23 Cdo 105/2022-161
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně S., se sídlem XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Davidem Heydukem, advokátem se sídlem Jaselská 206/27, 602 00 Brno, proti žalované S., se sídlem XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Veronikou Kolářovou, advokátkou se sídlem Bohuslavice 51, PSČ 588 56, o zaplacení 585 640 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jihlavě, pod sp. zn. 21 C 114/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2021, č. j. 28 Co 127/2020-137, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13 262 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně.
žaloba zamítnuta, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že je důvod pro zamítnutí žaloby, neboť ze skutkových zjištění soudem prvního stupně je zřejmé, že žalovaná není v dané věci pasivně věcně legitimována. Soud prvního stupně správně ze skutkových zjištění dovodil, že jednání J. K. s jednatelem žalobkyně J. S. nebylo jednáním za žalovanou společnost s účinky pro ni samotnou, tedy jednáním, jež by vedlo k uzavření žalobkyní tvrzené smlouvy o dílo se žalovanou. Odvolací soud dospěl k závěru, že poukaz žalobkyně na to, že již v minulosti při jiných společných projektech jednala se žalovanou, je nepřesvědčivý, jestliže v podkladech pro uzavření smlouvy byl uveden jako investor J.
K. a nikoliv žalovaná společnost. V textu žádné z předložených e-mailových zpráv mezi J. S. a J. K. není v předmětné věci, týkající se uzavření tvrzené ústní smlouvy o dílo, zmíněna žalovaná společnost a ani pod textem žádné z e-mailových zpráv J. K. není vytištěna či jinak vyznačena forma společnosti, nebyl uveden ani automatický podpis této společnosti, jak to v případě podepisování za společnost bylo žalované společnosti zapsáno v obchodním rejstříku, žalobkyní nebyla uvedena jako důkaz žádná komunikace mezi žalobkyní a žalovanou, která by proběhla v listinné podobě a byla podepsána způsobem zapsaným v obchodním rejstříku.
Doložená e-mailová komunikace mezi jednatelem žalobkyně J. S. a J. K. sama o sobě není důkazem o žalobkyní tvrzeném smluvním vztahu právě s žalovanou společností a sama o sobě nemohla žalobkyni spolehlivě utvrzovat v tom, že takto komunikující J. K. jedná právě s účinky pro žalovanou společnost. Jestliže tak žalobkyně usuzovala jen z tohoto, že J. K. při své komunikaci s žalobkyní používal e-mailovou adresu XY, tedy zahrnující doménu XY, aniž by současně měla ověřeno, že vskutku má jít o jednání žalované společnosti, jednající statutárním ředitelem J.
K., vedoucí k uzavření tvrzené smlouvy o dílo, a nikoliv o jednání J. K., jako fyzické osoby, jednající s účinky pro něj samotného, pak podle odvolacího soudu sama žalobkyně nese důsledky svého přístupu. Pokud v určité fázi jednal K. K., z dokazování vyplynulo, že samotný J. K. sdělil e-mailem žalobkyni, že bude jednat dále jeho nastávající zeť a ten pod text emailu uváděl jen své jméno a příjmení, nic dalšího, co by ho spojovalo s žalovanou, kromě jednoho e-mailu, kdy pod textem zůstal automatický podpis společnosti S., což jím bylo ve svědecké výpovědi
věrohodně vysvětleno. Za zásadní pro právní posouzení považoval odvolací soud však skutečnost, že v podkladech pro uzavření smlouvy, s nimiž byla žalobkyně seznámena, byl jako investor uveden J. K., a přesto nepřiměřeně přikládala význam vědomosti o předchozí spolupráci se žalovanou ve společných projektech. Odvolací soud při svém rozhodnutí aplikoval ustanovení § 555 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), které stanoví, že právní jednání se posuzuje podle svého obsahu, a též ustanovení § 436 odst. 1 o.
z., podle jehož druhé věty, není-li zřejmé, že někdo jedná za jiného, platí, že jedná vlastním jménem. Odvolací soud závěrem konstatoval, že žalobkyně v posuzovaném případě neučinila žádný konkrétní „zajišťující krok“ k vyloučení jakýchkoliv pochybností o tom, komu (jakému právnímu subjektu) jednání J. K. s ní přičítat (například vyžádání objednávky, sepsání listin, zaplacení zálohy, apod.), pouze se sama utvrzovala ve svém neopodstatněném jednostranném náhledu, že jednání ohledně smlouvy o dílo proběhlo s žalovanou.
Podle odvolacího soudu nelze nahrazovat vlastní nedůslednost a potřebnou obezřetnost při navazování dvoustranného právního vztahu dovoláváním se dobré víry. Odvolací soud proto zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správné, jelikož žalovaná není v dané věci věcně pasivně legitimována; zároveň považoval za bezpředmětné se dále zabývat obsahovými náležitostmi tvrzené smlouvy o dílo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť má za to, že dovolání je přípustné, je-li podáváno proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo odvolací řízení skončeno, a napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle dovolatelky má být vyřešená právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak. Za stěžejní považuje zásadní pochybení odvolacího soudu v posouzení pasivní věcné legitimace žalované (zřejmě omylem napsáno „žalobkyně“), neboť je přesvědčena, že k uzavření smlouvy došlo jednáním J.
K., tehdejšího statutárního ředitele žalované, kdy po celou dobu jednání byla v dobré víře, že smlouva o dílo je uzavírána se žalovanou S. Je přesvědčena, že po žalobkyni nelze požadovat, aby si zjišťovala, že doménu se „XY“ užívají v e-mailové adrese i jiné subjekty. Podle žalobkyně odvolací soud nesprávně zhodnotil okolnosti, z nichž lze usuzovat na dobrou víru žalobkyně v jednání J. K. za žalovanou a odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, např. rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30.
1. 2008. sp. zn. 31 Cdo 3177/2005 a ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4540/2018, charakterizující dobrou víru. Nesouhlasí ani s hodnocením důkazů, zejména s hodnocením svědecké výpovědi svědka K., kterou považuje za nevěrohodnou. V této souvislosti poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2516/2008, zabývající se hodnocením věrohodnosti svědecké výpovědi. Dovolatelka má za to, že mezi účastníky byla uzavřena platná smlouva o dílo, v níž došlo k dohodě o předmětu a ceně díla, proto navrhla, aby Nejvyšší soud změnil oba vydané rozsudky soudů tak, že žalobě bude vyhověno, případně aby zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně podala žalovaná vyjádření, v němž navrhla odmítnutí dovolání, případně zamítnutí dovolání, které považuje za zjevně bezdůvodné, neboť oba soudy podle jejího názoru věc posoudily správně, odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Rozhodnutí soudů je založeno na řádném provedeném dokazování, z něhož vyplynulo, že J. K. při své komunikaci s žalobkyní v žádné komunikaci neuváděl skutečnost, že by jednal jménem žalované, vždy uváděl jen své jméno a příjmení bez uvedení funkce či podpisu právnické osoby žalované.
Pokud v e-mailech uváděl doménu XY, nezakládá tato skutečnost sama o sobě automaticky vystupování za žalovanou, jak odvolací soud správně zhodnotil. Připomíná též, že J. K. byl v podkladech uveden jako investor, muselo být tedy žalobkyni z tohoto zřejmé, že jednajícím subjektem není žalovaná. Stejně tak muselo být žalobkyni známo, že další jednající ve věci je K. K., označený jako budoucí zeť J. K., nevystupuje jako zástupce žalované. Výpověď svědka K. K. vyhodnotil odvolací soud podle žalované právě v souladu s judikaturou, na níž dovolatelka poukázala.
S ohledem na uvedené důvody, má tedy žalovaná za to, že dovolání žalobkyně není přípustné. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), která je řádně zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Námitka dovolatelky, směřující k závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace, je založena na jejích vlastních skutkových závěrech. Vyjádřila pouze nesouhlas s právním posouzením pasivní věcné legitimace, založené na námitkách k hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem a vlastní závěr o pasivní věcné legitimaci staví na vlastních skutkových závěrech. Nejvyšší soud přitom již mnohokrát judikoval, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o.
s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem a že námitky spojené s kritikou hodnocení provedených důkazů nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení ze dne 16. 11. 2017 sp. zn. 23 Cdo 4171/2017 či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018 – dostupná na www.nsoud.cz).
Rovněž námitka žalobkyně, že odvolací soud nesprávně zhodnotil okolnosti, z nichž lze usuzovat na dobrou víru žalobkyně v jednání J. K. za žalovanou, je kritikou hodnocení skutkových zjištění a závěrů odvolacím soudem, která není schopna založit přípustnost dovolání, jak výše zdůvodněno. Poukazuje-li v této souvislosti dovolatelka na judikaturu Nejvyššího soudu, charakterizující dobrou víru, od níž se měl odvolací soud odchýlit, tak pouze opět s tvrzením, že odvolací soud chybně zhodnotil objektivní skutečnosti dokládající dobrou víru žalobkyně.
Odvolací soud, který se podrobně zabýval okolnostmi uzavírání ústní smlouvy o dílo a ze skutkových zjištění učinil příslušné skutkové závěry, postupoval přesně v souladu s dovolatelkou uváděnými rozsudky Nejvyššího soudu, charakterizující dobrou víru a především se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4540/2018, podle něhož při hodnocení dobré víry (tehdy nabyvatele věcného práva v soulad zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem ve smyslu ustanovení § 984 odst. 1 o.
z.) je vždy třeba brát v úvahu, zda smluvní strana při běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat (od každého očekávat), neměla, popřípadě nemohla mít důvodné pochybnosti o určité skutečnosti. Odvolací soud v souladu se závěry uvedeného rozhodnutí hodnotil okolnosti při uzavírání tvrzené smlouvy a dospěl k závěru, že žalobkyně v posuzovaném případě neučinila žádný konkrétní „zajišťující krok“ k vyloučení jakýchkoliv pochybností o tom, komu (jakému právnímu subjektu) jednání J.
K. s ní přičítat (například vyžádání objednávky, sepsání listin, zaplacení zálohy, apod.), pouze se sama utvrzovala ve svém neopodstatněném jednostranném náhledu, že jednání ohledně smlouvy o dílo proběhlo s žalovanou. Zároveň je namístě připomenout, že zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet při použití korektivu „dobré mravy“; rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití korektivu dobrých mravů je však třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tedy jak okolnosti, které uplatňuje ten, kdo se aplikace uvedeného ustanovení dožaduje, tak všechny okolnosti na straně toho, kdo se výkonu práva domáhá.
Odpovídající úsudek soudu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují přijmout závěr, že výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3012/2013 nebo usnesení ze dne 6. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3704/2014 či usnesení ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2936/2018 a ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2972/2019 – veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz).
Nejvyšší soud neshledal, že by se odvolací soud odchýlil od uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. S ohledem na výše uvedené proto Nejvyšší soudu uzavřel, že dovolání žalobkyně není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jej odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.