23 Cdo 1366/2010

23 Cdo 1366/2010

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla

Příhody a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese ve věci

žalobkyně ALPINE Bau CZ s. r. o., se sídlem ve Valašském Meziříčí, Jiráskova

613/13, PSČ 757 43, identifikační číslo osoby 45192286, zastoupené JUDr. Olgou

Humlovou, CSc., LL.M., advokátkou, se sídlem v Praze 1, Platnéřská 4, proti

žalované Euro Capital 2000 a. s., se sídlem v Praze 8, Pobřežní 224/20, PSČ

186 00, identifikační číslo osoby 25065173, zastoupené JUDr. Petrem Balcarem,

advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 15, o zaplacení částky 70.592.000,-

Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 10 C

287/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne

13. listopadu 2009, č. j. 12 Co 233/2009-540, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2009, č. j. 12 Co

233/2009-540, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Soud prvního stupně poté, co zamítavým částečným rozsudkem ze dne 6. května

2008, č. j. 10 C 287/2007-448, rozhodl o části uplatněného nároku ve výši

47.500.000,- Kč s úrokem z prodlení a co byl tento rozsudek potvrzen rozsudkem

odvolacího soudu ze dne 5. listopadu 2008, č. j. 18 Co 387/2008-484, konečným

rozsudkem ze dne 10. února 2009, č. j. 10 C

287/2007-505, zamítl žalobu též ohledně zbývající části uplatněného nároku co

do částky 23.092.000,- Kč s úrokem z prodlení (výrok pod bodem I) a rozhodl o

nákladech řízení (výrok pod bodem II). Soud prvního stupně shodně jako v částečném rozsudku vyšel ze zjištění, že mezi

účastníky byla dne 11. července 2001 podepsána listina označená jako „Smlouva o

půjčce“, jíž se žalobkyně zavázala poskytnout žalované půjčku v celkové výši

70.592.000,- Kč, a to ve dvou částech, v částkách 47.500.000,- Kč a

23.092.000,- Kč, s dobou splatnosti pro celou půjčku v délce 24 měsíců od

vyplacení druhé části půjčky, nejpozději do 31. července 2003. Ohledně splacení

půjčky si účastníci ujednali, že proběhne zásadně a aniž by k tomu byla

potřebná další dohoda, bezúročně převodem části areálu v katastrálních územích

Osnice a Dobřejovice vyznačené v příloze smlouvy s výměrou cca 38.000 m2 za

kupní cenu 70.592.000,- Kč. Dohodnutá částka byla žalované poskytnuta v plné

výši, z toho částka 37.500.000,- byla připsána na její účet dne 17. července

2001, částka 10.000.000,- Kč dne 21. srpna 2001 a částka 23.092.000,- Kč dne

22. března 2002. V souladu s právním názorem odvolacího soudu, vyjádřeným v jeho rozhodnutí o

odvolání proti částečnému rozsudku, soud prvního stupně dovodil, že posuzovaná

smlouva není smlouvou o půjčce ve smyslu ustanovení § 657 občanského zákoníku

(dále též jen„obč. zák.“), nýbrž smlouvou nepojmenovanou podle ustanovení §

269 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), a že tato smlouva

nezakládá právo žalobkyně na vrácení peněžního plnění, neboť v souladu se

smlouvou by byl pouze požadavek na bezplatný převod pozemků. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem

rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé potvrdil, změnil

jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud, vycházeje z téhož skutkového stavu věci, setrval na právním

posouzení vyjádřeném již v jeho rozhodnutí o odvolání proti částečnému

rozsudku, podle něhož posuzovaná smlouva není smlouvou o půjčce a nezakládá

právo žalobkyně na vrácení peněz, ale na nepeněžité plnění ve formě převodu

pozemků. S odkazem na články § 3 a § 5 smlouvy o půjčce a na druhý odstavec

článku 2.3. smlouvy o dalším postupu uzavřené mezi účastníky 7. listopadu 2001

dodal, že mezi účastníky jako podnikateli byla při jejich podnikatelské

činnosti uzavřena nepojmenovaná smlouva, jejímž účelem byl jejich společný

projekt rozvoje areálu v katastrálních územích Osnice a Dobřejovice.

V rámci

tohoto projektu pak žalobkyně do rozvoje areálu vložila své finanční

prostředky, a to formou poskytnutí částky v celkové výši 70.592.000,- Kč

žalované, která tyto prostředky měla použít na částečné splacení půjčky

společníků na nákup pozemků a na zhodnocení pozemků „formou jednotlivých

stavebních parcel včetně interní infrastruktury v zóně a přípojek na média pro

jednotlivé parcely“. Závěr, že žalobkyni nevzniklo právo na vrácení peněz,

nýbrž jen na převod pozemků, odvolací soud založil na ustanovení § 5 smlouvy o

půjčce, z něhož zjistil, že splacení částky 70.592.000,- Kč mělo proběhnout

zásadně, aniž by k tomu bylo třeba další dohody stran, bezúročným převodem

části areálu, přičemž žalobkyně se zavázala tuto formu splacení vyúčtováním

(kompenzací) akceptovat, a bylo dohodnuto, že odlišné umoření je možné pouze v

případě písemné dohody stran. Podle názoru odvolacího soudu bylo úmyslem

žalobkyně za finanční prostředky poskytnuté žalované získat pozemky, aby s nimi

mohla dále „disponovat nebo prodat třetím osobám“, a to buď zhodnocené, jak

vyplývá z § 1.3. a § 5 smlouvy o půjčce, popřípadě jen část pozemku

nerozděleného na jednotlivé stavební parcely, jak to vyplývá z článku 4.6. písm. c) smlouvy o dalším postupu ze dne 11. července 2001, ve které se strany

dohodly na „umoření půjčky“ převodem vlastnického práva k části areálu pro

případ, že některá ze stran nebude chtít pokračovat ve spolupráci na projektu. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, dovozujíc jeho

přípustnost z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále

též jen „o. s. ř.) a spatřujíc jeho důvodnost v tom, že napadené rozhodnutí

spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]

a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné

rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovolatelka shledávala v tom, že

odvolací soud posoudil právní úkon, na němž založila uplatněný nárok, v rozporu

s projevenou vůlí stran vyjádřenou jak přímo v písemném právním úkonu, tak i v

následující komunikaci stran, a právní posouzení tohoto právního úkonu je proto

v rozporu s hmotným právem. Vadou měl odvolací soud řízení zatížit tak, že se vůbec nevypořádal s námitkami

dovolatelky proti závěru, že jí ze smlouvy vzniklo pouze právo na nepeněžité

plnění ve formě převodu pozemků. Dovolatelka vytkla odvolacímu soudu, že ujednání § 5 smlouvy o půjčce, o něž

opřel uvedený závěr, cituje nepřesně a účelově je přibližuje svému výkladu,

neboť vynechal údaj o převodu areálu za kupní cenu ve výši 70.592.000,- Kč,

namísto závazku akceptovat formu splacení započtením oproti kupní ceně uvedl,

že mělo dojít k vyúčtování, a že se nezabýval ujednáním § 6.3 písm. b) této

smlouvy, v němž se žalovaná zavázala učinit nabídku na uzavření kupní smlouvy

na předmětné parcely za cenu ve výši 70.592.000,- Kč. Poukázala na to, že z

napadeného rozhodnutí není zřejmé, jakou povahu mělo mít v něm dovozované její

právo na převod pozemků, a argumentovala, že i pokud by bylo jejím úmyslem

získat za poskytnuté finanční prostředky pozemky, pak je evidentní, že

nabývacím titulem neměla být smlouva o půjčce, ale až kupní smlouva, která by

vznikla akceptací nabídky učiněné žalovanou podle § 6.3. Ze smlouvy ani z

následného jednání stran podle jejího přesvědčení nevyplývá vůle stran založit

jí přímý nárok na převod pozemků, nýbrž vůle směřující k tomu, aby jí vznikla

peněžitá pohledávka vůči žalované na vrácení půjčky, která by následně byla

započtena vůči peněžité pohledávce žalované na zaplacení kupní ceny. Podle § 3

smlouvy o půjčce a podle článku 3.3. smlouvy o dalším postupu byl účelem půjčky

rozvoj areálu, nikoliv zaplacení kupní ceny za pozemky či záloha na pozdější

převod. Žalovaná jí měla až po rozdělení stávajících pozemků geometrickými

plány předložit neodvolatelnou nabídku na všechny nově vzniklé parcely, které

jí podle přílohy smlouvy o půjčce měly náležet, a teprve přijetím takové

nabídky by došlo k převodu pozemků a „splacení půjčky“ započtením vůči kupní

ceně by se stalo účinným. Z následného chování žalované, zejména z jejího

dopisu ze dne 8. srpna 2003 a z pokusu o započtení uplatněného v řízení o

určení neexistence zástavního práva, pak je zřejmé, že také žalovaná považovala

pohledávku dovolatelky ze smlouvy o půjčce za pohledávku peněžitou. Opačný

výklad odvolacího soudu je podle přesvědčení dovolatelky v rozporu s

výkladovými pravidly stanovenými v § 266 obch. zák. Dohoda o tom, že místo „fyzického vrácení prostředků“ dojde k zápočtu

vzájemných pohledávek téhož druhu, je podle názoru dovolatelky dohodou o

způsobu splnění závazku, která nemění nic na samotném charakteru závazku

žalované z poskytnuté půjčky, kterým je vrácení plnění stejného druhu – to jest

splacení půjčky.

Protože žalovaná nesplnila povinnost předložit závaznou

nabídku na uzavření kupní smlouvy na sjednané parcely, k uzavření kupní smlouvy

nedošlo, žalované tudíž nevznikla peněžitá pohledávka, která by mohla být

započtena proti pohledávce dovolatelky ze smlouvy o půjčce, a dovolatelka tak

má stále vůči žalované peněžitou pohledávku ve výši poskytnuté půjčky, která se

podle § 4 smlouvy o půjčce stala splatnou k 31. červenci 2003. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek, jakož i

rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil příslušnému soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve svém obsáhlém vyjádření označila dovolání za nepřípustné, majíc za

to, že zjištění obsahu smlouvy pomocí výkladu je skutkovým zjištěním a že i v

tom případě, že by se jednalo o právní posouzení, by tu chyběl potřebný

judikatorní přesah, nehledě na to, že dovolatelka žádnou konkrétní právní

otázku nevymezila. Žalovaná předkládá vlastní interpretaci smlouvy o půjčce a

následného jednání stran, jež konvenuje se závěry odvolacího soudu. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), řádně zastoupenou advokátem, jímž

bylo dovolání též sepsáno [§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.], se Nejvyšší soud

zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon

připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Protože napadený rozsudek odvolacího soudu

je rozsudkem potvrzujícím (nejen z hlediska znění výroku, nýbrž též z pohledu

obsahového vymezení práv a povinností účastníků) a protože rozhodnutí soudu

prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí, jímž by tento soud rozhodl jinak a jež

by bylo zrušeno odvolacím soudem, může být dovolání přípustné jen při splnění

předpokladů stanovených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeném nálezem

Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ke dni 31. prosince 2012), tj. jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené

rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve

smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní

otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která

je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní

otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a

odst. 2 písm. a) a § 241 odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Napadené rozhodnutí má zásadní význam po právní stránce, neboť dovolatelkou

zpochybněné závěry při posouzení smlouvy označené jako smlouva o půjčce nejsou

v souladu s tím, jak je v ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vykládán

požadavek na dostatečné určení předmětu závazků smluvních stran v nepojmenované

smlouvě, stanovený v § 269 odst. 2 větě druhé obch. zák. (srov. např. rozsudky

Nejvyššího soudu ze dne 7. února 2001, sp. zn. 29 Cdo 1402/1999, ze dne 27. března 2008, sp. zn. 32 Odo 851/2006, a ze dne 27. září 2011, sp. zn. 32 Cdo

4863/2009).

S takovým závěrem se pak nutně pojí též posouzení dovolání jako důvodného,

neboť dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož

prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na

nesprávném právním posouzení, byl uplatněn opodstatněně. Podle ustanovení § 657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel

dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje

vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Podle ustanovení § 269 odst. 2 obch. zák. účastníci mohou uzavřít i takovou

smlouvu, která není upravena jako typ smlouvy. Jestliže však účastníci

dostatečně neurčí předmět svých závazků, smlouva uzavřena není. Podle ustanovení § 451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí

obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je (mimo jiné) majetek

získaný plněním bez právního důvodu nebo plněním z neplatného právního úkonu. Podle ustanovení § 458 odst. 1 věty první obč. zák. musí být vydáno vše, co

bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Především je třeba zdůraznit, že skutkový stav věci zjištěný soudy nižších

stupňů se v dovolacím řízení nemůže změnit (srov. shodně např. rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2007, sp. zn. 26 Odo 312/2006, či jeho

usnesení ze dne 27. března 2008, sp. zn. 32 Cdo 3019/2007, oba in www.nsoud.cz

), a jde-li o dovolací řízení, v němž je přípustnost dovolání založena podle

ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze správnost skutkových zjištění

soudů nižších stupňů (a tedy též jejich úplnost) ani zpochybnit, neboť

uplatnění dovolacího důvodu stanoveného v 241a odst. 3 o. s. ř., jehož

prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění,

které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování,

je v něm zákonem výslovně vyloučeno. Dovolací přezkum v souzené věci je tedy

omezen na zkoumání správnosti právního posouzení odvolacího soudu, při němž

Nejvyšší soud vychází jen z těch skutečností, které vzaly soudy nižších stupňů

za prokázané. K okolnostem, jimiž dovolatelka argumentuje, ačkoliv nejsou

zahrnuty ve zjištěném skutkovém stavu věci, přihlížet nelze. Pro úplnost je však třeba zdůraznit, že skutkový stav věci zjištěný soudem

prvního stupně, z něhož vycházel též odvolací soud, zahrnuje poznatek o tom, že

podle ujednání ve smlouvě označené jako smlouva o půjčce mělo k převodu části

areálu dojít za kupní cenu 70.592.000,- Kč. Jestliže pak odvolací soud doplnil

zjištění o obsahu této smlouvy v tom ohledu, že žalobkyně se zavázala tuto

formu splacení vyúčtováním (kompenzací) akceptovat, pak tím jen jinými slovy

vyjádřil formulaci, jíž ve vztahu k obsahu smlouvy argumentuje dovolatelka, tj. že ALP (dovolatelka) se tuto formu splacení započtením kupní ceny (tj. převod

části areálu za kupní cenu ve výši 70.592.000,- Kč) zavázala akceptovat. Závěr odvolacího soudu, že posuzovaná smlouva není smlouvou o půjčce, nýbrž

smlouvou nepojmenovanou podle ustanovení § 269 odst. 2 věty první o. s.

ř., je

správný; již ze samotného jazykového vyjádření obsaženého v této smlouvě je

nade vši pochybnost zřejmé, že vůle stran směřovala k založení složitějšího

závazkového vztahu, než jaký odpovídá smluvnímu typu upravenému v ustanovení §

657 obč. zák. S posouzením, že účastníci v této smlouvě dostatečně určili

předmět svých závazků, se však Nejvyšší soud neztotožňuje, neboť nebylo

dostatečně určeno plnění, které měla na základě této smlouvy poskytnout

žalovaná. Poznatek, k němuž dospěl odvolací soud, že tímto plněním měl být bezúplatný

převod pozemků, je pochybný ve světle jeho skutkového zjištění, že ve smlouvě

byla sjednána kupní cena pozemků ve výši peněžního plnění, k němuž se zavázala

dovolatelka. Není též ostatně zřejmé, jak se „splacení půjčky“ podle smlouvy

mělo uskutečnit převodem části areálu, aniž by k tomu bylo potřeba dalšího

ujednání smluvních stran. Co měla žalovaná vlastně plnit oproti peněžnímu

plnění dovolatelky, tak ve smlouvě dostatečně určeno není. Nebyl-li v posuzované smlouvě dostatečně určen předmět závazků smluvních stran,

pak smlouva vzhledem k ustanovení § 269 odst. 2 věty druhé obch. zák. nebyla

uzavřena, tj. vůbec nevznikla. Dovolatelkou uplatněný nárok na peněžité plnění

bude proto nutno, aniž k tomu bylo třeba změny žaloby, posoudit podle právních

předpisů upravujících nároky na vydání plnění z bezdůvodného obohacení (srov. ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem

78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí, rozsudek ze dne 11. dubna 2006, sp. zn. 21

Cdo 1586/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2006, pod

pořadovým číslem 131, rozsudek ze dne 25. listopadu 2004, sp. zn. 32 Odo

160/2002, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího

soudu, C. H. Beck, pod číslem C 3142, a rozsudek ze dne 22. března 2006, sp. zn. 32 Odo 385/2005, in www.nsoud.cz). Právní posouzení, na němž spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu, není

tedy správné a dovolací důvod stanovený v 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl

uplatněn opodstatněně. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud je, aniž

nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení § 243b

odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc podle ustanovení § 243b

odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení

u něho končí.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. května 2012

JUDr. Pavel P ř í h o d a

předseda senátu