KSCB 28 INS 3548/2023 42 ICm 1963/2024 22 ICdo 71/2025-84
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně Garance Bydlení s. r. o., IČO 07969074, se sídlem v Brně, Nové sady 988/2, zastoupené Mgr. Mag. iur. Janem Toscherem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Jiráskova 3960/32, proti žalované JUDr. Tereze Vodičkové, IČO 65907396, se sídlem v Pardubicích, 17. listopadu 237, jako insolvenční správkyni dlužníka L. K., o vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 42 ICm 1963/2024, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka L. K., vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 28 INS 3548/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2024, č. j. 42 ICm 1963/2024, 105 VSPH 822/2024-64 (KSCB 28 INS 3548/2023), takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 7 344,70 Kč k rukám jejího zástupce, Mgr. Mag. iur. Jana Toschera, advokáta se sídlem v Jihlavě, Jiráskova 3960/32, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 10. 2024, č. j. 42 ICm 1963/2024-40, vyloučil z majetkové podstaty dlužníka L. K. (dále „dlužník“) sepsané v rámci insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 28 INS 3548/2023 nemovitosti zapsané na listu vlastnictví č. XY pro obec XY, katastrální území XY, tak, jak jsou sepsány pod položkou I pořadové číslo 3 – dále „předmětné nemovitosti“ (výrok I). Rozhodl rovněž o povinnosti žalované nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 19 658 Kč (výrok II).
2. Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 20. 1. 2024, č. j. 42 ICm 1963/2024, 105 VSPH 822/2024-64, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 15 087 Kč (výrok II).
3. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že právní předchůdce žalobkyně, Bytové družstvo Jak bydlet doma IV, nabyl předmětné nemovitosti podle kupní smlouvy o prodeji nemovitých věcí ze dne 3. 6. 2021 ve spojení s dohodou o úhradě kupní ceny od dlužníka, který byl jako jejich vlastník evidován v katastru nemovitostí. Na základě této smlouvy bylo do katastru nemovitostí zapsáno ve vztahu k předmětným nemovitostem vlastnické právo ve prospěch právního předchůdce žalobkyně. Kupní smlouvou ze dne 21. 2. 2024 pak Bytové družstvo Jak bydlet doma IV převedlo vlastnické právo k předmětným nemovitostem na žalobkyni. K soupisu předmětných nemovitostí do majetkové podstaty dlužníka došlo dne 25. 3. 2024. Soudy nižších stupňů dovodily, že předmětné nemovitosti náleží do výlučného vlastnictví žalobkyně, což vylučuje jejich zahrnutí do soupisu majetkové podstaty dlužníka. Konstatovaly přitom, že žalovaná nepředestřela relevantní tvrzení a neoznačila důkazy, jimiž by vyvrátila existenci dobré víry žalobkyně, že nabývá vlastnické právo od vlastníka, a tudíž žalobkyni lze přiznat pozitivní účinky materiální publicity katastru nemovitostí ve smyslu ustanovení § 984 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále „o. z.“).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále „o. s. ř.“) odůvodňuje tím, že napadené rozhodnutí závisí na posouzení právní otázky, jež v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Táže se, zda dobrá víra nabyvatele nemovitosti nemá být posuzována přísněji v případě, že je do katastru nemovitostí proveden vklad vlastnického práva na základě absolutně neplatného právního jednání pro rozpor s dobrými mravy nebo se zákonem, představuje-li toto jednání cílící na dlužníky v tísni „modus operandi“ podnikání kupujícího a dojde-li následně k dalšímu převodu vlastnického práva na subjekt, jehož činnost se taktéž zaměřuje na obchodování s nemovitostmi. Má za to, že princip materiální publicity katastru nemovitostí a dobrověrného nabyvatele nelze aplikovat paušálně, pokud převodcem i nabyvatelem vlastnického práva jsou subjekty soustřeďující se na obchodování s nemovitostmi původně náležející osobám v těžké životní situaci, aniž by respektovaly zákonná ustanovení chránící spotřebitele a slabší smluvní stranu. Domnívá se, že žalobkyni byla problematická transakce (včetně nízké kupní ceny), jež měla za cíl zbavit dlužníka majetku, známa, a tudíž předmětné nemovitosti nikdy neopustily majetkovou sféru dlužníka. Vyzdvihuje, že o nedostatku dobré víry žalobkyně svědčí vazby mezi žalobkyní a Bytovým družstvem Jak bydlet doma IV, popřípadě dalšími subjekty vykonávajícími obdobnou činnost. Navrhuje, aby „dovolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.“
5. Žalobkyně se k dovolání žalované vyjádřila nesouhlasně a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, popřípadě zamítl.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), a že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), jež má právnické vzdělání [§ 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.).
7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání žalované pro jí vymezenou právní otázku není přípustné.
9. Podle ustanovení § 980 odst. 2 o. z. je-li právo k věci zapsáno do veřejného seznamu, má se za to, že bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem. Bylo-li právo k věci z veřejného seznamu vymazáno, má se za to, že neexistuje.
10. Podle ustanovení § 984 odst. 1 o. z. není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu. Dobrá víra se posuzuje k době, kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, pak k době podání návrhu na zápis.
11. Podle ustanovení § 7 o. z. má se zato, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře.
12. Kdo tvrdí, že nabyvatel nejednal v dobré víře, nese důkazní břemeno (§ 7); nelze použít judikaturu k zákonu č. 40/1964 Sb., občanskému zákoníku, dovozující opak – viz Pavlů, R. § 984 [Materiální publicita veřejných seznamů]. In: Petrov, J. Výtisk, M. Beran, V. a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 19.
13. Dobrou víru je nezbytné hodnotit obdobně jako v případě problematiky oprávněné, resp. nyní poctivé držby, objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 88/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4925/2016 (tyto rozsudky, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz)]. Oproti dosavadní judikatuře však platí, že ve shodě s ustanovením § 7 o. z. se dobrá víra dobrověrného nabyvatele presumuje (srovnej § 7 o. z.); k presumpci dobré víry viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4925/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4174/2017, jakoži Lavický, P.: Význam domněnky dobré víry pro rozdělení důkazního břemena v civilním řízení soudním. Právní rozhledy, 2017, č. 13–14, s. 464–470.
14. Nabytí vlastnického práva dobrověrným nabyvatelem je přitom možné též za situace, v níž neoprávněný převodce původně „nabyl“ nemovitost na základě absolutně neplatné smlouvy (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2024, sp. zn. 22 Cdo 304/2024).
15. Z uvedeného vyplývá, že nabýt věcné právo, v nyní projednávané věci vlastnické právo, od osoby, která je jako osoba oprávněná zapsaná ve veřejném seznamu, ačkoli podle skutečného právního stavu osobou oprávněnou (vlastníkem) není, je možné jen v případě, že nabývající osoba nabyla právo na základě úplatného právního jednání a v dobré víře ve stav zápisu ve veřejném seznamu. Soulad zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem se, stejně jako dobrá víra, předpokládá, může však být prokázán opak (tzv. vyvratitelná právní domněnka). Existenci dobré víry je nutno zkoumat v časové souvislosti s okamžikem, kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, posuzuje se dobrá víra se zřetelem k době, kdy byl podán návrh na zápis práva do tohoto seznamu (§ 984 o. z.).
16. Podle judikatury Nejvyššího soudu je při hodnocení dobré víry nabyvatele věcného práva v soulad zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem ve smyslu ustanovení § 984 odst. 1 o. z. vždy třeba brát v úvahu, zda smluvní strana při běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat (od každého očekávat), neměla, popřípadě nemohla mít, důvodné pochybnosti o tom, že údaje uvedené ve veřejném seznamu (v katastru nemovitostí) odpovídají skutečnému právnímu stavu, tedy i o tom, že osoba zapsaná jako vlastník v katastru nemovitostí je skutečným vlastníkem věci.
Běžná (obvyklá) opatrnost smluvní strany při nabývání věcného práva zásadně nezahrnuje její povinnost činit aktivní kroky (šetření) směřující k tomu, aby se ujistila, že stav zápisů ve veřejném seznamu, o němž se přesvědčila nahlédnutím do něj, je vskutku v souladu se skutečným právním stavem. Uvedené však neplatí, jsou-li tu objektivní okolnosti vzbuzující pochybnosti o souladu mezi stavem zapsaným ve veřejném seznamu a skutečným právním stavem. V takovém případě naopak je na nabývající osobě, aby si ověřila (aktivně zjišťovala), zda zápis ve veřejném seznamu je v souladu se skutečným stavem [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
6. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4540/2018, uveřejněný pod č. 106/2020 v časopise Soudní judikatura (proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. III. ÚS 3185/19, jež je přístupné, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1353/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 29 ICdo 145/2019]. Má-li být existence dobré víry ve smyslu ustanovení § 984 odst. 1 o.
z. vyvrácena, pak se to musí stát skutečnostmi vyvracejícími přímo dobrou víru o stavu zapsaném ve veřejném seznamu (srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. III. ÚS 3644/19, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2087/2020). Nejvyšší soud přitom zpochybní úvahy odvolacího soudu o tom, zda nabyvatel věcného práva byl v dobré víře ohledně souladu zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem ve smyslu ustanovení § 984 odst. 1 o. z., jen za předpokladu, že by tyto úvahy byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2087/2020, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2021, sp. zn. 24 Cdo 221/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2021, sp. zn. 24 Cdo 688/2021).
17. Odvolací soud v projednávané věci řádně vysvětlil, jaké úvahy jej vedly k závěru o existenci dobré víry žalobkyně ohledně souladu zápisu v katastru nemovitostí se skutečným právním stavem v době uzavírání kupní smlouvy ze dne 21. 2. 2024, přičemž tyto úvahy jsou logickým důsledkem skutečností, z nichž vycházel, a nelze je proto označit za zjevně nepřiměřené. Stěžejním hlediskem pro posouzení otázky dobré víry je, zda žalobkyně věděla, či při obvyklé míře opatrnosti mohla vědět, že stav zápisu v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti.
Za objektivní okolnost, která by v žalobkyni měla vzbudit důvodné pochybnosti o tom, že její právní předchůdce nebyl skutečným vlastníkem předmětných nemovitostí, a pro niž by žalobkyně měla vyvinout aktivitu k ověření skutečného stavu věci, nelze bez dalšího pokládat pro nabyvatele výhodnou kupní cenu. Přijetí závěru o tom, že výhodná kupní cena by bez dalšího mohla být skutečností způsobilou zvrátit dobrou víru nabyvatele, by totiž v mnoha aspektech vyprazdňovala funkci ustanovení § 984 ve spojení s ustanovením § 7 o.
z., neboť by na nabyvatele ve všech těchto případech kladla nepřiměřené požadavky investigativní činnosti. Vyvinutí vyšší aktivity spočívající v investigativní činnosti bude však potřeba dovodit teprve tam, kde již samotné objektivní okolnosti jsou způsobilé vzbudit pochybnosti o správnosti zápisu vlastnického práva. Výhodná cena může mít řadu důvodů, které se vlastnického práva nemusí vůbec dotýkat (potřeba prodejce rychlého získání finančních prostředků, existence vad prodávané věci, snaha o rychlou realizaci prodeje, vyjednávací taktika při sjednávání podmínek prodeje apod.).
Podle přesvědčení dovolacího soudu proto výhodná nabízená cena není spojena primárně s úvahou, že by převodce neměl být vlastníkem převáděné věci (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2025, sp. zn. 22 Cdo 817/2024). Samotná cenově výhodná koupě, která může být opodstatněna širokým spektrem skutečností, tak nemůže sama o sobě vzbuzovat pochybnosti o vlastnickém právu převodce, a to ani za situace, v níž je převodcem subjekt podnikající na trhu s nemovitostmi. Vždy bude zapotřebí přihlédnout k dalším okolnostem věci, přičemž v nyní projednávané kauze se ze skutkových zjištění odvolacího soudu skutečnosti svědčící o absenci dobré víry žalobkyně nepodávají.
V této souvislosti se sluší podotknout, že námitky dovolatelky stran předmětu činnosti žalobkyně představují toliko polemiku s hodnocením okolností, za nichž k převodu předmětných nemovitostí na žalobkyni došlo, avšak zjevná nepřiměřenost úvah odvolacího soudu o tom, že žalobkyně jako nabyvatelka byla v dobré víře ohledně souladu zápisu v katastru nemovitostí se skutečným právním stavem, z nich nevyplývá.
18. Výtky dovolatelky, že nedostatek dobré víry žalobkyně se odvíjí od personálního propojení s jejím právním předchůdcem, představují kritiku skutkových, a nikoliv právních závěrů. Znovu opakované tvrzení žalované o vazbách mezi žalobkyní a jejím právním předchůdcem je totiž pouhým pokusem přimět dovolací soud, aby přezkoumal uvedenou rozhodnou skutečnost a hodnocení důkazů soudy, což právní úprava nepřipouští. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
19. Nad rámec uvedeného dovolací soud doplňuje, že žalovaná v rámci své dovolací argumentace nezpochybnila, že závěr o dobré víře v zápis vlastnického práva ve veřejném seznamu učinil odvolací soud bez toho, aby se podrobněji zabýval otázkou, zda žalobkyně skutečně nabyla předmětné nemovitosti od nevlastníka. Proto ani dovolací soud tuto okolnost ve svých úvahách nehodnotil.
20. Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
21. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobkyni vznikly v dovolacím řízení náklady v souvislosti se zastoupením advokátem, je žalovaná povinna tyto náklady v celkové částce 7 344,70 Kč žalobkyni nahradit. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 5 620 Kč – § 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 6 odst. 1, § 7 bod 5 a § 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 450 Kč – § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupce žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a § 14a odst. 1 advokátního tarifu a § 23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů], navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 1 274,70 Kč.
22. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalobkyně, který je advokátem (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení § 160 odst. 1 část věty před středníkem a § 167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 23. 6. 2025
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu