USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně J.
J., zastoupené D. B., proti žalovanému J. J., zastoupenému Mgr. Jiřím Zájedou,
advokátem se sídlem v Blatné, Zahradnická 38, o vypořádání společného jmění
manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 48 C 506/2013, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2022,
č. j. 91 Co 306/2021-996, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve
výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 5. 2021, č. j. 48 C 506/2013-908, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 2. 12. 2021, č. j. 48 C 506/2013-967, z věcí, které měli účastníci ve společném
jmění manželů (dále též jen „SJM“), přikázal do vlastnictví žalobkyně pozemek
parc. č. XY v k. ú. XY (výrok I), uložil žalobkyni na vyrovnání podílů
zaplatit žalovanému částku 528 545,75 Kč (výrok II), a rozhodl o nákladech
řízení (výroky III–V) a vrácení přeplatku soudního poplatku (výrok VI). K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 20. 7. 2022, č. j. 91 Co 306/2021-996, rozsudek soudu prvního
stupně ve spojení s doplňujícím usnesením potvrdil (výrok I) a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení (výrok II). Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítl, že se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to
zejména v otázkách týkajících se posouzení vnosů do SJM či investic ze SJM,
přičemž má za to,
že – ve vztahu k vnosu žalovaného ve výši 564 500 Kč – má být vyřešená právní
otázka ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), posouzena jinak. Rozpor s judikaturou (odkázal na rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1433/2015) pak spatřoval v otázce neunesení
důkazního břemene žalobkyní u konkrétních položek SJM. Nesouhlasil se způsobem
hodnocení důkazů obecnými soudy a namítl, že soudy nesprávně zjistily skutkový
stav, z čehož následně dovodily nesprávné závěry zvýhodňující žalobkyni. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí
soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalovaného uvedla, že žalovaný v dovolání
nenastolil otázky, kterými by se měl dovolací soud zabývat, a dovolací námitky
svým obsahem vůbec nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Žalovaný
pouze opakuje svá tvrzení a polemizuje s výsledky dokazování, ačkoliv v
dovolacím řízení nelze uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním. Navrhla, aby
dovolací soud dovolání žalovaného odmítl. Dovolání není přípustné. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“)
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst.
4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Žalovaný v rámci dovolání zpochybňuje skutkové závěry nalézacích soudů týkající
se jednotlivých položek v rámci vypořádání společného jmění, a sice konkrétně
životního pojištění žalovaného a stavebního spoření žalobkyně. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v
dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně
zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je v § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen
výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu
nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak
skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání [srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014 (toto i další
níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)]. Při
úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší
soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoliv z
těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů
nejprve zformuluje sám dovolatel (srovnej například důvody rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Dovolání lze tak podle § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyloučen je tak a contrario přezkum věci po skutkové stránce (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, či
unesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017). Současná
právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla
nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu. Nejvyšší soud již mnohokrát
vysvětlil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1
o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného
skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že
samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného
hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím
důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014 (uveřejněný pod č. 68/2017 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, část civilní)]. Skutkové námitky pak také nemohou
naplnit žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř.
Co se týče životního pojištění žalovaného, nalézací soudy měly shodně za
prokázané, že ačkoliv k založení pojištění došlo ještě před uzavřením
manželství, veškeré platby na toto pojištění byly hrazeny již za trvání
manželství ze společných prostředků (viz bod 35 odůvodnění rozhodnutí
odvolacího soudu ve spojení s bodem 51 odůvodnění rozhodnutí soudu prvního
stupně). Na podkladě tohoto skutkového zjištění učinily závěr, že celá částka
uspořená na tomto pojištění náležela do společného jmění manželů. Pokud žalovaný oproti tomu vychází z předpokladu, že platby na životní pojištění
– buď veškeré, anebo pouze některé – nebyly hrazeny ze společných prostředků,
vychází žalovaný z jiného skutkového stavu, než jaký byl zjištěn obecnými
soudy. Dovolací soud nicméně s ohledem na výše uvedené nemůže vycházet z jiného
než nalézacími soudy zjištěného skutkového stavu; námitky, jimiž žalovaný
zpochybňuje skutková zjištění, tak nemohou založit přípustnost dovolání. Totéž se týká i stavebního spoření žalobkyně, u nějž nalézací soudy – co se
týče skutkových zjištění – shodně uzavřely, že toto spoření žalobkyně založila
a veškeré finanční prostředky na něm zcela naspořila ze svých výlučných
prostředků ještě před uzavřením manželství; poté byl celý zůstatek převeden na
jiný účet žalobkyně, z nějž jej následně vybral výhradně žalovaný, přičemž
soudy měly za to, že tyto prostředky byly použity v rámci SJM (viz bod 35
odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s bodem 52 a bodem 20
odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně). Na podkladě tohoto skutkového
zjištění pak učinily závěr, že se jedná o vnos žalobkyně do SJM. Žalovaný naopak namítá, že nebylo prokázáno, že žalobkyně naspořila předmětnou
částku již před uzavřením manželství, a že se tudíž nejednalo o zdroje
náležející do SJM. Rozporuje pak dále i závěry obecných soudů ohledně využití
naspořené částky ve prospěch SJM, přičemž namítá, že částku vybral za účelem
úhrady škody na vozidle ve vlastnictví společnosti, jíž je žalovaný jediným
akcionářem, způsobené žalobkyní, tedy nikoliv pro potřeby SJM. Tyto námitky žalovaného ovšem opět vycházejí z jiného než zjištěného skutkového
stavu, neboť soudy měly na základě provedeného dokazování za prokázáno, že
spoření bylo hrazeno zcela z výlučných prostředků žalobkyně, a naopak neměly za
prokázáno, že by následně vybraná částka měla být použita na účely uváděné
žalovaným. Svými námitkami tak žalovaný opět pouze nepřípustně rozporuje
skutková zjištění soudů nižších stupňů, kterými se nicméně dovolací soud v
rámci dovolacího přezkumu není oprávněn zabývat. V dovolání žalovaného navíc v tomto směru není ani formulována žádná
zobecnitelná právní otázka, kterou by se měl Nejvyšší soud zabývat a která by
mohla založit přípustnost dovolání. Žalovaný pouze polemizuje se zjištěným
skutkovým stavem, případně rovněž nepřípustně napadá způsob hodnocení
dokazování (což také výslovně v dovolání uvádí) ze strany nalézacích soudů,
anebo namítá, že skutečnosti, které měly oba soudy nižších stupňů shodně za
prokázány a oba z nich vycházely, ve skutečnosti podle jeho názoru prokázány
nebyly.
Nic z toho však nemůže založit přípustnost dovolání, a současně se
nemůže jednat ani o řádně formulovaný dovolací důvod, jenž musí spočívat v
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Jedinou zobecnitelnou právní otázkou formulovanou v rámci dovolání žalovaného
– se současně vymezenou přípustností dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. spočívající v namítaném rozporu s konkrétní rozhodovací praxí dovolacího soudu
– je otázka rozložení důkazního břemene. Žalovaný se domnívá, že ohledně výše
uvedených konkrétních položek řešených v rámci vypořádání SJM žalobkyně
neunesla důkazní břemeno, a proto jsou závěry napadeného rozhodnutí odvolacího
soudu v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo
1433/2015, z nějž se obecně podává, že důkazní břemeno ohledně určitých
skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností
vyvozuje pro sebe příznivé důsledky. Na řešení této otázky nicméně napadené rozhodnutí odvolacího soudu ani
rozhodnutí soudu prvního stupně není vůbec založeno, neboť žalovaný ve
skutečnosti nerozporuje správnost řešení otázky procesního práva spočívající
(principiálně) v rozložení důkazního břemene v řízení mezi účastníky (tedy
otázky, který z účastníků řízení měl prokazovat které skutečnosti), nýbrž
rozporuje až následně hodnocení dokazování, neboť má za to, že skutečnosti,
které měla prokazovat žalobkyně a které vzaly nalézací soudy z provedených
důkazů za prokázány, podle jeho názoru prokázány nebyly. Polemizuje tak pouze s
hodnocením důkazů a na jejich základě zjištěným skutkovým stavem, což formuluje
jako námitku neunesení důkazního břemene žalobkyní, nikoliv však jako námitku
nesprávného rozložení důkazního břemene mezi účastníky. Tyto námitky tudíž
přípustnost dovolání založit nemohou, a nemohou proto ani podléhat dovolacímu
přezkumu. Ostatně podle ustálené judikatury platí, že dovolací soud nemůže přezkoumávat
skutkový stav zjištěný nalézacími soudy. Závěr o tom, že by účastník neunesl
důkazní břemeno, je přitom závěrem skutkovým, nikoliv právním (srovnej usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1656/2010, ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3004/2015, ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1894/2018,
ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1770/2018, nebo ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2772/2022). Co se pak týče poslední námitky týkající se vnosu žalovaného uplatněného až po
uplynutí zákonné lhůty, jenž nalézací soudy nezahrnuly do vypořádání SJM,
žalovaný u této námitky řádně neformuluje ani právní otázku, jíž by se měl
dovolací soud zabývat, ani ve vztahu k ní přípustnost dovolání. V úvodu
dovolání sice avizuje, že by „uvedená otázka měla být posouzena jinak“, nemá
tím ovšem na mysli předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. spočívající v nutnosti přehodnocení dosavadní judikatury Nejvyššího soudu ve
vztahu k této otázce (neboť ani žádnou takovou judikaturu v dovolání neuvádí),
nýbrž pouze požadavek na odlišné posouzení dané otázky oproti posouzení
odvolacím soudem. Takový předpoklad přípustnosti dovolání nicméně § 237 o. s. ř.
nezná, a ani tato námitka proto nemůže přípustnost dovolání založit. A pokud
by snad mělo jít o případnou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, k ní by mohl dovolací soud přihlédnout pouze za
předpokladu, že by shledal dovolání z jiného důvodu přípustným (srovnej § 242
odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o
náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný ve stanovené lhůtě povinnost uloženou tímto usnesením, může
se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 20. 12. 2023
Mgr. Michal Králík Ph.D.
předseda senátu