22 Cdo 759/2025

22 Cdo 759/2025-432

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce Z. Ř., zastoupeného Mgr. Tomášem Davidem, advokátem se sídlem v Praze, Na Perštýně 362/2, proti žalované Private Holding a.s., se sídlem v Praze, Kosatcová 1303/8, IČO: 03639274, zastoupené Mgr. Jiřím Trnkou, advokátem se sídlem v Praze, Opletalova 983/45, o vydání věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 10 C 443/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2024, č. j. 70 Co 440/2024-393, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2024, č. j. 70 Co 440/2024-393, se v rozsahu, ve kterém byl rozsudek Obvodní soudu pro Prahu 10 ve výroku I změněn, ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

1. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 4. 2024, č. j. 10 C 443/2018-343, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované vydat žalobci tyto věci: 2x lampa nástěnná; demižon a stavební materiál; chladicí box; židle; 3x barová židle; 4x židle dřevěná; 2x židle; stůl dřevěný; stůl a ubrus; nábytek teak s polštáři – 2x křeslo; svítidlo hliněné; stůl dřevěný; 2x křesílko teak; obraz olivy; obraz Van Gogh reprodukce; 8x židle dřevěná; kameninový džbán; alabastrový svícen; 7x mramorové/kamenné desky; 2x křesla čalouněná; 2x skleněné demižony; soudek dřevěný; chladící zařízení na pivo; hodiny; 2x židle; 2x skleněný demižon; železný lustr; hodiny; svítidlo; 2x zrcadlo; 4x lampa zelená na WC a na chodbě; 2x kované zábradlí; zábradlí kovové; 1x madlo kovové; váha; truhlářský stůl; 2x demižon zelený; hodiny; cihlová dlažba cca 10 palet; kameny; kameny; 2x ponk; pumpa; 1x modrá plynová bomba; výkresy na zdi; kovová mříž; slunečník; vstupní kovová vrata; 2x kovová vrata a plot kovový, jak byly tyto movité věci sepsány do protokolu o místním šetření ze dne 9. 1. 2017, sp. zn. 67 Nc 8501/2017, vyhotoveného soudem prvního stupně (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Z pohledu dovolacího řízení klíčovou výpověď svědka M. S. soud prvního stupně bez dalšího označil jako „částečně tendenční“.

2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. 11. 2024, č. j. 70 Co 440/2024-393, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil ohledně obrazu olivy, alabastrového svícnu, 7 kusů mramorových (kamenných) desek a výkresu na zdi tak, že uložil žalované povinnost do patnácti dnů od právní moci rozsudku žalobci vydat: obraz olivy (položka 42 žaloby a obrazové přílohy), alabastrový svícen (položka 51 žaloby a obrazové přílohy), 7 kusů mramorových (kamenných) desek (položka 54 žaloby a obrazové přílohy), a výkres na zdi (menšího formátu z položky 187 žaloby a obrazové přílohy); ve zbývající části výroku I a ve výroku II o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Soudu prvního stupně vytkl pochybení ve vztahu k výpovědi svědka M. S.; odvolací soud učinil závěr, že žádný závěr o nevěrohodnosti či nepravdivosti výpovědi svědka S. učinit nelze. Výpověď tohoto svědka naopak považoval za věrohodnou a vyšel z ní ve vztahu k té části žaloby, v níž rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě vyhověl. Uzavřel, že výpovědí svědka S. bylo vlastnické právo k věcem, jejichž vydání bylo žalované uloženo, prokázáno.

3. Proti rozsudku odvolacího soudu – v rozsahu, v němž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně­­ – podala žalovaná dovolání. V něm vymezila několik otázek, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalovaná konkrétně namítla, že 1) nedošlo k jednoznačnému prokázání vlastnického práva žalobce k věcem, jejichž vydání se domáhala, že 2) odvolací soud při hodnocení důkazů nepřihlédl ke všem důkazům, vyšel z nesprávného skutkového stavu a nedostatečně své rozhodnutí odůvodnil, že 3) nedostál své poučovací povinnosti podle § 118a a § 213b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a že 4) nepostupoval podle § 213 o. s. ř., nezopakoval-li výpověď svědka M. S., ale dospěl z jeho výpovědi k jiným skutkovým zjištěním a závěrům oproti soudu prvního stupně rozhodným pro posouzení věci, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu reprezentované rozhodnutím sp. zn. 21 Cdo 1472/2017 při řešení otázky procesního práva týkající se možnosti odvolacího soudu dospět k odlišným skutkovým zjištěním oproti soudu prvního stupně. Navrhla, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku a aby jej v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně jej změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje a žalované se přiznává náhrada nákladů řízení.

4. Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

5. Dovolání je přípustné a zároveň i důvodné.

6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

7. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

8. Žalovaná v dovolání namítla, že se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1472/2017, neboť nezopakoval výpověď svědka M. S. a zároveň ji hodnotil odlišně od soudu prvního stupně, čímž porušil zákonnou možnost dospět k odlišným skutkovým zjištěním oproti soudu prvního stupně (nadto v dané věci zcela klíčovým, na nichž byla založena změna rozsudku soudu prvního stupně).

9. Tato námitka zakládá přípustnost i důvodnost dovolání, neboť se při řešení otázky procesního práva týkající se možnosti odchýlení odvolacího soudu od skutkových zjištění soudu prvního stupně odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.

10. Podle § 213 odst. 1 až 3 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (odst. 1). Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (odst. 2). K provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel (odst. 3).

11. Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. IV. ÚS 57/04, uvedl, že „skutková zjištění (zjištění skutkového stavu) jsou v občanském soudním řízení výsledkem provedení důkazů (§ 122 o. s. ř.) a jejich hodnocení (§ 132 o. s. ř.). Z uvedeného plyne a contrario závěr, že skutková zjištění může činit toliko ten soud, který důkaz provedl (s výjimkou podle § 122 odst. 2 o. s. ř.). Dodržení zásady přímosti je tudíž jedním z pojmových znaků dokazování. Jak ustálená judikatura (viz zejména Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek 64/66, R 92/68, Soudní judikatura 11/2001), tak i doktrína (viz kupř.

Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: 2003, s. 967) pak z uvedených ustanovení občanského soudního řádu ve spojení s důsledky plynoucími ze zásady ústnosti (§ 115, § 214 odst. 1 o. s. ř.) a přímosti (§ 122 odst. 1, § 211, § 213 o. s. ř.) v občanském soudním řízení interpretují ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř. v tom smyslu, že je zásadně nepřípustné, aby odvolací soud, jestliže se chce odchýlit od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je sám opakoval (srov. rovněž nález Ústavního soudu ze dne 17.

10. 2006, sp. zn. II. ÚS 363/06, nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 1180/14, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1128/2013).“

12. Je-li to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci (§ 213 odst. 1 o. s. ř.), může odvolací soud provést důkazy, které již byly provedeny za řízení před soudem prvního stupně (zopakovat dokazování), nebo provést důkazy, které sice byly před soudem prvního stupně označeny, ale dosud nebyly provedeny (jde-li o důkazy z pohledu § 205a a § 211a přípustné). Postup odvolacího soudu při zopakování dokazování se liší podle toho, zda jde o důkaz, z něhož soud prvního stupně vycházel, nebo zda z provedeného důkazu neučinil pro rozhodnutí ve věci žádná skutková zjištění. V prvním případě odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; povinnost odvolacího soudu dosud provedené důkazy zopakovat je však dána vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (§ 213 odst. 2 o. s. ř.). Jestliže soud prvního stupně provedl důkazy, které následně nehodnotil a neučinil z nich žádná skutková zjištění (např. proto, že z nich plynoucí skutečnosti nepokládal za významné), pak takový důkaz nemůže být způsobilým podkladem pro skutková zjištění odvolacího soudu jen tak bez dalšího. Zde zákon stanoví povinnost zopakovat soudem prvního stupně pominuté důkazy (§ 213 odst. 3 o. s. ř.), jestliže ohledně zjišťované skutečnosti soud prvního stupně vycházel v rozporu s § 132 o. s. ř. jen z některých provedených důkazů. Zákon přitom ponechává na úvaze odvolacího soudu, zda tyto opomenuté důkazy budou provedeny v odvolacím řízení nebo zda za účelem jejich provedení rozhodnutí soudu prvního stupně zruší (srov. § 219a odst. 2 o. s. ř.). Odvolacímu soudu se povinnost provést tyto důkazy neukládá, ale ani se mu to nezakazuje; není proto v rozporu se zákonem postup odvolacího soudu, který tyto důkazy provede a založí na nich své rozhodnutí, ale ani takový postup, jestliže za účelem provedení těchto důkazů rozhodnutí soudu prvního stupně zruší a vrátí mu věc k dalšímu řízení (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2015 sp. zn. 21 Cdo 627/2014, ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1472/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2016 sp. zn. 32 Cdo 137/2014).

13. Ustanovení § 213 odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. ukládá odvolacímu soudu, jak má nakládat s důkazy, které již byly v řízení před soudem prvního stupně provedeny a ze kterých soud prvního stupně učinil skutková zjištění (dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně), a § 213 odst. 3 o. s. ř. stanoví, jak nakládat s provedenými důkazy, z nichž soud prvního stupně žádná skutková zjištění neučinil (odvolací soud k nim nepřihlédne, ledaže by je zopakoval).

14. Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že má-li odvolací soud za to, že na základě důkazů provedených soudem prvního stupně, jež byly podkladem pro zjištění skutkového stavu věci, lze dospět k jinému skutkovému zjištění, je nepřípustné, aby se odchýlil od hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž by je sám provedl a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení důkazu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009 sp. zn. 33 Cdo 5121/2008), že postup odvolacího soudu, který se odchýlí od skutkových zjištění soudu prvního stupně bez zopakování dokazování (nejde-li pouze o důkazy listinné), představuje porušení práva na spravedlivý proces (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.

8. 2018 sp. zn. 22 Cdo 993/2018) a že jde-li o výslech svědka (§ 126 o. s. ř.), musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědí svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností; obdobné platí i v případě výslechu účastníka řízení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.

11. 2011 sp. zn. 33 Cdo 3872/2010). K uvedeným závěrům se souhrnně přihlásil následně Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 26. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3156/2021.

15. Z uvedených závěrů ohledně nutnosti opakování dokazování odvolacím soudem vychází ve vztahu k pravidlům obsaženým v § 213 o. s. ř. ustáleně i odborná komentářová literatura, jestliže vysvětluje a uzavírá, že postup odvolacího soudu se liší podle toho, zda jde o důkaz, z něhož soud prvního stupně vycházel při zjišťování skutkového stavu věci, nebo zda z provedeného důkazu soud prvního stupně neučinil pro rozhodnutí ve věci žádná skutková zjištění. Soudem prvního stupně provedený důkaz se stal podkladem pro zjištění skutkového stavu věci zejména tehdy, jestliže o něj opřel svá skutková zjištění nebo jestliže po vyhodnocení dokazování (§ 132) soud prvního stupně dospěl k závěru, že pro zjištění skutkového stavu věci z něj nelze vycházet, např. proto, že svědek je nevěrohodný, že listina je „padělek“ apod. Má-li odvolací soud za to (na podkladě námitek účastníků nebo z vlastního podnětu), že takové důkazy by bylo možné hodnotit jinak a že tedy na jejich základě lze dospět k jinému skutkovému zjištění, než jaké učinil soud prvního stupně, je – zejména s ohledem na zásady ústnosti a přímosti – nepřípustné, aby se odvolací soud odchýlil od hodnocení důkazů provedeného soudem prvního stupně, aniž by důkaz sám provedl, a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení důkazu.

V § 213 odst. 2 se proto odvolacímu soudu ukládá povinnost zopakovat důkazy, na základě kterých soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému (odlišnému) skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. V rozporu se zákonem by byl takový postup odvolacího soudu, který by učinil na základě důkazů provedených před soudem prvního stupně jiná skutková zjištění, aniž by je zopakoval, nebo který by rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a uložil by mu, aby se v dalším řízení zabýval možným jiným hodnocením těchto důkazů.

V případě, že soud prvního stupně provedl důkaz, avšak posléze při hodnocení důkazů (§ 132) pominul skutečnosti z něj vyplývající nebo z jiných důvodů (pro „nadbytečnost“, proto, že byl z hlediska právního posouzení věci „nerozhodný“, nebo z jiných důvodů) z tohoto důkazu neučinil žádná skutková zjištění (a při zjišťování skutkového stavu věci tedy postupoval shodně, jako kdyby takový důkaz vůbec nebyl proveden), upravuje postup odvolacího soudu § 213 odst.

3. Odvolacímu soudu se zakazuje, aby takovýto důkaz, k němuž soud prvního stupně při svém hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu vůbec nepřihlížel, považoval bez dalšího za zdroj pro svá skutková zjištění. Takovéto důkazy mohou být způsobilým podkladem pro skutková zjištění odvolacího soudu a pro jeho závěr o skutkovém stavu jen tehdy, jestliže je zopakoval (znovu provedl stejným způsobem, jako kdyby před soudem prvního stupně vůbec provedeny nebyly). Odvolací soud je podle § 213 odst.

3 povinen zopakovat soudem prvního stupně „pominuté“ důkazy tehdy, jestliže ke skutečnosti, která jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, které „nepominul“ a z nichž tedy při zjišťování skutkového stavu věci vycházel, tedy – řečeno jinak – jestliže ohledně zjišťované skutečnosti soud prvního stupně vycházel v rozporu s § 132 jen z některých provedených důkazů, aniž by se jakkoliv vypořádal s důkazy ostatními, z nichž by se mohlo podávat zjištění odlišné. Šlo-li o jediný důkaz týkající se prokazované skutečnosti nebo jestliže soud prvního stupně „pominul“ všechny důkazy, pomocí kterých by skutečnost mohla být prokázána, ponechává zákon na úvaze odvolacího soudu, zda tyto „opomenuté“ důkazy budou provedeny v odvolacím řízení nebo zda za účelem jejich provedení rozhodnutí soudu prvního stupně zruší (Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až

376. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1714-1715, nebo Svoboda,

K. – Smolík, P. – Levý, J. – Doležílek, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 926 a násl.).

16. Svědek M. S. byl vyslechnut na jednání před soudem prvního stupně (zjištěné skutečnosti jsou uvedeny v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, bod 51). Následně soud prvního stupně označil jeho výpověď při jejím hodnocení „částečně jako tendenční“ (bod 63 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně); není patrné, že by z výpovědi učinil potřebná skutková zjištění pro posouzení důvodnosti nároku žalobce.

17. Odvolací soud následně, aniž by výslech svědka zopakoval, jeho výpověď hodnotil jako věrohodnou a zohlednil ji při činění skutkového závěru ve věci (srovnej bod 12 napadeného rozsudku). Soudu prvního stupně vytkl pochybení v hodnocení svědecké výpovědi tohoto svědka, považoval-li ji za tendenční, se závěrem, že „žádný závěr o nevěrohodnosti či nepravdivosti výpovědi svědka S. učinit nelze“. Sám odvolací soud výslovně hodnotil výpověď tohoto svědka jako věrohodnou, z níž lze vycházet při posouzení vlastnictví žalobce k movitým věcem a uzavřel, že výpovědí svědka S. „bylo vlastnické právo žalobce“ k movitým věcem (specifikovaným v bodě 12 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) prokázáno.

18. Odvolací soud tedy v řešené věci na jednu stranu výpověď svědka hodnotil odlišně od soudu prvního stupně (tj. považoval ji za věrohodnou) a na rozdíl od něj na ní založil svůj skutkový závěr rozhodný pro právní posouzení věci způsobem příznivým pro žalobce (soud prvního stupně z ní nevyšel), na druhou stranu však důkaz svědeckou výpovědí nezopakoval. Takový postup nezohledňoval zásadu přímosti a postup vyjádřený v § 213 o. s. ř. Odvolací soud se tak zároveň odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu. Jeho rozhodnutí proto spočívá na nesprávném právním posouzení. Dovolacímu soudu za této situace nezbylo, než jeho rozhodnutí v napadeném rozsahu zrušit.

19. Bude-li chtít odvolací soud v dalším řízení činit z výpovědi svědka skutková zjištění, která soud prvního stupně neučinil, důkaz svědeckou výpovědí musí zopakovat. 20.

Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

21. K dalším dovolacím námitkám se dovolací soud již nevyjadřoval, neboť by to bylo za této situace, v níž není jasné, z jakého skutkového závěru odvolací soud při dalším posouzení věci vyjde a jak bude při zjišťování skutkového stavu postupovat, předčasné.

22. O návrhu žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu dovolací soud samostatným rozhodnutím nerozhodoval, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo tímto rozhodnutím zrušeno, čímž byl požadavek žalované v přiměřené lhůtě fakticky zcela uspokojen (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4776/2017).

23. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 4. 2025

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu