23 Cdo 1292/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka,
Ph.D. v právní věci žalobkyně KCP Invest, a.s., se sídlem Praha 4, Táborská 29,
PSČ 14000, identifikační číslo osoby 26682907, zastoupené JUDr. Zbyňkem
Jirouškem, advokátem se sídlem Praha 4, Táborská 29, proti žalovanému Ing. B.
Š., zastoupenému JUDr. Danielem Kaplanem, LL. M., advokátem se sídlem v Praze
1, Politických vězňů 1597/19, o zaplacení 332 320 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 18 C 506/2013, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. ledna 2015, č. j. 11 Co
419/2014-114, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. ledna 2015, č. j. 11 Co
419/2014-114, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
zaplacení 332 320 Kč příslušenstvím a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení;
výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze shodného skutkového zjištění jako soud prvního stupně,
že mezi žalobkyní, jako leasingovou pronajímatelkou, a společností SUGAL spol. s r. o., jako leasingovou nájemkyní, oběma podnikatelkami, byla dne 13. 3. 2008
uzavřena leasingová smlouva, jejíž součástí byly Všeobecné smluvní podmínky
finančního leasingu (dále jen VSP), v nichž je obsažen článek 11.3. se zněním:
„Představitel LN (myšleno leasingový nájemce), který podepsal tuto LS (myšleno
leasingovou smlouvu), výslovně prohlašuje, že je jako fyzická osoba ručitelem
LN a ručí pronajímateli za plnění všech finančních a ostatních případných
pohledávek vyplývajících z této LS za LN celým svým majetkem až do doby
vyrovnání případného dluhu.“ Předmětnou smlouvu a VSP podepsal žalovaný, jako
tehdejší jednatel leasingové nájemkyně. Odvolací soud vycházeje z žaloby, podle níž žalobkyně požaduje po žalovaném
plnění na základě ručitelského závazku fyzické osoby, nejprve dovodil, že se
jedná o plnění z ručitelské smlouvy uzavřené v režimu občanského zákoníku,
platného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), jeho § 546, podle něhož lze
dohodou účastníků zajistit pohledávku ručením, kdy ručení vzniká písemným
prohlášením, jímž ručitel bere na sebe vůči věřiteli povinnost, že pohledávku
uspokojí, jestliže ji neuspokojí dlužník. Dále se odvolací soud zabýval otázkou, zda u leasingové smlouvy sjednané mezi
podnikateli, tedy v režimu obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), může
být ručitelský závazek zavazující fyzickou osobu podle občanského zákoníku
součástí VSP, které tvoří nedílnou součást leasingové smlouvy. Odvolací soud
dospěl k závěru, že ručitelská smlouva je samostatným právním úkonem uzavřeným
mezi věřitelem a ručitelem, který plní funkci zajišťovací a uhrazovací ve
vztahu k závazku hlavnímu, v daném případě k leasingové smlouvě, a proto
dovodil, že smlouva o ručení není a ani nemůže být jednou z obchodních podmínek
hlavního závazku, kterými jsou VSP. Konstatoval, že není vyloučeno, aby oba
závazky byly uzavřeny současně na téže listině, ale obsahově musí být smlouva o
ručení, resp. ručitelský závazek oddělitelný od závazku hlavního. Odvolací soud vycházeje z ustanovení § 546 obč. zák., vyžadující pro platnost
ručitelského závazku výslovné označení věřitele a ručitele a výslovný závazek
ručitele, jímž ručitel bere na sebe vůči věřiteli povinnost, že pohledávku
uspokojí, jestliže ji neuspokojí dlužník, dovodil s odkazem na judikaturu
Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) sp. zn. 33 Odo
68/2001, sp. zn. 32 Cdo 3867/2009, sp. zn. 29 Odo 350/2006 a sp. zn. 32 Cdo
4567/2009, že ručitelské prohlášení učiněné v čl. 11.3. VSP nemůže mít povahu
ručitelského závazku již proto, že jako jedna ze smluvních podmínek je součástí
hlavního závazku a navíc neobsahuje výslovné prohlášení určitě označeného
ručitele, že konkrétní pohledávku uspokojí, neučiní-li tak dlužník.
Odvolací
soud uzavřel, že ujednání, na jehož podkladě se žalobkyně domáhá plnění, nemá
všechny požadované náležitosti ručitelského závazku (určité označení věřitele a
dlužníka a ručitele, vymezení určitého ručením zajištěného závazku a projev
vůle ručitele, že tento závazek uspokojí, neučiní-li tak dlužník), proto
potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné, jestliže
posuzované prohlášení o ručení nemohlo založit ručitelský závazek,
neobsahovalo-li všechny uvedené náležitosti. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, kdy jeho přípustnost ve
smyslu § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) spatřuje v tom, že
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to
od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3632/2012,
jestliže dovodil, že v leasingové smlouvě uzavřené mezi podnikateli, musí být
ručitelský závazek zavazující fyzickou osobu posuzován podle občanského
zákoníku a ne podle obchodního zákoníku. Přípustnost dovolání spatřuje
dovolatelka i v tom, že v judikatuře dovolacího soudu nebyla dosud řešena
otázka, zda může být ručitelský závazek obsahem všeobecných smluvních podmínek,
které jsou nedílnou součástí leasingové smlouvy. V této souvislosti dovolatelka
připomíná rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 32 Odo
629/2006, týkající se rámcové smlouvy, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že
prohlášení druhého žalovaného splňuje podmínky pro vznik ručení druhého
žalovaného za závazky dlužnice (prvé žalované), jestliže druhý žalovaný (v
souladu s ustanovením § 303 obch. zák.) písemně prohlásil, že žalobkyni
(věřitelku) uspokojí, jestliže dlužnice (prvá žalovaná) vůči ní nesplní určitý
závazek (každý závazek z kupních smluv, jež strany uzavřou po dobu trvání
rámcové smlouvy ze dne 15. 3. 1999). Dovolatelka poukazuje dále na to, že
Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí zároveň konstatoval, že tento závěr je v
souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. 32 Cdo 2384/98,
v němž Nejvyšší soud dovodil, že ručitelské prohlášení je určité, zavázal-li se
ručitel uhradit všechny finanční závazky dlužníka vzniklé na základě úvěrové
smlouvy, pokud by je neuhradil dlužník. Dovolatelka rovněž připomíná, že
Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 32 Odo 629/2006 dovodil,
že na platnosti ručitelského prohlášení nemá vliv skutečnost, že druhý žalovaný
opatřil rámcovou smlouvu pouze jedním podpisem, nikoliv dvěma, neboť ze smlouvy
vyplývá, že druhý žalovaný jednal jako statutární orgán prvé žalované a
současně učinil za svoji osobu ručitelské prohlášení, takže trvat v tomto
případě i na jeho druhém podpisu by bylo příliš formální. Dovolatelka je
přesvědčena, že v daném případě byla řešena téměř stejná situace jako u řešené
věci týkající se rámcové smlouvy, kdy prohlášení o ručení v předmětné
leasingové smlouvě má stejný obsah, proto nepovažuje závěr odvolacího soudu, že
ručitelské prohlášení nemůže být součástí VSP, které jsou součástí leasingové
smlouvy, za správné, může-li být ručitelské prohlášení součástí rámcové kupní
smlouvy.
Dovolatelka rovněž nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že ručitelské
prohlášení bylo neurčité, jestliže představitel leasingového nájemce, který
podepsal smlouvu, výslovně prohlásil, že je jako fyzická osoba ručitelem
leasingového nájemce a ručí pronajímateli za plnění všech finančních a
ostatních případných pohledávek, vyplývajících z leasingové smlouvy, celým svým
majetkem, a to až do doby vyrovnání případného dluhu. Poukazuje na rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2001, sp. zn. 32 Cdo 3867/2009, v němž byl
učiněn závěr, že prohlášení o ručení je určité, obsahuje-li označení věřitele,
dlužníka a ručitele, vymezení (určitého) ručením zajišťovaného závazku a projev
vůle ručitele, že tento závazek uspokojí, neučiní-li tak dlužník; to platí bez
ohledu na to, zda je zajišťován již existující nebo budoucí závazek. Dovolatelka je přesvědčena, že ručitelský závazek byl v leasingové smlouvě,
resp. ve VSP, jako součásti leasingové smlouvy, uveden zcela určitě, byl-li
ručitel, podepisující tuto smlouvu, označen v leasingové smlouvě jménem Ing. B. Š. Má za to, že byl dostatečně určitě vymezen i zajištěný závazek tím, že
ručitel prohlásil, že jako fyzická osoba ručí pronajímateli za plnění všech
finančních a ostatních případných pohledávek vyplývajících z této leasingové
smlouvy za leasingového nájemce celým svým majetkem až do doby vyrovnání
případného dluhu, a kdy i věřitel byl v leasingové smlouvě nezaměnitelným
způsobem identifikován. Pokazuje v dané souvislosti i na rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. 32 Cdo 2384/98 a rozhodnutí ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2039/2010, řešící určitost projevu vůle ručitele a je
přesvědčena, že odvolací soud při řešení otázky ručení žalovaného za závazky
dlužníka nerespektoval ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu. Dovolatelka závěrem dovolání poukazuje na nejednotnost rozhodování nalézacích
soudů, které rozhodly ve více případech zcela totožný soudní spor odlišně,
proto považuje za naléhavé sjednocování judikatury v otázce ručení a navrhla,
aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud, jako soud dovolací, postupoval v dovolacím řízení a o dovolání
rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“),
ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud se odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže dovodil, že v posuzovaném případě,
kdy byla leasingová smlouva uzavřena mezi podnikateli, musí být ručitelský
závazek, zavazující fyzickou osobu, posuzován podle občanského zákoníku a ne
podle obchodního zákoníku. Nejvyšší soud řešil tuto otázku již v rozhodnutí ze
dne 28. 6.
2012, 23 Cdo 3480/2010 (veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz), kdy
dovodil, že odvolací soud pochybil, když na vztah žalovaného - ručitele, jako
fyzické osoby, a žalobkyně, jako věřitelky, ze smlouvy podléhající režimu
závazků upravených obchodním zákoníkem aplikoval úpravu ručení podle zákoníku
občanského. Zajištění závazku ručením upravuje obchodní zákoník v ustanoveních
§ 303 a násl., proto se pro obchodní závazkové vztahy nepoužije ustanovení §
546 – 550 obč. zák. Dovolání žalobkyně je tedy podle § 237 obč. zák. přípustné
a zároveň důvodné, jestliže odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku,
podle které právní úpravy bude postupováno při posouzení ručitelského závazku. Považuje-li dovolatelka za v judikatuře neřešenou otázku, zda může být
ručitelský závazek obsahem všeobecných smluvních podmínek, které jsou nedílnou
součástí leasingové smlouvy, je třeba nejprve konstatovat, že soudy nedovodily,
že ručitelský závazek nemůže být součástí obchodních podmínek, má-li všechny
zákonem požadované náležitosti. Odvolací soud pouze konstatoval, že smlouva o
ručení nemůže být jednou z obchodních podmínek hlavního závazku, kterými
všeobecné podmínky bezesporu jsou. Obecně lze však učinit závěr, že ručitelský
závazek je možno učinit součástí obchodních podmínek, má-li však všechny
zákonem požadované náležitosti, je-li sjednán určitě, má všechny náležitosti
prohlášení ručitele (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013,
sp. zn. 23 Cdo 3632/2012, řešící náležitosti prohlášení ručitele - veřejnosti
dostupné na www.nsoud.cz). Dovolatelce lze přisvědčit, že obdobnou věc, jako v
posuzovaném případě, řešil Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 28. 5. 2008,
sp. zn. 32 Odo 629/2006 (veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz), byť se jednalo o
ručitelské prohlášení v rámcové smlouvě, kdy dovolací soud dovodil, že
ručitelské prohlášení splňuje podmínky pro vznik ručení druhého žalovaného za
závazky prvé žalované v souladu s ustanovením § 303 obch. zák., jestliže
rámcová smlouva ze dne 15. 3. 1999 obsahuje v článku II. 4 prohlášení zástupce
kupujícího, tj. (druhého žalovaného), že osobně ručí za závazky kupujícího z
této smlouvy v budoucnu vzniklé a že prodávajícího uspokojí, jestliže kupující
nesplní svůj v budoucnu splatný závazek z této smlouvy vůči prodávajícímu. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí souhlasil se závěrem odvolacího soudu, že
na platnosti ručitelského prohlášení nemá vliv skutečnost, že druhý žalovaný
opatřil rámcovou smlouvu pouze jedním podpisem, nikoliv dvěma, přičemž ze
smlouvy vyplývá, že druhý žalovaný jednal jako statutární orgán prvé žalované a
současně učinil za svoji osobu ručitelské prohlášení, a že trvat v takovém
případě i na jeho druhém podpisu by bylo příliš formální. Vzhledem k tomu, že v
uvedeném rozhodnutí, jakož i v rozhodnutí ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo
2994/2010 (veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz), Nejvyšší soud dospěl k závěru,
že rámcovými smlouvami se sjednávají zpravidla obchodní podmínky, a kdy
smluvená základní pravidla pak nejsou ničím jiným než oněmi jinými obchodními
podmínkami, upravenými v ustanovení § 273 odst.
1 obch. zák., je možné závěry
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 32 Odo 629/2006, o
ručitelském prohlášení učiněném za svoji osobu statutárním orgánem aplikovat i
na daný případ, kdy statutární orgán jednající za leasingového nájemce jedním
podpisem leasingové smlouvy, jejíž součástí byly Všeobecné smluvní podmínky
zahrnující zajištění závazku ručením osobou podepisující leasingovou smlouvu,
současně projevil vůli směřující k ručitelskému prohlášení za svoji osobu. Na základě výše uvedeného je třeba učinit závěr, že byl naplněn dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. a proto
Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení
(§ 243e odst. 2 o. s. ř.), v němž bude soud vázán právním názorem dovolacího
soudu (§ 243g odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.); odvolací soud rozhodne
také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1,
věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. srpna 2015
JUDr. Kateřina H
o r n o ch o v á
předsedkyně senátu