23 Cdo 1011/2025

Judikát 23 Cdo 1011/2025

Soud:Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:21.04.2026

Spisová značka:23 Cdo 1011/2025

ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:23.CDO.1011.2025.1

Typ rozhodnutí:USNESENÍ

Heslo:Přípustnost dovolání

Vady podání

Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. § 241a odst. 2 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D 23 Cdo 1011/2025-366

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce Luďka Matury, se sídlem v Kostelci nad Černými lesy, Skalka 751, identifikační číslo osoby 60215615, zastoupeného JUDr. Mgr. Michalem Pospíšilem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Trojská 334/50, proti žalované TnG-Air Servis s.r.o., se sídlem v Ostravě, Havlíčkovo nábřeží 1167/12, identifikační číslo osoby 29441421, zastoupené Mgr. Michaelem Škurkou, LL.M., Msc., advokátem se sídlem v Olomouci, Za Poštou 416/2, o zaplacení 157 211 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 19 C 5/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 11. 2024, č. j. 15 Co 182/2024-336, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 8 942 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce. Odůvodnění:

1. Žalobce se po žalované v řízení domáhal zaplacení částky 157 211 Kč s příslušenstvím jako dlužných provizí za zprostředkování prodeje tepelných čerpadel pro žalovanou (za 3 realizované obchody z roku 2018 vždy ve výši 25 % z ceny zprostředkovaného tepelného čerpadla) na základě ústní smlouvy mezi účastníky uzavřené. Žalovaná v řízení namítla neexistenci platné smlouvy mezi účastníky a započetla proti nároku několik svých pohledávek v celkové výši 1 140 088,94 Kč.

2. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 9. 2023, č. j. 19 C 5/2021-214, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 157 211 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok pod bodem I) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 178 632,80 Kč (výrok pod bodem II).

3. Krajský soud v Ostravě rozhodnutím uvedeným v záhlaví rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I a) co do částky 145 956,25 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení potvrdil, b) co do částky 11 254,75 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 153 624 Kč (výrok II) a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 30 734 Kč (výrok III).

4. Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu (výslovně v rozsahu potvrzující části výroku I a výroků II a III o nákladech řízení) včasným dovoláním, v němž navrhla jeho změnu tak, že se žaloba v celém rozsahu zamítá. K přípustnosti dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. že napadené rozhodnutí závisí na řešení právních otázek, které dosud nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešeny. 5.

Konkrétně měla žalovaná za to, že odvolací soud vyřešil v rozporu s judikaturou otázky:

- „Zda lze konkludentně uzavřít ‚zprostředkovatelskou smlouvu‘ (či jinou inominátní smlouvu s prvky zprostředkování), aniž by bylo jakkoliv vymezeno, co přesně má být zprostředkováno, jaká činnost se od zprostředkovatele očekává a jakou odměnu obdrží, a to i v případě, že tvrzené znaky předmětné smlouvy se vztahují k jinému pojmenovanému smluvnímu typu – smlouvy o obchodním zastoupení“ (dále jen „první otázka“). - „Posouzení uzavření smlouvy o zprostředkování (případně o obchodním zastoupení) bez dodržení formy a podstatných náležitostí“ (dále jen „druhá otázka“).

6. Ve vztahu k těmto otázkám žalovaná tvrdila, že se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2093/2009, podle nějž nelze právní jednání obsahující podstatné náležitosti smlouvy pojmenované v zákoně překvalifikovat na inominátní smlouvu jen proto, že nesplňuje všechny požadavky zákonem stanoveného typu smlouvy. Namítala též odklon od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4341/2017, který se váže k dřívější právní úpravě a podle nějž nedodržení písemné formy způsobuje absolutní neplatnost smlouvy. V návaznosti na druhou otázku pak žalovaná uvedla, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny otázky:

- Zda vede nedodržení obligatorní písemné formy smlouvy o obchodním zastoupení k její absolutní neplatnosti nebo pouze k relativní neplatnosti (dále jen „třetí otázka“). - Zda je možné se dovolat relativní neplatnosti smlouvy i v případě, že již došlo k plnění na základě této smlouvy, konkrétně, „zda žalovaná může namítat relativní neplatnost smlouvy o obchodním zastoupení, přestože v minulosti poskytla žalobci jednorázová plnění blíže nespecifikovaná“ (dále jen „čtvrtá otázka“).

7. Žalovaná odvolacímu soudu též vytkla, že (stejně jako soud prvního stupně) neprovedl jí navržené důkazy (svědecké výpovědi, účetnictví žalované, listinné důkazy dokládající oprávněnost námitky započtení) a nijak se s nimi nevypořádal. Tím měl založit vadu tzv. opomenutých důkazů a porušit její právo na spravedlivý proces v rozporu s nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. II. ÚS 1318/23, ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, a ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. II. ÚS 663/2000 (dále jen „námitka opomenutých důkazů“).

8. Za nesprávné považovala žalovaná též posouzení jí tvrzených pohledávek jako nezpůsobilých k započtení pro jejich spornost. Soudy nižších stupňů podle ní nepřihlédly k existenci těchto pohledávek jako nároků na vydání bezdůvodného obohacení (majetkového prospěchu žalobce za užívání cizího vozidla a čerpání paliva na cizí účet) i pro případ neuzavření nájemní smlouvy na vozidlo. Tvrdila, že i v tomto ohledu se soudy „odchýlily od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu“ (dále jen „námitka nesprávného posouzení spornosti započítávaných pohledávek“). 9.

Podle žalované také nemůže obstát argumentace odvolacího soudu uvedená v odstavci 21 odůvodnění napadeného rozsudku (že za prokázanou činnost žalobce ve prospěch žalované by při zjištěném skutkovém stavu žalobci náleželo žalobou požadované finanční plnění i při neexistenci platně uzavřené smlouvy, a to z titulu bezdůvodného obohacení), neboť žalobce v řízení svůj nárok nezaložil alternativně na jiném právním důvodu, tj. netvrdil nárok z bezdůvodného obohacení (dále též jen „námitka nemožnosti alternativního právního posouzení nároku“).

10. Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl jeho zamítnutí. Soudy nižších stupňů se podle něj vypořádaly s navrženými důkazy a argumenty žalované. Zdůraznil, že jeho činnost pro žalovanou byla spíše nahodilá než pravidelná a nenaplňovala požadavek dlouhodobé činnosti předpokládané při obchodním zastoupení.

11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony] – dále jen „o. s. ř.“.

12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

13. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

14. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).

15. Přípustnost dovolání nemohou založit první, druhá, třetí ani čtvrtá otázka, neboť jejich řešení nebylo pro napadané rozhodnutí určující. Odvolací soud v nyní posuzované věci uzavřel, že mezi účastníky byla ústně ujednána smlouva, kterou právně posoudil jako smlouvu o obchodním zastoupení „modifikovanou skutkovou situací“. Měl též za to, že žalovaná se nemůže dovolávat relativní neplatnosti takové smlouvy pro absenci obligatorní písemné formy předepsané pro daný smluvní typ v § 2483 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), neboť podle této smlouvy již sama plnila (§ 582 odst. 2 o. z.).

Současně však odvolací soud dovodil, že žalobci by náležela požadovaná provize za vykonanou činnost (při níž ve třech posuzovaných případech zajistil pro žalovanou zákazníka, dojednal s ním předmět dodávky tepelného čerpadla i jeho cenu a zajistil pro žalovanou i uzavření smlouvy, kterou za žalovanou podepsal a vytvořil rovněž podklady pro fakturaci), i kdyby žalobce uvedenou činnost uskutečnil bez platně uzavřené smlouvy. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu totiž učinil závěr, že i bez smluvního základu může faktickému zprostředkovateli náležet nárok z bezdůvodného obohacení ve výši obvyklé odměny, kterou byla v tomto případě právě odměna ve výši 25 % z prodejní ceny čerpadla, kterou žalobce požadoval žalobou.

Pro napadené rozhodnutí a vyhovění žalobnímu nároku tedy bylo určující zjištění, že žalobce fakticky vykonal zprostředkovatelskou činnost (lhostejno, zda na základě platné či neplatné smlouvy), za kterou požadoval v řízení odměnu. Na posouzení existence platné smlouvy, které žalovaná zpochybňovala v dovolání prostřednictvím první, druhé, třetí a čtvrté otázky, tedy napadené rozhodnutí (výlučně) nezáviselo (toto posouzení nebylo pro napadené rozhodnutí určující).

16. Nad rámec uvedeného lze doplnit, že žalovaná v dovolání v rámci argumentace k uvedeným otázkám nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem zakládala též na vlastních skutkových závěrech (o dobrovolném plnění žalované ve prospěch žalobce za účelem podpory jeho podnikání z důvodu jeho tíživé situace) a na vlastním hodnocení některých provedených důkazů (svědeckých výpovědí). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, však Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.

1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016). Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní – dále jen „R 4/2014“ – nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.

11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014).

17. Ve vztahu k námitce nemožnosti alternativního právního posouzení nároku žalovaná v dovolání řádně nevymezila žádný předpoklad přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu § 237 o. s. ř. nepostačují (srov.

například R 4/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., je odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu, jež spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro kterou považuje dovolatel právní posouzení věci za nesprávné. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 o. s. ř. (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.). V této části je proto dovolání vadné a nelze posoudit jeho přípustnost. Závěr odvolacího soudu, že i při neplatnosti smlouvy byl dán žalobou uplatněný nárok z titulu bezdůvodného obohacení, tedy dovoláním nebyl relevantně zpochybněn.

18. Dovolání je vadné též ve vztahu k námitce nesprávného posouzení spornosti započítávaných pohledávek. Žalovaná sice namítla, že se soudy obou stupňů „i v tomto ohledu … odchýlily od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu“, avšak již blíže neuvedla, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se takto odvolací soud odchýlil. Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a též od které „ustálené rozhodovací praxe“ (ať již vymezené uvedením spisové značky rozhodnutí Nejvyššího soudu, které danou rozhodovací praxi reprezentuje, nebo dostatečně určitým slovním popisem této rozhodovací praxe) se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například R 4/2014 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.

4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1011/2022). Těmto požadavkům žalovaná nedostála a ani u této námitky pro absenci obligatorní náležitosti dovolání nelze posoudit jeho přípustnost.

19. Pro úplnost lze k námitce nesprávného právního posouzení spornosti započítávaných pohledávek dodat, že odvolací soud nepřisvědčil obraně žalované nejen z důvodu, že žalovanou započítávané pohledávky jsou pohledávkami nejistými (ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z.), ale též z důvodu neurčitosti samotného právního jednání započtení, tj. z důvodu jeho zdánlivosti (srov. odstavec 27 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Tento druhý (samostatný) důvod, pro který nebylo obraně žalované vyhověno, žalovaná v dovolání nijak nezpochybnila. Podle judikatury Nejvyššího soudu přitom platí, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby (resp. nedůvodnosti obrany žalované), není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř.

Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, nebo ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016). I kdyby tedy žalovaná v dovolání řádně vymezila předpoklad přípustnost dovolání ve vztahu k námitce nesprávného posouzení spornosti započítávaných pohledávek, nemohlo by to založit přípustnost dovolání.

20. Přípustnost dovolání nezaloží ani námitka opomenutých důkazů. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu není soud povinen provést všechny důkazy navržené účastníky řízení. O tzv. opomenutý důkaz jde jen tehdy, jestliže soud o navržených důkazech nerozhodne, případně nevyloží, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3900/2019, nebo ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 29 Cdo 789/2020, či nález Ústavního soudu ze dne 1.

3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16). Taková situace však v nyní posuzované věci nenastala. Oproti přesvědčení žalované se totiž odvolací soud s navrženými důkazy vypořádal, neboť jejich provedení považoval za nadbytečné a uvedl též z jakého důvodu (srov. odstavec 24 odůvodnění napadeného rozsudku a též odstavec 31 odůvodnění napadeného rozsudku, v němž odvolací soud vysvětlil, z jakého důvodu se nezabýval existencí žalovanou aktivně započítávaných pohledávek). Od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu či Ústavního soudu se tak odvolací soud neodchýlil.

21. Ačkoliv v úvodu dovolání žalovaná avizovala, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu „i vůči výrokům II a III“, dovolací soud posoudil rozsah dovolání žalované s přihlédnutím k jeho celkovému obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání žalované ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nim v dovolání není obsažena žádná argumentace, a žalovaná se tak zjevně domáhá jejich zrušení pouze jako výroků akcesorických. Ostatně proti těmto výrokům napadeného rozsudku by nebylo dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

22. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost (zčásti pro vady).

23. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 21. 4. 2026Mgr. Jiří Němec předseda senátu