22 Cdo 6058/2017-329
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobce I. P., zastoupeného Mgr. Bc. Vítězslavem Jírou, advokátem se
sídlem v Brně, Rooseveltova 564/6, proti žalované G. K., zastoupené JUDr. Jiřím
Šabatou, advokátem se sídlem v Blansku, Čelakovského 1859/6, o zaplacení 1 300
000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 110 C
52/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15.
prosince 2016, č. j. 14 Co 69/2016-216, ve znění opravného usnesení ze dne 6.
února 2017, č. j. 14 Co 69/2016-232, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. prosince 2016, č. j. 14 Co
69/2016-216, ve znění opravného usnesení ze dne 6. února 2017, č. j. 14 Co
69/2016-232, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Břeclavi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 4.
2015, č. j. 110 C 52/2012-138, zamítl žalobu o zaplacení 1 300 000 Kč s
příslušenstvím (výrok I.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na
náhradě nákladů řízení 63 951 Kč (výrok II.). Soud prvního stupně uzavřel, že
účastníci, tehdejší manželé, prohlásili, že jejich společné jmění manželů (dále
také „SJM“) tvoří mimo jiné bytová jednotka č. 2524/10, nacházející se v budově
č. p., postavené na pozemku parc. č., včetně spoluvlastnického podílu id. na
společných částech domu č. p., vše zapsané na LV č. a č. u Katastrálního úřadu
pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště B., pro katastrální území Ž.,
obec B. (dále jen „bytová jednotka“). Účastníci v notářském zápisu, N, sepsaném
dne 13. 3. 2007, prohlásili, že zužují rozsah svého SJM tak, že výlučným
vlastníkem bytové jednotky bude žalovaná a že za vypořádání zúženého SJM
nežádají vzájemné vyrovnání v penězích. Dne 24. 1. 2007 účastníci uzavřeli
smlouvu o vypořádání majetkových vztahů, práv a povinností společného bydlení a
vyživovací povinnosti po rozvodu. Žalobce se v ní vzdal práva k bytové jednotce
ve prospěch žalované bez dalšího finančního vyrovnání. Soud prvního stupně
uzavřel, že ačkoliv nedošlo ke změně zápisu vlastnického práva v katastru
nemovitostí, žalobce není oprávněn domáhat se zaplacení ? kupní ceny z prodeje
bytové jednotky. Notářský zápis i smlouva ze dne 24. 1. 2007 stvrzují záměr
účastníků, aby bytová jednotka byla ve výlučném vlastnictví žalované s tím, že
se žalobce vzdává svého práva k bytové jednotce a nežádá finanční vyrovnání.
Nárok žalobce shledal jako rozporný s dobrými mravy, neboť žalobce uzavřel s
žalovanou smlouvy, kterými chtěl převést bytovou jednotku do jejího výlučného
vlastnictví, a dovolává se zápisu v katastru nemovitostí, ačkoliv musel vědět,
že neodpovídá skutečnosti.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze
dne 15. 12. 2016, č. j. 14 Co 69/2016-216, rozsudek soudu prvního stupně a) ve
výroku I. potvrdil a b) výrok II. o náhradě nákladů řízení změnil tak, že
uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 63 846 Kč
(výrok I.), dále žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů
odvolacího řízení částku 41 400 Kč (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se
závěry soudu prvního stupně, že z vůle žalobce projevené při uzavírání smlouvy
o zúžení zákonného rozsahu SJM ze dne 13. 3. 2007 i při uzavření dvou
předchozích smluv ze dne 24. 1. 2007 a 1. 3. 2007, jejichž předmětem mělo být
vypořádání celého SJM účastníků po dobu před rozvodem i po rozvodu, je namístě
závěr o rozporu nároku žalobce s dobrými mravy, a to s přihlédnutím k
okolnostem nabytí a užívání bytové jednotky účastníky. Závěr o rozporu s
dobrými mravy však závisí také na zjištění skutečností, zda po zániku SJM došlo
k vypořádání dalších věcí jej tvořících, které byly předmětem smluv, a z jakého
důvodu nedošlo ke vkladu smlouvy o zúžení SJM do katastru nemovitostí. Odvolací
soud zjistil, že po zániku SJM nedošlo k žádnému vypořádání těchto věcí, neboť
oba respektovali jejich faktické rozdělení podle uzavřených smluv, a že důvodem
neúspěchu návrhu na vklad v roce 2007 byla skutečnost, že žalobce jako
spolunavrhovatel nebyl oprávněn s tímto majetkem disponovat v důsledku
exekučního příkazu. Zpětvzetí návrhu na vklad nebylo projevem změny původní
vůle účastníků, ale důsledkem skutečnosti, že vklad nebylo možné povolit z
důvodu, který byl jednoznačně na straně žalobce. Z hlediska dobrých mravů je
podle odvolacího soudu zcela nepřijatelné, aby žalobce uplatňoval své právo na
výtěžek z takto převedené bytové jednotky ve spoluvlastnictví.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Zaprvé namítá, že
závěr odvolacího soudu, že smlouva ze dne 13. 3. 2007 sepsaná ve formě
notářského zápisu je účinná pouze vkladem do katastru a do té doby měla účinky
jen ve vztahu mezi účastníky (tedy závazek žalobce vzdát se svého práva bez
finanční náhrady a závazek žalobkyně přijmout do svého výlučného vlastnictví
majetek), je v rozporu s § 149a odst. 1 občanského zákoníku. Zadruhé odvolací
soud nerespektoval výklad právního pojmu „dobré mravy“, když nevzal v úvahu jak
hlediska tohoto konkrétního případu, tak věc neposuzoval ve vzájemných
konkrétních jednáních účastníků v právním vztahu a jednoznačně posuzoval toliko
jednání žalobce a stranil nedůvodně žalované. Konkrétně nijak nezohlednil její
jednání, kdy společně se žalobcem prodali bytovou jednotku; napadené rozhodnutí
je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 664/2002 a Ústavního
soudu sp. zn. III. ÚS 645/05 a sp. zn. II. ÚS 249/1997. Zatřetí odvolací soud
přihlédl k § 3 odst. 1 občanského zákoníku i přes to, že toto ustanovení je
jedním z obecných ustanovení, kdy dobré mravy jsou měřítkem konkrétních
situací; mají převážně interpretační funkci, a to i když se toto ustanovení
nepoužije, protože přímá aplikace příslušného ustanovení vede k témuž výsledku,
k němuž má vést použití uvedeného ustanovení občanského zákoníku. Jinými slovy,
žalobce měl podle práva nárok na zaplacení poloviny kupní ceny za společný
prodej bytové jednotky a jen pro pochybnou a nedůvodnou aplikaci zmíněného
ustanovení (z důvodu, že se třikrát vzdal práva k bytové jednotce, i když
neúčinně, přitom tento závazek, který ani nebyl účinný, zanikl v důsledku
uzavření kupní smlouvy) mu soud tento nárok nepřiznal, byť sám konstatoval, že
závazky z předchozích smluv uzavřených mezi účastníky zanikly; napadené
rozhodnutí je tedy v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo
1659/2000. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek ve spojení s opravným
usnesením zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření shrnuje skutkový děj a zdůrazňuje, že za žalobce uhradila
dluhy i přes jeho vyjádření, že nepožaduje finanční vyrovnání. Žalobce nejenže
neposkytl žalované potřebnou součinnost za účelem změny vlastnictví v katastru
nemovitostí, ale neustále požadoval vyplacení dalších peněžitých částek jako
podmínku poskytnutí součinnosti za účelem vyznačení změny. Po obdržení
peněžních prostředků žalobce své sliby nesplnil a součinnost neposkytl. Notář
Mgr. Brázda po sepsání notářského zápisu ze dne 13. 3. 2007 nezajistil
vyznačení změny v katastru nemovitostí a neopravil nepřesnosti podle požadavků
příslušného katastrálního úřadu. Žalovaná následně zjistila, že je na žalobce
vedena exekuce a že v katastru nemovitostí byla vyznačena plomba.
Vklad
vlastnického práva k bytové jednotce nebylo možno provést, proto požádala
žalobce o vystavení plné moci, aby mohla bytovou jednotku, která byla podle
smlouvy o vypořádání majetkových vztahů v jejím výlučném vlastnictví, prodat. Před prodejem bytové jednotky provedla žalovaná její celkovou rekonstrukci a
navýšila tím její celkovou hodnotu. Žalobce a žalovaná ve smlouvě o vypořádání
majetkových vztahů prohlásili, že ke dni podpisu této smlouvy jsou vzájemně
finančně vypořádáni a nemají vůči sobě dalších finančních nároků. I když
nedošlo ke změně zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí, žalobce není
oprávněn domáhat se zaplacení ? kupní ceny z prodeje bytové jednotky, když
došlo jednak ke zúžení SJM a bytová jednotka se měla stát výlučným vlastnictvím
žalované a žalobce to stvrdil svým podpisem a nežádal dalšího vyrovnání v
penězích. Nárok je rozporný s dobrými mravy, neboť žalobce uzavřel nejprve řadu
smluv, jimiž měl v úmyslu převést bytovou jednotku do výlučného vlastnictví
žalované, nechal si od ní zaplatit své dluhy a zhodnotit bytovou jednotku
celkovou rekonstrukcí. Práva dovolávat se zápisu ve veřejném rejstříku mají
pouze třetí osoby, nikoliv žalobce. Soudům obou stupňů nelze ve vztahu k
zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů vytknout žádné pochybení. Vypořádaly se s rozhodnými skutečnostmi a správně uzavřely, že je na místě
aplikace institutu dobrých mravů podle § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“),
neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno před 1. 1. 2014 a rozhodnutí
odvolacího soudu bylo vydáno do 29. 9. 2017 (srovnej článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.). Podle § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen
„o. z.“), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho
účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i
právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik,
jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Podle § 3028 odst. 3 o. z. není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní
poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a
povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To
nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto
zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti. Podle § 3030 o. z. i na práva a povinnosti, která se posuzují podle dosavadních
právních předpisů, se použijí ustanovení části první hlavy I. Při posuzování práv a povinností vzniklých z uzavřených smluv a domněnky
vypořádání společného jmění manželů postupoval dovolací soud podle ustanovení
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč.
zák.“) – [k tomu
srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014
(uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Ve vztahu k otázce vypořádání spoluvlastnictví postupoval dovolací soud
podle příslušných ustanovení o. z. – [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.). Z žalobcem předložených námitek je rozhodná pro posouzení věci třetí námitka,
podle níž žalobce měl podle zákonných ustanovení občanského zákoníku nárok na
zaplacení poloviny kupní ceny za společný prodej bytové jednotky a odvolací
soud aplikoval § 3 obč. zák. nedůvodně. Dovolání je v této otázce přípustné a zároveň důvodné, neboť odvolací soud se
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu platí, že § 3 odst. 1 obč. zák. o
tom, že výkon práv a povinností z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s
dobrými mravy, se nepoužije, jestliže přímá aplikace příslušného ustanovení
zákona vede k témuž výsledku, k němuž má vést použití citovaného ustanovení
[srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo
1659/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 30 Cdo
664/2002 (oba dostupné na www.nsoud.cz)]. Podle § 143a odst. 1 obč. zák. manželé mohou smlouvou uzavřenou formou
notářského zápisu rozšířit nebo zúžit stanovený rozsah společného jmění
manželů. Takto mohou manželé změnit rozsah majetku a závazků nabytých či
vzniklých v budoucnosti, ale i majetku a závazků, které již tvoří jejich
společné jmění. Předmětem této smlouvy mohou být i jednotlivé majetkové hodnoty
a závazky. Jestliže je předmětem smlouvy nemovitost, která již náleží do
společného jmění manželů nebo do výlučného majetku jednoho z nich, nabývá
smlouva účinnosti vkladem do katastru nemovitostí. Podle § 150 odst. 1 až 4 obč. zák. dohoda o vypořádání společného jmění manželů
musí mít písemnou formu.
Jestliže do společného jmění manželů náleží též
nemovitost, nabývá dohoda účinnosti vkladem do katastru nemovitostí. Práva
věřitelů nesmí být dohodou manželů dotčena. Neprovede-li se vypořádání dohodou,
provede je na návrh některého z manželů soud. Nedošlo-li do tří let od zániku
společného jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od
jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně
movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci
ze společného jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně
jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí,
že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou
stejné; totéž platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a
závazcích manželům společných. Nejvyšší soud ve stanovisku ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. Cpjn 38/98 (uveřejněném
pod č. 44/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), dospěl k
závěru, že „byl-li návrh na vklad vlastnického nebo jiného věcného práva do
katastru nemovitostí podle dohody o vypořádání společného jmění manželů podán
po uplynutí tří let od zániku společného jmění manželů, nelze vklad povolit (§
5 odst. 1 písm. e/ zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů)… Pro
závěr o oprávnění účastníků dohody o vypořádání společného jmění nakládat s
jejím předmětem (§ 5 odst. 1 písm. e/ zákona č. 265/1992 Sb.) je rozhodné
zejména zjištění, zda dohodou vypořádávaný majetek byl ve společném jmění
jejích účastníků v době, kdy byl podle této dohody podán návrh na vklad. Jestliže návrh na vklad byl podán po uplynutí tří let od zániku společného
jmění, byl podán již v době, kdy nastala ohledně nemovitostí – jak výše uvedeno
– nevyvratitelná domněnka podílového spoluvlastnictví bývalých manželů k těmto
věcem, tedy právní vztah pojmově vylučující, aby jeho účastníci (podíloví
spoluvlastníci) uzavřeli dohodu o vypořádání (v této době již neexistujícího)
společného jmění. Podílovým spoluvlastníkům, kterými se bývalí manželé ve
vztahu k nemovitostem stali, totiž nesvědčí vlastnické právo k celým věcem,
omezené pouze stejným právem druhého spoluvlastníka, jak je tomu v případě věcí
ve společném jmění manželů (srovnej například stanovisko občanskoprávního
kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 3. 2. 1972, Cpj 86/71, uveřejněné pod
č. 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ale pouze právo k
ideálnímu podílu na věci. Podílové spoluvlastnictví i tehdy, když vzniklo
uplynutím lhůty podle ustanovení § 150 odst. 4 obč. zák., může být zrušeno a
vypořádáno jen způsoby uvedenými v ustanovení § 141 a § 142 obč. zák.
… Výjimku
tvoří pouze případy, kdy návrh na vklad do katastru nemovitostí podle dohody o
vypořádání společného jmění manželů byl podán sice po uplynutí tří let od
zániku společného jmění manželů, ale v průběhu soudního řízení vedeného o
vypořádání tohoto společného jmění zahájeného před uplynutím tří let od zániku
společného jmění manželů, neboť nevyvratitelná domněnka podílového
spoluvlastnictví bývalých manželů k vypořádávanému majetku nemohla, s ohledem
na probíhající soudní řízení, nastat (§ 150 odst. 4 obč. zák.)“ [obdobně
usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 7. 1996, sp. zn. II. ÚS 33/95, a ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. I. ÚS 412/2000 (obě dostupná na http://nalus.usoud.cz )]. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 7. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2193/2005
(uveřejněném pod č. 87/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), v němž se zabýval povahou smlouvy o vypořádání vzájemných majetkových
vztahů uzavřenou podle § 24a odst. l zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zák. o rod.“) a jejího vztahu k zákonné
domněnce vypořádání podle § 150 odst. 4 obč. zák., uvedl: „Smlouva o vypořádání
vzájemných majetkových vztahů uzavřená podle ustanovení § 24a odst. 1 zák. o
rod. je sice zvláštním institutem ve vztahu k ustanovením § 149 a § 150 obč. zák., pojmově ovšem nevylučuje dohodu o vypořádání společného jmění manželů. Ta
má povahu jen jiného typu smlouvy, než který je upraven v ustanovení § 150 obč. zák. Posuzováno z hlediska vymezených odlišných znaků dohody o vypořádání
společného jmění manželů, uzavřené v rámci smlouvy o vypořádání vzájemných
majetkových vztahů podle ustanovení § 24a odst. 1 zák. o rod., nelze výkladem
ustanovení § 150 odst. 4 obč. zák. dovodit, že by se nevztahovalo i na tento
smluvní institut. Ve smyslu tohoto závěru je zřejmé, že rovněž pro
projednávanou věc lze uplatnit stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000,
Cpjn 38/98, uveřejněné pod číslem 44, ročník 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2000, sp. zn. I. ÚS
412/2000, uveřejněné ve Sb. n. u. ÚS, svazek č. 19, usnesení č. 29, str. 279. Byl-li tedy návrh na vklad vlastnického nebo jiného věcného práva do katastru
nemovitostí podle smlouvy o vypořádání vzájemných majetkových vztahů, uzavřené
podle ustanovení § 24a zák. o rod., jejímž předmětem je i vypořádání společného
jmění manželů k nemovitosti, podán po uplynutí tří let od zániku společného
jmění manželů, nelze vklad povolit (§ 5 odst. 1 písm. e) zákona č. 265/1992
Sb., ve znění pozdějších předpisů)… Ustanovení § 150 odst. 4 obč. zák. vyžaduje, aby v tříleté lhůtě bylo provedeno vypořádání společného jmění
manželů, nikoliv, aby v této lhůtě byla toliko uzavřena dohoda o vypořádání. Došlo-li k vypořádání dohodou, jejímž předmětem je nemovitost evidovaná v
katastru nemovitostí, váže zákon věcně právní účinky této dohody (vznik, změnu
a zánik vlastnických a jiných věcných práv) ohledně vypořádání této nemovitosti
ke vkladu práv do katastru nemovitostí (srov. § 1 a § 2 zákona č. 265/1992 Sb.,
obdobně § 133 odst. 2 obč. zák. a § 150 odst. 1 obč. zák.).
Nestačí tudíž, aby
byla uzavřena dohoda o vypořádání, jak dovozuje dovolatel.“
Při aplikaci uvedených závěrů je tedy zjevné, že pokud ve lhůtě tří let od
zániku SJM rozvodem manželství nepodal některý z bývalých manželů návrh na
vklad vlastnického práva k bytové jednotce podle dohody o vypořádání (zúžení)
SJM nebo dohody o vypořádání vzájemných majetkových vztahů podle § 24a zák. o
rod., pak taková dohoda v části, v níž se bytová jednotka vypořádala, nemohla
nabýt účinnosti a bytová jednotka by se po uplynutí této lhůty stala předmětem
spoluvlastnictví. Totéž platí i v případech, kdy došlo ke zúžení SJM ve vztahu
k nemovité věci. V posuzovaném případě však před uplynutím této lhůty došlo k
prodeji a zpeněžení bytové jednotky, přičemž výtěžek tohoto prodeje nebyl do
tří let od zániku SJM předmětem soudního řízení ani ohledně něj účastníci
neuzavřeli žádnou dohodu; předmětem spoluvlastnictví účastníků řízení se proto
ve shodě s § 150 odst. 4 in fine obč. zák. stal výtěžek z prodeje. Jelikož se částka získaná za zpeněženou bytovou jednotku stala předmětem
podílového spoluvlastnictví účastníků, bylo povinností soudu je na návrh
některého ze spoluvlastníků vypořádat. Za odnětí vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu přináleží
spoluvlastníkovi náhrada, kterou zákonná úprava vymezuje jako přiměřenou, aniž
by stanovila kritéria a hlediska pro určení její přiměřenosti (§ 1147 o. z.). Dovolací soud v této souvislosti pouze pro úplnost dodává, že soudní praxe
nevyžaduje v případě, že je předmětem vypořádání věc určená druhově, jako v
tomto případě peníze, aby k ní soud zrušil podílové spoluvlastnictví a tuto věc
přikázal některému z dosavadních spoluvlastníků; vypořádání provádí toliko
uložením povinnosti k zaplacení určité konkrétní částky. Judikatura Nejvyššího soudu za účinnosti obč. zák. odmítala snížit náhradu za
odnětí vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu s poukazem na § 3 odst. 1
obč. zák. v situaci, kdy manželé uzavřeli dohodu o vypořádání SJM či dohodu o
vypořádání vzájemných majetkových vztahů podle § 24a zák. o rod., která
dopadala i na společné nemovitosti, s tím, že následně došlo ohledně těchto
nemovitostí k uplatnění nevyvratitelné domněnky podle § 150 obč. zák. z důvodu
absence vkladu práva do katastru nemovitostí. Bylo zdůrazněno, že rozhodnutí
soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví má konstitutivní
charakter, přičemž se na jeho základě mění dosavadní právní vztahy mezi
účastníky a vznikají jim nová práva a povinnosti. Na vydání konstitutivního
rozhodnutí soudu nelze aplikovat § 3 odst. 1 obč. zák., neboť aplikace tohoto
ustanovení je možná jen na výkon jednotlivých práv a povinností účastníků
vyplývajících z občanskoprávních vztahů [srovnej např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1640/2006 (uveřejněný pod č. C 5 059 v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále
jen „Soubor“)]. K prolomení uvedených závěrů mohlo v poměrech do 31. 12. 2013
dojít toliko zcela výjimečně [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2013,
sp. zn. 22 Cdo 2127/2013 (uveřejněný pod č.
C 12 698 v Souboru), rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3302/2013 (uveřejněný pod
č. C 14 625 v Souboru), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3619/2015 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2016, č. 5, str. 155 a násl.)]. K zásadní změně zmíněné judikatury Nejvyššího soudu došlo po 1. 1. 2014, kdy
nabyl účinnosti o. z. Konkrétně v usnesení ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo
2371/2014 (uveřejněném pod č. C 14 425 v Souboru), dovolací soud zdůraznil, že
nová úprava odstranila pochybnosti o aplikaci ustanovení o dobrých mravech i
pro právní vztahy vzniklé před 1. 1. 2014. Zatímco dřívější judikatura
vycházela z toho, že podle striktního výkladu nelze na vydání konstitutivních
rozhodnutí soudu aplikovat § 3 odst. 1 obč. zák., po 1. 1. 2014 je třeba i na
vztahy vzniklé před nabytím účinnosti nového občanského zákoníku (srovnej §
3030 o. z.) aplikovat i § 2 odst. 3 o. z., který zakotvuje zásadu dobrých mravů
jako obecný princip, ovládající výklad i aplikaci občanskoprávních norem, tedy
jdoucí nad rámec § 3 odst. 1 obč. zák.; zákonodárce tu výslovně vyřešil otázku,
zda i před 1. 1. 2014 byly dobré mravy obecným principem, ke kterému je třeba
přihlížet při „použití právního předpisu“, tedy i při vydání konstitutivního
rozhodnutí, či zda je bylo možno aplikovat jen v rámci § 3 odst. 1, resp. § 39
obč. zák. K uvedenému závěru se Nejvyšší soud přiklonil následně i v usnesení
ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2908/2015 (uveřejněném v časopise Soudní
rozhledy, 2016, č. 6, str. 193), kde současně vysvětlil, že přiměřenou náhradu
za přikázaný spoluvlastnický podíl v řízení o zrušení a vypořádání
spoluvlastnictví lze ve výjimečných případech zásadního rozporu jednání
účastníků s dobrými mravy snížit. V rozsudku ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3619/2015 (uveřejněném v
časopise Soudní rozhledy, 2016, č. 5, str. 155), pak Nejvyšší soud zdůraznil,
že judikatura dovolacího soudu postavená na závěrech obsažených v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1640/2006 (uveřejněném pod
č. C 5059 v Souboru), se stala obsoletní a současně opětovně poukázal na
skutečnost, že ustanovení § 2 odst. 3 o. z. zakotvuje zásadu dobrých mravů jako
obecný princip, ovládající výklad i aplikaci občanskoprávních norem, ke kterému
je třeba přihlížet i při vydání konstitutivního rozhodnutí, přičemž soud může
výjimečně s odkazem na princip dobrých mravů modifikovat (změnit) vypořádací
podíly účastníků řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví oproti výši
spoluvlastnických podílů. V tomto rozhodnutí současně Nejvyšší soud vysvětlil,
že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. a nyní § 2 odst. 3 o. z. patří k právním
normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají
soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám
hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a
musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním
případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu. Dovolací
soud má oprávnění učinit otázku aplikace dobrých mravů z pohledu uvedených
ustanovení předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti
relevantních úvah soudů v nalézacím řízení. Z uvedeného plyne, že s účinností od 1. 1. 2014 soud rozhodující o vypořádání
spoluvlastnictví společné věci nemusí tomu ze spoluvlastníků, který přichází o
své vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu, určit výši přiměřené náhrady
vždy jenom podle výše podílu na obvyklé ceně společné věci, nýbrž může s
přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu náhradu zvýšit či naopak
(výjimečně s ohledem na dobré mravy) snížit, případně ji nepřiznat vůbec
[srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5348/2016
(dostupný na www.nsoud.cz)]. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 5. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2127/2013
(uveřejněném pod č. C 12 698 v Souboru), formuloval závěr, podle kterého
bylo-li SJM vypořádáno na základě zákonné domněnky a je rušeno a vypořádáváno
takto vzniklé podílové spoluvlastnictví, pak při určení výše „přiměřené
náhrady“ za spoluvlastnický podíl (§ 142 odst. 1 obč. zák.) je třeba
přihlédnout k tomu, že strany se dříve v rámci komplexního vypořádání jejich
manželských majetkových vztahů dohodly na určitém vymezení náhrady (příp. na
tom, že náhrada nebude poskytnuta), pokud je k této dohodě vedly rozumné a
spravedlivé důvody a na jejím základě bylo i částečně plněno, přičemž účinnou
se nestala jen proto, že opomenutím nebyla předložena katastrálnímu úřadu k
provedení vkladového řízení [viz též rozsudek Nejvyšší soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5348/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5808/2016 (oběma dostupným na www.nsoud.cz)]. V dané věci není pochyb o tom, že účastníci projevili společnou vůli, že se
žalovaná stane mj. výlučnou vlastnicí bytové jednotky. Žalobce se v uzavřených
smlouvách několikrát zřekl práva na finanční vyrovnání za přikázání bytové
jednotky žalované. Rovněž není sporu o tom, že tato dohoda nebyla ve vztahu k
bytové jednotce naplněna z hlediska jejího vkladu do katastru nemovitostí. Po
zúžení společného jmění manželů, resp. po zániku společného jmění došlo k
převodu bytové jednotky z účastníků řízení na třetí osobu; ve vztahu k částce
získané z prodeje bytové jednotky pak nastoupila domněnka uvedená v § 150 obč. zák. Vzhledem k tomu se účastníci stali spoluvlastníky získané částky každý v
rozsahu id. ?. Odvolací soud se podrobně zabýval posouzením podmínek, zda s ohledem na dobré
mravy lze žalobci nepřiznat přiměřenou náhradu a zda okolnosti, které v tomto
ohledu vzal v potaz, mohou být právně významné. Jelikož však odepření přiměřené
náhrady je postupem výjimečným, je třeba vzít do úvahy všechny okolnosti, které
v průběhu řízení vyšly najevo, byly tvrzeny nebo dokazováním zjištěny.
Podle
názoru dovolacího soudu některé z těchto okolností odvolací soud nedocenil a
některé nezohlednil zřejmě proto, že je nepovažoval za právně významné. Odvolací soud opakovaně zdůraznil žalobcem vyjádřenou vůli pozbýt vlastnické
právo k bytové jednotce bez odpovídající náhrady. Ve vztahu ke smlouvě ze dne
1. 3. 2007, označené jako „smlouva o vypořádání majetkových vztahů, práv a
povinností společného bydlení a vyživovací povinnosti před rozvodem“ především
není zřejmé, a odvolací soud také tuto smlouvu nijak dále nehodnotí, o jaký typ
smlouvy jde, jestliže měl vyvolat změnu ve vlastnických vztazích ohledně bytové
jednotky. Jestliže by tato smlouva pojmově nemohla vyvolat změnu ve vlastnickém
režimu k bytové jednotce, nelze přikládat této smlouvě význam, jenž jí zjevně
přisoudil odvolací soud. Smlouva ze dne 24. 1. 2007, označená jako „smlouva o
vypořádání majetkových vztahů, práv a povinností společného bydlení a
vyživovací povinnosti po rozvodu“, by zřejmě měla směřovat k rozvodovému řízení
podléhajícímu ustanovení § 24a zák. o rod. Ve vztahu k této smlouvě však není
zřejmé, zda řízení o rozvod manželství účastníků proběhlo podle uvedeného
zákonného ustanovení či nikoliv. Jestliže by k rozvodu manželství účastníků
došlo postupem podle § 24a zák. o rod., bylo by nutno se zabývat posouzením, z
jakého důvodu nebyla dohoda ze dne 24. 1. 2007 vložena do katastru nemovitostí
a pokud k rozvodu podle uvedeného zákonného ustanovení nedošlo, posouzením, z
jakého důvodu se tak stalo. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se spíše
zdá, že k rozvodu manželství podle § 24a zák. o rod. nedošlo, neboť odvolací
soud konstatuje, že „první dvě uvedené smlouvy by pro svou formu zřejmě nebyly
způsobilé založit jimi předpokládané právní následky vzhledem k označení
předmětné nemovitosti i vzhledem k právním možnostem dispozice se společným
majetkem za trvání manželství“. Okolnosti uzavření smlouvy ze dne 13. 3. 2007 o
zúžení SJM pak odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí popsal velmi
podrobně. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2127/2013, pak
mimo jiné vyplývá, že při úvaze o tom, zda má být přiměřená náhrada snížena či
zcela spoluvlastníku odepřena, je třeba také posoudit, zda ke konkrétnímu
způsobu vypořádání majetkových vztahů vedly smluvní strany rozumné a
spravedlivé důvody. To platí tím spíše, že úplné odepření přiměřené náhrady při
vypořádání spoluvlastnictví považuje rozhodovací praxe dovolacího soudu za
postup mimořádný odůvodněný výjimečnými okolnostmi daného případu (k tomu
srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo
5124/2016, dostupný na www.nsoud.cz). Odvolací soud se v daném ohledu omezil na konstatování o opakovaném vyjádření
nezájmu žalobce o náhradu za bytovou jednotku, důvody a okolnosti, které vedly
k uzavření těchto smluv, však zůstaly neobjasněny. Soud prvního stupně v daném
ohledu neučinil žádná zjištění (jak se podává z odůvodnění jeho rozhodnutí), ze
kterých by bylo možno jakkoliv usuzovat na motivaci účastníků k uzavření
předmětných smluv.
Omezil se pouze na skutkové zjištění podávající se z
výpovědi svědka K., že „asi v roce 2004 byla členská práva bytu převedena na
žalovanou a jejího manžela“, což ostatně mezi účastníky není jakkoliv sporné. Úsudek o důvodech pro uzavření předmětných smluv tak nemůže být odvolacím
soudem spojen s případným odkazem na skutková zjištění soudu prvního stupně,
neboť taková skutková zjištění odvolací soud neučinil. Odvolací soud sice uvedl, že žalobce projevil vůli vzdát se svých vlastnických
práv k bytové jednotce, a to s „přihlédnutím k tomu, že bytová jednotka byla
získána účastníky od otce žalované, který na ni dokonce poskytl potřebná
finanční plnění, a že slouží v době uzavření těchto smluv k bydlení žalované,
její nezletilé dcery, nezletilého syna účastníků a otce žalované, který měl
zásluhu na pořízení bytové jednotky do společného jmění účastníků“. Dovolací
soud připouští, že v obecné rovině mohou tyto okolnosti představovat důvody,
které lze promítnout do úvahy o výši přiměřené náhrady, je-li jejich existence
prokázána, dovolacímu soudu však není v této souvislosti zcela zřejmé, zda tato
část rozhodnutí odvolacího soudu představuje skutkové zjištění, domněnku či
hodnotící soud. Pokud má být závěrem o vůli žalobce, resp. i žalované (v
odůvodnění rozhodnutí nesprávně uvedeného žalovaného), není patrné, o jaký
důkazní prostředek či jiný zákonem přípustný způsob se toto zjištění opírá (§
157 odst. 2 o. s. ř.), a pokud má jít o domněnku či hodnotící soud, chybí
zjištění a posouzení vůle a důvodů, které účastníky k uzavření těchto smluv
vedly. Vzhledem k významu těchto skutečností, o které primárně odvolací soud opřel
svůj závěr o rozpornosti nároku žalobce s dobrými mravy, je nezbytné, aby bylo
postaveno najisto, zda tyto důvody skutečně byly motivací účastníků k uzavření
předmětných smluv. Učinit příslušná skutková zjištění v odvolacím řízení
umožňuje odvolacímu soudu procesní úprava obsažená v § 213 a § 213a o. s. ř. a
– jak se podává z rozsudku odvolacího soudu – odvolací soud také doplňoval
dokazování, nicméně toliko k důvodům, pro které nedošlo ke vkladu vlastnického
práva ve prospěch žalované. Z rozsudku soudu prvního stupně se pak ostatně ani
nepodává, zda vůbec, případně v jaké souvislosti žalovaná na důvody, které
vedly účastníky k uzavření smluv, v řízení před soudem prvního stupně
poukazovala. Z rozsudku soudu prvního stupně žádná taková skutečnost nevyplývá. Teprve vyjádření žalované k odvolání žalobce obsahuje konstatování, že „byt
sloužil jako bydliště nezletilých dětí i otce žalované J. K., který tuto
bytovou jednotku daroval účastníkům za dobu trvání jejich manželství“. To však
zjevně není označení důvodů pro uzavření předmětných smluv, ale konstatování,
které podle přesvědčení žalované potvrzuje věcnou správnost rozsudku soudu
prvního stupně. Význam zjištění těchto okolností je pak v poměrech souzené věci nutno posoudit
i s přihlédnutím k tomu, že ze závěrů odvolacího soudu se podává, že žalobce
byl na základě exekučního příkazu Finančního úřadu Brno II. ze dne 8. 12. 2005
(tj.
již v době předcházející uzavření všech smluv) omezen – jak uvádí odvolací
soud – „ve svém vlastnickém právu ke dni podání návrhu na povolení vkladu
práva“. Odvolací soud také do své právní úvahy promítl exekuční souvislosti
dané věci potud, že doplňoval dokazování k důvodům, pro které nedošlo ke vkladu
vlastnického práva ve prospěch žalované, a uzavřel, že tímto důvodem byla
existence dluhu na straně žalobce, jenž byl „omezen na svém vlastnickém právu
ke dni podání návrhu na povolení vkladu práva“ a okolnost, že „účastníkem
(navrhovatelem a smluvní stranou) je i žalobce“. Tyto závěry pak dovolatel
výslovně napadá mimo jiné úvahou, že pokud by tomu tak bylo, nemohlo dojít ani
ke vkladu vlastnického práva na základě kupní smlouvy ze dne 23. 4. 2010. Jestliže tedy do své úvahy odvolací soud promítl i uvedené „exekuční
souvislosti“, pak okolností řešené věci, která by mohla mít vliv na přiznání či
nesnížení výše přiměřené náhrady za spoluvlastnický podíl žalobce, je i
posouzení důvodů k uzavření předmětných smluv z hlediska možného dopadu do
poměru ochrany věřitelů. V napadeném rozhodnutí odvolací soud naznačil možnou
existenci exekucí vedených na majetek žalobce, zahájených před uzavřením smluv
mezi účastníky. V případě jejich skutečné existence a možných účelových dohod o
přiznání bytové jednotky do výlučného vlastnictví žalované bez jakékoliv
náhrady pro žalobce by postup odvolacího soudu, který by tuto skutečnost nevzal
v potaz, by bylo nutno posoudit, zda by takový postup nemohl vést ke zkrácení
uspokojení pohledávek věřitelů v exekuci (za předpokladu, že exekuční řízení
dosud nejsou skončena, což z rozhodnutí postaveno najisto není), případně, zda
žalobce nemá dluhy, ve vztahu ke kterým dosud exekuční řízení neprobíhá. Případný závěr o tom, že by ke zkrácení věřitelů mohlo dojít nepřiznáním
přiměřené náhrady, resp. závěr, že uzavření předmětných smluv bylo motivováno
snahou zkrátit práva věřitelů, by byl významnou okolností, kterou by bylo nutno
zohlednit (a to bez ohledu na to, zda by případně věřitel mohl uplatnit
institut odporovatelnosti). Posouzení okolností v daném směru nelze vyloučit
zejména proto, že žalobce se zcela vzdal práva na náhradu ve vztahu k nejvíce
hodnotné součásti SJM účastníků a z pohledu žalované dohodnutý způsob
vypořádání má „garantovat“ uspokojení potřeb jejího bydlení a jejích
nezletilých dětí. Z odůvodnění rozhodnutí nalézacích soudů ostatně nejsou
patrné žádné závěry ohledně toho, jestli žalovaná měla informace o dluhu
(dluzích) žalobce ať již v době uzavírání smluv nebo v době dřívější, případně
zda věděla, či nikoliv o probíhajícím exekučním řízení. Není ani zřejmé, jaká
byla situace ohledně možných dluhů žalobce v době rozhodování odvolacího soudu. Z pohledu úvahy o možném nepřiznání přiměřené náhrady se odvolací soud správně
zabýval i posouzením, proč nedošlo ke vkladu vlastnického práva na základě
dohody ze dne 13. 3. 2007 se závěrem, že ke vkladu nedošlo v důsledku omezení
dispozičních práv žalobce s jeho majetkem na základě exekučního příkazu, který
nabyl právní moci dne 16. 12. 2005.
Vyjde-li dovolací soud z tohoto závěru,
naznačuje se, že již v době uzavření všech tří smluv nesměl žalobce disponovat
mimo jiné s majetkem ve společném jmění, což by bylo nutno také promítnout do
hodnocení v konfrontaci se zdůrazněným závěrem, že se žalobce opakovaně smluvně
vzdal práva na náhradu spojenou s bytovou jednotkou. Podle názoru dovolacího soudu se pak jeví jako podstatné i zjištění, z jakého
důvodu v roce 2010 již bylo možné vložit vlastnické právo ve prospěch Z. N. na
základě kupní smlouvy ze dne 23. 4. 2010, neboť i v takovém případě šlo o
nakládání s majetkem (mimo jiné) žalobce. Není zřejmé, zda v mezidobí od roku
2007 do roku 2010 došlo k úhradě dluhů žalobce či ke skončení exekučního
řízení, či nikoliv a ke vkladu došlo „pouze“ z toho důvodu, že navrhovatelem
již nebyl i žalobce, a s ohledem na udělenou plnou moc pouze žalovaná, či z
jiného důvodu. Ani tato zjištění se z odůvodnění rozsudku nepodávají. Tyto
okolnosti nemusí být bez významu také proto, že kupní smlouva se Z. N. byla
uzavřena dne 23. 4. 2010, přičemž krátce předtím byl podán návrh na vklad
vlastnického práva ve prospěch žalované podle smlouvy o zúžení SJM ze dne 13. 3. 2007, a to dne 24. 3. 2010 na základě „návrhu obou účastníků“, přičemž toto
řízení bylo zastaveno „poté, co mělo dojít k ‚seznámení s vadami‘ dne 30. 3. 2010 a ke zpětvzetí návrhu dne 9. 4. 2010“, přičemž sám odvolací soud
konstatuje, že „z provedeného dokazování není zřejmé, v čem byl tento návrh
vadný a co bylo důvodem i jeho zpětvzetí“. Navíc ve vztahu k tomuto návrhu na
vklad ze dne 24. 3. 2010 žalobce namítal, že podpis žalobce na návrhu není jeho
pravým podpisem a že „žalovaná podala návrh bez jeho vědomí se ‚zfalšovaným‘
podpisem žalobce“. Odvolací soud tuto okolnost nepovažoval za právně významnou,
byť připustil, že prokázání tohoto tvrzení by znamenalo, že ani postup žalované
nebyl v souladu s dobrými mravy. Okolnosti s tím spojené bez významu být nemusí. Žalobce totiž namítal, že
udělení plné moci ze dne 1. 4. 2009 žalované k veškerým právním úkonům ve věci
prodeje bytové jednotky mělo vyjadřovat změnu postoje obou účastníků ve směru,
že bytovou jednotku považovali za součást SJM, a nikoliv za výlučné vlastnictví
žalované (byť není právně naznačeno, na základě jakých skutečností se tak mělo
stát – zda na základě vědomí o nemožnosti vkladu podle smlouvy ze dne 13. 3. 2007 či na základě skutečností jiných). Tomu by však nekorespondoval právě
návrh na vklad smlouvy ze dne 13. 3. 2007 v případě, kdy by byl podán ve shodě
oběma účastníky řízení a již vůbec ne, pokud měl být podán (jak tvrdí žalobce)
žalovanou s jeho nepravým podpisem. Okolnosti, proč vůbec došlo k udělení plné
moci ze dne 1. 4. 2009, pak z rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývají vůbec
(zřejmě proto, že odvolací soud tuto okolnost nepovažoval za podstatnou). Jestliže by neobstál stěžejní důvod pro nepřiznání přiměřené náhrady
naznačovaný odvolacím soudem, bylo by nutné do právních úvah promítnout i výše
uvedenou námitku žalobce o „tvrzeném zfalšovaném podpisu“ návrhu na vklad ze
dne 24. 3. 2010.
Na straně druhé by pak bylo potřeba také zohlednit skutečnost,
kterou odvolací soud považoval podpůrně za významnou, ale v poměrech dané věci
k ní pro nadbytečnost – vzhledem k důvodům, o které své rozhodnutí opřel –
neprováděl dokazování, že žalovaná měla na své výlučné náklady získané z
hypotečního úvěru provést rekonstrukci předmětného bytu tak, že jeho prodejní
cena činila až 2 600 000 Kč. Teprve po zjištění, posouzení a zhodnocení všech výše uvedených okolností,
případně dalších pro věc rozhodných skutečností, tak bude možno posoudit, zda
jsou v daném případě dány podmínky pro nepřiznání (či snížení) přiměřené
náhrady, či nikoliv. Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek ve znění opravného usnesení v plném rozsahu zrušil a věc mu
vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. V souvislostech řešené věci nebylo na místě v napadeném rozhodnutí učinit závěr
o zamítnutí žaloby pro rozpor s dobrými mravy, když aplikací ustanovení o. z. o
vypořádání spoluvlastnictví bylo možné dosáhnout stejných výsledků. V novém
řízení proto odvolací soud vypořádá částku, která je předmětem řízení, podle
ustanovení o vypořádání spoluvlastnictví. Přitom přihlédne ke všem podstatným
okolnostem dané věci. Protože o vypořádání spoluvlastnictví bude rozhodováno po
1. 1. 2014, bude odvolací soud postupovat podle příslušných ustanovení o. z. [k
tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo
1450/2015 (uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
rozh. obč.)]. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g
odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.