22 Cdo 953/2024

22 Cdo 953/2024-598

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce Osada Šacung, z. s., se sídlem v Kališti, Lensedly 24, IČO: 27054853, zastoupeného Mgr. Ivetou Koubkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Korunní 810/104, proti žalované J. H., zastoupené JUDr. Vojtěchem Sedláčkem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze, Italská 2581/67, o zřízení služebnosti nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 36 C 175/2020, o dovolání obou účastníků řízení proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2023, č. j. 23 Co 198/2023-511, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá. II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2023, č. j. 23 Co 198/2023-511, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

1. Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 12. 2022, č. j. 36 C 175/2020-330, povolil ve prospěch každého vlastníka pozemků parc. č. st. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše v k. ú. XY (dále jen „panující pozemky“), právo nezbytné cesty jako služebnost spočívající v právu stezky a cesty přes pozemek parc. č. XY a pozemek parc. č. XY v k. ú. XY (dále jen „služebné pozemky“) v plném rozsahu těchto pozemků na panující pozemky s následujícími omezeními: vozidly o celkové hmotnosti do 3,5 tun neomezeně, vozidlem o celkové hmotnosti do 5 tun maximálně 4krát ročně za účelem dovozu otopu, vozidlem o celkové hmotnosti do 5 tun maximálně 3krát ročně za účelem dovozu antuky, vozidlem o celkové hmotnosti do 12 tun maximálně 2krát ročně za účelem vývozu septiku, vozidlem o celkové hmotnosti do 12 tun maximálně 3krát ročně za účelem zajištění zázemí pro pořádání sportovní akce „Šacung cup“ a vozidlem Hasičského záchranného sboru nebo Sboru dobrovolných hasičů za účelem zajištění atrakce pro konání akce „Dětský den“ (výrok I).

Žalovaná je povinna umožnit žalobci a každému vlastníku panujících pozemků v rozsahu vymezeném ve výroku I průchod a průjezd přes služebné pozemky na panující pozemky (výrok II) a žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu za povolení služebnosti v částce 55 000 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok III). Dále uložil žalobci povinnost předložit žalované aktuální seznam svých členů podle stavu k 1. 1. příslušného kalendářního roku, a to vždy do 31. 1. příslušného kalendářního roku a dále do 15 dnů od každé změny v počtu členů nebo osobách členů žalobce (výrok IV).

Poté rozhodl o nákladech řízení (výroky V a VI).

2. Soud prvního stupně po skutkové stránce zjistil, že panující pozemky nemají zajištěn přístup z obecní komunikace. Pro přístup (pěší i vozidly) k panujícím pozemkům a k jejich napojení na obecní komunikaci (pozemek parc. č. XY v k. ú. XY) jsou využívány a v minulosti dlouhodobě byly využívány služebné pozemky, které tvoří rovinatý úzký pás. Tento přístup představuje nejjednodušší, nejkratší a nejhospodárnější řešení, neboť okolí panujících pozemků je kopcovité a zalesněné. Žádná jiná schůdná alternativa přístupu neexistuje. Služebné pozemky byly nadto taktéž žalovanou a jejími rodinnými příslušníky využívány za účelem zajištění přístupu a hospodaření (těžby) na jiných jejich (lesních) pozemcích, což je také důvod, pro který byly vyděleny od jiných pozemků ve vlastnictví rodiny H. Na panujících pozemcích je od šedesátých let provozováno sportovní hřiště, na kterém jsou pořádány sportovní a kulturní akce, a jsou na nich stavby, které tvoří zázemí členů žalobce i zde pořádaných akcí. Potřeby panujících pozemků zahrnují zajištění jejich hospodaření a zásobování (dřevem a uhlím na otop, vývozem septiku, potravinami a dalším spotřebním zbožím, vývozem a dovozem antuky) a zajištění zázemí pro velké akce dvakrát ročně (Šacung cup a dětský den). Dále bylo zjištěno, že na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY stojí stavba žumpy (dále jen „žumpa 1“) a na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY stojí stavba WC a žumpy (dále jen „žumpa 2“), přičemž ze strany správních orgánů byla vydána rozhodnutí o nařízení odstranění těchto staveb.

3. Po právní stránce soud prvního stupně shledal, že jsou dány předpoklady pro povolení nezbytné cesty, a to s ohledem na potřeby panujících pozemků ve formě služebnosti stezky a cesty. Zároveň neshledal důvod pro vymezení konkrétního rozsahu služebných pozemků pro účely nezbytné cesty geometrickým plánem, neboť za účelem vymezení přístupové cesty (k panujícím pozemkům i k dalším pozemkům žalované) byly již v minulosti z jiných pozemků vyčleněny. Průjezd proto povolil po celé délce i šířce služebných pozemků.

4. Dále soud prvního stupně uvedl, že nebylo možné uzavřít, že by nabytí panujících pozemků žalobcem splňovalo předpoklady hrubé nedbalosti, neboť služebné pozemky byly dlouhodobě jako přístupová cesta k panujícím pozemkům využívány právními předchůdci žalobce, a to na základě bezplatného smluvního užívání, popř. dlouhodobého nerušeného užívání. Překážkou povolení nezbytné cesty pro soud prvního stupně nebyla ani skutečnost, že aktuálně probíhají řízení o odstranění některých vedlejších staveb na panujících pozemcích (skladu, žumpy, stavebních úprav hřiště), neboť objektivní potřeba obhospodařování panujících pozemků je dána hospodářským účelem souboru nemovitostí tvořících tento areál jako jednotný funkční celek, a to účel sportovního a rekreačního využití areálu tvořeného sportovištěm, rekreační stavbou a vedlejšími stavbami jeho členy. Konečně shledal, že povolením nezbytné cesty žalovaná neutrpí nepřiměřenou újmu, neboť služebné pozemky byly vždy jako přístupová cesta užívány. Vůli syna žalované využívat služebné pozemky pro chov ovcí a umístit na nich elektrické ohradníky soud prvního stupně vyložil jako pouhou snahu ztížit žalobci využívání služebných pozemků.

5. Při stanovení výše náhrady za zřízení nezbytné cesty soud prvního stupně vyšel z toho, že pozemky dlouhodobě neslouží k zemědělským účelům, nýbrž právě jako spojnice mezi obecní komunikací a dalšími pozemky. Dále zohlednil, že nezbytná cesta zatíží služebné pozemky po celé jejich ploše, že lze předpokládat časté využití pozemků za účelem průjezdu, že vjezd byl povolen taktéž těžším vozidlům, která budou mít další negativní vlivy na stav pozemků žalované, že k omezení vlastnického práva žalované ke služebným pozemkům dochází proti její vůli a že se povolením nezbytné cesty sníží cena služebných pozemků. Úplatu vzhledem k těmto okolnostem stanovil jako jednorázovou ve výši 55 000 Kč.

6. K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. 10. 2023, č. j. 23 Co 198/2023-511, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že zamítl žalobu ohledně požadavku práva cesty vozidlem o celkové hmotnosti do 12 tun maximálně 2krát ročně za účelem vývozu septiku; jinak jej ve výrocích II až VI potvrdil (výroky I a III). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

7. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně. Z doplněného dokazování odvolací soud zjistil, že rozhodnutí o odstranění stavby objektu WC a žumpy 2 nabylo právní moci. Z vyjádření příslušného správního orgánu dále zjistil, že zřízení služebnosti v rozsahu zvoleném soudem prvního stupně by nemuselo představovat škodlivý zásah do přirozeného vývoje zvláště chráněných živočichů.

8. Poté odvolací soud shledal správným i právní posouzení věci soudem prvního stupně, na nějž v podrobnostech odkázal. Předně zdůraznil, že k panujícím pozemkům není zajištěn žádný přístup z veřejné komunikace, čímž je naplněn základní požadavek aplikace § 1029 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z“). Přístup přes služebné pozemky je přitom nejkratším a nejhospodárnějším spojením. Geometrické zaměření podle odvolacího soudu nebylo nezbytné, neboť byla povolena nezbytná po celé ploše služebných pozemků, které svým tvarem a rozměrem odpovídají cestě.

9. K negativním podmínkám povolení nezbytné cesty zakotveným v § 1032 odst. 1 o. z. uvedl následující. Vzhledem k tomu, že služebné pozemky tvoří úzký pás a jsou celá léta využívány jak pro přístup k panujícím pozemkům, tak i pro přístup samotné žalované a její rodiny k dalším lesním pozemkům, přičemž za tímto účelem byly dokonce odděleny z pozemků ve vlastnictví rodiny H., nelze dovodit, že by zřízením nezbytné cesty ve prospěch žalobce škoda na předmětných pozemcích převýšila zřejmě výhodu nezbytné cesty.

Dále uvedl, že nelze dovodit, že by si nedostatek přístupu způsobil z hrubé nedbalosti nebo úmyslně sám žalobce, neboť s pouhým nabytím pozemků kupní smlouvou z roku 2008 nelze takové právní následky spojovat. Problém s neexistencí přístupu k panujícím pozemkům sahá až do 60. let 20. století a je odrazem právního prostředí tehdejší doby. Žalobce se pokusil před zahájením tohoto řízení s žalovanou, resp. s jejím právním předchůdcem, dohodnout na zajištění přístupu přes služebné pozemky v podobě nájemní smlouvy, nicméně účastníci nenašli shodu a k žádné dohodě nedošlo.

Zároveň podoktl, že žalobce žádný přístup k panujícím pozemkům nemá, proto nelze ani shledat, že by snad požadovaná cesta měla být jen pohodlnějším spojením. Povolení nezbytné cesty pak nebrání ani skutečnost, že jsou služebné pozemky zařazeny do zemědělského půdního fondu a jsou součástí biotopu ohrožených živočichů, neboť k záměru zřízení nezbytné cesty příslušný správní orgán nevydal negativní stanovisko.

10. Odvolací soud se také v zásadě ztotožnil i s rozsahem povolené nezbytné cesty, avšak zohlednil, že ke dni rozhodování již bylo pravomocně rozhodnuto o odstranění „staveb žumpy a WC“, což z povahy věci vylučuje odůvodněnost požadavku na zřízení nezbytné cesty v tomto rozsahu.

11. A konečně, co se týče náhrady za zřízení nezbytné cesty ve formě služebnosti, odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně stanovil náhradu s ohledem na § 136 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“). Přitom jednak vyšel ze závěrů znaleckého posudku, a to z obvyklé ceny stanovené znalkyní jako za zemědělské pozemky, jednak promítl i újmu vlastníka služebných pozemků spočívající ve snížení ceny tohoto pozemku v důsledku jeho zatížení právem nezbytné cesty. Takový postup podle odvolacího soudu odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu.

12. Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba účastníci řízení dovolání.

13. Žalobce zpochybnil napadené rozhodnutí ve výroku I části před středníkem, jímž byla zamítnuta žaloba ohledně požadavku práva cesty vozidlem o celkové hmotnosti do 12 tun maximálně 2x ročně za účelem vývozu septiku. Přípustnost dovolání odůvodnil tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího a Ústavního soudu. Předložil 1) otázku, zda odvolací soud porušil v odvolacím řízení zásady procesního práva, pokud si bez provedení dokazování nepřípustně dotvářel zjištění, ze kterých vycházel při vydání rozhodnutí, a 2) otázku, zda se odvolací soud dopustil porušení práva tím, že v době vyhlášení rozhodnutí nerozhodoval podle stavu v době vyhlášení rozhodnutí, čímž se měl odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2977/2009. K otázce 1) doplnil, že v průběhu řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by rozhodnutí o odstranění žumpy 1 nabylo právní moci; pravomocně bylo rozhodnuto toliko ve vztahu k žumpě 2. Napadené rozhodnutí považoval za překvapivé a shledal, že je zatíženo vadou spočívající v extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, neboť odvolací soud na jedné straně deklaroval, že pro určení rozsahu nezbytné cesty nejsou rozhodující nepravomocná rozhodnutí, a na druhé straně žalobu i ohledně vývozu septiku z žumpy 1 zamítl. Skutková zjištění soudů jsou natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (odkázal např. na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3093/13 či Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3541/2022). K otázce 2) uvedl, že v souladu s výše citovaným rozhodnutím platí, že nezbytná cesta má být zřízena v rozsahu hospodářského využití pozemků a staveb žalobce, ke kterým nebylo vydáno pravomocné rozhodnutí o odstranění stavby. Tím, že se odvolací soud v napadeném rozhodnutí žádným způsobem nevypořádal s existencí stavby žumpy 1, ke které není vydáno pravomocné rozhodnutí o jejím odstranění, a přesto požadavku na zřízení nezbytné cesty za účelem vývozu septiku nevyhověl, učinil své rozhodnutí nepřezkoumatelné. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 886/2021, a nerespektování zákonných požadavků uvedených v § 157 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud podle žalobce neuvedl, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc po právní stránce posoudil. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí ve výroku I před středníkem zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

14. Dovolání žalované směřuje proti napadenému rozsudku v celém jeho rozsahu s výjimkou výroku I části před středníkem. Namítla, že existuje pěší přístup k panujícím pozemkům, který je dostatečný k uspokojení rekreačního účelu panujících pozemků, tedy objektivně zajišťuje řádné užívání panujících pozemků, a proto žalobce žádá pouze pohodlnější přístup. Dostatečný pěší přístup je žalovaná připravena žalobci umožňovat. Zpochybnila také zjištění ohledně sjízdnosti cesty na služebných pozemcích a způsob využívání panujících pozemků v minulosti. Odvolací soud se měl vypořádat s tím, zda zákon umožňuje povolit nezbytnou cestu i v případě, že žalobce třeba i v možném rozporu se svými stanovami např. opakovaně poskytuje hřiště pro potřeby třetích osob. Dále uvedla, že odvolací soud de facto odňal služebné pozemky ze zemědělského půdního fondu, aniž by zohlednil veřejné zájmy. Absentovala jakákoliv reflexe toho, že služebné pozemky náleží do zemědělského půdního fondu. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3700/2010 a 22 Cdo 3103/2007 namítla, že při povolení nezbytné cesty měla být pečlivě zohledněna existence biotopu ohrožených zvířat. Odvolací soud si sice správně vyžádal posouzení dotčeného orgánu, ale nesprávně pak posoudil jeho závěr, jestliže nezbytnou cestu v neomezeném rozsahu celoročně povolil. Rovněž namítla, že není možné zřídit věcné břemeno se zapovězeným obsahem.

15. Poté zpochybnila závěr nalézacích soudů, že si žalobce tvrzený nedostatek přístupu nezpůsobil sám svým hrubě nedbalostním jednáním. Tvrdila, že žalobce již v době koupě věděl, že jeho nemovitosti nejsou přímo spojeny s veřejnou cestou a že k přístupu k nim jsou primárně užívány služebné pozemky. Zároveň měl vědomí, že žalovaná ani její právní předchůdce nikdy nesouhlasili, aby služebné pozemky žalobce užíval jako příjezdovou cestu. Namítla rozpor s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 557/2022, 22 Cdo 4920/2007 a 22 Cdo 1680/2014. Dále namítla, že většina staveb na panujících pozemcích není v souladu se stavebními předpisy a je či bylo stavebním úřadem vedeno řízení o jejich odstranění, což odvolací soud nedostatečně zohlednil. Odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 442/2007. Poukázala také na skutečnost, že faktické umístění a vedení nezbytné cesty bylo z důvodu chybějícího geometrického plánu vymezeno zcela neurčitě, čímž se odvolací soud odchýlil se od judikatury (např. 22 Cdo 3055/2012). Dále uvedla, že právo stezky a cesty bylo povoleno pro vozidla do 3,5 tun neomezeně celoročně, byť téměř veškeré aktivity probíhají v letních měsících. Nezbytná cesta tak nebyla povolena tak, aby žalovaná byla obtěžována co nejméně podle § 1029 odst. 2 o. z.; odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1976/2017. Rozhodnutí odvolacího soudu žalovaná považovala za nevykonatelné, neboť nemá možnost legitimovat členy žalobce či kontrolovat jejich totožnost a nemá ani možnost si vynutit dodržování přiznaného práva cesty s vyjmenovanými omezeními pro jiná motorová vozidla.

16. Nakonec žalovaná namítla, že její syn nemůže na služebných pozemcích uskutečnit svůj podnikatelský záměr a s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5235/2014 se dovolávala toho, že újma na nemovité věci převyšuje zřejmě výhodu nezbytné cesty podle § 1032 odst. 1 o. z. Uvedla, že při stanovení náhrady nelze vycházet toliko z ceny určené podle cenových předpisů. Domnívala se, že rozhodnutí v rozsahu rozhodnutí o výši náhrady absentuje řádné zdůvodnění přiznané částky, která je podle dovolatelky nepřiměřeně nízká a nezohledňuje všechny okolnosti případu (k tomu odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2304/2012). Odvolací soud pochybil, jestliže nezohlednil výhodu – zhodnocení panujících nemovitostí tím, že povolil nezbytnou cestu. Odvolacímu soudu taktéž vytýkala postup v rozporu s § 109 o. s. ř., neboť nezohlednil, že na pozemky ve vlastnictví žalované je vedena exekuce prodejem nemovité věci.

17. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, popř. napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne a přizná žalované právo na náhradu veškerých nákladů řízení.

18. Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobce uvedla, že řízení o odstranění žumpy 1 není dosud pravomocně skončeno, tj. nebylo nařízeno odstranění stavby, v průběhu řízení však již bylo postaveno najisto, že se jedná o nepovolenou stavbu. Dále tvrdila, že žádost o dodatečné povolení žumpy 2 s WC byla pravomocně zamítnuta a následně byl nařízen prodej nemovitých věcí.

19. Žalobce ve vyjádření k dovolání žalované uvedl, že je obsáhlé a jsou v něm opakovány námitky z odvolacího řízení, přičemž dovolací řízení nemá sloužit jako další odvolací instance. Navrhl, aby dovolání žalované bylo odmítnuto, příp. zamítnuto.

20. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

21. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). K dovolání žalobce:

22. Přípustnost dovolání žalobce a zároveň i jeho důvodnost je založena tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení procesní otázky naplnění obsahových náležitostí odůvodnění rozhodnutí podle § 157 odst. 2 o. s. ř., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel totiž namítá, že klíčový skutkový závěr, který vedl odvolací soud k zamítnutí části návrhu žalobce, není opřen o žádný provedený důkaz, ze kterého by takový závěr vyplýval a odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí ani neuvádí, z jakého konkrétního důkazu příslušné skutkové zjištění učinil. Takový postup je v rozporu s § 157 odst. 2 o. s. ř. a náležitostmi kladenými na odůvodnění soudního rozhodnutí.

23. Tuto otázku procesního práva žalobce v dovolání vystihuje v souvislosti s namítanou výtkou spočívající v nevyhovění požadavkům kladeným na obsahovou kvalitu odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (tato i další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)]. Zdůrazňuje, že došlo k extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, což představuje porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod; odkazuje v této souvislosti na řadu konkrétních rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu.

24. Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.

25. V rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, Nejvyšší soud zdůraznil, že jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí (k těmto závěrům se pak Nejvyšší soud přihlásil souhrnně v rozsudku ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015).

26. Z citovaného rozhodnutí vyplývá, že závěr o přesvědčivosti a přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí je formulován vždy na základě konkrétní procesní situace a individuálně daných okolností věci, které s sebou přinesly potřebu řešení skutkových či právních otázek, jimiž se soudy zabývaly, a svá rozhodnutí s různou mírou přesvědčivosti odůvodnily. Judikatorní závěr o nedostatku přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí vychází z okruhu sporných skutkových či právních otázek, které měly soudy v řízení z podnětu námitek účastníka řízení řešit, ale buď je neřešily vůbec, anebo zcela nedostatečně (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1486/2019).

27. I judikatura Ústavního soudu opakovaně formulovala požadavky na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí [srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11, nebo ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1834/10 (dostupné stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz)]. Současně deklarovala, jakými ústavněprávními vadami je zatíženo odůvodnění rozhodnutí, v němž obecný soud reaguje na konkrétní (přesně formulované) námitky stěžovatele způsobem naprosto nedostatečným (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 3.

7. 2013, sp. zn. III. ÚS 511/02, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Zdůraznila přitom, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí, racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, nebo ze dne 17.

4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07). Zmíněnému pojmu adekvátně je potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (srovnej článek 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5.

1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 787/06, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když je nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV.

ÚS 919/14, bod 14). Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva [srovnej rozhodnutí ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, bod 61, ve věci Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, bod 29, ve věci Hiro Balani proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, bod 27, a ve věci Higginsová a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, bod 42 (citovaná rozhodnutí jsou přístupná na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva www.echr.coe.int)].

Podle rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 200772/92, body 59–60, se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu.

28. V projednávané věci se nalézací soudy zabývaly požadavkem žalobce na povolení nezbytné cesty přes služebné pozemky na panující pozemky, a to mj. vozidlem o celkové hmotnosti do 12 tun maximálně 2krát ročně za účelem vývozu septiku. Soud prvního stupně žalobnímu požadavku vyhověl. Odvolací soud jeho rozhodnutí změnil tak, že v dané části žalobu zamítl. Nejprve se ztotožnil s postupem soudu prvního stupně, který vyšel jednak z prokázaného účelu užívání staveb žalobce a jednak z toho, že ke dni jeho rozhodnutí bylo rozhodnuto o odstranění staveb. Zároveň však vyšel z nového skutkového zjištění, že již bylo pravomocně rozhodnuto o odstranění stavby objektu WC a žumpy 2. Následně uvedl, že „ke dni rozhodování již bylo pravomocně rozhodnuto o odstranění staveb žumpy a WC, což z povahy věci vylučuje odůvodněnost požadavku na zřízení nezbytné cesty v tomto rozsahu“. Tato úvaha odvolacího soudu se zřejmě vztahuje k žumpě 2 (bod 6 ve spojení s bodem 8 a 29 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

29. Odvolací soud shledal nedůvodný žalobní požadavek ve vztahu k žumpě 1 s odůvodněním zřejmě vycházejícím z rozhodnutí Městského úřadu Mnichovice ze dne 29. 11. 2021, č. j. SU/53582021/VI, kterým byla žalobci uložena povinnost žumpu 1 odstranit. Postupoval-li odvolací soud ve své úvaze stejně jako u žumpy 2 výše, musel vycházet z toho, že správní rozhodnutí vztahující se k žumpě 1 nabylo právní moci, protože právě odkazem (po doplnění dokazování v odvolacím řízení) na právní moc správního rozhodnutí výslovně odůvodnil nepovolení nezbytné cesty i ve vztahu k žumpě 2. Skutkové zjištění o tom, že by toto rozhodnutí nabylo právní moci, však odvolací soud neučinil a takové zjištění nevyplývá ani ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Jestliže tedy o odstranění stavby žumpy 1 doposud podle jeho skutkových zjištění pravomocně rozhodnuto nebylo, dovolatel důvodně odvolacímu soudu vytýká, že v rozporu s § 157 odst. 2 o. s. ř. není zřejmé, jak věc posoudil po právní stránce, tj. z jakého důvodu danému žalobnímu požadavku vztahujícímu se k žumpě 1 nevyhověl. V tomto ohledu totiž rozhodnutí odvolacího soudu žádné konkrétní závěry neobsahuje. Odvolací soud tak požadavku na přesvědčivost a úplnost odůvodnění ohledně zamítavé části svého rozhodnutí nedostál.

30. V dovolání pak dovolatel (bod 13 dovolání) pro dokreslení extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem na straně jedné a stavem skutečným podrobně popisuje genezi správních rozhodnutí vztahujících se k žumpě 1 a mimo jiné poukazuje na to, že rozhodnutí, ze kterého zjevně vycházel odvolací soud, bylo k odvolání žalobce v odvolacím správním řízení zrušeno, přičemž bylo zrušeno i další navazující nově vydané rozhodnutí a věc vrácena správnímu orgánu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatel pak uzavírá, že ke dni rozhodnutí odvolacího soudu nebylo řízení vztahující se k žumpě 1 pravomocně skončeno.

31. Je tak zřejmé, že napadené rozhodnutí je založeno na otázce procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.

32. Jelikož rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek k dovolání žalobce zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.

33. Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006).

34. Vzhledem ke zrušení rozsudku odvolacího soudu se dovolací soud dalšími námitkami žalobce pro nadbytečnost nezabýval.

35. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.). K dovolání žalované:

36. Dovolaní žalované však přípustné není.

37. Předně dovolací soud zdůrazňuje, že dovolání lze podle § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyloučen je tak a contrario přezkum věci po skutkové stránce (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, či unesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017). Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu. Nejvyšší soud již mnohokrát vysvětlil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014 (uveřejněný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní)]. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoliv z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srovnej například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Skutkové námitky pak tím spíše nemohou naplnit žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř.

38. V tomto smyslu jsou nepřípustné všechny námitky žalované směřující toliko proti skutkovým zjištěním (např. existenci a evidenci antukového hřiště na panujících pozemcích) či hodnocení důkazů nalézacími soudy (např. výslechu svědka V. K.). Nepřípustně žalovaná taktéž rozporovala skutková zjištění nalézacích soudů, co se týče existence dostatečného přístupu a potřeb panujících pozemků. I těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud v dovolacím řízení vázán a není je oprávněn žádným způsobem přezkoumat. Bez dalšího proto neobstojí námitka dovolatelky, že důvodem zřízení práva nezbytné cesty není jeho nezbytnost, nýbrž jen to, že stávající spojení je nepohodlné. V případě, že k panujícím pozemkům neexistuje dostatečné spojení, pak napadené rozhodnutí ani nemůže být v rozporu s dovolatelkou odkazovanými rozhodnutími v rozsahu, ve kterém se zabývají povolením nezbytné cesty jen za účelem pohodlnějšího spojení.

39. Dovolatelka pak v částech dovolání nedostála jeho obligatorním náležitostem podle § 241a odst. 1 a 2 o. s. ř., pročež se dovolací soud nemohl těmito částmi dovolání po věcné stránce vůbec zabývat. Z dovolání nevyplývá žádná zobecnitelná právní otázka v rozsahu, ve kterém žalovaná namítala nepřiměřený rozsah povolené nezbytné cesty, povolení nezbytné cesty v rozsahu rozporném se stanovami žalobce, rozpor s § 1029 odst. 2 o. z., nezohlednění podnikatelského záměru svého syna a skutečnost, že některé stavby na panujících pozemcích nejsou v souladu se stavebními předpisy. Vymezení zobecnitelné právní otázky je však v souladu s judikaturou Ústavního (srovnej např. nález ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23) i Nejvyššího soudu (srovnej např. usnesení ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 882/2023) základním předpokladem řádně vymezené přípustnosti dovolání. Dovozování otázky přípustnosti z obsahu dovolání má své meze, neboť není možné, aby si dovolací soud sám otázku přípustnosti dovolání vymezil namísto dovolatelky, neboť takovým postupem by porušil zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení (k tomu viz zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS- st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou). K vymezení přípustnosti dovolání pak zcela jistě nepostačí odkaz na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, aniž by dovolatelka vysvětlila, v čem konkrétně je naplněn některý z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.

40. Přípustnost dovolání nemohou samy o sobě založit ani tvrzené vady řízení (např. nedostatečné odůvodnění a nevykonatelnost napadeného rozsudku či postup odvolacího soudu v rozporu s § 109 o. s. ř.). K nim by mohl dovolací soud přihlédnout až za situace, že by shledal dovolání z jiného důvodu přípustným (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014).

41. Zbývající, níže dovolacím soudem vypořádané, námitky žalované jsou na samé hranici projednatelnosti s ohledem na způsob vymezení přípustnosti dovolání, přesto jej však dovolací soud z celého kontextu dovolání shledal jako dostatečný.

42. Dovolatelka namítla, že při povolení nezbytné cesty nebyla dostatečně pečlivě zohledněna existence biotopu silně ohrožených živočichů a nebylo reflektováno, že služebné pozemky náleží do zemědělského půdního fondu (v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3700/2010 a 22 Cdo 3103/2007).

43. Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť se odvolací soud při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

44. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3103/2007, vyložil, že souhlas orgánu ochrany zemědělského půdního fondu ke zřízení věcného břemene nezbytné cesty podle § 151o odst. 3 (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) přes pozemek v zemědělském půdním fondu se nevyžaduje, což však neznamená, že by si soud neměl vyžádat vyjádření příslušného orgánu ochrany přírody. Uvedený závěr byl odrazem argumentace, podle níž je příslušný orgán ochrany přírody odborně vybaven k úvaze o zatížení zemědělských pozemků zřízením cesty (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3700/2010). K témuž závěru dospěl Nejvyšší soud i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1549/2022).

45. V nyní souzené věci odvolací soud oslovil příslušný správní úřad k záměru zřízení služebnosti v rozsahu, ve kterém byla nezbytná cesta povolena soudem prvního stupně, a Krajský úřad Středočeského kraje, odbor životního prostředí a zemědělství, k tomuto závěru negativní stanovisko nevydal (viz bod 25 a 26 odůvodnění rozsudku).

46. Odvolací soud tedy při svém rozhodování v judikaturou vyžadované odpovídající míře pečlivosti přihlédl k existenci biotopu silně ohrožených živočichů a skutečnosti, že předmětné pozemky náleží do zemědělského půdního fondu. Odvolacímu soudu proto v tomto rozsahu nelze ničeho vytknout.

47. Dále dovolatelka namítla, že si žalobce tvrzený nedostatek přístupu způsobil sám svým hrubě nedbalým jednáním a odkázala mj. na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 557/2022.

48. Ani tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť se odvolací soud při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

49. Podle § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. soud nepovolí nezbytnou cestu, způsobil-li si nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu žádá.

50. V usnesení ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015, Nejvyšší soud uvedl, že na překážku povolení nezbytné cesty je takové závadné jednání (aktivní konání či nečinnost), z něhož lze usoudit na zavinění žadatele ve formě úmyslu (přímého či nepřímého) či ve formě hrubé nedbalosti. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v případě nedbalosti v některých případech obsahuje ještě zvláštní kategorii, a to hrubou nedbalost. Tou se v judikatuře Nejvyššího soudu týkající se závazkového práva, z níž lze přiměřeně vyjít i v oblasti práv věcných, rozumí nedbalost nejvyšší intenzity, jež svědčí o lehkomyslném přístupu osoby k plnění jejích povinností, kdy je zanedbán požadavek náležité opatrnosti takovým způsobem, že to svědčí o zřejmé bezohlednosti této osoby k zájmům jiných osob [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2702/2012, (uveřejněný pod číslem 59/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní)]. Z výše uvedeného lze učinit závěr, že aplikace § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. může typově přicházet do úvahy zejména 1) v situacích, kdy vlastník nemovité věci měl k nemovité věci zajištěno spojení na veřejnou cestu, o které následně hrubě nedbalým či úmyslným jednáním přišel, 2) v situacích, kdy vlastník nemovité věci svou stavební činností zabránil napojení své nemovité věci na veřejnou cestu (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1499/2015) a 3) v situacích, kdy osoba nabývá nemovitou věc, aniž by k ní měla zajištěno spojení s veřejnou cestou, a její jednání lze považovat za hrubě nedbalé či úmyslné. Tato obecná východiska je pak nutno vždy poměřovat okolnostmi konkrétního případu.

51. Tyto závěry byly doplněny ve prospěch „mírnějšího“ posouzení zavinění nabyvatele na nedostatku spojení nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. II. ÚS 1587/20, ve kterém Ústavní soud dovodil, že je třeba při výkladu § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. rozlišovat mezi dvěma skupinami případů. Na straně jedné stojí případy, v nichž vlastník nemovité věci úmyslně či hrubě nedbale zapříčiní situaci, v níž nebude mít ke své nemovité věci přístup. Typickými příklady mohou být prodej, zastavění či přehrazení cesty. Na straně druhé však stojí případy, v nichž je absence přístupu objektivní skutečností a nabyvatel nemovité věci do ní toliko vstoupí. Zatímco v prvním případě je zásadně na místě k aplikaci § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. přistoupit, u druhé skupiny případů naopak zásadně takový přístup nebude souladný s ústavními garancemi práva vlastnit majetek. Ústavní soud v označeném rozhodnutí kritizoval extenzivní výklad pojmu „hrubá nedbalost“ s tím, že samotné nabytí nemovité věci bez spojení s veřejnou cestou nelze v České republice s ohledem na historický vývoj právní úpravy pozemkového vlastnictví považovat za projev hrubé nedbalosti (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 22 Cdo 185/2022, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 557/2022).

52. Zamítnutí žaloby na povolení nezbytné cesty z důvodu, že si způsobil nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu žádá, nemůže být samoúčelné, nejde o jakýsi „trest“ za toto opomenutí. Jeho účelem je vést nabyvatele pozemku, který je bez potřebného přístupu k tomu, aby se pokusil zajistit si přístup jednáním s vlastníkem a nerozmnožoval zbytečně soudní spory. Vyjde-li v řízení o povolení nezbytné cesty najevo, že žalovaný by v době, kdy žalobce se stal vlastníkem pozemku postrádajícího dostatečné spojení s veřejnou cestou, nepovolil žalobci nezbytnou cestu přes svůj pozemek ve formě služebnosti či závazku a že skutečnost, že žalobce si před nabytím pozemku nepokusil přístup zajistit, nezpůsobila, že jeho pozemek potřebné spojení postrádá (není tu příčinná souvislost), pak v zásadě nelze žalobu na povolení nezbytné cesty zamítnout pro hrubou nedbalost [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1849/2022, (uveřejněný pod č. 7/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní)].

53. V nyní projednávané věci odvolací soud uvedl, že nelze dovodit, že by si žalobce nedostatek přístupu způsobil sám z hrubé nedbalosti či úmyslně ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. Zdůraznil, že s pouhým nabytím panujících pozemků kupní smlouvou z roku 2008 nelze takové právní následky spojovat, a doplnil, že problém s neexistencí přístupu k panujícím nemovitostem přitom sahá až do 60. let 20. století a je odrazem právního prostředí tehdejší doby. Žalobce se přitom pokusil před zahájením soudního řízení dohodnout na zajištění přístupu přes služebné pozemky, nicméně účastníci nenašli shodu a k žádné dohodě nedošlo.

54. Taková úvaha odvolacího soudu je zcela v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu, a proto v dovolacím přezkumu obstojí. V řízení nebylo zjištěno nic, co by svědčilo o tom, že by si žalobce způsobil nedostatek přístupu k panujícím pozemkům z hrubé nedbalosti.

55. Ostatně sama žalovaná v dovolání shledala, že žalobce si způsobil nedostatečný přístup ke svým pozemkům sám svým hrubě nedbalým jednáním z těchto důvodů: 1) už v době koupě panujících pozemků věděl, že nejsou spojeny s veřejnou cestou a k přístupu jsou primárně užívány služebné pozemky, a 2) žalobce vždy měl vědomí, že dovolatelka ani její právní předchůdci nikdy nesouhlasili, aby žalobce užíval služebné pozemky jako příjezdovou cestu. Ani jedna z těchto skutečností však o hrubé nedbalosti žalobce nesvědčí. Právě naopak žalovanou tvrzená skutečnost, že by právní předchůdce žalované nikdy, tj. i v době, kdy se žalobce stal vlastníkem panujících pozemků, žalobci nezbytnou cestu ve formě služebnosti či závazku nepovolil, vede k závěru o nemožnosti zamítnout žalobu na povolení nezbytné cesty pro hrubou nedbalost (viz výše citovaná judikatura).

56. Žalovaná dále odvolacímu soudu vytkla, že v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (konkrétně rozhodnutími sp. zn. 22 Cdo 3055/2012 a 22 Cdo 1897/2004) vymezil vedení nezbytné cesty z důvodu chybějícího geometrického plánu zcela neurčitě.

57. Ani tato námitka přípustnost dovolání nezakládá.

58. V rozsudku ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004, (uveřejněném pod č. 32/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní) Nejvyšší soud vysvětlil, že v rozhodnutí o zřízení věcného břemene cesty je třeba stanovit, kudy cesta povede (vede-li cesta přes část pozemku, pak za použití geometrického plánu, který je součástí výroku rozhodnutí) – (stejně viz taktéž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3055/2012).

59. V projednávané věci odvolací soud k námitce žalované uvedl, že nebylo zapotřebí vymezovat geometrickým plánem rozsah zatížení služebných pozemků věcným břemenem, neboť služebnost byla zřízena po celé ploše služebných pozemků, které svým tvarem a rozměrem odpovídají cestě (viz bod 27 odůvodnění rozsudku).

60. Taková úvaha odvolacího soudu je zcela v souladu s citovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Geometrického plánu, jímž by bylo přesně vymezeno, kudy nezbytná cesta přes služebné pozemky povede, zapotřebí nebylo, neboť nezbytná cesta byla povolena po jejich celé ploše, která fakticky odpovídá cestě, nikoli jen přes jejich části. Jak z odvolací, tak dovolací námitky žalované však vyplývá, že ve skutečnosti se nedovolává nedostatku právního vymezení vedení nezbytné cesty, nýbrž jejího faktického umístění v terénu. Je však již otázkou faktického výkonu soudem zřízené služebnosti, zda bude žalobce pro přístup na panující pozemky využívat služebné pozemky a nikoli pozemky okolní. Bude-li k přístupu využívat jiné pozemky než služebné, mohou se jejich vlastníci domáhat zdržení takového zásahu do jejich vlastnického práva.

61. A konečně žalovaná namítla, že rozhodnutí o výši náhrady není řádně zdůvodněno a přiznaná částka je nepřiměřeně nízká a nezohledňuje všechny okolnosti případu (k tomu odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2304/2012).

62. Ani tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

63. Podle § 1029 odst. 1 o. z. vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek.

64. Podle § 1030 odst. 1 o. z. za nezbytnou cestu náleží úplata a odčinění újmy, není-li již kryto úplatou. Povolí-li se spoluužívání cizí soukromé cesty, zahrne úplata i zvýšené náklady na její údržbu.

65. Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi opakovaně uvedl, že stanovení výše náhrady za omezení vlastnického práva zřízením nezbytné cesty podle § 1029 odst. 1 ve spojení s § 1030 odst. 1 o. z. se řídí následujícími pravidly: a) Při stanovení náhrady (úplaty) za povolení nezbytné cesty nelze vycházet ani z ceny určené podle cenových předpisů, ani jen z ceny, za kterou by bylo možno dosáhnout smluvního zřízení věcného břemene. Je totiž třeba rozlišit hodnotu práva odpovídajícího věcnému břemenu cesty na straně jedné a náhradu za omezení vlastnického práva na straně druhé; jejich výše nemusí být stejná. b) Je nutno přihlédnout ke všem okolnostem věci. Zejména je třeba zvážit všechny negativní účinky, které s sebou zřízení nezbytné cesty pro zatížený pozemek přinese. c) Náhrada za zřízení práva nezbytné cesty zahrnuje i náhradu za újmu, kterou vlastník pozemku utrpí, a to i tím, že v důsledku tzv. právní závady – práva cesty svědčící žalobci – zpravidla klesne cena zatíženého pozemku i stavby na něm zřízené a že jeho vlastník bude výkonem tohoto práva omezen v užívání pozemku, bude narušeno jeho soukromí apod. Nelze pominout skutečnost, že se právo cesty zřizuje bez časového omezení (i když není vyloučeno v konkrétní věci ani jeho zřízení na určitou dobu). d) Stanovení výše náhrady je na úvaze soudu, která musí být řádně zdůvodněna. e) Stanovení hodnoty zřizovaného věcného břemene je věcí skutkového zjištění, stanovení kritérií pro určení výše náhrady za omezení vlastnického práva zřízením nezbytné cesty je otázkou právní [viz shrnující závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2304/2012, i rozsudku Nejvyššího soudu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1936/2022 (uveřejněném pod č. 17/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), vycházející např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2854/2010, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2507/2010, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2576/2016, či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1826/2020 (uveřejněném pod č. 93/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní)].

66. Rozhodnutí o povolení nezbytné cesty je konstitutivním rozhodnutím ve věci, ve které právní úprava upravuje podmínky pro vznik práva jen rámcově a dává široký prostor pro úvahu soudu, přičemž v hraničních případech jsou dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008); dovolací soud by pak úvahy soudů nižších stupňů mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012).

67. V této věci odvolací soud použil jako východisko pro stanovení náhrady za povolení nezbytné cesty tržní hodnotu služebných pozemků jakožto zemědělských pozemků stanovenou znalkyní prof. Ing. Renátou Schneiderovou Heralovou, Ph.D. Tržní hodnota služebných pozemků byla určena podle cenových předpisů. Znalkyně však nevycházela z obvyklé ceny podle § 2 odst. 2 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), nýbrž z tržní hodnoty podle § 2 odst. 4 zákona o oceňování majetku. V poměrech dané věci v kontextu zpracovaného posudku není takový postup na újmu správnému právnímu posouzení věci, neboť vypočtená tržní hodnota v zásadě odpovídá obvyklé ceně ve smyslu § 492 o. z. – zohledňuje ceny, za něž by byly v daném místě a čase v souladu s nabídkou a poptávkou prodány nemovitosti obdobných kvalit (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 885/2001).

68. Dovolací soud shledal úvahy nalézacích soudů (viz bod 5 a 11 tohoto rozsudku) jako řádně odůvodněné. V souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu se zabývaly skutečným omezením vlastníka zatíženého pozemku – v tomto smyslu reflektovaly, že služebné pozemky dlouhodobě neslouží k zemědělským účelům, nýbrž právě jako spojnice mezi obecní komunikací a dalšími pozemky, že nezbytná cesta je zatíží po celé jejich ploše, že její užívání bude ze strany žalobce a jeho členů časté, že vjezd byl povolen taktéž těžším vozidlům, která budou mít další negativní vlivy na stav pozemků žalované, a že k omezení vlastnického práva žalované ke služebným pozemkům dochází proti její vůli. Rovněž zohlednily, že se cena služebných pozemků v důsledku povolení nezbytné cesty sníží.

69. S ohledem na předestřené úvahy nalézacích soudů a skutečnost, že tržní hodnota služebných pozemků bez zatížení byla zjištěna částkou 12 628 Kč, není závěr nalézacích soudů ohledně náhrady za povolení nezbytné cesty ve výši 55 000 Kč ani zjevně nepřiměřený; naopak odpovídá poměrům dané věci. Napadené rozhodnutí proto i v této části obstojí.

70. Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

71. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 9. 2024

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu