23 Cdo 1013/2022-560
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně HDI Versicherung AG, se sídlem Edelsinnstraße 7-11, 1120 Wien, Rakousko, zastoupené Mgr. Janem Šafránkem, advokátem se sídlem Truhlářská 1108/3, 110 00 Praha 1, proti žalované INTERHOTEL BOHEMIA a.s., se sídlem Mírové náměstí 2442/6, 400 01 Ústí nad Labem, IČO 25016458, zastoupené Mgr. Petrem Musilem, advokátem se sídlem Mírové náměstí 103/27, 400 01 Ústí nad Labem, o zaplacení 3 398 671,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 24 Cm 242/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 2021, č. j. 4 Cmo 13/2020-535, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 20 715 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též „soud prvního stupně“) poté, co jeho předešlý rozsudek ze dne 22. 11. 2017, č. j. 24 Cm 242/2013-414 a i následný rozsudek Vrchního soudu v Praze (dále též „odvolací soud“) ze dne 23. 1. 2019, č. j. 4 Cmo 92/2018-459, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2019, č. j. 23 Cdo 2093/2019-497, a vrácen soudu prvního stupně k dalšímu řízení s právním názorem [bez toho, že by byl určen v dané věci základ nároku, a aniž by soudy dostatečně hodnotily předmět sporu podle hmotného práva, konkrétně podle ustanovení § 382 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále již jen „obch. zák.“), bylo nesprávně rovnou aplikováno procesní ustanovení § 136 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále již jen „o. s. ř.“)], nově o věci rozhodl rozsudkem ze dne 6. 11. 2019, č. j. 24 Cm 242/2013-510, tak, že výrokem I žalované uložil zaplatit žalobkyni 3 398 671,20 Kč s úrokem z prodlení 7,5 % p.a. od 17. 10. 2012 do
zaplacení a výroky II a III rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 11. 2021, č. j. 4 Cmo 13/2020-535, výrokem I potvrdil žalovanou napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do částky 2 124 169,50 Kč s úrokem z prodlení 7,5 % p.a. od 17. 10. 2012 do zaplacení a co do částky 1 274 501,70 Kč s úrokem z prodlení 7,5 % p.a. od 17. 10. 2012 do zaplacení rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobu zamítl; výrokem II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů a výrokem III rozhodl, že účastníci jsou povinni zaplatit náhradu nákladů řízení státu každý ve výši 1 250 Kč na účet Krajského soudu v Ústí nad Labem.
Odvolací soud vyšel ze skutečnosti, že mezi účastnicemi nebylo sporu o tom, že dne 13. 12. 2011 došlo ke vzniku požáru v suterénu budovy, v níž měla poškozená společnost ROSSMANN, spol. s r. o. pronajaté prostory, a že zakouřením prostor provozovny poškozené společnosti při požáru došlo ke škodě na majetku poškozené, přičemž žalobkyně, jako pojistitelka, poskytla uvedené společnosti, jakožto pojištěné osobě, z uvedené pojistné události pojistné plnění ve výši 4 248 339 Kč na základě pojistné smlouvy.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že příčinnou vzniku požáru bylo zahoření od žhavé okuje při demontáži vzduchotechniky pracovníky, které k činnosti zajistila žalovaná, čímž porušila povinnost počínat si tak, aby nedošlo ke vzniku škody. Shodl se se soudem prvního stupně, že právní základ nároku žalobkyně byl prokázán a nadále bylo třeba stanovit kvantifikaci poměru odpovědnosti žalované poškozené s ohledem na ustanovení § 382 obch. zák., bylo-li zjištěno že i poškozená společnost porušila smluvní povinnost při provádění rekonstrukce pronajatého prostoru, když nedodržela projekt požárně bezpečnostního řešení rekonstrukce prodejny, nevytvořila v rozporu s relevantními předpisy a projektovou dokumentací samostatný požární úsek a utěsnění prostupu elektroinstalace požární ucpávkou.
Vzhledem k tomu, že znalci se shodli v tom, že nelze jednoznačně zjistit, nakolik se na vzniku škody podílelo jednání žalované poškozené společnosti, určil soud výši nároku podle úvahy ve smyslu § 136 o. s. ř., a podle závazného právního názoru Nejvyššího soudu s přihlédnutím ke zjištěným okolnostem posuzovaného případu a hodnocením provedených důkazů. Zatímco soud prvního stupně dospěl k závěru, že pro porušení předepsané prevenční povinnosti poškozenou je její nárok na náhradu škody, který přešel na žalobkyni, snížen v rozsahu 20 %, a proto ve zbývajícím rozsahu 80 %, tj. ve výši 3 398 671,20 Kč, je uplatněný nárok oprávněný, odvolací soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je vyloučen porušením její právní povinnosti v rozsahu 50 %, tj. v rozsahu 2 124 169, 50 Kč (50 % z 4 248 339 Kč), proto co do této částky s příslušným úrokem z prodlení vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a v části co do částky 1 274 501, 70 Kč s příslušným úrokem z prodlení zamítl, zůstalo-li po předešlých řízeních předmětem žaloby 3 398 671,20 Kč s příslušenstvím.
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního považoval za rozhodné pro určení poměru výše škody, resp. pro rozsah snížení nároku na náhradu uplatněné škody, významné porušení povinnosti žalovanou a poškozenou ve stejném rozsahu. Porušení významné povinnosti žalované spatřoval v tom, že si sjednala neodborné pracovníky k výkonu rizikové činnosti, což vedlo ke vzniku požáru a vzniku škody poškozené následně hrazené žalobkyní, a porušení významné povinnosti poškozené shledal v ignorování požárně bezpečnostního řešení při rekonstrukci provozovny zvyšující výši vzniklé škody, což nebylo možno podle odvolacího soudu považovat za nic jiného, než též za jednání riskantní a navíc vědomé vzhledem k ujištění zhotovitele o použití předepsaných materiálů.
Vzal v úvahu zjištění, že i kdyby byl prostup elektroinstalace utěsněn požární ucpávkou, jež poskytuje protipožární ochranu po dobu 90 minut, došlo by s ohledem na trvání požáru [180 minut (+/- 30 minut)], i tak k šíření kouře do provozovny poškozené, ale vzniklá škoda na zařízení a zboží poškozené by byla nepochybně výrazně nižší. Odvolací soud proto v části týkající se částky 2 124 169,50 Kč s příslušenstvím rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a části 1 274 501,70 Kč s příslušenstvím změnil tak, že v této části uplatněný nárok zamítl.
Proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen co do částky 2 124 169,50 Kč s příslušenstvím, a výrokům II a
III o náhradě nákladů řízení, podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje podle § 237 o. s. ř. v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky hmotného a procesního práva, konkrétně se odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1069/2011, 23 Cdo 2601/2008, 28 Cdo 418/2009 a 28 Cdo 4843/2016, týkajících se aplikace § 136 o. s. ř., a rozhodl též v rozporu se závazným právním názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2093/2019, vyneseným v této věci.
Podle dovolatelky se v dané věci primárně nejedná o situaci stanovení nároků podle § 136 o. s. ř., o posouzení specifické právní otázky, pro níž by bylo nutné aplikovat § 136 o. s. ř., ale o hodnocení právně významných skutečností na základě § 132 o. s. ř., v daném případě ohledně existence neutěsněného prostupu elektroinstalace, která byla důvodem zasažení a poškození prodejny kouřem, a v kontextu učiněných zjištění i související vzniklé škody a posouzení nároku podle ustanovení § 382 obch. zák. Podle dovolatelky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tím, že hodnotil poměr závažnosti porušení právních povinností na straně dovolatelky a poškozené, jako již v předešlém rozsudku, který byl zrušen Nejvyšším soudem, odchýlil se tak od závazného právního závěru dovolacího soudu v jeho zrušujícím rozsudku, ale i od dalších shora označených judikátů.
Dovolatelka namítá, že přinejmenším nebyl poměr škody na straně dovolatelky a poškozené stanoven na základě prokázaných skutečností umožňujících jasné kvantitativní závěry. Za nesprávný považuje především závěr soudu, že pokud byly požární ucpávky projektovány na požární odolnost 90 minut a požární zásah trval 180 minut (+/- 30 minut), že za této situace by požární ucpávky beztak neplnily svou funkci. Má za to, že pokud by ucpávky byly instalovány, nemuselo by dojít ani k průniku kouře do prodejny.
Závěr odvolacího soudu, že poměr odpovědnosti za vzniklou škodu je na straně dovolatelky a poškozené stejný, nepovažuje dovolatelka tedy za správný. Dovolatelka proto navrhla, aby v napadené části (potvrzující část výroku I) rozsudku odvolacího soudu byl rozsudek odvolacího soudu změněn tak, že žaloba se i v tomto rozsahu zamítá, případně aby napadený rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalované podala žalobkyně vyjádření, v němž navrhla odmítnutí dovolání, neboť má za to, že dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné, jelikož z obsahu dovolání není patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od konkrétně uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, která obsahují značné množství řešených otázek, jež mohou být pro řešení dané věci více či méně relevantní. Podle dovolatelky prostý odkaz na určitá rozhodnutí Nejvyššího soudu nenaplňuje
podmínky přípustnosti dovolání. Pokud dovolatelka zpochybňuje právní posouzení věci s použitím ustanovení § 136 o. s. ř., žalobkyně v této souvislosti poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2561/2009, podle něhož, je-li základ nároku prokázán, avšak rozsah odpovědnosti je velmi obtížně a těžko zjistitelný, lze podíl škůdce a poškozeného na vzniklé škodě stanovit podle § 136 o. s. ř. Podle žalobkyně je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5805/2017) i posouzení případného vyloučení nároku nebo jeho části podle § 382 obch. zák., založené na zhodnocení relevantních okolností a provedených důkazů podle § 132 o. s. ř. Námitky dovolatelky ke skutkovým zjištěním, hodnocení důkazů a skutkovým závěrům, na nichž je založeno právní posouzení věci, nemohou založit přípustnost dovolání. Kdyby přesto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem, posuzoval, zda je dovolání žalované přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejprve je nutno konstatovat, že pokud dovolatelka výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o nákladech řízení, pak ve vztahu k výrokům o nákladech řízení žádnou argumentaci, natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř., neuplatňuje; nehledě na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v částech týkajících se náhrady nákladů řízení dovolání bez dalšího přípustné není [srov. § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od konkrétně uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu týkajících se aplikace ustanovení § 136 o. s. ř. při řešení otázky hmotného a procesního práva, není z obsahu dovolání zřejmé, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde, při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud přitom již v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 4/2014, formuloval právní závěr, že pokud může být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci) proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Dovolatelka tak pouhým odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu, od nichž se měl odvolací soud odchýlit, bez toho, že by formulovala konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlit, nenaplnila žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud rovněž neshledal, že by dovolání žalované bylo podle § 237 o. s. ř. přípustné na základě její námitky, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2019, č. j. 23 Cdo 2093/2019-497, tím, že se odchýlil od dovolacím soudem prezentovaného závazného právního názoru, podle něhož, bez toho, že by byl určen ve věci základ nároku, aniž soudy dostatečně hodnotily předmět sporu podle hmotného práva, konkrétně u obchodněprávního vztahu podle ustanovení § 382 obch. zák., není možno rovnou aplikovat procesní ustanovení § 136 o. s. ř. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně v souladu s uvedeným závazným právním názorem nejprve na základě závěrů z dalšího dokazování dospěl k závěru, že právní základ nároku žalobkyně je prokázán, neboť byla prokázána příčinná souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním žalované spočívající v porušení povinnosti žalované počínat si tak, aby nedošlo ke vzniku požáru, a v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu v cit. rozsudku se soudy zabývaly tím, zda a v jakém rozsahu by škodní následek nastal, pokud by poškozená společnost dostála své smluvní povinnosti provést rekonstrukci prostor v souladu se stavebními předpisy a projektovou dokumentací a posuzovaly posouzení nároku s ohledem na ustanovení § 382 obch. zák. Nejvyšší soud proto uzavřel, že ani tato dovolací námitka není způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Z obsahu dovolání žalované dále vyplývá, že dovolatelka staví své námitky k nesprávnému právnímu posouzení míry odpovědnosti za následek požáru na kritice hodnocení skutkových zjištění, na zpochybnění skutkových závěrů odvolacího soudu a na vlastních skutkových závěrech, odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu. Nejvyšší soud avšak opakovaně judikuje, že skutkové závěry odvolacího soudu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4300/2017, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018 – veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz). Námitky k právnímu posouzení věci založené na kritice hodnocení důkazů nejsou tedy též způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené proto uzavřel, že dovolání žalované není podle § 237 o. s. ř. přípustné a její dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou ji ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat splnění povinnosti výkonem rozhodnutí.
V Brně dne 20. 4. 2022
JUDr. Kateřina Hornochová předsedkyně senátu