23 Cdo 2093/2019-497
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka,
Ph.D., ve věci žalobkyně HDI Versicherung AG, se sídlem Edelsinnstraße 7-11,
1120 Wien, Rakousko, zastoupené Mgr. Janem Šafránkem, advokátem se sílem Na
příkopě 859/22, 110 00 Praha 1, proti žalované INTERHOTEL BOHEMIA a.s., se
sídlem Mírové náměstí 2442/6, 400 01 Ústí nad Labem, IČO 25016458, zastoupené
Mgr. Petrem Musilem, advokátem se sídlem Mírové náměstí 103/27, 400 01 Ústí nad
Labem, o zaplacení 3 398 671,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v
Ústí nad Labem pod sp. zn. 24 Cm 242/2013, o dovolání žalované proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2019, č. j. 4 Cmo 92/2018-459, t a k t o :
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2019, č. j. 4 Cmo 92/2018-459, a
rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 11. 2017, č. j. 24 Cm
242/2013-414, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k
dalšímu řízení.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 1. 2019, č.
j. 4 Cmo 92/2018-459, výrokem I. potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad
Labem (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 22. 11. 2017, č. j. 24 Cm
242/2013-414, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 3 398 671,20 Kč s
úrokem z prodlení ve výši 7,5 % p.a. od 17. 10. 2012 do zaplacení a rozhodnuto
o náhradě nákladů řízení; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení.
Oba soudy posuzovaly žalobkyní uplatněný nárok na náhradu škody v rozsahu, v
němž žalobkyně, jako pojistitel, poskytla pojistné plnění poškozené společnosti
ROSSMANN, spol. s r. o. z titulu pojistné smlouvy uzavřené s touto společností
pro případ škod na majetku proti všem pojistným nebezpečím, kdy této
společnosti vznikla škoda na majetku (zařízení prodejny) v prostorách části
objektu (přízemí) pronajatého od žalované, a to důsledkem požáru dne 13. 12.
2011 v suterénu objektu žalované, jehož příčina byla vyšetřovatelem Hasičského
záchranného sboru (dále jen“HZS“) určena jako zahoření od žhavé okuje při
demontáži vzduchotechniky pracovníky dodavatele, kterého si k činnosti
zajistila žalovaná. Ta se bránila tím, že za škodu neodpovídá, neboť ke škodě
by nedošlo, pokud by poškozená, jako investor rekonstrukce prostor prodejny,
dodržela postup při zajištění prostupu elektroinstalace ze suterénu (kde vznikl
požár) do prvního nadzemního podlaží (provozovny poškozené) podle schváleného
požárně bezpečnostního řešení (dále jen „PBŘ“) požární ucpávkou, což poškozená,
jako investor, nedodržela.
V dané věci soud prvního stupně připustil, že na věc dopadá řešení podle § 382
obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), podle něhož poškozená nemá nárok
na náhradu škody té části škody, jež byla způsobena nesplněním její povinnosti
stanovené právními předpisy vydanými za účelem předcházení vzniku škody nebo
omezení jejího rozsahu, ale vzhledem k tomu, že soudní znalci se neshodli v
hodnocení, jaká byla převažující příčina vzniku škody, odvolací soud se
ztotožnil se soudem prvního stupně, že podíl škůdce (žalované) a poškozené
společnosti (ROSSMANN, spol. s r. o.) na vzniklé škodě je třeba učit podle §
136 o. s. ř. vlastní úvahou. Za výraznější a především za prvotní a dominantní
shledaly soudy porušení povinnosti na straně žalované, jakožto škůdce, která
tím, že si zajistila neodborné pracovníky k výkonu rizikové činnosti na
rizikovém místě, kde se pracovalo autogenem, zavinila, že vůbec došlo ke
škodlivému následku. Porušení právní povinnosti poškozené společnosti, které
spočívalo v porušení smluvního závazku vůči žalované - dodržet při rekonstrukci
stavební a jiné relevantní předpisy a projektovou dokumentaci, tedy i požadavek
vyplývající z PBŘ – vytvořit samostatný požární úsek odolávající účinkům požáru
a utěsnit prostup elektorinstalace požární ucpávkou, považovaly soudy za
druhotnou příčinu a z hlediska času vzdálenější, která neměla na vzniklou škodu
bezprostřední dopad. Zároveň přihlédly k tomu, že poškozená, na rozdíl od
škůdce, nejednala vědomě vysloveně riskantně. Odvolací soud tedy neposuzoval za
odůvodněnou námitku žalované k právnímu posouzení odpovědnosti účastníků na
vzniklé škodě a ztotožnil se se soudem prvního stupně, že podíl poškozeného na
vzniku škody je 20 % a že v tomto rozsahu bylo důvodné žalobu zamítnout, a
podíl žalované, jako škůdce, je 80 %, proto v tomto rozsahu bylo namístě žalobě
vyhovět.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Z obsahu dovolání
vyplývá, že přípustnost dovolání ve smyslu § 237 občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“) vymezila dovolatelka tím, že odvolací soud se odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky možnosti aplikace
ustanovení § 136 o. s. ř., jakožto normy procesního práva, aniž by soudy
dostatečně hodnotily předmět sporu podle hmotného práva, konkrétně podle
ustanovení § 382 obch. zák. Zdůraznila, že ustanovení § 136 o. s. ř. má výlučně
subsidiární povahu, která se uplatní v pochybnostech, nelze-li výši nároků
určit jinak. Poukazuje na to, že podle judikatury Nejvyššího soudu České
republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) je zákonnou podmínkou použití ust. § 136
o. s. ř. stav, že žalovaný nárok je nepochybný, jinak též, že základ žalovaného
nároku je dán (viz např. rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 3768/2008, 28 Cdo 418/2009
nebo 23 Cdo 2810/2014). Dovolatelka je přesvědčena, že odvolací soud se od
uvedené judikatury odchýlil, jestliže v daném případě bez dalšího přistoupil k
aplikaci § 136 o. s. ř, neboť měl primárně vyřešit otázku hmotného práva
vyplývající z ust. 382 obch. zák. Dovolatelka namítá, že v posuzovaném případě
není nárok na náhradu škody nepochybný. Odvolacímu soudu vytýká, že v relaci k
ustanovení § 382 obch. zák. nehodnotil posouzení otázky souladu konání, resp.
nekonání poškozené společnosti s tímto ustanovením, jakožto právní otázky
prvořadé (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu 32 Cdo 5805/2017). Dovolatelka
poukazuje na to, že ve světle uvedené judikatury v režimu právního posouzení
podle § 382 obch. zák. nestojí na prvém místě zodpovězení otázky, které
porušení se v jakém poměru ke škodě jeví výraznější a proč (jak řešily oba
soudy), ale důležitější je posouzení a zodpovězení otázky, zda by následek
nastal, pokud by poškozená své stavební povinnosti splnila, primárně tedy
posouzení, jestli by k zakouření prodejny poškozené došlo, pokud by prostup byl
z hlediska protipožárního řádně utěsněn. Podle dovolatelky tak nelze přisvědčit
závěru, že základ nároku je dán. Přípustnost dovolání spatřuje žalovaná i v
tom, že se zároveň jedná o vyřešení právní otázky, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Dovolatelka jen na doplnění výše uvedeného vymezení přípustnosti dovolání
ohledně potřeby posouzení nároku podle § 382 obch. zák. ještě poukazuje na to,
že odvolací soud se odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, jestliže při
stanovení poměru odpovědnosti účastnic na vzniku škody vycházel z vlastní
úvahy, ze zcela volné úvahy, zatímco podle ustálené judikatury musí mít soud
pro určení výše nároku podle § 136 o. s. ř. k dispozici důkazy umožňující výši
nároku kvantifikovat, tj. s jistotou prokázat rozsah určovaného nároku (srov.
např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2901/2008, 23 Cdo 99/2015 a 23
Cdo 1069/2011).
Dovolatelka považuje za nedostatečné a též za nesprávné i úvahy odvolacího
soudu, stejně jako soudu prvního stupně, učiněné v režimu podle § 136 o. s. ř.,
a rozsudek odvolacího soudu považuje za nepřezkoumatelný, pokud neobsahuje
žádné vlastní úvahy odvolacího soudu, který pouze beze změny převzal právní
hodnocení soudu prvního stupně, jenž je však podle dovolatelky svým obsahem
zmatečné nebo přinejmenším zavádějící.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i soudu
prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání žalované podala žalobkyně vyjádření, v němž navrhla odmítnutí
dovolání pro jeho nepřípustnost, jestliže námitky k právnímu posouzení se
vztahují především k činnosti soudu, který rozhodoval v prvním stupni, a
jestliže dovolatelkou není řádně vymezeno, ve vztahu k jaké právní otázce se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a jaká
právní otázka nebyla podle dovolatelky v rozhodovací praxi dovolacího soudu
dosud vyřešena. Dovolání tak podle žalobkyně nesplňuje požadavky na vymezení
přípustnosti dovolání podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp.
zn. 29 Cdo 2394/2013. Nesouhlasí ani s námitkou dovolatelky, že odvolací soud
se odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, včetně rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo
5805/2017, jestliže v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je výslovně
uvedeno, že na věc dopadá ustanovení § 382 obch. zák. a odvolací soud se se
závěry soudu prvního stupně ztotožnil. Oba soudy tedy nejprve aplikovaly na věc
ust. § 382 obch. zák., otázka spoluzavinění poškozené společnosti byla řešena v
intencích § 382 obch. zák., přičemž porušení povinnosti bylo shledáno na obou
stranách. Nesouhlasí proto s námitkou dovolatelky, že základ nároku nebyl dán.
Teprve poté, co soudy aplikovaly ust. § 382 obch. zák., využily v uvedené
procesní situaci svého oprávnění uvedeného v § 136 o. s. ř. Žalobkyně
nesouhlasí ani s námitkou dovolatelky, že napadené rozhodnutí je
nepřezkoumatelné. Odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu
(rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 3450/2011) odůvodnil své rozhodnutí přitakáním
správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně.
Pokud by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované je přípustné,
žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalované zamítl a žalobkyni
přiznal náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), dospěl k závěru, že
dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutím odvolacího soudu
se odvolací řízení končí a odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu při řešení právní otázky možnosti aplikace ustanovení §
136 o. s. ř., jakožto normy procesního práva, aniž by soudy dostatečně
hodnotily předmět sporu podle hmotného práva, konkrétně podle ustanovení § 382
obch. zák. V dané věci sice soud prvního stupně pouze konstatoval, že
ustanovení § 382 obch. zák. na věc dopadá, proto je vyloučeno použití
ustanovení § 441 občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013, ale dále již
postupoval výlučně podle § 136 o. s. ř., kdy volnou úvahou určoval podíl škůdce
a poškozeného na vzniklé škodě, aniž by nejprve ve smyslu § 382 obch. zák.
určil právní základ nároku. Odvolací soud se s tímto právním posouzením
ztotožnil. Nejvyšší soud se otázkou výkladu a aplikace ustanovení § 136 o. s.
ř. se ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval a dospěl vždy ke stejným
závěrům o nezbytnosti prokázání základu nároku jako podmínky pro postup soudu
podle § 136 o. s. ř. Nejvyšší soud dovodil, že pokud lze výši nároků zjistit
jen s nepoměrnými obtížemi, nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle
své úvahy. Soud může podle ust. § 136 o. s. ř. postupovat ale jen tehdy, je-li
jistý právní základ uplatněného nároku. Při určení výše nároku jsou podkladem
pro úvahu soudu takové skutečnosti, které vycházejí ze souvislostí posuzovaného
případu a umožňují učinit určité kvantitativní závěry o výši uplatněného
nároku; nejde tedy o určení výše nároku zcela volnou úvahou soudu. Jinými
slovy, aplikace ustanovení § 136 o. s. ř., jež zmocňuje soud k určení výše
škody podle své úvahy, předpokládá, že základ nároku je prokázán a obtíže
vznikají jen při určení jeho výše; prokáže-li poškozený v řízení vznik škody,
ale neprokáže její výši uplatněnou v žalobě, může soud s přihlédnutím k
výsledkům provedeného dokazování použít ustanovení § 136 o. s. ř. ohledně té
části škody, jejíž výši lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo ji nelze
zjistit vůbec. Soud nemůže výši nároku určit zcela libovolně, ale musí vycházet
z okolností posuzovaného případu a vzít v úvahu ty prokázané skutečnosti, které
mohou posloužit k učinění kvantitativních závěrů o výši sporného nároku.
Aplikuje-li soud ustanovení § 136 o. s. ř., musí odůvodnění jeho rozhodnutí
obsahovat též zhodnocení skutečností zjištěných při dokazování, z nichž vychází
jeho úvaha vedoucí k závěru o určité výši nároku, aby tak byla dána možnost
přezkumu správnosti této úvahy soudu (k uvedenému srov. např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 418/2009, ze dne 2. 10.
2012, sp. zn. 32 Cdo 1669/2012, usnesení ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo
2474/2011 a ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2810/2014, dále též rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 32 Odo 871/2006 a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2474/2011, ze dne 9. 7.
2012, sp. zn. 28 Cdo 2474/2011 a ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1665/2004
a rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo
2030/2007 – všech veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz).
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů tedy považoval dovolání žalované za
důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá ve smyslu § 241a odst. 1 o.
s. ř. na nesprávném právním posouzení, jestliže odvolací soud, aniž by určil
základ nároku podle hmotně právního ustanovení § 382 obch. zák., rovnou
aplikoval na určení výše nároku normu procesního práva - stanovení § 136 o. s .
ř.
Spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání rovněž ve skutečnosti, že se v
dané věci jedná o vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena, není z obsahu dovolání patrna otázka, pro jejíž řešení
by mělo být dovolání přípustné. Nejvyšší soud přitom již v usnesení ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/201, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod označením 4/2014, judikoval, že má-li být dovolání přípustné
podle ustanovení § 237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013, proto, že
napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu
dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za
dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Tomuto požadavku dovolatelka nevyhověla.
Naopak z obsahu dovolání je patrno, že dovolatelkou formulovaná otázka ohledně
možnosti aplikace ustanovení § 136 o. s. ř., jakožto normy procesního práva,
aniž by soudy dostatečně hodnotily předmět sporu podle hmotného práva,
konkrétně podle ustanovení § 382 obch. zák., je dovolatelkou vztažena k
vymezení přípustnosti dovolání tím, že napadené rozhodnutí závisí na řešení
otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, na níž dovolatelka výslovně odkázala. Pro
tuto otázku, jak výše uvedeno, Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle
§ 237 o. s. ř.
S ohledem na uvedený rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu při posouzení uvedené právní otázky spojené s aplikací
ust. § 382 obch. zák. na danou věc, bylo již nadbytečné se zabývat dalšími
dovolatelkou vznesenými námitkami, směřujícími k označení vad rozhodnutí
odvolacího soudu, jež dovolatelka spatřovala k nepřezkoumatelnosti rozsudku
odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 23
Cdo 2258/2015 – dostupný na www.nsoud.cz).
Je-li tedy dovolání žalované podle § 237 o. s. ř. přípustné a podle § 241a
odst. 1 o. s. ř. důvodné, Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu bez
jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil; jelikož
důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí i pro
rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek soudu prvního
stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s.
ř.), v němž bude soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1,
věta za středníkem o. s. ř.); soud rozhodne také o dosavadních nákladech řízení
včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 7. 2019
JUDr. Kateřina Hornochová
podepsáno JUDr. Zdeňkem Desem
za nepřítomného předsedu senátu