22 Cdo 4089/2019

22 Cdo 4089/2019-280

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce V. D., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Martinem Šípem, advokátem se sídlem v Táboře, Tyršova 521, proti žalovanému J. B., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Karlem Tománkem, advokátem se sídlem v Čerčanech, Sokolská 505, o určení vlastnictví k pozemkům, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 8 C 46/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. září 2019, č. j. 23 Co 307/2018-254, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 24. září 2019, č. j. 23 Co 307/2018-254, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Okresní soud v Benešově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 6. 2018, č. j. 8 C 46/2018-134, zamítl žalobu o určení, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemků parc. č. XY a XY, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště XY na LV č. XY pro obec a k. ú. XY (dále jen „předmětné pozemky“) – (výrok I), a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce neprokázal, že by byl vlastníkem předmětných pozemků.

K 1. 1. 1992, kdy „byl obnoven institut vydržení ve vztahu k pozemkům“, nemohl být žalobce v dobré víře, neboť nejpozději v roce 1990 byl v rámci zaměření pozemků informován o vlastnických vztazích k pozemkům, a nemohl tedy splnit podmínky pro vydržení. Ve vztahu k možnému vydržení podle obecného občanského zákoníku č. 946/1811 Sb. z. s. svá tvrzení o držbě v dobré víře nijak neprokázal. Z odevzdací listiny z roku 1920 ani dalších listin pak nevyplývá, že by se jeho právní předchůdci ujali držby rovněž předmětných sousedících pozemků.

Držbu předmětných pozemků po roce 1950 sice žalovaný nijak nerozporoval, avšak z předložených důkazů vyplynulo, že od roku 1950 do roku 1993 byly pozemky v držení socialistického sektoru a žalovaný (popř. jeho právní předchůdci) nemohl rozporovat držbu za situace, kdy neměl oprávnění pozemky užívat, neboť byly předány k užívání JZD. Poté, co byly předmětné pozemky předány zpět žalovanému, řešil situaci nejprve uzavřením nájemní smlouvy a následně požadavkem na vyklizení a předání pozemků. Proto soud prvního stupně uzavřel, že žalobce neprokázal splnění podmínek vydržení.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 11. 2018, č. j. 23 Co 307/2018-183, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 2. 2019, č. j. 23 Co 307/2018-219, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobce je vlastníkem předmětných pozemků (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II a III). Odvolací soud nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně a v posouzení otázky dobré víry dospěl k odlišnému závěru. Vydržení upravoval i tzv. občanský zákoník č. 141/1950 Sb., který stanovil pro nemovitosti desetiletou vydržecí lhůtu.

Podle novely občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., provedené zákonem č. 509/1991 Sb., byla s účinností od 1. 1. 1992 opětovně stanovena desetiletá vydržecí doba, do které bylo možné opětovně započíst i dobu držení nemovitosti právními předchůdci vydržitele. Předmětné pozemky byly nepochybně užívány právními předchůdci žalobce, tedy jeho prarodiči, a to nejméně od roku 1950, a poté žalobcem, nejméně do roku 1990. Odvolací soud měl za to, že se toto užívání dělo v dobré víře; předmětné pozemky byly vždy oploceny jako zahrada přiléhající k nemovitostem žalobce a jeho právních předchůdců.

Ze strany žalovaného a jeho právních předchůdců nebyly činěny či prokázány žádné kroky, kterými by byla dobrá víra zpochybněna. Předmětné pozemky byly zřejmě v období 50. let 20.

století dány k užívání JZD, které však tyto pozemky nikdy nevyužívalo a zřejmě si stejně jako žalovaný ani nebylo vědomo toho, kde se tyto pozemky v terénu nalézají. V žádných nabývacích titulech, ať již na straně žalobce nebo žalovaného, nejsou uváděny výměry pozemků a případný nepoměr toho, že pozemky žalobce mají výměru pouze okolo 400 m2 a vydržené předmětné pozemky okolo 800 m2; nemuselo to tedy být momentem zpochybňujícím dobrou víru žalobce a jeho právních předchůdců. Zohlednil rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 496/2004, kde byl vydržením získán pozemek větší než pozemky původně vlastněné žalobcem a jeho právními předchůdci.

Předmětné pozemky byly po celou řadu let připloceny k pozemkům právních předchůdců žalobce a při přechodu vlastnictví děděním, případně prodejem mezi osobami blízkými nikde nebyly uváděny výměry pozemků. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalobcem a zejména jeho právními předchůdci byla splněna desetiletá vydržecí doba (činila nejméně 40 let) a ničím nebyla zpochybněna ani jejich dobrá víra. K dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 4. 2019, č. j. 22 Cdo 1066/2019-229, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval třemi možnými variantami nabytí vlastnictví k předmětným pozemkům vydržením. Pokud by došlo k vydržení vlastnictví již právními předchůdci žalobce, pak by muselo již těmito právními předchůdci dojít k převodu vlastnictví k těmto pozemkům na žalobce, k čemuž však v daném případě nedošlo. Dovolací soud vyloučil variantu, že by žalobce vydržel předmětné pozemky do roku 1990 se započtením vydržecí doby právních předchůdců. Tuto variantu uvažovanou odvolacím soudem shledal zcela vyloučenou, protože pozemek nebyl až do 1.

1. 1992 způsobilým předmětem vydržení vlastnického práva jeho držitelem. Dále dovolací soud uvedl, že pokud odvolací soud uvažoval, že žalobce předmětné pozemky vydržel k 1. 1. 1992 či později, mohl si v tom případě žalobce započíst dobu, po kterou předmětné pozemky drželi jeho právní předchůdci, nevydrželi-li je sami. Držba však musela být až do okamžiku vydržení oprávněná. Odvolacímu soudu bylo uloženo, aby se při aplikaci této varianty zabýval i namítanými událostmi zpochybňujícími dobrou víru žalobce a jeho právních předchůdců, minimálně do roku 1992.

V dalším řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 24. 9. 2019, č. j. 23 Co 307/2018-254, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobce je vlastníkem předmětných pozemků (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II a III). Odvolací soud nejprve zkoumal, zda žalobce mohl ztratit dobrou víru. Z kopie dokladu vypracovaného katastrálním úřadem v XY z roku 1990 zjistil, že bylo provedeno šetření a vyznačen průběh hranic předmětných pozemků v k. ú. XY. Na tomto dokladu je podpis „D.“ v rubrice „souhlas uživatele – vlastníka s výsledkem šetření a s vyznačeným průběhem hranic pozemku“.

Jako ti, kteří by měli souhlas s vyznačeným průběhem hranic dát, byli v tomto dokladu označeni V. D. a R. D. (zemřelá dne 7. 8. 1989).

U sporných pozemků je uvedeno LV XY, což je číslo listu vlastnictví, kde byly zapsány pozemky právních předchůdců žalovaného. Podle názoru odvolacího soudu bylo možné uvěřit tvrzení žalobce, že na základě takto vyznačeného průběhu hranic nemohl ztratit dobrou víru o oprávněné držbě předmětných pozemků. Žalobce již v žalobě tvrdil, že teprve na jaře roku 1993, kdy bylo zjištěno, že užívá pozemky, které nejsou v katastru nemovitostí zapsány jako pozemky v jeho vlastnictví, chtěli celou věc vyřešit a z té doby pochází i potvrzení pana F.

B. o tom, že pozemky jsou majetkem F. a R. D.. Žalobce se stal vlastníkem sporných pozemků a přilehlých nemovitostí na základě rozhodnutí státního notářství v Benešově ze dne 13. 4. 1990, č. j. D 436/90-13. Nemovitosti nabyl děděním po R. D. narozené XY, zemřelé dne 10. 7. 1989. Bylo možné uvěřit tvrzení žalobce, že teprve v roce 1993, kdy nabyl účinnosti zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem a zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí ČR, se vlastníci nemovitostí začali více zajímat o stav zápisů v katastru nemovitostí.

Předchozí zákon o evidenci nemovitostí (zákon č. 22/1964 Sb.) neobsahoval intabulační princip a měl evidovat především údaje o nemovitostech nutné pro plánování a řízení hospodářství. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalobci se podařilo prokázat, že ke dni 1. 1. 1992 splňoval podmínky pro vydržení pozemku, a mohl si tak započíst dobu, po kterou předmětné pozemky drželi jeho právní předchůdci F. D. a R. D. Ti sporné pozemky užívali po celou dobu svého vlastnictví a rozhodně pak ke dni 1. 1.

1982, od kdy odvolací soud počítá desetiletou vydržecí dobu podle ustanovení § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. Odvolací soud odkázal na část svého předchozího rozhodnutí, kde se zabýval otázkou držby a dobré víry v oprávněnou držbu sporných pozemků, jak o tom vypovídali svědci M. Š., K. N. a Z. P. Bez významu není ani „potvrzení“ F. B., narozeného XY, ze dne 13. 5. 1993, že jako „bývalý majitel domu č. XY“ potvrzuje, že zahrada, která je u domu č. p. XY „je majetkem D.“. Odvolací soud má za prokázané, že žalobce a jeho právní předchůdci, jejichž oprávněnou držbu od roku 1.

1. 1982 je třeba započíst k vydržecí době žalobce, sporné pozemky užívali v dobré víře. Ani žalovaný, kromě námitky, že se žalobce se skutečným stavem seznámil v roce 1990 při vyznačování průběhu hranic, neuvádí jiný konkrétní údaj či datum, kdy se měl žalobce seznámit s tím, že jeho držba není oprávněná.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive právní otázku posoudil v rozporu s předchozím rozhodnutím dovolacího soudu v této věci (č. j. 22 Cdo 1066/2019-229).

Odůvodnění odvolacího soudu je vloženo pouze do bodů 6 a 7 rozhodnutí, což jej činí nepřezkoumatelným. Vytýká soudu, že se dostatečně nezabýval posouzením dobré víry žalobce. Neprováděl nové důkazy a bez bližšího vysvětlení konstatoval, že lze uvěřit tvrzení žalobce, že při vyznačování průběhu hranic neztratil dobrou víru o oprávněné držbě pozemku. Odvolací soud tedy zápisu o výsledku šetření a průběhu hranic z roku 1990 přisoudil zcela jiný význam, než soud prvního stupně a dovolací soud. Navíc si žalobce v roce 2001 nechal předmětné pozemky od rodičů žalovaného pronajmout.

I kdyby soud přisvědčil závěru o vydržení předmětných pozemků žalobcem, od roku 2001 musela začít běžet nová vydržecí doba (tentokrát ve prospěch žalovaného a jeho rodiny) a nejpozději v roce 2011 muselo dojít k vydržení ze strany žalovaného. V tomto období totiž žalobce vlastnické právo žalovaného nijak nerozporoval. Spor začal vést až v roce 2017, kdy vypověděl nájemní smlouvu a podal žalobu na vyklizení pozemku. S tímto argumentem se žádný soud nevypořádal, byť jej žalovaný uváděl v průběhu celého řízení.

Dodává, že daně z předmětných nemovitostí hradil vždy žalovaný a jeho předchůdci. Úvaha odvolacího soudu je založena na nepodložených domněnkách. Odvolací soud dále přihlédl k prohlášení F. B., že pozemky jsou majetkem F. a R. D. Toto potvrzení však pouze obecně hovoří o zahradě domu č. p. XY, aniž by bylo zřejmé, o jakou zahradu jde. F. a R. D. navíc v době učinění prohlášení již nežili a písemnost není úředně potvrzena. K otázce dobré víry žalovaného a jeho právních předchůdců odkazuje na výpovědi svědků.

Odvolací soud nepřihlédl ani k tomu, že pozemky historicky vlastněné žalobcem mají výměru asi 400 m2 a sporné pozemky okolo 800 m2. Toho si musel být žalobce dobře vědom i při projednávání dědictví na přelomu let 1989 a 1990. Jako vlastníci pozemku byli vždy vedeni B. a rodina D. si toho byla dobře vědoma, navíc od roku 1950 byly předmětné pozemky zabrané JZD, takže právní předchůdci žalovaného ani nemohli rozporovat toto užívání. Navrhuje, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobu zamítne a rozhodne ve prospěch strany žalované o nákladech řízení.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po tomto datu (srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.). Podle § 237 o. s. ř.

není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o.

s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Žalovaný v dovolání vymezil otázku oprávněnosti držby žalobce a jeho právních předchůdců.

Dovolání je přípustné a zároveň i důvodné, neboť se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Protože k tvrzenému nabytí vlastnického práva vydržením mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. („obč. zák.“) – viz § 3028 odst. 1 a 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. Podle obč. zák. je držitelem ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§ 129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§ 130 odst. 1 věta první obč. zák.).

Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 obč. zák.). Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je dobrá víra držitele takový stav, kdy se držitel domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka.

Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří [k tomu srovnej rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněný pod č. C 1 176 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)]. Držitel není „vzhledem ke všem okolnostem“ v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv; to se týká i právních předchůdců [usnesení Ústavního soudu ze dne 3.

6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 5, str. 152)]. Dobrá víra držitele „se zřetelem ke všem okolnostem“ se pak musí vztahovat k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 1997, č. 11, str.

587)]. Dobrá víra musí být dána i po celou vydržecí dobu. Dobrá víra zaniká ve chvíli, kdy se držitel od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 145/2003 (uveřejněný pod č. C 1966 v Souboru), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10.

2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006 (uveřejněný pod č. C 5472 v Souboru)]. Není přitom rozhodné, zda vlastník, případně jiná osoba informující držitele o skutečném vlastnictví svá tvrzení doloží. Postačí, že jeho ingerence je způsobilá vyvolat u držitele pochybnosti o oprávněnosti držby [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1659/2005 (uveřejněný pod č. C 4243 v Souboru)]. K těmto závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v rozsudku ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3264/2015 (uveřejněném pod č. C 15 046 v Souboru).

Dovolací soud považuje závěr odvolacího soudu o tom, že protokol o šetření a vyznačení průběhu hranic v k. ú. XY z roku 1990 a související události nemohly zpochybnit dobrou víru žalobce z hlediska běžné opatrnosti, za zjevně nepřiměřené. Je nutné přihlédnut k tomu, že v roce 1990 proběhlo jednak vyměřování hranic pozemků v k. ú. XY a jednak vypořádání dědictví po R. D. Z protokolu o šetření a vyznačení hranic pozemků bylo možné vyrozumět, že u jména žalobce a R. D. jsou mimo zděděné pozemky vyznačeny také předmětné držené pozemky.

Oproti tomu z rozhodnutí státního notářství ze dne 13. 4. 1990 se žalobce mohl dozvědět, že zdědil pozemky parc. č. st. a parc. XY; byť toto rozhodnutí výměru děděných parcel neobsahovalo, protokol o šetření a vyznačení hranic pozemků výměru uvedených parcel obsahoval (parcela č. st. XY – 219 m2 a parcela č. XY – 162 m2). Již tato nesrovnalost – bez ohledu na to, zda nejprve bylo vydáno rozhodnutí státního notářství či podepsán protokol o šetření a vyznačení hranic – je z hlediska běžné opatrnosti s to vyvolat pochybnosti o tom, zda jsou předmětné pozemky skutečně ve vlastnictví žalobce, když ze závěrů odvolacího soudu doposud nevyplynulo, že by zde mohly být jiné důvody, na základě nichž by mohl mít žalobce za to, že předmětné pozemky nabyl.

Hodnotí-li dovolací soud toliko tyto dva dokumenty, dospívá k závěru, že z objektivního hlediska může tato nesrovnalost v označovaných parcelách vyvolat důvodné pochybnosti narušující dobrou víru ohledně vlastnictví předmětných pozemků. Ani dlouholetá držba předmětných pozemků právními předchůdci žalobce, kterou odvolací soud vzal při hodnocení dobré víry držitelů do úvahy, nemůže za doposud zjištěného skutkového stavu toto narušení dobré víry žalobce v podobě seznámení se s těmito dvěma listinami překlenout.

Protokol o šetření a vyznačení hranic pozemků obsahuje podpis žalobce deklarující souhlas s vyznačením hranic pozemků a tento protokol obsahuje výměru jednotlivých pozemků, které žalobce zdědil po své matce i pozemků, které jsou předmětem tohoto řízení. Ve vztahu k nim pak dovolací soud zdůrazňuje, že nebyly předmětem dědického řízení a ani být nemohly. Po seznámení se žalobce s protokolem o šetření a vyznačení hranice je zřejmé, že povahu nezastavěného pozemku – zahrady, měla pouze parcela č. XY s uvedenou výměrou 162 m?, neboť druhý z pozemků, který byl předmětem dědického řízení, byl zastavěn stavbou rodinného domu.

Po seznámení se žalobce s obsahem tohoto protokolu pak zbývá – z hlediska dobré víry – posoudit, zda mohl být i nadále v dobré víře o tom, že pozemek parc. č. XY o výměře 162 m? je v reálném prostředí dán jeho oplocením zahrnujícím i pozemky parc. č. XY a XY, u nichž byla uvedena výměra pozemku parc. č. XY celkem 504 m2, resp. u pozemku parc. č. XY celkem 252 m2, tj. dohromady 756 m2. Jinak řečeno, po seznámení se žalobce s uvedeným protokolem o šetření a vyznačení hranic pozemků musela být žalobci známa existence předmětných pozemků parc.

č. XY a XY, které nebyly předmětem dědického řízení po jeho matce a ve vztahu k nimž nemohl být v dobré víře, že je případně nabyl v rámci dědictví. Jeho dobrá víra se pak mohla vztahovat pouze k omylu o tom, jaký rozsah má pozemek parc. č. XY, který v rámci dědického řízení nabyl a který v rozhodnutí o dědictví uvedenou výměru neměl. V tomto rozhodném ohledu pak má dovolací soud za to, že obsah protokolu o šetření a vyznačení hranic pozemků zakládá objektivní zpochybnění dobré víry. V této souvislosti odhlíží dovolací soud od toho, zda byl žalobce seznámen se skutečným průběhem hranic pozemků parc.

č. XY, neboť pro takový závěr skutkové podklady chybí, byť uvedený protokol obsahuje formulaci o seznámení uživatele/ vlastníka „s výsledkem šetření a s vyznačeným průběhem hranic pozemku“. Nejvyšší soud se v minulosti opakovaně zabýval otázkou, jak velkého pozemku (části pozemku) se může držitel chopit, aby jeho omyl ohledně rozporu mezi tím, co skutečně nabyl, a čeho se chopil, byl omluvitelný a jeho držba byla oprávněná. Obecné východisko obsahuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2001, sp. zn. 22 Cdo 386/2000 (publikovaný pod č. C 836 v Souboru): „Pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části sousední parcely, kterou nenabyl, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části.

Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku.“ Toto rozhodnutí označuje jako jedno (nikoliv jako jediné) z kritérií poměr koupeného a skutečně drženého pozemku. Je otázkou, jaké překročení výměry je třeba při zachování obvyklé opatrnosti poznat. Podle názoru dovolacího soudu záleží i na tvaru pozemků a jejich umístění v terénu. Význam hraje i společné oplocení pozemků, rozsah užívání právním předchůdcem apod. Jestliže si ani vlastník sousedního (drženého) pozemku neuvědomil, že nabyvatel (či jeho předchůdci) drží i část jeho pozemku, bude to nasvědčovat objektivní omluvitelnosti omylu.

Judikatura Nejvyššího soudu toleruje podle okolností případu i překročení ve výši až do 50 % výměry nabytého pozemku, výjimečně i více. Půjde vždy o posouzení konkrétní věci a důraz je třeba klást na pečlivé zvážení všech okolností a jejich uvedení v odůvodnění rozsudku [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 954/2005 (publikovaný pod č. C 4263 v Souboru)].

Z judikatury Nejvyššího soudu však také vyplývá, že „při posuzování poměru nabyté a skutečně držené plochy pozemků je třeba vycházet nikoli z parcelní výměry nabytého pozemku, ale z celkové výměry pozemku, který tvoří přirozený funkční celek, byť neodpovídá geometrickému či parcelnímu ztvárnění podle příslušného katastrálního operátu“ [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2004/2004 (publikovaný pod č. C 2967 v Souboru)]. Žalovaný v dovolání odvolacímu soudu rovněž důvodně vytýká, že vůbec nepřihlédl k judikatornímu kritériu posuzování dobré víry držitele pozemku vztahující se k poměru velikosti nabývaného (vlastněného) pozemku k velikosti pozemku drženého.

Z tohoto hlediska odvolací soud nenaplnil závazný právní názor vyjádřený v předchozím kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1066/2019, podle nějž se měl vypořádat s okolnostmi, které by mohly vyloučit dobrou víru žalobce či jeho právních předchůdců. Podle údajů z katastru nemovitostí mají držené předmětné pozemky výměru 789 m2, podle protokolu o šetření a vymezení hranic pozemků výměru 756 m2. Pozemky vlastněné žalobcem (parc. č. st. XY a parc. č. XY) pak 397 m2 podle katastru nemovitostí a 381 m2 podle protokolu.

Při nejpříznivějším náhledu pro žalobce tak držené pozemky představují cca 200% výměru pozemků vlastněných, přičemž podle názoru dovolacího soudu ani z tohoto poměru není možné vyjít. Při výpočtu relevantního poměru by totiž bylo potřeba vyjít pouze z nezastavěné výměry pozemků ve vlastnictví žalobce (zahrady), tj. pouze z výměry plochy zaměnitelné za pozemky držené, čímž by se výsledné procento ještě zvýšilo. Z uvedeného je zcela patrné, že judikaturou přípustný rozdíl výměr vlastněného a drženého pozemku byl několikanásobně překročen, pročež ani z tohoto hlediska nelze souhlasit se závěrem odvolacího soudu o dobré víře žalobce.

I kdyby bylo možné uvažovat, že se s tímto kritériem odvolací soud vypořádal ve svém předchozím rozhodnutí – jakože nelze, neboť toto rozhodnutí bylo dovolacím soudem zrušeno s účinky ex tunc a závěr tam vyjádřený nebyl do nového rozhodnutí odvolacího soudu převzat – ani tam vyjádřená úvaha nemůže s ohledem na konkrétní okolnosti tohoto případu obstát. Ani skutečnost, že v nabývacích titulech nebyly uvedeny výměry pozemků, by nemohla být vzhledem k výše uvedenému (výměra držených předmětných pozemků mnohonásobně přesahuje výměru vlastněného pozemku a možnost porovnat označení parcelních čísel pozemků nabývaných žalobcem v rámci dědického řízení s parcelními čísly uvedenými v protokolu o vyměření hranic pozemků z roku 1990) při individuálním posouzení této věci rozhodující.

Bez ohledu na výše uvedené by však závěry odvolacího soudu nemohly obstát ještě z jiného důvodu. Odvolací soud své rozhodnutí založil mimo jiné na tom, že žalobce si do vydržecí doby mohl započíst i dobu držby jeho právních předchůdců, kteří „sporné pozemky užívali po celou dobu svého vlastnictví a rozhodně pak ke dni 1. 1. 1982, od kdy odvolací soud počítá desetiletou vydržecí dobu“.

Pomine-li dovolací soud, že rozhodnutí odvolacího soudu neobsahuje uvedení přesného okamžiku, kdy se právní předchůdci žalobce měli chopit držby předmětných pozemků, v rozsudku odvolacího soudu zcela absentuje úvaha a vysvětlení, na základě čeho se právní předchůdci žalobce měli chopit držby pozemků a z čeho mohli usuzovat na svou dobrou víru. Jinak řečeno, rozhodnutí odvolacího soudu neobsahuje jakékoliv vysvětlení toho, co mělo být pro právní předchůdce žalobce putativním titulem, od kterého odvíjeli svou dobrou víru ve vztahu k pozemkům parc.

č. XY a XY, tj. jejich přesvědčení, že jim patří i tyto pozemky. S ohledem na výše uvedené pak muselo jít o uvedení skutečností, z nichž i právní předchůdci žalobce mohli usuzovat, že pozemek parc. č. XY je ve skutečnosti vymezen v rozsahu zahrnujícím i pozemky parc. č. XY a XY. Protože odvolací soud zahrnul do vydržecí doby i dobu držby právních předchůdců žalobce, neboť je zřejmé, že ke dni 1. 1. 1992 nemohl žalobce sám naplnit desetiletou vydržecí dobu, když se měl chopit držby v roce 1990 na základě výsledků dědického řízení, je zjevné, že bez úvahy o putativním titulu právních předchůdců žalobce, který by mohl zakládat dobrou víru o oprávněnosti jejich držby, nemůže úvaha odvolacího soudu o splnění podmínek vydržení obstát, i kdyby byl správný závěr odvolacího soudu, že v roce 1990 na základě protokolu o šetření a vyznačení hranic pozemků žalobce dobrou víru nepozbyl.

Pro úplnost pak dovolací soud dodává, že z rozhodnutí odvolacího soudu není patrná časová souslednost potud, zda protokol o šetření a vyznačení hranic pozemků předchází rozhodnutí o dědictví, nebo naopak následuje po rozhodnutí o dědictví. Pro závěry ohledně dobré víry žalobce to však v daném případě význam nemá, i kdyby dovolací soud uvažoval o obou variantách. Jestliže by nejprve proběhlo dědické řízení, kde na základě rozhodnutí v něm vydaného by se žalobce chopil držby předmětných pozemků, pak seznámení se s obsahem protokolu o šetření a vyznačení hranic pozemků by znamenalo následné pozbytí dobré víry, pokud by žalobce do té doby v dobré víře byl.

Pokud by se nejprve žalobce seznámil s obsahem protokolu o šetření a vyznačení hranic pozemků, pak ani následně na základě rozhodnutí o dědictví by nemohl v dobré víře být právě pro znalost obsahu dědického rozhodnutí i protokolu o šetření a vyznačení hranic pozemků. Na odvolacím soudu tedy v následujícím řízení je, aby znovu přezkoumal, zda žalobce a jeho právní předchůdci mohli být v dobré víře ohledně držby předmětných pozemků; odvolací soud přitom přihlédne k závěrům vyjádřeným dovolacím soudem v tomto kasačním rozhodnutí.

Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 3. 2020

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu