22 Cdo 378/2025-848
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně městské části Praha 7, se sídlem v Praze, nábřeží Kapitána Jaroše 1000/7, IČO: 00063754, proti žalované J. Š., zastoupené JUDr. Pavlem Fráňou, advokátem se sídlem v Praze, Sokolovská 49/5, o povolení nezbytné cesty, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 462/2008, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 2. 2024, č. j. 36 Co 30/2024-786, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 13. 12. 2023, č. j. 10 C 462/2008-774, zastavil řízení, v němž se žalobkyně domáhala povolení nezbytné cesty přes nemovitost žalované (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
2. K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 29. 2. 2024, č. j. 36 Co 30/2024-786, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
3. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Soudy se měly odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nesprávným vyhodnocením právní otázky týkající se existence vážného důvodu pro vyslovení neúčinnosti zpětvzetí žaloby podle § 96 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“). Zároveň uvedla, že tato otázka nebyla dovolacím soudem dosud řešena. Podle žalované nemůže být důvodem ke zpětvzetí žaloby skutečnost, že není v ekonomických možnostech žalobkyně vyhovět návrhu žalované ohledně požadované výše náhrady za povolení nezbytné cesty. Soudy řízení zastavily a nedostatečně se vypořádaly s vážnými právními, morálními a etickými důvody žalované pro pokračování v řízení. Těmi důvody měly být: délka soudního řízení, včetně úsilí k poskytnutí všech tvrzení, důkazů a argumentů pro svoji obranu, značné množství právních otázek, kterými se v této věci již několikrát zabýval i dovolací soud, pečlivost a zájem žalované účastnit se na řízení, pokročilý stav dokazování, investice osobních zdrojů. Nebude-li ve věci rozhodnuto, žalovaná zůstane v nejistotě; upozornila na stavební řízení, v němž jí nebylo povoleno realizovat stavební záměr s odůvodněním, že probíhá řízení o zřízení nezbytné cesty, a že rozhodnutí ve věci může mít vliv na posouzení podchodu jako veřejně přístupné účelové komunikace. Jednání žalobkyně by nemělo požívat ochrany. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení.
4. Žalobkyně k dovolání žalované uvedla, že se odvolací soud od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. V odkazovaných případech mělo jít o jiné, nepřiléhavé typové situace. Ačkoliv řízení trvalo dlouho, dokazování rozhodně skončeno nebylo (kupř. otázka znaleckého dokazování a zjišťování výše náhrady). Jako podstatnější spatřovala, že by řízení pravděpodobně skončilo vítězstvím žalobkyně. S tím se pojí, že by bylo rozhodnuto nejen o povolení nezbytné cesty, ale také o náhradě za ni. Žalobkyně vyjádřila názor, že ji ani k jednomu nelze nutit a že je třeba respektovat dispoziční zásadu. Nerozumí tomu, jaké jsou důvody vedoucí žalovanou k pokračování v řízení. K argumentaci žalované ohledně existence veřejně přístupné účelové cesty nelze v dovolacím řízení přihlédnout, neboť v něm novoty nejsou přípustné. Vzhledem k absenci vážných důvodů pro neúčinnost zpětvzetí navrhla odmítnutí dovolání.
5. Dovolání není přípustné.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
8. Dovolací soud předesílá, že je dovolání žalované na samé hraně projednatelnosti. V dovolání není řádně vymezena zobecnitelná právní otázka, kterou by se měl dovolací soud zabývat. Zároveň žalovaná ke své námitce vymezila dva předpoklady přípustnosti (otázka, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešená), které si vzájemně odporují. U žádného z odkazovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu pak neuvedla konkrétní závěr, se kterým by mělo být napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu z hlediska okolností typických pro tuto souzenou věc, pouze odkázala na spisovou značku a odcitovala část odůvodnění rozhodnutí.
9. Žalovaná namítla, že soudy nesprávně posoudily právní otázku týkající se existence vážného důvodu pro vyslovení neúčinnosti zpětvzetí žaloby.
10. Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání.
11. Podle § 96 odst. 3 věty první o. s. ř., jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné.
12. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v názoru, že § 96 odst. 3 o. s. ř., který do jisté míry omezuje oprávnění žalobce při dispozici se žalobou během již zahájeného soudního řízení a které upravuje institut právně relevantního nesouhlasu žalovaného (resp. jiných účastníků řízení) se zpětvzetím žaloby, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení vážnosti důvodů vedoucích žalovaného k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet, rozhodující jsou tak vždy okolnosti konkrétního případu a povaha uplatňovaného nároku. Tyto vážné důvody jsou podle soudní praxe dány především tehdy, jestliže řízení mohlo být zahájeno i bez návrhu nebo mohlo být zahájeno i na návrh druhé strany soukromoprávního vztahu anebo má-li žalovaný právní nebo jiný (např. morální, procesně ekonomický) zájem na tom, aby o návrhu bylo meritorně rozhodnuto i přes nedostatek vůle žalobce. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 96 odst. 3 o. s. ř., je vždy třeba vzhledem k výše uvedenému charakteru tohoto ustanovení jako právní normy s relativně neurčitou hypotézou učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu. Tuto úvahu soudu lze v rámci přezkumu rozhodnutí zpochybnit jen v případě, je-li zjevně nepřiměřená (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 26 Cdo 682/2003, ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 646/2005, ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2149/2014, ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2849/2016, a ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3189/2018, dostupná na www.nsoud.cz, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 44/17, dostupné na nalus.usoud.cz a rozhodnutí v něm uvedená).
13. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2854/2000, konstatoval, že za vážný důvod nesouhlasu se zpětvzetím žaloby nelze považovat otázku překážky věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae), která by nastala předpokládaným meritorním rozhodnutím soudu (srovnej rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3486/2017, a žalovanou uváděné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3062/2019).
14. Žalovaná rovněž odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5099/2016. V něm byl v poměrech tehdy řešené věci učiněn závěr: „Je mimo pochybnost, že právo na soudní ochranu svědčí všem účastníkům řízení, nejen žalobci. I žalovaný má po zahájení řízení právo na meritorní rozhodnutí věci, zvláště za situace, kdy již účinně rozvinul svou obranu, a významně tak napomohl k objasnění právního stavu věci. Vážný důvod opodstatňující nesouhlas se zpětvzetím žaloby proto může mít žalovaný také tehdy, jestliže dokazování ve věci postoupilo tak daleko, že lze očekávat rozhodnutí soudu, a žalobce se zpětvzetím žaloby snaží zmařit vydání již očekávaného a pro něj nepříznivého rozsudku, samozřejmě za předpokladu, že nedošlo k platnému mimosoudnímu vyřešení věci (sporu) dohodou účastníků.“
15. Dovolací soud má za to, že se odvolací soud od rozhodovací praxe namítané žalovanou neodchýlil. V řešené věci nejde o řízení, které by šlo zahájit bez návrhu, ani o řízení, které by šlo zahájit na návrh druhé strany, a zjevně nejde ani o řízení, které by bez pochybností skončilo zamítnutím žaloby, kterému by se chtěla žalobkyně vyhnout zpětvzetím žaloby. Žalovaná by proto musela mít jiný vážný důvod pro vyslovení neúčinnosti zpětvzetí žaloby. V dovolání však žalovaná takový vážný důvod, který by mohl mít za následek rozhodnutí o neúčinnosti zpětvzetí žaloby ve vztahu k rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s judikaturou dovolacího soudu, netvrdí.
16. Žalovaná argumentovala především tím, že nebude-li o věci meritorně rozhodnuto, zůstane v nejistotě. To však nelze za vážný důvod považovat. I z výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu plyne, že vydání rozhodnutí ve věci samé s účinky právní moci, tj. založení překážky rei iudicatea a definitivní vyřešení věci mezi stranami, takovým důvodem není. U zpětvzetí žaloby jde naopak o logický a pravidelný procesní důsledek dispozičního úkonu žalobkyně.
17. Ani okolnosti v podobě délky soudního řízení, úsilí žalované k poskytnutí tvrzení, důkazů a argumentů pro svoji obranu, pokročilý stav dokazování, množství právních otázek, pečlivost a zájem žalované účastnit se na řízení ani investice osobních zdrojů v kontextu řešené věci těmito vážnými důvody v řešené věci nebudou. Pokročilý stav řízení ani procesní aktivita žalované strany nejsou samy o sobě v poměrech řešené věci natolik výjimečné, aby odůvodnily vyslovení neúčinnosti zpětvzetí, které má představovat výjimku z dispoziční zásady. Soud prvního stupně v řešené věci rozhodl o plné náhradě nákladů řízení žalované; ani v případě zamítnutí žaloby a jejího procesního úspěchu by na tom nebyla lépe. Podstatné je však především to, že tyto okolnosti nemohou ani ve svém součtu převážit důvod, pro který žalobkyně vzala žalobu zpět, a sice že není v jejích ekonomických možnostech vyhovět návrhu žalované ohledně výše náhrady za zřízení nezbytné cesty. Tím se tato věc odlišuje od okolností věci vedené pod sp. zn. 21 Cdo 5099/2016, na kterou v dovolání žalovaná odkázala (krom toho v odkazované věci zohlednil i snahu žalobkyně o „přesun kauzy“ k jinému soudu). Žalovanou odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 23 Cdo 679/2021, se pak týkalo nahrazení nálezu Finančního arbitra České republiky, tj. problematiky zcela odlišné oproti souzené věci.
18. V dané věci se žalobkyně domáhala povolení nezbytné cesty přes pozemek žalované, tj. vydání konstitutivního rozhodnutí, na základě kterého by byl – v případě vyhovění žalobě – pozemek žalované věcněprávně zatížen s nepochybným snížením hodnoty jejího pozemku. To ostatně žalovaná sama v dovolání připouští, když uvádí, že povolení nezbytné cesty je spojeno s finanční náhradou. Právě zastavení řízení riziku vzniku této věcněprávní zátěže brání. Jestliže žalobkyně bere žalobu zpět, musí si být vědoma toho, že otázku zajištění přístupu si musí vyřešit jiným způsobem. Není za této situace důvod nutit ji do řízení, jehož výsledkem v případě vyhovění žalobě by byl stav, kterého se dobrovolně zříká a který by současně zakládal věcněprávní zatížení pozemku žalované.
19. Žalovaná v dovolání dále jako neřešenou otázku vymezuje (s bližší konkretizací), zda „význam meritorního rozhodnutí pro jiné řízení závislé na výsledku meritorního řízení nebo zásah do vlastnického práva žalovaného věcným právem jsou vážnými důvody dle § 96 odst. 3 občanského soudního řádu.“
20. Nejvyšší soud setrvale ve své rozhodovací praxi vychází z názoru, že v civilním sporném řízení je kladen důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v odvolacím řízení lze rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou, o jejíž posouzení navíc soud prvního stupně rozhodnutí neopřel, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3688/2022, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1022/2018 (ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4219/18)].
21. S požadavkem na řešení právní otázky, s nímž dovolatelka přichází až v dovolacím řízení (mohla ji přitom uplatnit již v řízení nalézacím), a na níž odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, nelze ani spojit – pro jeho absenci – obecný předpoklad přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., tj. že je dovolacímu soudu předložena k řešení otázka, na jejímž posouzení rozhodnutí odvolacího soudu závisí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
22. Zpětvzetí žaloby se žalovaná v řízení před soudem prvního stupně (bod 14 odůvodnění usnesení soudu prvního stupně) bránila poukazem na to, že „zastavením řízení by nedošlo k rozhodnutí soudu ve vztahu k mezi žalobkyní a žalovanou sporným právům a povinnostem projednávaným v tomto soudním řízení a tyto právní vztahy by nebyly do budoucna mezi žalobkyní a žalovanou vypořádány a žalovaná by byla v nejistotě a vystavena riziku, že žalobkyně kdykoliv v budoucnu proti žalované opět dané soudní řízení zahájí.“
23. Závěrům soudu prvního stupně pak žalovaná v odvolání oponovala (bod 4 odůvodnění usnesení odvolacího soudu) poukazem na to, že „v případě zastavení řízení nedojde k definitivnímu vyjasnění sporných práv a povinností, a tedy hrozí, že budou předmětem dalšího sporu v budoucnu. Vzhledem k tomu, že její vlastnictví se odvíjí i od kupní smlouvy, kterou uzavřela její právní předchůdkyně se žalobkyní, má proto zájem na tom, aby tato převodní smlouva již nebyla nadále zpochybňována.“
24. Námitka nedostatečného odůvodnění napadeného rozhodnutí je pak tvrzenou procesní vadou, kterou se dovolací soud nemůže zabývat, nebylo-li dovolání shledání přípustným (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
25. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost tímto usnesením uložená, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 31. 3. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu