USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) V. J. a b) Š. J., zastoupených JUDr. Ladislavem Labanczem, advokátem se sídlem v Praze 5, Ostrovského 253/3, proti žalovanému I. Ch., zastoupenému JUDr. Reginou Soukupovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Konviktská 12, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 17 C 228/2023, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2024, č. j. 15 Co 275/2024-227, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2024, č. j. 15 Co 275/2024-227, se zamítá. III. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně 7 345 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Reginy Soukupové.
1. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 5. 2024, č. j. 17 C 228/2023-194, určil, že zůstavitelka I. Ch., je výlučným vlastníkem jednotky č. XY nacházející se na pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY v katastrálním území XY, obci XY (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 11. 2024, č. j. 15 Co 275/2024-227, k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na určení, že I. Ch., je výlučným vlastníkem jednotky č. XY nacházející se na pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY v katastrálním území XY, obci XY (dále jen „bytová jednotka“) zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
3. Odvolací soud vycházel při svém rozhodnutí ze zjištění, že zůstavitelka (matka žalobců) se v roce 1984 stala výlučnou uživatelkou bytu ve vlastnictví bytového družstva, po uzavření manželství s žalovaným 25. 11. 1986 se žalovaný stal společným nájemcem bytu, nikoli však nabyvatelem družstevního podílu. V lednu 2001 uzavřeli zůstavitelka a žalovaný formou notářského zápisu smlouvu o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů (dále jen „SJM“), kterou si sjednali, že dnem následujícím po uzavření této smlouvy nemovité věci nabyté některým z nich, budou v jejich výlučném vlastnictví, současně byly touto smlouvou z „bezpodílového vlastnictví manželů“ do výlučného vlastnictví žalovaného převedeny dvě bytové jednotky v ulici XY v XY a polovina rodinného domu s pozemky v katastrálním území XY, sporná bytová jednotka předmětem vypořádání nebyla. Bytovou jednotku vlastnilo postupně několik bytových družstev, naposledy Bytové družstvo XY, ve kterém byl žalovaný od června 1996 do listopadu 2008 předsedou a do něhož podala zůstavitelka po jeho vyčlenění z předchozího bytového družstva přihlášku. Bytová jednotka byla smlouvou o převodu vlastnictví bytové jednotky z 8. 9. 2016 převedena z Bytového družstva XY do společného jmění zůstavitelky a žalovaného, členkou bytového družstva byla v době převodu pouze zůstavitelka.
4. Odvolací soud nepovažoval za správný názor soudu prvního stupně, že pokud byla výlučným členem družstva zůstavitelka, nemohla být bytová jednotka z družstva převedena do SJM zůstavitelky a žalovaného, a že takovému převodu bránila i dohoda o zúžení zákonného rozsahu jejich SJM, neboť uzavřením dohody o nabytí družstevního podílu do SJM by zůstavitelka modifikovala sjednaný režim zúženého SJM, přestože k formálně odpovídající dohodě o změně smluveného režimu nedošlo. Odkázal na rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 51/2010, které řeší otázku možnosti převodu bytové jednotky do SJM v případě, že členem družstva je jen jeden z manželů, a na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1658/98, 22 Cdo 1659/2000, 22 Cdo 785/2001, 22 Cdo 680/2009, 22 Cdo 1461/2006 a 22 Cdo 410/2008.
Ke smlouvě o zúžení SJM uvedl, že ta se vztahuje na majetek, který „primárně některých z nich nabyde do výlučného vlastnictví, nikoli na majetek, ohledně něhož (jeho právního režimu) projeví shodnou vůli“. Dodal, že z obsahu spisu nevyplývá žádná skutečnost, která by byla schopna zpochybnit způsobilost účastníků v okamžiku uzavření smlouvy o převodu bytové jednotky takto svobodně vůli projevit.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále i „dovolatelé“) včasné dovolání, v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“).
6. Dovolání považují za přípustné „podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.“, neboť rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.
7. Odvolacímu soudu vytýkají, že při posouzení otázky platnosti smlouvy o bezúplatném převodu bytové jednotky z vlastnictví družstva vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 51/2010, které není v dané věci přiléhavé, neboť důvodem tvrzené neplatnosti nebylo pouze to, že členem družstva byla jen zůstavitelka, ale také uzavření smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu SJM. Závěr, že smlouva o zúžení pamatuje na majetek, který primárně některý z manželů nabyde do výlučného vlastnictví, nikoli na majetek, ohledně něhož projeví shodnou vůle, považují za nesprávný (odkazují na § 143a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník). Zůstavitelka měla ve svém výlučném vlastnictví družstevní podíl vztahující se k družstevnímu bytu, rozšířit SJM na vlastnictví této bytové jednotky bylo možné jen formou notářského zápisu, nikoli shodným projevem vůle účastníků. Za vadné a nesprávné, v rozporu s lékařskou zprávou z 30. 5. 2022 založenou ve spisu, označili skutkové zjištění odvolacího soudu o absenci skutečností, které by mohly zpochybnit způsobilost účastníků v okamžiku uzavření smlouvy o převodu bytové jednotky. Dodali, že nelze pominout ani morální povahu věci, tedy že žalovanému zůstalo z majetku nabytého v manželství a následně dle zúžení SJM vše, kdežto zůstavitelce ničeho, žalovaný majetek pak daroval svým dětem nebo prodal.
8. Navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a do doby rozhodnutí o dovolání aby odložil vykonatelnost napadeného rozsudku.
9. Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání postrádá základní náležitosti, při vymezení příslušnosti dovolatelé odkazují na neexistující ustanovení občanského soudního řádu. Judikaturu použitou odvolacím soudem považuje za přiléhavou, zpochybnění způsobilosti zůstavitelky označuje za argumentační novotu. Neshledává ani důvody pro odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
10. Dovolání trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení.
11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
13. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení
14. Z judikatury Ústavního soudu se podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
15. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23, zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn.
16. V projednávané věci dovolatelé neuvádějí, v čem spatřují splnění (v současnosti přípustných) předpokladů přípustnosti dovolání, tedy který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn. Ačkoli jsou zastoupeni advokátem, dovozují přípustnost dovolání ze znění zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, účinného do 31. 12. 2012, které by se v souladu s čl. II bodu 7 části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, mohlo uplatnit pouze pro řízení o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému před 1. 1. 2013. Neformulují ani žádnou zobecnitelnou otázku hmotného nebo procesního práva, kterou by se měl dovolací soud zabývat, natož aby ji spojili s konkrétním předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.
17. Je třeba dodat, že odvolací soud se zabýval oběma namítanými důvody neplatnosti smlouvy o převodu bytové jednotky do SJM zůstavitelky a žalovaného, tedy i tvrzeným rozporem takového převodu se smlouvou o zúžení zákonného rozsahu SJM (bod 30 odůvodnění). Nevycházel přitom z toho, že shodný projev vůle ve smlouvě o převodu bytové jednotky do SJM je dostatečný pro odchýlení se od smluveného manželského majetkového režimu, jak se dovolatelé domnívají, ale z toho, že smluvený režim SJM se nedotýkal nabytí majetku oběma manžely společně, ale jen nabytí nemovitých věcí některým z nich.
18. Dovolání postrádá řádné vymezení toho, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.). Vady dovolání nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny, jde o vady, které brání věcnému přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu a meritornímu rozhodnutí o podaném mimořádném opravném prostředku. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
19. Vzhledem k tomu, že dovolání bylo odmítnuto, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh žalobců na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na nalus.usoud.cz)].
20. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nebude-li povinnost stanovená tímto rozhodnutím plněna dobrovolně, lze se domáhat jejího splnění návrhem na soudní výkon rozhodnutí anebo u soudního exekutora návrhem na exekuci.
V Brně dne 25. 3. 2025
Mgr. David Havlík předseda senátu