32 Cdo 5805/2017-766
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Hany Gajdziokové ve věci
žalobkyně Fakultní nemocnice Brno, se sídlem v Brně, Jihlavská 340/20,
identifikační číslo osoby 65269705, zastoupené JUDr. Hanou Krejčí, advokátkou
se sídlem v Brně, Špitálka 434/23, proti žalovaným 1) UNISTAV a. s., se sídlem
v Brně, Příkop 838/6, identifikační číslo osoby 00531766, zastoupené Mgr.
Petrem Vodehnalem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1680/13, 2)
Atelier A S, spol. s r. o., se sídlem v Brně, Šumavská 416/15, identifikační
číslo osoby 49452967, zastoupené JUDr. Kateřinou Pavlíkovou, advokátkou se
sídlem v Brně, Příkop 843/4, 3) S – Invest CZ s. r. o., se sídlem v Brně,
Kaštanová 496/123a, identifikační číslo osoby 25526171, zastoupené Mgr. Markem
Novotným, advokátem se sídlem v Brně, Panská 397/2, za účasti vedlejší
účastnice na straně žalovaných 2) a 3) České pojišťovny a. s., se sídlem v
Praze 1, Spálená 75/16, identifikační číslo osoby 45272956, o zaplacení částky
21 139 233 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 16
C 213/2008, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
17. 5. 2017, č. j. 44 Co 204/2016-727, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 6.
2017, sp. zn. 44 Co 204/2016-736, takto:
I. Dovolání se odmítá v části, v níž směřuje proti druhému a třetímu
výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2017, č. j. 44 Co
204/2016-727, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 6. 2017, č. j. 44 Co
204/2016-736.
II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2017, č. j. 44 Co
204/2016-727, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 6. 2017, č. j. 44 Co
204/2016-736, v prvním výroku, a mezitímní rozsudek Městského soudu v Brně ze
dne 12. 11. 2015, č. j. 16 C 213/2008-622 ve vztahu k žalované 1) se zrušují a
věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
jeho výši a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalovaných
rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalované 1) potvrdil (první výrok),
ve vztahu k žalovaným 2) a 3) jej změnil a žalobu o zaplacení částky 21 139 233
Kč s příslušenstvím zamítl (druhý výrok) a rozhodl, že žalovaným 2) a 3) a
vedlejší účastníci na jejich straně se nepřiznává náhrada nákladů řízení před
soudy obou stupňů (třetí výrok). V záhlaví označeným opravným usnesením
odvolací soud opravil zřejmou nesprávnost v označení zástupce žalované 3). Odvolací soud se po zopakování výslechu zástupce znaleckého ústavu
(zpracovatele revizního znaleckého posudku) ztotožnil se skutkovým stavem věci
zjištěným soudem prvního stupně, podle kterého žalovaná 1) provedla pro
žalobkyni dílo s předmětem „Dostavba objektu „I“, část I1-1. podlaží, Příjem
pacientů a Interní kardiologická klinika ve FN B.“, a to na základě smlouvy o
dílo ze dne 8. 7. 2002 a jejích dodatků. Dílo měla zhotovit podle projektové
dokumentace zpracované žalovanou 2) a jeho součástí byl systém chlazení, který
byl projektován s provozním tlakem 0,6 MPa a vodou jako chladicím médiem. Komplexní inženýrskou činnost a stavební dozor na této stavbě vykonávala na
základě mandátní smlouvy žalovaná 3). Žalovaní věděli, že na angiografickém
pracovišti, sestávajícím z místností 1.53, 1.54, 1.55 a 1.56, v 1. nadzemním
podlaží dostavby bude umístěno angio zařízení dodávané firmou Siemens. Dílo
bylo dokončeno a převzato žalobkyní dne 16. 12. 2002. Dne 14. 2. 2003 byla
nahlášena porucha zhotoveného chladicího systému v místnosti 1.56 spočívající v
úniku média (směs vody a glykolu) z potrubí klimatizace umístěné pod stropem. Přestože byl únik kapaliny rychle zajištěn obsluhou pracoviště, vyteklo poměrně
velké množství kapaliny vzhledem k napojení této části klimatizace na centrální
okruh. Vytékající kapalina poškodila rozvaděče silnoproudu a slaboproudu,
centrální řídící elektroniku angiografu a záložní energetický zdroj v místnosti
1.56, byly zatopeny propojovací kanály kabelového systému a v místnosti 1.53 i
paty instalovaných zařízení zejména vyšetřovací stůl a angio generátor. Došlo
též ke znečištění uložených optických mikroskopů, poškození systému elektrické
požární signalizace, podlahy a maleb. Příčinou úniku chladicí kapaliny byla
porucha spoje přívodní trubky spočívající v jejím nedostatečném zasunutí do
armatury klimatizační jednotky, neúplném dotažení připojovacího šroubení s
vnitřním závitem vlivem nedostatečné momentové síly a případné deformace
těsnícího kroužku. Vzhledem k tomu, že veškeré smlouvy mezi účastníky byly uzavřeny podle zákona
č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“), posuzoval odvolací soud uplatněný nárok podle
ustanovení tohoto zákona. Potvrzení mezitímního rozsudku soudu prvního stupně
ve vztahu k žalované 1) odůvodnil tím, že žalovaná 1) odpovídá podle § 564 a §
440 obch. zák. za škodu vzniklou skrytou vadou díla (nekvalitně provedeným
spojem v potrubí chladicího systému).
Neshledal důvodnými námitky žalované 1) o
spoluzavinění žalobkyně, podle kterých sama po předání díla provedla zapojení
zhotoveného chladicího systému na centrální rozvod chladu a neprovedla tlakovou
zkoušku. Vyšel ze zjištění, že žalovaná 1) věděla o tom, že chladicí systém
bude napojen na centrální okruh, v tomto směru také nic nepodnikla a
nepřizpůsobila tomu tlakovou zkoušku dne 15. 12. 2002. S odkazem na provedené
dokazování znaleckými posudky uzavřel, že změna chladícího média z vody
(předpokládané projektem) na směs vody a glykolu, ani zvýšení tlaku v systému
nad hodnotu 0,6 MPa (též předpokládanou projektem) neměly vliv na rozpojení
spoje potrubí chladicího systému, neboť v případě správného utažení šroubení
podle návodu výrobce klimatizační jednotky byla garantována odolnost proti
tlaku až 1,4 MPa, a takový tlak v systému nikdy nebyl dosažen. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaní 2)
a 3) za vzniklou škodu neodpovídají, neboť sice porušili své smluvní povinnosti
tím, že projektová dokumentace dodaná žalovanou 2), podle které byly podstropní
jednotky klimatizace umístěny v místnosti s elektrickým rozvodným zařízením,
nerespektovala tehdy platnou ČSN 333210, a že žalovaná 3) neprovedla řádně
kontrolu projektové dokumentace a na tuto vadu neupozornila, avšak tyto
skutečnosti nebyly hlavní, podstatnou příčinou vzniku škody a samy o sobě ke
vzniku škody nevedly. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v celém rozsahu) podala žalovaná 1)
dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že „napadené rozhodnutí odvolacího
soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací
soud zjevně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Domnívá
se, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu „nemůže právně vůbec obstát“.
Navrhuje, aby jej dovolací soud zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
Dovolatelka předně nesouhlasí s tím, že odvolací soud bagatelizoval „zjevná
právní pochybení a nedostatky“ rozsudku soudu prvního stupně, který byl podle
ní nepřezkoumatelný, neboť v něm zcela absentovalo právní posouzení skutkového
stavu s uvedením konkrétních zákonných ustanovení aplikovaných právních norem a
právním posouzením žalobou uplatněného nároku se zabýval pouze odvolací soud. Tento postup odvolacího soudu má za porušení „zásady dvojinstančnosti řízení“. Domnívá se, že odvolací soud měl v souladu se závěry vyslovenými v rozsudcích
Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 1285/2004, a ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 29 Odo 667/2002, jež jsou veřejnosti dostupné, stejně jako dále
citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na http://www.nsoud.cz, rozsudek soudu
prvního stupně pro nepřezkoumatelnost zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Podle dovolatelky se odvolací soud (i soud prvního stupně) nevypořádal také se
zásadními otázkami vzniku a trvání sporného nároku, zejména s jejími tvrzeními
o zavinění či spoluzavinění žalobkyně, spoluzavinění jiných osob (společnosti
Siemens) a s námitkou promlčení vznesenou žalovanou 3). Tím podle ní postupoval
v rozporu s konstantní judikaturou dovolacího soudu, podle které je při vydání
mezitímního rozsudku nutné v rámci základu věci posoudit všechny otázky
vyplývající z uplatněného nároku s výjimkou okolností, které se týkají jen jeho
výše (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2180/2010,
ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2813/2006, ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 25
Cdo 4682/2010, ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4563/2010, ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2957/2009 a ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 609/2002). S odkazem na závěry revizního znaleckého posudku považuje dovolatelka zavinění
žalobkyně za zřejmé, neboť žalobkyně v rozporu s projektem napojila
dovolatelkou zhotovený chladicí systém na centrální systém s vyšším tlakem a
jiným chladicím médiem, neprovedla příslušné zkoušky těsnosti zařízení podle
ČSN 060310, při kterých by se pravděpodobně špatné provedení spoje projevilo a
mohlo se předejít vzniku škody, neučinila ani jiná opatření, která by zabránila
škodám, zejména neprovedla přeprojektování či nezbytnou kontrolu všech prvků
systému, zda vydrží vyšší tlak, příp. nahrazení některých prvků. Odkazuje též
na to, že podle znalce i změna chladicího média měla vliv na rozsah škody,
neboť voda (bez glykolu) by nezpůsobila tak masivní poškození angiografického
zařízení, pokud by vůbec k nějakému poškození došlo. Tím, zda žalobkyně vůbec
má právo na plnění a v jakém rozsahu se podle ní odvolací soud v rozporu s
usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 770/2016,
nezabýval a zkrátil tak její práva v řízení, neboť v rámci řízení o výši
uplatněného nároku již tuto otázku nelze přezkoumávat a řešit. Dovolatelka také namítá vadu řízení spočívající v tom, že napadené rozhodnutí
podle ní vychází ze zjištění, že provedla propojení dodaného systému
klimatizace s centrálním systémem chlazení a tedy věděla o tom, že dodaný
systém bude napojen na centrální okruh chlazení s vyšším tlakem. Takovému
zjištění podle ní neodpovídá žádný v řízení provedený důkaz.
Domnívá se, že
odvolací soud zaměňuje jí provedené „protažení“ rozvodů systému do stávající
rozvodny žalobkyně, v níž se nacházely veškeré zdroje chladu, s „propojením“ na
centrální systém. Má za to, že i kdyby věděla o pozdějším napojení na centrální
systém s vyšším tlakem a jiným chladicím médiem (neodpovídajícím podmínkám
smlouvy o dílo), nic by to nezměnilo na tom, že předala dílo v souladu se
sjednanými parametry, které dohodou nebyly změněny. Pokud následně po předání
díla provedla žalobkyně bez přeprojektování a kontroly napojení chladicího
systému na něco jiného, s čím nepočítala smlouva o dílo, šlo podle dovolatelky
minimálně o jednu z příčin vzniku škody, a za takové jednání odpovídá výlučně
žalobkyně. Ve vztahu k zamítnutí žaloby vůči žalovaným 2) a 3) dovolatelka poukazuje na
to, že v napadeném rozhodnutí byla nesprávně aplikována judikatura Nejvyššího
soudu. Žalobkyně navrhuje odmítnutí dovolání, které má za nepřípustné a nedůvodné. Souhlasí se závěrem odvolacího soudu o přezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního
stupně. Námitky dovolatelky směřující k nesplnění podmínek vydání mezitímního
rozsudku považuje za nedůvodné, protože se odvolací soud vypořádal s tvrzeným
spoluzaviněním žalobkyně. Domnívá se, že tvrzením o dalších příčinách vzniku
škody dovolatelka brojí proti správnosti skutkových zjištění, a taková tvrzení
nemohou založit přípustnost dovolání. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době
zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s body 1, 7 článku
II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení
zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2 článku
II, části první přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon
č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů,
a některé další zákony – občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do
31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud nejprve zkoumal tzv. subjektivní přípustnost dovolání proti
druhému a třetímu výroku napadeného rozhodnutí. K podání dovolání je subjektivně oprávněn pouze účastník, v jehož poměrech
rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud
toto rozhodnutí zruší (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo
sešitu 3, ročník 1998, pod číslem 28). V projednávané věci se domáhala žalobkyně po žalovaných, aby jí uhradili
vzniklou škodu společně a nerozdílně. Je-li předmětem řízení solidární závazek
žalovaných, hmotné právo umožňuje, aby takový závazek byl projednán samostatně
vůči každému z nich. Nejde o taková společná práva a povinnosti, že se ve
smyslu § 91 odst. 2 o. s. ř.
rozsudek musí vztahovat na všechny účastníky,
kteří vystupují na jedné straně, a kdy platí úkony jednoho z nich i pro
ostatní. Žalovaní nejsou v postavení nerozlučných společníků, ale jsou
společníky samostatnými, z nichž každý jedná v řízení sám za sebe (srov. § 91
odst. 1 o. s. ř.). I dovolání je proto samostatný společník oprávněn podat jen
za svou osobu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007,
sp. zn. 33 Odo 1552/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2010,
sp. zn. 32 Cdo 2948/2009). I v případě, že by byly rozsudkem solidárně zavázány
k plnění také žalované 2) a 3), nemohlo by to vést ke snížení rozsahu
případného plnění dovolatelky vůči žalobkyni, ale pouze ke zlepšení postavení
žalobkyně. Zamítnutím žaloby vůči žalovaným 2) a 3) druhým výrokem napadeného
rozhodnutí, ani na něm závislým třetím výrokem o náhradě nákladů řízení mezi
žalobkyní a těmito žalovanými (a vedlejší účastnicí vystupující na jejich
straně) tedy nenastala v poměrech dovolatelky újma, kterou by mohlo odstranit
jejich zrušení a dovolatelka není oprávněna podat proti těmto výrokům
napadeného rozhodnutí dovolání. Nejvyšší soud proto podle § 243c odst. 3 a §
218 písm. b) o. s. ř. její dovolání odmítl v části směřující proti druhému a
třetímu výroku napadeného rozhodnutí a dále se zabýval pouze tou částí
dovolání, v níž brojí proti prvnímu výroku napadeného rozhodnutí, který se jí
týká. Z uvedeného důvodu se dovolací soud nezabýval námitkou o nesprávné
aplikaci judikatury Nejvyššího soudu ve vztahu k zamítnutí žaloby vůči
žalovaným 2) a 3). Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání,
které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen
vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Má-li být dovolání
přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení
otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu
dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které
"ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem
odchyluje. (srov. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z obsahu dovolání je patrné, že dovolatelka uplatňuje předpoklad přípustnosti
dovolání, podle kterého se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu při řešení otázky přezkoumatelnosti rozsudku soudu
prvního stupně a při řešení otázky podmínek pro vydání mezitímního rozsudku o
základu nároku na náhradu škody. Při řešení otázky přezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně se odvolací
soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle které
měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné,
nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu
prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě
použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí
soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není
zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly –
podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Rozhodnutí soudu
prvního stupně je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů
tehdy, když vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě
formulovat odvolací důvody, a ani odvolací soud proto nemá náležité podmínky
pro zaujetí názoru na věc. Nelze pokládat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí
soudu prvního stupně, u něhož je všem účastníkům nepochybné, jak a proč bylo
rozhodnuto (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo
3466/2013, a ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015). V posuzované věci dovolatelka (stejně jako další žalované) napadla mezitimní
rozsudek soudu prvního stupně odvoláním, ve kterém namítala zejména neúplnost a
nesprávnost skutkových zjištění ohledně příčiny vzniku škody a nedostatečnost
znaleckého zkoumání. Na základě odlišného hodnocení jednotlivých důkazů
předkládala vlastní závěry o příčině vzniku škody a porušení právních
povinností jednotlivých účastníků řízení. Soudu prvního stupně vytýkala
nesprávné právní posouzení věci s tím, že z její strany nedošlo k žádnému
porušení právní, resp. smluvní povinnosti, neboť postupovala podle smlouvy o
dílo. Dovozovala, že u ní nebyly splněny podmínky vzniku odpovědnosti za škodu
spočívající v porušení právní povinnosti a příčinné souvislosti mezi tímto
porušením a vznikem škody. Namítala také, že se soud prvního stupně nezabýval
zaviněním či spoluzaviněním žalobkyně jako poškozené, námitkou promlčení
vznesenou žalovanou 3) a zaviněním třetích osob a že tak nebyly splněny
podmínky pro vydání mezitímního rozsudku.
Z obsahu těchto odvolacích námitek
vyplývá, že jí bylo zřejmé, že soud prvního stupně rozhodl o tom, že
dovolatelka odpovídá společně a nerozdílně s dalšími žalovanými za škodu
vzniklou žalobkyni vytečením chladicí kapaliny ze systému klimatizace, který
zhotovila, neboť u ní i dalších žalovaných dovodil porušení smluvních
povinností, která byla v příčinné souvislosti se vznikem škody žalobkyně. Dovolatelka tedy zjevně z obsahu rozsudku soudu prvního stupně seznala, že se
tento soud v rámci právního posouzení zabýval existencí zákonných předpokladů
objektivní odpovědnosti za škodu (což ostatně soud prvního stupně v odůvodnění
rozsudku výslovně uvedl). Soud prvního stupně tedy v odůvodnění svého
rozhodnutí vyložil právně kvalifikační úvahu, z níž vycházelo jeho právní
posouzení. I když v odvolání dovolatelka namítala též nepřezkoumatelnost
rozhodnutí soudu prvního stupně ze stejných důvodů, jaké uvádí v dovolání, byla
přitom současně schopna řádně zformulovat odvolací důvody spočívající mimo jiné
i v nesprávnosti právního posouzení věci provedeného soudem prvního stupně. Absence uvedení konkrétních právních předpisů, které soud prvního stupně
aplikoval na zjištěný skutkový stav, tedy dovolatelce nebránila v možnosti
domáhat se svých práv v odvolacím řízení, neboť jí bylo zřejmé, jak a proč bylo
rozhodnuto. Vzhledem k tomu mezitímní rozsudek soudu prvního stupně nelze
označit za nepřezkoumatelný, byť nevyhovoval všem požadavkům na jeho
odůvodnění. Pro úplnost lze k námitce nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně
dodat, že v dovolatelkou citovaných rozsudcích Nejvyššího soudu byly řešeny
zcela odlišné situace. V rozsudku ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 1285/2004,
bylo posuzováno rozhodnutí soudu prvního stupně, jehož odůvodnění postrádalo
skutková zjištění učiněná s odkazem na příslušné důkazy a nebylo z něj vůbec
patrné, z jakých důkazů soud vycházel a jakými úvahami se při jejich hodnocení
řídil. V rozsudku ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 29 Odo 667/2002, pak Nejvyšší
soud hodnotil rozsudek, v němž nebyl vůbec odůvodněn závěr soudu prvního stupně
o zrušení smlouvy, z nějž následně odvolací soud vycházel. V žádném z takto
posuzovaných případů nebyly, na rozdíl od projednávané věci, zřejmé důvody, pro
které soud prvního stupně učinil své rozhodnutí. Dovolací soud shledal dovolání přípustným pro řešení otázky splnění podmínek
pro vydání mezitímního rozsudku o základu nároku na náhradu škody, neboť při
jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu. Dovolání je též důvodné. Podle § 152 odst. 2 o. s. ř. rozsudkem má být rozhodnuto o celé projednávané
věci. Jestliže to však je účelné, může soud rozsudkem rozhodnout nejdříve jen o
její části nebo jen o jejím základu. Mezitímním rozsudkem soud rozhoduje o základu věci, jímž se rozumí posouzení
všech otázek, které vyplývají z uplatněného nároku s výjimkou okolností, které
se týkají jen výše plnění, nikoli jen o dílčí sporné právní otázce, týkající se
uplatněného žalobního návrhu.
Mezitímním rozsudkem se soud vyjadřuje k tomu,
zda žalobce má vůbec na požadované plnění právo a v jakém rozsahu. Soud je
mezitímním rozsudkem vázán, přičemž v tom rozsahu, v jakém bylo o základu
nároku pravomocně rozhodnuto mezitimním rozsudkem, se jedná o věc rozhodnutou. Otázky, které se týkají základu nároku, lze řešit jen v mezitímním rozsudku;
jestliže se tak nestalo, je vyloučeno, aby k nim soud přihlédl při rozhodování
o výši nároku (srov. například rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
21. 3. 1995, sp. zn. 11 Co 502/94, uveřejněný pod číslem 44/1996 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3829/2007, uveřejněný pod číslem 93/2010 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, nebo dovolatelkou citované rozsudky Nejvyššího soudu
ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2180/2010, ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 22
Cdo 2957/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo
770/2016, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 25 Cdo
4682/2010, uveřejněný pod číslem 8/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Při vydání mezitímního rozsudku ve sporu o náhradu škody je tedy potřeba se
vypořádat s posouzením všech zákonných podmínek odpovědnosti za škodu kromě
její výše, tedy například i s otázkou případného spoluzavinění poškozeného či
jiných osob, s tím, zda nárok není promlčen (byla-li námitka promlčení
vznesena) nebo nezanikl, s případným vyloučením náhrady škody (§ 376 obch. zák.) či existencí důvodů vyloučení odpovědnosti podle § 374 obch. zák. (srov. například dovolatelkou zmíněné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2003,
sp. zn. 29 Odo 609/2002, a ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2813/2006). V
případě sporu o náhradu škody vyplývající z obchodních závazkových vztahů
základ věci zahrnuje i posouzení případného vyloučení nároku na náhradu škody
(její části) podle § 382 obch. zák. způsobené nesplněním povinnosti poškozeného
stanovené právními předpisy vydanými za účelem předcházení vzniku škody nebo
omezení jejího rozsahu. Odvolací soud vycházel při právním posouzení nároku žalobkyně na náhradu škody
z ustanovení obchodního zákoníku a tento závěr dovolatelka nezpochybňuje. Nedůvodnou je proto její argumentace, že odvolací soud pochybil, pokud se
nezabýval spoluzaviněním společnosti Siemens, která dodávala a instalovala
předmětný angiogram. Ustanovení § 383 obch. zák. stanoví, že v případě více
škůdců jsou tito vůči poškozenému zavázáni k náhradě škody společně a
nerozdílně a pouze mezi sebou se vypořádají podle rozsahu své odpovědnosti. Uvedené ustanovení neumožňuje, aby soud stanovil dělenou odpovědnost více
škůdců vůči poškozenému, jak to umožňoval § 438 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014
(srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. 32 Cdo
667/2016). V případě solidární odpovědnosti více škůdců vůči poškozenému podle
§ 383 obch. zák., je poškozený oprávněn požadovat celé plnění po kterémkoliv z
nich (srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn.
23 Cdo 1149/2016). Případné zjištění, že za škodu vzniklou žalobkyni
odpovídá též společnost Siemens, nebylo způsobilé ovlivnit existenci nároku
žalobkyně vůči dovolatelce a jeho rozsah. Neposouzení námitky promlčení vznesené žalovanou 3) se také nemohlo dotknout
existence a rozsahu nároku žalobkyně vůči dovolatelce. Žalované měly v řízení
postavení samostatných společníků, pro které je charakteristické, že z úkonu
jednoho ze společníků nemohou mít prospěch (ani újmu) ostatní. I z námitky
promlčení může mít prospěch jen ten společník, který ji vznesl (srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2537/2014). Právní účinky námitky promlčení vznesené žalovanou 3) se tedy mohly vztahovat
pouze vůči ní a nikoli též vůči dovolatelce, která takovou námitku neuplatnila. Odvolací soud (ani soud prvního stupně) se však v rozporu s výše citovanými
závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu dostatečně nevypořádal s námitkou
dovolatelky, že škoda (příp. její část) byla způsobená tím, že žalobkyně
zprovoznila dovolatelkou dodaný chladicí systém v rozporu s projektovaným
způsobem jeho faktickým připojením na centrální rozvod chladu s jinými
parametry (vyšší tlak a odlišné chladicí médium), aniž před tím provedla
tlakovou zkoušku a kontrolu systému odpovídající této změně. Nedostatečně tak
řešil otázku spoluzavinění žalobkyně, resp. otázku vyloučení nároku na náhradu
škody (její části) podle § 382 obch. zák. Nezabýval se tím, zda žalobkyně
porušila právní povinnost uvedením dovolatelkou dodaného chladicího zařízení do
provozu za jiných podmínek, než na jaké bylo projektováno, a zda ji tížila
prevenční povinnost provést tlakovou zkoušku a kontrolu systému chlazení před
jeho spuštěním za těchto odlišných podmínek. Závěr odvolacího soudu, že dovolatelka provedla propojení rozvodů s centrálním
systémem chlazení a tudíž věděla o tom, že chladicí systém bude následně
napojen na centrální systém s vyšším tlakem a nepřizpůsobila tomu tlakovou
zkoušku provedenou před předáním díla dne 15. 12. 2002, je neúplným a tudíž
nesprávným posouzením otázky spoluzavinění žalobkyně. Vědomost dovolatelky o
skutečných parametrech následného provozu chladicího systému žalobkyní sama o
sobě neznamená existenci její smluvní povinnosti k provedení zkoušky
zhotovovaného díla s těmito parametry, které byly odlišné od parametrů provozu
určených projektem, podle něhož mělo být dílo provedeno, a nevylučuje existenci
prevenční povinnosti žalobkyně jako provozovatelky tohoto zařízení. Ze
skutkových závěrů soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací,
přitom není zřejmé, jaké konkrétní smluvní povinnosti tížily dovolatelku ve
vztahu k připojení zhotoveného chladicího systému na zdroj chladu a k provedení
tlakových zkoušek a kontroly systému před předáním díla, tj.
zda byla
dovolatelka povinna provést připojení a zprovoznění systému s konkrétním
zdrojem chladu (kompletní dodávku systému chlazení) nebo pouze jeho propojení k
již existujícím rozvodům žalobkyně, která pak sama měla zhotovený systém
připojit na konkrétní zdroj chladu a zprovoznit jej, a zda měla dovolatelka
povinnost provést zkoušku zhotoveného chladicího systému s parametry
odpovídajícími následným skutečným provozním podmínkám žalobkyně a nikoliv s
parametry, za kterých měl být systém provozován podle projektu, jenž byl
určující pro provedení díla. Odvolací soud též vycházel z neúplného právního posouzení příčinné souvislosti
mezi porušením smluvní povinnosti dovolatelky a vznikem škody, když učinil
závěr, že vyšší tlak v centrální soustavě chlazení ani změna chladicího média
oproti projektovanému způsobu provozu tohoto zařízení nebyly samy o sobě
způsobilé potrubí rozpojit, pokud by při jeho zhotovení postupovala dovolatelka
podle návodu výrobce, a že tedy hlavní příčinou havárie bylo vadné plnění
dovolatelky. Odvolací soud tímto závěrem hodnotil pouze příčinnou souvislost
mezi porušením smluvní povinnosti dovolatelky a únikem chladicího média (vody s
glykolem) z chladicího systému, který však není škodou vzniklou žalobkyni
uplatněnou v tomto řízení. Touto škodou je až majetková újma, která nastala ve
sféře žalobkyně tím, že unikající chladicí médium poškodilo angiozařízení a
další movité věci umístněné v nemovitosti žalobkyně a některé její součásti
(podlahy a malby). Odvolací soud nepřihlédl k tomu, zda tato změna parametrů
provozu chladicího systému (vyšší tlak a jiné chladicí médium), kterou podle
tvrzení dovolatelky provedla žalobkyně v rozporu s tím, co bylo o parametrech
provozu sjednáno ve smlouvě o dílo, měla vliv na rozsah poškození majetku
žalobkyně, tj. zda byla jednou z příčin skutečně vzniklé škody (příp. její
části). Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení,
Nejvyšší soud bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), aniž
se zabýval dalšími námitkami dovolatelky, rozsudek odvolacího soudu v prvním
výroku podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které bylo napadené
rozhodnutí v prvním výroku zrušeno, platí ve vztahu k dovolatelce také na
mezitímní rozsudek soudu prvního stupně. Proto bylo v tomto rozsahu zrušeno i
rozhodnutí soudu prvního stupně a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a dovolatelkou nebylo rozhodováno,
neboť pro ně bude řízení pokračovat a o všech nákladech řízení bude rozhodnuto
v konečném rozhodnutí (srov. § 151 odst. 1 o. s. ř.). Žalované 2) a 3) a
vedlejší účastnice na jejich straně nebyly účastníky dovolacího řízení, neboť
dovolání bylo podáno pouze žalovanou 1). S ohledem na jejich neúčast v
dovolacím řízení nelze považovat za účelně vynaložené náklady na jejich
vyjádření k dovolání žalované 1).