplikaci § 984 odst. 1 OZ je právně možné dobrověrnost nabyvatele posuzovat jenom z obsahu smlouvy o zajišťovacím převodu práva a ze skutečnosti, že půjčka nebyla splacena, i když je zjevné, že nabyvatel měl okolnostech nabytí nemovitostí jeho právním předchůdce více informací.“
Dovolací soud uvádí: Ten, kdo nabyl vlastnictví k nemovitosti na základě zajišťovacího převodu práva (§ 553 obč. zák.), je bez dalšího oprávněn převést nabyté vlastnictví na jiného. Převede-li vlastnictví, aniž by (dosud) nastoupila uhrazovací funkce zajišťovacího převodu práva, neboť zatím nenastal stav, že by zajištěná pohledávka nebyla řádně a včas splněna, přejímá nabyvatel spolu s vlastnictvím nemovitosti také rozvazovací podmínku ze zajišťovacího převodu práva; ten, kdo dal zajištění zajišťovacím převodem práva, se (znovu) stane ze zákona vlastníkem nemovitosti rovněž tehdy, splní-li se rozvazovací podmínka ze zajišťovacího převodu práva až poté, co nemovitost nabyla do vlastnictví třetí osoba (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.
9. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3766/2010). Tedy sama okolnost, že věc byla převedena v době, kdy vlastnictví věřitele bylo podmíněné, vázané na nesplnění rozvazovací podmínky, neplatnost převodu nepůsobí; tudíž ani vědomí, že jde o věc, kterou převodce nabyl na základě zajišťovacího převodu práva, nevylučuje dobrou víru nabyvatele, který není povinen zkoumat, zda rozvazovací podmínka byla splněna. K tomu je třeba uvést, že smlouva o zajišťovacím převodu práva byla uzavřena podle tehdy účinného zákona č. 40/1964 Sb., který upravoval tento zajišťovací institut velmi kuse, jen v § 553, který o obsahu a náležitostech smlouvy nic nestanovil; ty vymezil až rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15.
10. 2008, sp.
zn. 31 Odo 495/2006. Dovolací soud v rozsudku ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001, uvedl: „Právní omyl držitele, vycházející z neznalosti jednoznačně formulovaného ustanovení občanského zákoníku platného v době, kdy se držitel ujímá držby, není omluvitelný.“ Podobně v rozsudku ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3000/2008, uvedl, že „právní omyl je omluvitelný, jestliže se držitel nemusel omylu vyhnout ani při vynaložení obvyklé opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti případu po každém požadovat (může jít např. o nejasné znění zákona).
O nejasné znění zákona jde i v případě, že obsah právní normy nevyplývá jasně ze znění zákonného ustanovení, ale z výkladu provedeného rozhodnutím či stanoviskem publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek; zásada, že neznalost zákonů neomlouvá, se nevztahuje na judikaturu.“ K tomu viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2875/2015. Omluvitelnost omylu pak implikuje dobrou víru. Proto ani v případě, že by smlouva o zajišťovacím převodu práva nesplňovala náležitosti vyžadované judikaturou, nevyloučilo by to dobrou víru žalovaného; tvrzený rozpor s judikaturou dovolacího soudu tak není dán.
Dovolatelka dále poukazuje na skutečnost, že žalovaný věděl o rozhodčím nálezu a o tom, že rozhodcem byl jeho strýc. To, že rozhodčí nález byl později zrušen, však v době uzavření kupní smlouvy pochopitelně nemohl vědět; ani samotná okolnost, že rozhodcem byl jeho strýc, nevylučuje jeho dobrou víru. Pokud pak měla žalovaná spory ohledně platnosti rozhodčí doložky, a tím i o platnost smlouvy, měla se postarat o zapsání poznámky spornosti do katastru nemovitostí (§ 985 o. z. – viz zásadu vigilantibus iura scripta sunt – práva bdělých jsou chráněna).
Žádný rozpor s judikaturou (dovolatelkou zde nespecifikovanou) tu není dán. Dále namítá, že dovolatel byl seznámen s tím, že v domě bydlí žalobkyně a její rodina, a že do něj nikdy nevstoupil. Judikatura, na kterou v této souvislosti (byť opět velmi neurčitě) odkazuje, se však netýká zajišťovacího převodu práva. Obecně jistě platí, že pokud nabyvatel zjistí, že převáděnou nemovitost užívá někdo jiný než převodce, má si zjistit důvod, proč tomu tak je. V této věci sama dovolatelka uvádí, že žalovaný věděl, že převodce nabyl nemovitost na základě zajišťovacího převodu nemovitosti; jde o institut sloužící k zajištění závazku, jeho účelem není vyloučit dlužníka z užívání věci takto převedené.
Proto závěr o dobré víře žalobce v tomto případě není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Ad 2) K otázce, zda šlo o úplatnou smlouvu vzhledem ke sjednaným platebním podmínkám. Na této otázce rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, odvolací soud ji vůbec neřešil. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou, o jejíž posouzení navíc soud prvního stupně rozhodnutí neopřel, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.
7. 2009, sp. zn.
22 Cdo 122/2008, a řadu dalších rozhodnutí dovolacího soudu), a nemůže ani naplnit předpoklad přípustnosti dovolání. Tuto otázku žalobkyně v odvolání neuplatnila, a nelze tedy odvolacímu soudu vytýkat, že se jí v řízení, ovládaném zásadou projednací, nezabýval. Ad 3) „Související právní otázkou v projednávané věci je také, zda tím, že odvolací soud bez upozornění a poučení dle § 118a OSŘ právně posoudil otázku, na které záviselo jeho rozhodnutí ve věci samé (zda byl žalovaný povinen zkoumat okolnosti nabytí vlastnického práva jeho právním předchůdcem), jinak než soud prvního stupně a přesto rozhodnutí soudu první instance potvrdil a nezrušil a věc mu nevrátil k dalšímu řízení, neupřel dovolatelce její právo na řádný odvolací průzkum tohoto nového právního názoru, čím narušil její právní jistotu a důvěru v dvojinstančnost soudního řízení.“ Zatímco soud prvního stupně uvedl, že „žalovaný ani nebyl povinen, ale ani tak neměl důvod pochybovat o platnosti nabývacích titulů M., když mu nebylo známo žádné soudní řízení či rozhodnutí, v rámci kterého by se neplatnost smlouvy o půjčce a smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva řešila, a to především proto, že žádná poznámka spornosti tehdy nebyla v katastru nemovitostí zapsána, a nebyla v něm ani vyznačena, plomba? týkající se zápisu takové případné poznámky“, odvolací soud měl za to, že „v případě, kdy nabývacím titulem pro zapsaného vlastníka nemovitostí je smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva, není dobrověrný nabyvatel povinen učinit nic pro ověření, zda převáděné vlastnické právo převodci v souladu se zápisem v katastru nemovitostí skutečně svědčí.“ Dovolatelka namítá nedostatek poučení o změně právního názoru soudu, porušení principu dvojinstančnosti a odkazuje na rozhodnutí, která se těchto otázek týkají.
V první řadě je třeba uvést, že právní názor odvolacího soudu byl pro žalobkyni příznivý, nemohla jím být tedy nijak poškozena. Sama uvádí, že tuto otázku vznesla v odvolání, nemohlo jít tedy pro ni o překvapivé rozhodnutí (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3764/2012, a řada dalších rozhodnutí). A zejména oba soudy pak opřely svá rozhodnutí o dobrou víru žalovaného, a to v případě odvolacího soudu i při závěru o jeho povinnosti zkoumat nabývací titul. Tzv. zásada dvojinstančnosti řízení se již v civilním procesu neuplatňuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, a řadu rozhodnutí na něj navazujících). Ostatně, i kdyby tvrzené vady byly dány, nemohly by samy o sobě založit přípustnost dovolání; k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci – a o takové vady v rozhodnutích, které dovolatelka cituje, jde – lze přihlédnout jen, je-li dovolání (z jiného důvodu) přípustné (viz § 242 odst. 3 o. s. ř.). Ad 4) „Při právním posouzení věci samé nakonec je otázkou, zda zkoumání dobrověrnosti nabyvatele nemovitosti dle § 984 odst.
1 OZ má nebo nemá předcházet závěr soudu o tom, že smlouva o zajišťovacím převodu práva je z nějakého důvodu neplatná.“
Dovolatelka odkazuje na rozsudek (tohle je usnesení) Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1980/2020, a činí z něj závěr, že soud rozhodující o nabytí vlastnického práva podle § 984 odst. 1 o. z., by měl nejprve zkoumat, zda právní titul, na jehož základě nabyl převodce vlastnické právo, je platný, a teprve v případě, že tomu tak není, lze aplikovat zmíněné ustanovení o nabytí vlastnického práva v dobré víře ve stav zapsaný v katastru nemovitostí. Nic takového však z uvedeného rozhodnutí nevyplývá.
V něm se mimo jiné uvádí: „V této souvislosti dovolací soud uvádí, že ochrana nabyvatele práva v režimu § 984 odst. 1 o. z. se vztahuje jen na případy, kdy – v případě převodu vlastnického práva – schází vlastnické právo převodce, tj. jde o stav, kdy osobě zapsané ve veřejném seznamu převáděné právo nesvědčí, protože není jeho skutečným subjektem. Zákonem požadovaná dobrá víra nabyvatele pak pokrývá toliko nedostatek vlastnického práva převodce, nevztahuje se však na jiné vady právního jednání, způsobující jeho neplatnost.“ Tím se rozumí neplatnost právního jednání, kterým měl nabýt vlastnické právo ten, kdo se dovolává nabytí podle § 984 odst. 1 o.
z., nikoliv osoba zapsaná v katastru nemovitostí jako vlastník (převodce). V zásadě též platí, že tam, kde převodce vlastníkem byl a jako vlastník byl evidován, nelze v zásadě opřít ochranu nabyvatele, který se vlastníkem skutečně stal, o § 984 odst. 1 o. z.; to však platí jen, je-li zřejmé, že opravdu vlastníkem je. Jestliže je zřejmé, že nabyl vlastnické právo v dobré víře za podmínek § 984 odst. 1 o. z., pak je ovšem nadbytečné provádět dokazování k platnosti smlouvy, kterou nabyl převodce vlastnické právo, neboť výsledek dokazování by nemohl vést k jinému závěru než k tomu, že nabyvatel vlastníkem je.
Stejně tak není třeba vést složité dokazování o tom, zda někdo nabyl vlastnické právo od vlastníka na základě smlouvy, je-li zřejmé, že toto právo vydržel. Ani zde tedy není dán předpoklad přípustnosti dovolání. Ad 5) „Poslední právní otázkou je, zda možno za platnou považovat smlouvu o zajišťovacím převodu práva, ve které není obsaženo ujednání o způsobu naložení s hyperochou ani ujednání o tom, jaký vliv bude mít na vlastnické právo věřitele, byť pozdní uspokojení pohledávky dlužníkem.“ Jak bylo uvedeno výše, nemá případná neplatnost smlouvy, kterou vlastnictví nabyl předchůdce žalovaného, na nabytí podle § 984 odst. 1 o.
z. vliv; k dobré víře žalovaného viz to, co je uvedeno pod bodem 1). Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl. Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.