22 Cdo 656/2021-365
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) L. G., narozeného XY, a b) S. G., narozené XY, obou bytem v XY, a zastoupených Mgr. Lucií Stejskalovou, advokátkou se sídlem v Brně, Heršpická 813/5, proti žalované D. K., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Ing. Klárou Böhmovou, advokátkou se sídlem v Brně, Heršpická 813/5, o žalobě na odstranění dřevin a zdržení se sázení stromů, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 17 C 78/2016, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. září 2020, č. j. 18 Co 169/2019-323, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. září 2020, č. j. 18 Co 169/2019-323, se ve výroku I bodu b/ a d/ a výroku II ruší a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 6. 2019, č. j. 17 C 78/2016-180, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali toho, aby žalovaná byla povinna odstranit ze svého pozemku p. č. XY v k. ú. XY vzrostlý strom břízy bělokoré rostoucí ve vzdálenosti do 3 m od společné hranice pozemků žalobců a žalované (výrok I). Dále zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali toho, aby žalovaná byla povinna odstranit ze svých pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY všechny stromy dorůstající obvyklé výšky přesahující 3 m rostoucí ve vzdálenosti do 3 m od společné hranice pozemků žalobců a žalované a ostatní stromy rostoucí ve vzdálenosti do 1,5 m od společné hranice žalobců a žalované (výrok II).
Nakonec zamítl také žalobu, kterou se žalobci domáhali toho, aby žalovaná byla povinna se zdržet sázení stromů na pozemcích parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY dorůstající obvyklé výšky přesahující 3 m ve vzdálenosti do 3 m od společné hranice pozemků žalobců a žalované a ostatních stromů ve vzdálenosti do 1,5 m od společné hranice pozemků žalobců a žalované (výrok III), a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV a V). Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá mimo jiné to, že pozemky účastníků řízení jsou odděleny drátěným plotem, u něhož se na straně žalované nachází řada mladších břízek a jiných dřevin (např. dub, ořešák, bez černý) zarovnaných do úrovně drátěného plotu, z nichž žalovaná vytváří živý plot.
Soud prvního stupně považoval za prokázané, že bříza není nejvhodnějším druhem dřeviny k tvorbě živého plotu, že břízky i jiné dřeviny žalovaná nesázela cíleně, nýbrž se jedná o nálet, a že břízky byly na pozemku žalované již v letech 2009–2010. Kořenový systém břízek pak podle soudu prvního stupně pravděpodobně zasahuje na pozemek žalobců. Po právní stránce soud prvního stupně uzavřel, že v projednávané věci nelze aplikovat § 1017 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), neboť břízky byly vysázeny před 1.
1. 2014. Nadto uvedl, že v řízení prozatím nebylo prokázáno, že by tyto stromy jakkoliv negativně ovlivňovaly či obtěžovaly nad míru přiměřenou poměrům imisemi pozemek žalobců a že by v důsledku jejich kořenového systému došlo k vysychání trávníku či odumírání ptačího zobu (živého plotu žalobců). Nicméně uvedl, že znalci vyloučili, že by živý plot z bříz či jiných stromů dorůstajících výšky přesahující 3 m byl v místě bytové zástavby vhodný. K odvolání žalobců Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17.
9. 2020, č. j. 18 Co 169/2019-323, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalovaná je povinna odstranit ze svého pozemku parc. č. XY v k. ú. XY vzrostlý strom břízy, rostoucí při hranici pozemků žalobců a žalované, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku (bod a/ výroku I), ve výroku II potvrdil (bod b/ výroku I), ve výroku III změnil tak, že žalované uložil povinnost zdržet se sázení stromů na pozemcích parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú.
XY dorůstajících obvyklé výšky přesahující 3 m ve vzdálenosti do 3 m od společné hranice pozemků žalobců a žalované a ostatních stromů ve vzdálenosti do 1,5 m od společné hranice pozemků žalobců a žalované, a ve výroku V změnil rozhodnutí o nákladech řízení (bod c/ výroku I). Dále
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Po provedeném doplnění dokazování odvolací soud potvrdil skutkový závěr soudu spočívající v tom, že břízky a další stromy se na pozemku žalované nacházely již před 1. 1. 2014. Skutečnost, zda žalovaná tyto stromy vysázela či jsou „náletem“ a žalovaná je nechala vzrůst, považoval za bezvýznamnou. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 22 Cdo 5259/2015 a sp. zn. 22 Cdo 872/2017) odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uvedl, že se v dané věci nelze domáhat odstranění těchto stromů podle § 1017 odst. 1 o. z., neboť toto ustanovení je možné aplikovat až na stromy vysázené po 1. 1. 2014. Následně bez dalšího uzavřel, že „v případě těchto stromů pak nebyly naplněny ani atributy § 2903 o. z. (jako tomu bylo v případě vzrostlé břízy)“ a že žaloba nebyla v uvedeném nároku důvodná.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Jeho přípustnost je podle nich založena tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Formulují otázku, zda je konstatování nenaplnění hypotézy právní normy bez dalších právních úvah souladné s § 157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), pokud je tento závěr jediným důvodem zamítnutí žalobního nároku.
Odkazuje např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 4455/2009, 30 Cdo 1277/2013, 22 Cdo 4118/2010 a 22 Cdo 3332/2015. Od těchto rozhodnutí se měl odvolací soud odchýlit, neboť svůj právní závěr náležitým způsobem neodůvodnil. Dovolatelé namítají, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Jeho odůvodnění podle žalobců nemůže obstát, protože z něj vůbec není poznatelné, jakými právními úvahami se odvolací soud řídil a na čem založil své právní závěry. Závěr, že § 2903 o. z. se nepoužije, neboť nebyly naplněny jeho atributy, podle dovolatelů nemůže sám o sobě obstát, neboť absentuje jakákoli právně hodnotící úvaha soudu, a není tedy poznatelné, natož přezkoumatelné, z jakého důvodu nebyly tyto atributy naplněny.
Tento nedostatek pak neodstraní ani odkaz na jiné části rozhodnutí, tedy na případ vzrostlé břízy, protože se v tomto případě liší jak druh hrozící újmy (vysávání živin a vláhy ze země), tak i zdroj ohrožení (působení kořenového systému, vzrostlých nadzemní částí, pylu či spadeného listí). Závěr, že živý plot v prokázané intenzitě negativně působí na pozemek žalobců a působí na něm škodu, podle žalobců vyžaduje, aby odvolací soud vyložil, proč tato hrozící újma nedosahuje intenzity vyžadované § 2903 o.
z. Navrhují, aby dovolací soud vydal rozsudek, kterým napadené rozhodnutí zruší a vrátí jej odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvádí, že napadený výrok rozhodnutí odvolacího soudu je náležitě a srozumitelně odůvodněn, a je proto přezkoumatelný.
Odůvodnění považuje za dostatečné v kontextu s ostatní argumentací odvolacího soudu. Na rozdíl od vzrostlé břízy totiž vážné ohrožení u předmětných stromů nebylo nalézacími soudy zjištěno. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobců zamítl. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména podle § 240 odst. 1 a § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Přípustnost dovolání a zároveň i jeho důvodnost je založena tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, zda je konstatování nenaplnění hypotézy právní normy bez dalších právních úvah v souladu s § 157 odst. 2 o.
s. ř., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního i dovolacího soudu. Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy.
Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé.
Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním. V rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010 (toto i další rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz), Nejvyšší soud zdůraznil, že jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti.
Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí. K těmto závěrům se pak Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudku ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015, a dále uvedl, že zákonem (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) vyžadované náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku stran právního posouzení věci nemohou spočívat v pouhém odkazu (výčtu) právních předpisů či příslušných pravidel chování, jichž bylo soudem v rozsouzené věci užito, ale je nezbytné také v důvodech rozhodnutí vyložit právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo zřejmé, která konkrétní právní pravidla chování a z jakých důvodů byla na zjištěný skutkový stav použita, a to včetně případné (blíže specifikované) relevantní judikatury.
Soud se v odůvodnění rozsudku musí vypořádat rovněž s právní argumentací stran. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 176/96 (toto i další níže uvedené rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz ), vyložil, že pokud soud žalobcem předestřenou argumentaci odmítá, tak zejména tehdy se s ní musí dostatečným a výstižným způsobem vypořádat, a to natolik, aby bylo zcela zřejmé, jaké důvody jej k tomu vedly.
Obdobně jako ve skutkové oblasti, i v oblasti nedostatečně vyložené a zdůvodněné právní argumentace, nastávají – mutatis mutandis – obdobné následky jako u tzv. opomenutých důkazů, vedoucí k neúplnosti a zejména k nepřesvědčivosti rozhodnutí, což je ovšem v rozporu nejen s požadovaným účelem soudního řízení, ale též i se zásadami spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) – (ke stejnému závěru se pak přihlásil Ústavní soud např. i v nálezu ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. III.
ÚS 703/06). Samotná absence odůvodnění rozhodnutí soudu s náležitostmi vyplývajícími z § 157 odst. 2 o. s. ř. je způsobilá založit důvodnou výhradu nesprávného řešení otázky procesního práva z hlediska náležitostí soudního rozhodnutí (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4551/2018). V projednávané věci žalobci v odvolání mimo jiné uvedli, že „břízy svými kořeny, potažmo dalšími imisemi, škodí pozemku žalobců“.
V závěrečném návrhu před odvolacím soudem pak žalobci tvrdili, že „stromy vysázené žalovanou téměř až na hranici pozemků představují závažné ohrožení životaschopnosti pozemků, živého plotu a dalších rostlin zde vysázených“, přičemž odkazovali na důkazy provedené v řízení, ze kterých podle nich vyplývá, „v čem spočívá poškozování majetku žalobců kořenovými systémy těchto stromů a co s narůstající biomasou stromů hrozí“. Odstranění stromů mělo taktéž předejít zhoršování dýchacích problémů žalobce a), který je alergikem.
Domáhali se odstranění stromů od hranice pozemků za účelem ochrany svého majetku podle § 2903 odst. 2 o. z. Sám odvolací soud v rekapitulační části odůvodnění svého rozsudku, kde shrnul odvolací argumentaci žalobců (bod 5 a 7 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), uvedl, že v rámci odvolání žalobci zdůrazňovali, že svůj nárok zdůvodnili zejména hrozícím nebezpečím škody na majetku a újmy na zdraví žalobců a dalších osob, jakož i již vzniklými škodami na majetku žalobců a újmou na zdraví žalobce a).
Reálné a vážné ohrožení jejich majetku a jich samotných spatřovali žalobci mimo jiné ve výsadbě – vedle vzrostlé břízy – dalších 21 břízek a dalších stromů v těsné blízkosti hranice pozemku žalobců a žalované. Odstranění stromů mělo směřovat k tomu, aby již nedocházelo k pronikání kořenů na pozemek žalobců a poškozování jejich majetku, a tím i vynakládání dalších výdajů na opravy, resp. odstranění stromů mělo předejít zhoršování dýchacích problémů žalobce a) a jeho dalším zdravotním komplikacím, přičemž žalobci tvrdili, že „všechny tyto v žalobě obsažené skutkové okolnosti řádně tvrdili a prokázali“.
Soud proto měl § 2903 o. z. aplikovat právě s ohledem na zjištění skutkového stavu, když v průběhu řízení byla zjištěna rizika, která vysázené břízy pro žalobce představují, přičemž žalobci mají za to, že jednoznačně popsali skutkový stav tak, aby bylo možno aplikovat § 2903 o. z.
Dovolací soud předně podotýká, že z odůvodnění napadeného rozsudku není zřejmé, z jakého skutkového stavu odvolací soud při svém rozhodování vycházel, pokud po provedeném doplnění dokazování pouze uvedl, že považuje za správný skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, spočívající v závěru, že mladé břízky a další stromy žalované, rostoucí podél plotu oddělujícího pozemky účastníků, se na daném místě nacházely již před 1. 1. 2014 (bod 23 napadeného rozsudku). Co se týče skutečností rozhodných pro aplikaci § 2903 odst. 2 o.
z., odvolací soud ničeho neuvádí, ani neodkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který ostatně předmětné ustanovení v dané věci ani neaplikoval. Odvolací soud tak neuspokojivě vymezil základ, na němž rozhodnutí v napadeném rozsahu spočívá, tj. skutkový stav, z něhož po provedeném doplňování dokazování při rozhodování v projednávané věci vycházel. S právně relevantní námitkou žalobců, že i ve vztahu k ostatním stromům u hranice pozemků má být aplikován § 2903 odst. 2 o. z., neboť tyto ohrožují jejich majetek, se odvolací soud vypořádal toliko konstatováním, že „nebyly naplněny ani atributy § 2903 o.
z. (jako tomu bylo v případě vzrostlé břízy)“. Takové odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku považuje dovolací soud za nedostatečné, neboť z něj není patrné, jakou kvalifikační úvahou byl odvolací soud k závěru o nedůvodnosti žaloby v napadeném rozsahu veden.
Odůvodnění spočívá v pouhém odkazu na konkrétní právní normu (§ 2903 o. z.) a deklaraci o nenaplnění její hypotézy. Chybějící kvalifikační úvahu nemůže v dané věci nahradit ani odkaz na případ vzrostlé břízy. Je tomu tak proto, že je žalobci shledáván – a tvrzen – alespoň z části odlišný druh hrozící újmy i zdroj ohrožení. Zatímco vzrostlou břízu je žalovaná povinna ze svého pozemku odstranit (výrok I bod a/ napadeného rozsudku), aby odvrátila vážnou a hrozící újmu na životě, zdraví a majetku žalobců, která reálně a aktuálně hrozí vylomením nejvyšší kosterní větve i dalších větví a jejích pádem na pozemek žalobců (viz bod 21 rozsudku), u ostatních stromů žalobci neshledávají aktuální ohrožení v riziku jejich pádu, nýbrž zejména v působení jejich kořenového systému, které může mít za následek újmu na jejich majetku – pozemku a rostlinách na něm vysázených, případně pylu, který může mít za následek újmu na zdraví žalobce a).
Případ vzrostlé břízy proto bez dalšího neodůvodňuje postup odvolacího soudu ve vztahu k ostatním stromům. Další důvody, které odvolací soud mohly vést k závěru o nedůvodnosti žaloby v napadeném rozsahu, odvolací soud nevyložil, a tak nedostál své povinnosti rozhodnutí řádně odůvodnit. Své rozhodnutí zatížil vadou spočívající v nedostatku odůvodnění, neboť se dostatečným způsobem nevypořádal s tvrzenou právně relevantní námitkou žalobců, což mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Tato námitka přitom v poměrech souzené věci nemusí být bez významu již proto, že dále ve vztahu k výroku I bodu c/ rozsudku odvolací soud uvádí, že „v řízení bylo prokázáno, že v rámci živého plotu při hranici pozemků účastníků žalovaná vysadila (či ponechala) mladé břízy a mladý javor, které jsou schopny v budoucnu nepříznivě působit na majetek žalobců, a to jak vzrostlou nadzemní částí, tak i kořenovým systémem. Lze považovat za zcela věrohodná tvrzení žalobců o průniku kořenového systému k původnímu jezírku a kanalizaci na pozemku žalobců, vedoucímu k poškození tohoto majetku“.
Jinými slovy řečeno, odvolací soud dospěl k závěru, že tyto stromy mohou představovat hrozbu nebezpečí újmy na majetku žalobců, a to mimo jiné právě z důvodu působení kořenového systému. Dospěl-li odvolací soud k uvedenému závěru, je tím spíše v projednávané věci nutné, aby také důkladně vyložil a objasnil důvody, které jej k zamítavému rozhodnutí o žalobě na uložení povinnosti odstranit stromy jakožto vhodného a přiměřeného opatření k odvrácení hrozící újmy na majetku žalobců a zdraví žalobce a) podle § 2903 odst. 2 o.
z. vedly. Vzhledem ke skutečnosti, že odůvodnění výroku I bodu b/ rozsudku odvolacího soudu neobsahuje náležitosti požadované § 157 odst. 2 o. s. ř., v dovolacím přezkumu neobstojí. Samotné konstatování nenaplnění hypotézy právní normy bez uspokojivé právně kvalifikační úvahy odvolacího soudu není dostačujícím zdůvodněním právního posouzení věci odvolacím soudem, a jeho rozhodnutí proto v napadeném rozsahu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o.
s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek ve výroku I bodu b/ a d/ a výroku II zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. V další fázi řízení odvolací soud posoudí, zda jsou naplněny předpoklady pro uložení povinnosti odstranit stromy vysazené na pozemku žalované (blíže specifikované v žalobním petitu) jakožto vhodného a přiměřeného opatření k odvrácení hrozící újmy na majetku žalobců a na zdraví žalobce a), kterou žalobci požadují, podle § 2903 odst. 2 o.
z. Dovolací soud ovšem nikterak nepředjímá výsledek posouzení věci odvolacím soudem; pouze mu ukládá, aby se dostatečným způsobem odvolací námitkou zabýval a následně své rozhodnutí v souladu s § 157 odst. 2 náležitě odůvodnil vylíčením skutkového stavu, z něhož při svém rozhodování bude vycházet, i uvedením právního posouzení věci. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o.
s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.