KSLB 87 INS 5055/2020 87 ICm 1308/2021 22 ICdo 137/2025-199
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně J. M., zastoupené Mgr. Filipem Vyskočilem, advokátem se sídlem v Praze, Laubova 1729/8, proti žalované Langmeier & Co., insolvenční správci v. o. s., se sídlem v Praze, Na Bělidle 997/15, IČO 07860498, jako insolvenčnímu správci dlužníka K. M., zastoupené Mgr. Filipem Shrbeným, advokátem se sídlem v Praze, Na Bělidle 997/15, o vyloučení věci z majetkové podstaty dlužníka, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 87 ICm 1308/2021, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka K. M., narozeného XY, bytem v XY, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSLB 87 INS 5055/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 3. 2025, č. j. 87 ICm 1308/2021, 102 VSPH 18/2025-168 (KSLB 87 INS 5055/2020), takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 344,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované Mgr. Filipa Shrbeného, advokáta se sídlem v Praze, Na Bělidle 997/15.
1. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 9. 2024, č. j. 87 ICm 1308/2021-138, zamítl žalobu na vyloučení nemovitého majetku sepsaného do majetkové podstaty dlužníka K. M., narozeného XY, v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. KSLB 87 INS 5055/2020, konkrétně dvou bytových jednotek v budově č. p. XY, stojící na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY – byt č. XY včetně spoluvlastnického podílu o velikosti 31/188 na společných částech budovy a pozemku (dále jen „byt č. 1“) a byt č. XY včetně spoluvlastnického podílu o velikosti 683/2820 na společných částech budovy a
pozemku (dále jen „byt č. 4“) – (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
2. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 3. 2025, č. j. 102 VSPH 18/2025-168, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezila tak, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. u kterých má být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak. Začala otázkou, zda lze žalobu zamítnout s tím, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno, v situaci, kdy provedené důkazy prokazují její tvrzení a soud žalobkyni nijak dále nepoučil. Jako druhou uvedla otázku, zda odvolací soud respektoval při zjišťování skutkového stavu procesní zásady. Poslední otázka dovolatelky zněla, zda se stávají majetkové hodnoty součástí společného jmění manželů (dále též „SJM“), byly-li na jejich pořízení použity peněžní prostředky získané na základě půjčky, jejíž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů a kterou uzavřel jeden z manželů přes výslovný nesouhlas druhého.
4. Dovolatelka především nesouhlasila se závěrem soudů, že se jí nepodařilo vyvrátit zákonnou domněnku, že pokud byly byty pořízeny za trvání manželství, jsou součástí společného jmění. Byla názoru, že v řízení označila důkazy, které prokázaly, že byty č. 1 a č. 4 součástí společného jmění nebyly, a že při hodnocení všech důkazů v jejich vzájemné souvislosti by odvolací soud nemohl dospět k jinému závěru. Závěry odvolacího soudu označila za zmatečné a nepřezkoumatelné. Uvedla, že napadené rozhodnutí nedostálo požadavkům řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění, čímž se odvolací soud odchýlil od nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.
ÚS 103/99, k postupu odvolacího soudu odkázala také na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 570/03. V souvislosti se závěrem soudu, že se žalobkyni nepodařilo prokázat tvrzení o výlučném závazku z půjčky vztahující se k bytu č. 4, odkázala na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, které se zabývá otázkou extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními, provedenými důkazy a hodnocením důkazů založeného na libovůli soudu, poněvadž se domnívala, že její tvrzení bylo v řízení prokázáno.
Odvolacímu soudu také vytkla, že se podrobněji nezabýval skutkovými zjištěními a své rozhodnutí odůvodnil zejména odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1658/98, z něhož vyplývá, že i přes to, že je kupní cena zaplacena z výlučných prostředků jednoho z manželů, pořizuje se věc do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, jsou-li kupujícími oba manželé a oba jasně projeví vůli nabýt koupenou věc do bezpodílového spoluvlastnictví. Tento rozsudek však na projednávanou věc neměl dopadat a tato právní otázka by v tomto konkrétním případě měla být posouzena jinak.
Soudy se měly zabývat vůlí manželů, nikoliv paušálně uzavřít, že protože jsou na kupní smlouvě oba podepsáni, oba jasně projevili vůli nabýt koupenou věc do bezpodílového spoluvlastnictví. Kromě toho odvolací soud pochybil i v tom, že žalobkyni podle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) nepoučil, že netvrdila a neprokázala rozhodné skutečnosti. Konkrétně se žalobkyni nedostalo žádného poučení, že by měla tvrdit a následně prokazovat, že půjčka od rodičů žalobkyně nepatří do společného jmění manželů.
K tomu odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1747/2015. Ze všech těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že se otázky, které žalobkyně v dovolání uvedla, zabývají zejména skutkovým stavem a nejedná se o právní otázky. Sama žalobkyně ve svém dovolání uvádí zejména skutečnosti týkající se hodnocení důkazů předložených ze strany žalobkyně, přičemž toto hodnocení považuje žalobkyně za nesprávné a nedostatečně odůvodněné. Naopak žalovaná se zcela ztotožňuje s hodnocením odvolacího soudu, když tento dospěl k závěru, že se žalobkyni nepovedlo vyvrátit domněnku podle § 144 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“), dle které, pokud není prokázán opak, má se za to, že majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manželství tvoří společné jmění manželů. Dovolání žalobkyně má za nepřípustné, a proto dovolacímu soudu navrhuje jeho odmítnutí.
6. Dovolání není přípustné.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
9. Na úvod dovolací soud předesílá, že již mnohokrát poukazoval na nález Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23 (dostupný stejně jako i další rozhodnutí Ústavního soudu na https://nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je ve vztahu k této otázce naplněn a jak konkrétně je naplněn.
10. V dovolání žalobkyně nejsou jednoznačně formulovány zobecnitelné právní otázky, které by vycházely ze skutkového stavu zjištěného odvolacím soudem a které by byly každá zvlášť spojena s konkrétním předpokladem přípustnosti, jak předvídá zákon v § 237 o. s. ř. Dovolatelka kromě tří právních otázek dále v dovolání uvedla několik námitek, které se částečně prolínají s uvedenými otázkami, aniž by polemizovala se skutečnostmi a závěry rozhodnými pro právní posouzení věci odvolacím soudem. Dovolací soud proto považuje za vhodné na tomto místě odůvodnění shrnout okolnosti rozhodné pro dovolací přezkum.
11. V projednávaném případě se žalobkyně domáhala vyloučení bytu č. 1 a bytu č. 4 z majetkové podstaty dlužníka, jelikož se považovala za výlučnou vlastnici těchto bytů. Z kupních smluv a zápisu v katastru nemovitostí vyplývá, že manželé M. nabyli byty do společného jmění manželů. V řízení bylo prokázáno, že oba byty byly pořízeny za doby trvání jejího manželství s dlužníkem a že zákonný rozsah společného jmění manželů nebyl změněn. Bylo proto na žalobkyni, aby tvrdila a prokázala, že se byty součástí společného jmění manželů nestaly. Tvrzení o zaplacení bytů z jejích výlučných zdrojů se jí však nepodařilo prokázat.
12. Podle § 143 odst. 1 obč. zák. společné jmění manželů tvoří majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka [písm. a)]. Závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého [písm. b)].
13. Podle § 144 obč. zák. pokud není prokázán opak, má se za to, že majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manželství tvoří společné jmění manželů. K extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními, provedenými důkazy a hodnocením důkazů založeném na libovůli soudů:
14. Dovolatelka především nesouhlasila se závěrem soudů, že se jí nepodařilo vyvrátit zákonnou domněnku, že pokud byly byty pořízeny za trvání manželství, jsou součástí společného jmění. Byla názoru, že v řízení označila důkazy, které prokázaly, že byty č. 1 a č. 4 součástí společného jmění nebyly, a že při hodnocení všech důkazů v jejich vzájemné souvislosti by odvolací soud nemohl dospět k jinému závěru. Konkrétně v souvislosti s půjčkou vztahující se k bytu č. 4 vytýkala odvolacímu soudu extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními, provedenými důkazy a hodnocením důkazů založeného na libovůli soudu, poněvadž se domnívala, že její tvrzení bylo v řízení prokázáno.
15. K těmto námitkám musí Nejvyšší soud nicméně upozornit, že dovolání lze podle § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, vyloučen je tak a contrario přezkum věci po skutkové stránce, a že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoliv z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srovnej například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, může dovolací soud přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 617/99, a ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3170/2024).
16. Zásah Nejvyššího soudu je namístě jen ve výjimečných případech, kdy jsou skutková zjištění v extrémním rozporu s provedenými důkazy. V takovém případě nejde o přehodnocování skutkového stavu, podstata přezkumu leží v tom, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, což je již otázkou právní (otázkou procesního práva – srovnej např. nedávný nález Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2025, sp. zn. IV. ÚS 2349/24). Takový extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, pokud hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (k tomu srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2025, sp. zn. III. ÚS 776/25).
17. Co se týče bytu č. 1, odvolací soud v bodech 15–19 napadeného rozhodnutí podrobně vysvětlil, proč neměl za prokázané tvrzení žalobkyně, že byla celá kupní cena za byt č. 1 hrazena z jejích výlučných prostředků. Pokud jde o byt č. 4, v bodech 20–24 odvolací soud vysvětlil, proč se ani v tomto případě žalobkyni nepodařilo prokázat, že byt pořídila za své výlučné prostředky do svého výlučného vlastnictví (tedy že by závazek z půjčky na nákup tohoto bytu byl její výlučný závazkem a že by vůle obou manželů směřovala k nabytí bytu č. 4 do jejího výlučného vlastnictví). Dovolací soud není oprávněn provádět přehodnocování dokazování a jeho věcný přezkum, ale toliko eliminovat pouze zcela zásadní pochybení, která jsou v rozporu se základním principem volného hodnocení důkazů, a to způsobem vyjádřeným v předchozím bodě tohoto odůvodnění. Žádné takové zásadní pochybení dovolací soud neshledal. Proto tyto námitky přípustnost dovolání nezakládají. Ostatně, i kdyby žalobkyně prokázala jí tvrzený způsob zaplacení bytů, byly by byty – viz dále – stejně součástí společného jmění manželů. K závazkům z výlučných půjček jednoho z manželů:
18. Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za vhodné poukázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu ohledně závazků z půjček jednoho z manželů. Ostatně z těchto výkladů bude následně zřejmá i odpověď na třetí právní otázku, kterou dovolatelka předložila k dovolacímu přezkumu.
19. Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2008/2020, uveřejněném pod č. 44/2021 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní (dále též jen „R 44/2021“), dospěl k závěru, že věci (včetně pohledávek), které jeden z manželů získal jako plnění ze závazku (závazkového právního vztahu), jehož rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů a který převzal bez souhlasu druhého, jsou součástí společného jmění; součástí společného jmění nejsou jen dluhy (závazky v užším slova smyslu), které pro něj z převzatého závazku (závazkového právního vztahu) vyplývají. Jinak řečeno, právní režim závazku, jehož rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů a který převzal jeden z nich bez souhlasu druhého, se štěpí tak, že dluh z tohoto závazku do SJM nepatří, avšak to, co z něj dlužník získal, je součástí SJM.
20. Ve vztahu k případnému následnému vypořádání SJM doplnil, (…) že k závazku manžela, který takto opatřil peníze (nebo jinou majetkovou hodnotu) a je povinen je vrátit, má soud přihlédnout při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví (dnes SJM). Tímto způsobem lze překonat případnou „nespravedlnost“ spočívající v tom, že majetek získaný na základě výlučného závazku jednoho z manželů se stává součástí SJM, přestože dluh z převzatého závazku tíží jen zavázaného manžela (srovnej např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3187/2021, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3304/2018).
21. Pokud tedy dovolatelka namítala, že v řízení bylo podle jejího názoru prokázáno, že závazek z půjčky od družstva na pořízení bytu č. 4 byl její výlučný, není toto zjištění podstatné, jelikož peníze půjčkou získané by se i v takovém případě staly součástí společného jmění manželů, tudíž by byl byt č. 4 financován prostředky ze společného jmění a stal by se jeho součástí.
22. Pokud dovolatelka formulovala svou třetí právní otázku následujícím způsobem, zda se stávají majetkové hodnoty součástí společného jmění manželů, byly-li na jejich pořízení použity peněžní prostředky získané na základě půjčky, jejíž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů a kterou uzavřel jeden z manželů přes výslovný nesouhlas druhého, pak by odpověď byla ano, stávají, jelikož i peníze získané výlučnou půjčkou jednoho z manželů (výlučný závazek jednoho z manželů) se stávají součástí společného jmění manželů. Závazek zůstává výlučně jednomu z manželů, ale získaná aktiva připadají do společného jmění. S řešením této právní otázky se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, pročež ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá. K chybějícímu poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.:
23. Dovolatelka dále předložila otázku, zda lze žalobu zamítnout s tím, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno, v situaci, kdy provedené důkazy prokazují její tvrzení a soud žalobkyni nijak dále nepoučil. Konkrétně se žalobkyni nedostalo žádného poučení, že by měla tvrdit a následně prokazovat, že půjčka od rodičů žalobkyně nepatří do společného jmění manželů. K tomu odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1747/2015.
24. Předně dovolací soud k této námitce odkazuje na své závěry v předcházejících bodech tohoto odůvodnění ohledně výlučných závazků jednoho z manželů. Z těchto závěrů je zřejmé, že zjištění, zda by půjčka od rodičů žalobkyně patřila do společného jmění manželů nebo byla její výlučná, není pro rozhodnutí ve věci vůbec podstatné, jelikož aktiva z půjčky získaná by se součástí SJM stala v každém případě.
25. Nejvyšší soud pak konstantně vychází z toho, že poučení podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti, jenž je vyjádřením principu materiálního vedení řízení soudem, je, aby účastníkovi nebyla žaloba zamítnuta z důvodu, že neunesl břemeno tvrzení a důkazní, aniž by byl poučen, že takové důkazní břemeno ve vztahu k určité skutečnosti ve smyslu teorie analýzy norem vůbec má (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1241/2011), tedy zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něj nepříznivého, tedy překvapivého, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, aniž měl možnost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 790/2014). Postup podle § 118a o. s. ř. tedy přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005).
26. Z celého průběhu řízení je zřejmé, že dovolatelka si byla vědoma, že na základě zákonné vyvratitelné domněnky se má za to, že oba byty, protože byly pořízeny za trvání manželství, tvoří společné jmění manželů a že je na ní, aby tuto zákonnou domněnku vyvrátila. O to se také v průběhu řízení snažila, což se jí však nepodařilo. Výsledky provedeného dokazování ve vztahu k oběma bytům přehledně shrnul soud prvního stupně v posledních dvou odstavcích na straně 6 svého rozhodnutí, s čímž se odvolací soud ztotožnil. Nedá se tedy říct, že by odvolací soud žalobu dovolatelky zamítl, aniž by si žalobkyně byla vědoma, že ji ohledně vyvrácení zákonné domněnky tíží břemeno tvrzení. Nadto skutečnost, ohledně níž dovolatelka vytýká soudu, že ji měl poučit, ani nebyla pro projednávanou věc rozhodná. Již z těchto důvodů k porušení poučovací povinnosti podle § 118a o. s. ř. v projednávaném případě nemohlo dojít. Proto ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá. K nepřezkoumatelnosti rozhodnutí:
27. Dovolatelka označila závěry odvolacího soudu za zmatečné a nepřezkoumatelné. Uvedla, že napadené rozhodnutí nedostálo požadavkům řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění, čímž se odvolací soud odchýlil od nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 103/99, k postupu odvolacího soudu odkázala také na nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV ÚS 570/03.
28. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění (přičemž o takový případ se v nyní posuzované věci ani nejedná), není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Měřítkem toho, zda rozhodnutí je či není přezkoumatelné, totiž nejsou požadavky dovolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (§ 157 odst. 2, § 211 o. s. ř.), ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli v dovolání proti tomuto rozhodnutí náležitě uvést dovolací důvody.
29. Rozhodnutí odvolacího soudu bez pochybností náležitosti § 157 odst. 2 o. s. ř. má, přičemž dovolatelka byla schopna v dovolání formulovat výhrady vůči věcným závěrům odvolacího soudu. Rozhodnutí odvolacího soudu tak nepřezkoumatelné není. K námitce vztahující se k vůli manželů nabýt věc do SJM, ačkoliv je věc zaplacena z výlučných prostředků jednoho z manželů:
30. Nakonec dovolatelka odvolacímu soudu vytkla i to, že se podrobněji nezabýval skutkovými zjištěními a své rozhodnutí odůvodnil zejména odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1658/98, z něhož vyplývá, že i přes to, že je kupní cena zaplacena z výlučných prostředků jednoho z manželů, pořizuje se věc do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, jsou-li kupujícími oba manželé a oba jasně projeví vůli nabýt koupenou věc do bezpodílového spoluvlastnictví. Tento rozsudek však na projednávanou věc neměl dopadat a tato právní otázka by v tomto konkrétním případě měla být posouzena jinak. Soudy se měly zabývat vůlí manželů a nikoliv paušálně uzavřít, že protože jsou na kupní smlouvě oba podepsáni, oba jasně projevili vůli nabýt koupenou věc do bezpodílového spoluvlastnictví.
31. Dovolací soud nemůže s dovolatelkou souhlasit, že by se odvolací soud podrobněji nezabýval všemi skutkovými zjištěními a své rozhodnutí odůvodnil zejména odkazem na uvedený rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1658/98. Stěžejní závěr odvolacího soudu je naopak založen na tom, že se žalobkyni nepodařilo prokázat, že by byty pořídila za své výlučné prostředky, a tím vyvrátit zákonnou domněnku, že oba byty tvořily součást společného jmění. Z tohoto důvodu odvolací soud ani na uvedeném rozsudku nemohl napadené rozhodnutí založit, jelikož v projednávaném případě nezjistil, že by kupní cena pořizovaných bytů byla zaplacena z výlučných peněz jednoho z manželů. Uvedený rozsudek zmínil pouze pro doplnění, že i v případě, že by se žalobkyni podařilo prokázat, že byty zaplatila výhradně ze svých výlučných prostředků, by mohla nastat situace, že by se byt stal součástí společného jmění manželů. Tyto úvahy však byly pro projednávanou věc nadbytečné, protože žalobkyni se nepodařilo prokázat ani úhradu bytů z jejích výlučných prostředků. Dovolacímu soudu tak není zcela jasné, čeho chtěla dovolatelka výtkou docílit. Na jednu stranu uvádí, že rozsudek neměl na projednávaný případ vůbec dopadat, potom uvádí, že tato právní otázka by měla být v jejím případě posouzena jinak (což implikuje, že by se rozsudek obecně na její případ typově použít dal, ale ona přináší důvody, proč by se v jejím konkrétním případě použít neměl) a zároveň odvolacímu soudu vytýká, že se dostatečně nezabýval vůlí obou manželů nabýt koupenou věc do společného jmění, což by zase předpokládalo, že soudu vytýká odchýlení se od ustálené praxe reprezentované uvedeným rozsudkem. V každém případě dovolací soud uzavírá, že se odvolací soud od ustálené praxe dovolacího soudu ani neodchýlil, ani není na místě projednávanou věc posoudit jinak než v uvedeném rozsudku, protože je uvedený rozsudek založený na jiném skutkovém základě a pro projednávanou věc není přiléhavý. Proto ani poslední výtka přípustnost dovolání nezakládá.
32. V části směřující proti nákladovým výrokům odvolacího soudu je dovolání v souladu s § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné.
33. Jelikož dovolání žalobkyně není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
34. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce. Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
V Brně dne 29. 9. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu