23 Cdo 1276/2024-655
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně Advertisz Reklám Iroda - Stúdió Korlátolt Felelösségü Társaság, se sídlem v Budapešti, Bécsi út 165, Maďarská republika, identifikační číslo osoby 0109205211, zastoupené Mgr. Pavlem Francem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 567/33, proti žalované Pajerová Sedláčková ADVOKÁTKY s.r.o., se sídlem v Praze 2, Nové Město, Fügnerovo náměstí 1808/3, identifikační číslo osoby 24780251, zastoupené JUDr. Helenou Šnajdrovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, o zaplacení 200 000 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 37 C 26/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2023, č. j. 19 Co 175/2023-613,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 34 945 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky ve výši 200 000 EUR s příslušenstvím. Tvrdila, že na základě smlouvy o úschově, uzavřené dne 20. 6. 2017 mezi právní předchůdkyní žalobkyně (společností FERR - 2004 REAL ESTATE DISTRIBUTOR AND MEDIATION LTD, identifikační číslo osoby 0109373318), žalovanou a oprávněnou (společností Sojuz – Finance s.r.o. v likvidaci, identifikační číslo osoby 28384911), převzala žalovaná do úschovy od právní předchůdkyně žalobkyně částku 196 000 EUR. Tuto částku následně vyplatila oprávněné, aniž byly splněny podmínky výplaty stanovené smlouvou o úschově. Právní předchůdkyně žalobkyně poté svou pohledávku sestávající z částky ve výši neoprávněně vyplacené úschovy a ze zaplaceného poplatku za úschovu ve výši 4 000 EUR postoupila žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 24. 1. 2018.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28. 11. 2022, č. j. 37 C 26/2019-569, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že se žaloba co do výše příslušenství zamítá, jinak se v tomto výroku potvrzuje (výrok I napadeného rozsudku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů mezi účastníky (výrok II napadeného rozsudku) a vůči státu (výrok III napadeného rozsudku).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v rozsahu výroků I a II dovoláním. Přípustnost dovolání spatřovala v řešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i v řešení otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena nebyla. Domnívá se, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jež mimo jiné vedlo i k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod.
5. Žalovaná namítá, že odvolací soud se dopustil procesního pochybení, čímž porušil její právo na spravedlivý proces, neboť v rozporu s § 127 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, sám posuzoval odbornou skutkovou otázku, a sice, zda sporný řádek ve zprávě SWIFT MT760 podle standardů SWIFT platných v roce 2017 představoval odpověď (answerback) přijímající banky, která byla podmínkou pro výplatu úschovy dle smlouvy o úschově, a zda tím byla splněna podmínka pro výplatu úschovy. Toto posouzení soud provedl pouze na základě listin předložených žalobkyní, aniž by si vyžádal odborný posudek nebo vyjádření osoby s příslušnými odbornými znalostmi. Dále žalovaná namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil právní otázku týkající se povinnosti schovatele řídit se při výplatě prostředků z úschovy pokyny složitele, čímž se odchýlil od judikatury dovolacího soudu, kterou citovala ve svém dovolání. Konečně žalovaná zpochybňuje závěr odvolacího soudu, podle něhož jako schovatelka nesla odpovědnost za specifikaci a odbornou správnost podmínek pro výplatu finančních prostředků stanovených ve smlouvě o úschově.
6. Ve vyjádření k dovolání se žalobkyně ztotožnila s právním posouzením odvolacím soudem, zpochybnila dovolací argumentaci žalované a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalované zamítl a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
8. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále se zabýval jeho přípustností.
9. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. K otázce žalované, zda se schovatel při výplatě prostředků z úschovy na základě předmětné smlouvy o úschově má řídit pokyny složitele či nikoliv, dovolací soud uvádí, že tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Odvolací soud totiž svůj rozsudek nezaložil na závěru, že dovolatelka porušila povinnost řídit se pokyny složitele. Vyšel naopak ze závěru, že nebyla splněna konkrétní ve smlouvě o úschově zakotvená podmínka pro její výplatu, neboť žalovaná vyplatila úschovu, aniž by obdržela odpověď přijímající banky (answerback) osvědčující řádně přijetí a validaci předmětné zprávy v systému SWIFT. Žalované byla předložena pouze kopie zprávy SWIFT MT760 ze dne 10. 7. 2017, a to vedle podepsané smlouvy o spolupráci (srov. body 24 a 25 odůvodnění napadeného rozsudku). Vzhledem ke shora uvedenému je patrné, že se otázka žalované míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem, a nemůže proto založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1514/2022).
12. Dovolací soud neshledal dovolání žalované přípustným ani ve vztahu k otázce, zda nese schovatel odpovědnost za specifikaci a odbornou správnost podmínek pro výplatu finančních prostředků stanovených ve smlouvě o úschově, neboť ani na jejím řešení odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Odvolací soud své rozhodnutí založil na závěrech specifikovaných v předchozím bodě tohoto odůvodnění, podle nichž nebyla splněna konkrétní smluvní podmínka pro výplatu úschovy. Nejvyšší soud přitom již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, zdůraznil, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2212/2017, a ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 3773/13).
13. Namítá-li dále žalovaná, že odvolací soud se dopustil procesního pochybení, zakládajícího porušení práva na spravedlivý proces, když v rozporu s § 127 a násl. o. s. ř. posuzoval odbornou skutkovou otázku sám, aniž by si vyžádal odborný posudek či odborné vyjádření osoby s příslušnými odbornými znalostmi, pak tato námitka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť žalovaná jejím prostřednictvím namítá vadu řízení, ke které by mohl dovolací soud přihlédnout jen tehdy, kdyby bylo dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v daném případě není. Vada řízení sama o sobě není způsobilá přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020, a ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 542/2022).
14. Uvedené pak nelze zvrátit ani tvrzením, že namítanými vadami řízení bylo porušeno právo žalované na spravedlivý proces, k čemuž dovolací soud připomíná nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, v němž Ústavní soud dovodil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), které jsou součástí právního řádu. I v kontextu uvedeného je tedy zřejmé, že nelze účinně namítat vady řízení, pakliže dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2939/2017, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2647/2018).
15. Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že směřovala-li svou námitkou žalovaná k tomu, že odvolací soud nesprávně hodnotil důkazy ke skutečnosti, zda byly splněny podmínky sjednané ve smlouvě o úschově pro výplatu složené částky, resp. zda byla žalované předložena odpověď od banky příjemce podepsaná bankou odesilatele, pak Nejvyšší soud uvádí, že k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů žalovaná podle účinné procesní úpravy nemá k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod, neboť v tomto případě jde o (nezpůsobilou) kritiku právních závěrů odvolacího soudu vycházející z vlastní verze skutkového stavu věci (podle níž byly splněny podmínky sjednané ve smlouvě o úschově pro výplatu
složené částky), odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je právní posouzení věci založeno. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2442/2020). Také z tohoto důvodu nemůže uvedená námitka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit. 16. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 17. Dovolací soud dále uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné. 18. Dovolací soud konečně uzavřel, že dovolání žalované ve skutečnosti nesměřuje ani proti té části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jímž byla zamítnuta žaloba co do výše příslušenství, neboť ani v tomto ohledu dovolání neobsahuje jakékoli odůvodnění; v uvedeném rozsahu by navíc bylo dovolání subjektivně nepřípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4311/2011, uveřejněný pod číslem 101/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 19. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobkyni v dovolacím řízení vznikly v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Dle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 6 advokátního tarifu (tarifní hodnotou je jistina přepočtena dle devizového kurzu ČNB ke dni podání vyjádření – 200 000 x 25,305, tj. částka 5 061 000 Kč) činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 28 580 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč a zvýšením o DPH má poté žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 34 945 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
V Brně dne 29. 1. 2025
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu