23 Cdo 144/2014-516
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve
věci žalobkyně D. Ch. D., J. D., se sídlem v Praze 4, K Zelené louce 20, PSČ
148 00, IČO 66239044, zastoupené JUDr. Jiřím Navrátilem, advokátem, se sídlem v
Brně, Zatloukalova 35, PSČ 621 00, proti žalované The Royal Bank of Scotland N.
V., se sídlem v Amsterdamu, Gustav Mahlerlaan 10, 1082PP, Nizozemské
království, zastoupené JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem, se sídlem v Praze 8,
Sokolovská 5/49, PSČ 186 00, o zaplacení částky 205 444 EUR s příslušenstvím,
34 187 EUR s příslušenstvím, o vzájemném návrhu o zaplacení 95 978 EUR a o
zaplacení 148 557,54 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 59 Cm
54/2009, 39 Cm 130/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 26. července 2013, č. j. 8 Cmo 50/2012-332, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. července 2013, č. j. 8 Cmo
50/2012-332, vyjma výroku I písm. b), a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne
4. listopadu 2011, č. j. 59 Cm 54/2009-237, 39 Cm 130/2009, vyjma výroku I, a
vyjma části výroku II, jíž bylo rozhodnuto o úrocích z prodlení z částky 205
444 EUR za období od 1. července 2008 do 30. července 2008, se zrušují a věc se
vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. listopadu 2011, č. j. 59 Cm 54/2009-237, 39 Cm 130/2009, uložil žalované
povinnost zaplatit žalobkyni částku 229 257 EUR spolu s úrokem z prodlení a na
náhradě nákladů řízení částku 452 360 Kč (výrok II). Zamítl vzájemnou žalobu,
jíž se žalovaná domáhala po žalobkyni zaplacení částky 95 978 EUR a 148 557,54
Kč (výrok III). Řízení zastavil v rozsahu, v jakém se žalobkyně domáhala
zaplacení částky 10 374 EUR s úrokem z prodlení (výrok I). Podle soudu prvního stupně uzavřely účastnice jako dvě podnikatelky mandátní
smlouvu, v níž se žalobkyně zavázala zařídit pro žalovanou určitou obchodní
záležitost uskutečněním sjednané činnosti. Žalovaná se zavázala zaplatit za
tuto úplatu ve sjednané výši a době a zároveň se zavázala zacházet s žalobkyní
tak, že tato bude vzhledem k druhu poskytovaných služeb požívat stejných práv a
výhod jako zaměstnanci, a při ukončení smlouvy ze své strany se zavázala
poskytnout žalobkyni sjednané odstupné. Zdůvodnil, že ujednání účastnic o
ukončení mandátní smlouvy výpovědí se sjednanou výpovědní dobou v trvání
minimálně tří měsíců před datem uplynutí uvedené doby (smlouva byla uzavřena na
dobu dvou let, s automatickým prodlužováním o období dalšího roku) nebylo v
rozporu s kogentními předpisy účinnými v době sjednání smlouvy. Povinnosti
advokáta podle § 16 a § 17 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (dále jen „zákon
o advokacii“), jsou vyjádřením veřejnoprávní úpravy regulující poskytování
právních služeb advokáty a právní úkony v rozporu s nimi nelze z hlediska § 39
občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „občanský zákoník“) považovat za
právní úkony v rozporu se zákonem. Na soukromoprávní nároky nemá vliv případná
veřejnoprávní odpovědnost za porušení právních předpisů o zaměstnanosti, stejně
tak ani otázka porušení pravidla o samostatném výkonu advokacie, nikoliv v
pracovním poměru. Soud prvního stupně neshledal ani rozpor smluvního ujednání s dobrými mravy,
neboť to byla žalovaná, kdo na počátku vyloučil možnost sjednání pracovní
smlouvy, ačkoliv žalobkyně působila zejména jako vedoucí právního oddělení
žalované. Žalovaná nebyla přitom slabší stranou smlouvy. Proto soud prvního
stupně považoval za logické, že žalobkyně měla sjednaná práva, která se
přibližovala obsahu pracovněprávního vztahu, včetně práva na odstupné. Dále
dovodil, že zavázala-li se žalovaná zacházet s žalobkyní tak, že tato bude
vzhledem k druhu služeb poskytovaných podle smlouvy a vzhledem k obsahu a
trvání smlouvy požívat stejných práv a výhod jako zaměstnanci, je nutné
žalobkyni přiznat odstupné, jaké podle vnitřního předpisu náleželo zaměstnancům
žalované v roce 2008 při ukončení smluvního vztahu. Žalovaná umožnila žalobkyni užívat vlastní kancelář a veškerou infrastrukturu
tak, jako to činili její vedoucí zaměstnanci. V roce 2007 však přestala
žalobkyni tato plnění poskytovat, porušila svoji povinnost, v důsledku čehož
vznikla žalobkyni škoda spočívající v nákladech na zabezpečení těchto potřeb.
Ohledně vzájemné žaloby na zaplacení částky 95 978 EUR uzavřel soud prvního
stupně, že strany si sjednaly paušální odměnu a rovněž právo žalobkyně na
placenou dovolenou a nemocenskou dovolenou. Přihlédl přitom k úmyslu obou
smluvních stran a k jejich následnému chování. Nepovažoval takové ujednání za
rozporné s dobrými mravy a zdůraznil, že žalovaná musí respektovat to, co si
dohodla. Jednání žalované, která předmětné faktury zaplatila, a teprve s
odstupem doby požaduje částku vrátit, považoval soud za jednoznačně účelové. Nedůvodnou shledal soud prvního stupně rovněž vzájemnou žalobu na zaplacení
částky 148 557,54 Kč jako náhrady škody odpovídající leasingovým splátkám za
vozidlo, které žalobkyně odmítala vydat žalované až do 12. května 2008. Dané
vozidlo nelze považovat za písemnost pro věc významnou, kterou musí advokát
vydat klientovi při ukončení poskytování právní služby ve smyslu usnesení
představenstva České advokátní komory č. 1/1997 Věstníku ze dne 31. října 1996,
kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů
České republiky (dále jen „etický kodex“ – veřejnosti dostupný na stránkách
České advokátní komory www.cak.cz). Pro vznik zadržovacího práva považoval
navíc za rozhodné pouze ustanovení občanského zákoníku, nikoliv stavovských
předpisů. Dospěl k závěru, že vozidlo bylo zadrženo po právu. Právo na náhradu
škody navíc nevzniklo z důvodu, že tvrzená škoda není v příčinné souvislosti s
jednáním žalobkyně. Povinnost platit leasingové splátky vznikla žalované
nezávisle na zadržení předmětného vozidla. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. července
2013, č. j. 8 Cmo 50/2012-332, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku
II tak, že žalobu na zaplacení částky 205 444 EUR s příslušenstvím (vyjma části
o úrocích z prodlení z této částky od 1. 7. 2008 do 30. 7. 2008, kterou
„vypustil“) zamítl. Výrok III o zamítnutí vzájemné žaloby o zaplacení částek 95
978 EUR a 148 557,54 Kč zrušil a v tomto rozsahu vrátil věc Městskému soudu v
Praze k dalšímu řízení. Uzavřel, že jednotlivá ustanovení mandátní smlouvy je
třeba posuzovat jak ve světle zákona o advokacii, jímž je významně upraven
vztah klient – advokát, tak ve světle etického kodexu, z něhož lze dovodit, zda
a které jednání advokáta je v rozporu s dobrými mravy. Jako neplatná posoudil
ujednání o nároku žalobkyně na odstupné v případě ukončení smlouvy o právní
pomoci (z iniciativy žalované). Ujednání přibližující vztah advokáta ke
klientovi vztahu pracovněprávnímu neodpovídá předmětu činnosti advokáta. Předmětem výkonu advokátní činnosti nemůže být výkon pozice vedoucího právního
oddělení. Ve smlouvě o poskytování právních služeb nemá své místo ujednání o
placené dovolené, placené nemocenské a odstupném. Podle odvolacího soudu je zde
rozpor s ustanoveními vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“), o odměně
smluvní či mimosmluvní, o náhradě hotových výdajů a náhradě za promeškaný čas.
V rozporu s dobrými mravy jsou ta ustanovení smlouvy, jimiž advokát preferuje
vlastní zájmy, přistupuje na pozici „zaměstnance“, v rozporu s postavením a
úkoly advokáta. Žalobkyni tak nebylo právo na odstupné v jakékoliv výši
přiznáno. Nedůvodným byl odvolacím soudem shledán rovněž požadavek na zaplacení nákladů
spojených s poskytováním právních služeb za období čtyř měsíců, který
vyvozovala žalobkyně z ujednání ve smlouvě o tom, že žalovaná bude s žalobkyní
zacházet tak, že bude požívat stejných práv a výhod jako zaměstnanci, a z
ujednání, že žalovaná je povinna „odškodnit“ žalobkyni za veškeré přiměřeně
vynaložené výdaje vynaložené v souvislosti s poskytováním služeb. Tato ujednání
byla posouzena jako rozporná jak s úpravou postavení advokáta v zákoně o
advokacii a advokátním tarifu, tak s dobrými mravy (etickým kodexem). Žalobkyní
požadované náklady jsou takové, které musí každý advokát vynaložit, neboť
vykonává advokacii samostatně a na svůj účet. Přijímání dalších plnění (nad
rámec odměny za poskytnutou právní službu a náhrady podle advokátního tarifu)
je jednáním nedůstojným advokátního stavu, snižuje vážnost advokátního stavu,
je nečestné, proti dobrým mravům. U vzájemné žaloby považoval odvolací soud za rozhodující právní otázku, zda
žalobkyni vznikalo právo na odměnu za právní službu i za dobu, kdy fakticky
právní službu neposkytovala (dovolená, nemoc, doba, kdy nebyla žádná právní
služba žádána). Ujednání o paušální odměně 1 944 EUR za 24 hodin práce týdně
považoval za tzv. časovou odměnu podle § 4 odst. 1 advokátního tarifu. Nárok za
odměnu tak přísluší jen za řádně uskutečněnou činnost. Protože však nebylo
prokazováno, v jakém rozsahu žalovaná žalobkyni zaplatila za období leden,
duben – listopad 2007 odměnu vyšší než odpovídající rozsahu poskytnuté právní
služby, nebylo možné uzavřít, zda a v jakém rozsahu vzniklo bezdůvodné
obohacení. V této části bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a věc mu
byla vrácena k dalšímu řízení. Stejným způsobem bylo rozhodnuto i o výroku o
vzájemné žalobě na zaplacení tvrzené škody spočívající ve výši zaplacených
leasingových splátek. Jestliže podle předchozích závěrů neměla žalobkyně vůči
žalované splatnou pohledávku, nemohla důvodně uplatnit zadržovací právo. Pochybení soudu prvního stupně bylo shledáno v tom, že tvrzení ve vzájemné
žalobě byla pouze „lakonická“. V uplatněné částce ve výši leasingových splátek
může být podle názoru odvolacího soudu zahrnuta i škoda vzniklá nemožností
užívat automobil. Soud prvního stupně však neposkytl poučení podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, přičemž z jeho
obsahu je zřejmé, že napadá celý rozsudek odvolacího soudu vyjma výroku I písm.
b). Podání žalobkyně obsahuje rozsáhlou rekapitulaci předmětu řízení, tvrzení
účastníků a obsahu důkazních prostředků. Avšak z hlediska nesprávného právního
posouzení věci jako jediného možného dovolacího důvodu (srov. § 241a odst. 1 o.
s. ř.) dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že aplikoval stavovské předpisy
(zákon o advokacii, advokátní tarif a etický kodex), aniž by dopadaly na
zjištěný skutkový stav, a že nesprávně aplikoval ustanovení občanského zákoníku
o dobrých mravech a ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále
„obch. zák.“), o mandátní smlouvě. Žalobkyně ve svém dovolání klade důraz na
právní názor, že bylo-li záměrem stran, aby se jejich vzájemný vztah v míře
přípustné shodoval se vztahem žalované k jejím zaměstnancům, pak měla žalobkyně
požívat stejných práv a výhod jako zaměstnanci, včetně práv vyplývajících z
vnitřních předpisů žalované.
Nesprávný je podle žalobkyně právní názor, že ujednání o odstupném je v rozporu
s advokátním tarifem a v rozporu s dobrými mravy, přičemž tato otázka nebyla
dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Navíc analogickou aplikací
rozsudku Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 16.
června 2010, sp. zn. 29 Cdo 2126/2009, lze dospět k závěru, že sjednané
odstupné (a sjednaný způsob odměňování) je možný. Nárok na věrnostní odstupné
je upraven v odstavci 8.5 smlouvy o poskytování poradenské činnosti týkající se
poskytování právních služeb ze dne 16. listopadu 1998 (dále jen „smlouva“) a
dále v dodatku č. 3 ze dne 29. srpna 2003 (dále jen „dodatek č. 3“), který byl
sepsán podle vnitřních předpisů žalované. Z tohoto spojení a z odstavců 2.6 a
2.7 smlouvy ve znění dodatku č. 3 je podle dovolatelky nutné vyložit projev
vůle stran tak, že její nároky musí být posuzovány nejen podle smlouvy, ale též
podle vnitřních předpisů (platných v roce 2007), kdy platilo, že odstupné je
rovno počtu odpracovaných let. Správné právní posouzení je podle dovolatelky
tedy takové, že jí náleží odstupné ve výši patnáctinásobku zprůměrované měsíční
odměny. Ten je tvořen dvěma měsíčními odměnami jako odstupného bonusu podle
odstavce 8.5 smlouvy, věrnostním bonusem ve výši devíti měsíčních odměn (podle
odstavců 8.5 a 2.6, 2.7 smlouvy) a odpovědnostním bonusem z pozice „D –
director“ (podle odstavců 2.6, 2.7 smlouvy). Odvolací soud dále nesprávně posoudil otázku smluvní paušální odměny
(závisející na velice specifickém výhradním smluvním vztahu stran), přičemž
celkový nárok advokáta v sobě zahrnoval složku nároku na placenou dovolenou,
nemocenskou a účast na školeních a jiných určených povinnostech. Dovolatelka
byla považována za vedoucího zaměstnance žalované, nikdy neprokazovala
odvedenou práci, byla jí vyplácena fixní paušální odměna, a pokud strávila v
rámci aktivit u žalované více jak tři dny, účtovala tento čas na poměrném
principu z fixní sazby. Zde je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s
rozhodnutím Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 29 Odo 344/2002. Nesprávně
posoudil odvolací soud rovněž otázku placené dovolené a nemocenské dovolené. Právo žalobkyně na ně vyplývalo z odstavce 11.5 smlouvy. Žádné zákonné
ustanovení přitom nezakazuje stranám mandátní smlouvy sjednat si platby za
podmínek a za období, která jsou určitá, srozumitelná a nejsou v rozporu s
dobrými mravy. Takové ujednání není ani v rozporu s povinnostmi advokáta. Co se
týče nákladů vyúčtovaných žalované v roce 2007, tak tyto odpovídaly smluvním
ujednáním stran. Mezi stranami bylo i v předchozích devíti letech praxí, že
žalovaná žalobkyni vždy všechny přeúčtované náklady uhradila a tyto nebyly
součástí její advokátní odměny. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání je považovala v prvé řadě za nepřípustné. Dále upozornila na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž je nutné na smluvní
vztah mezi klientem a advokátem aplikovat nejenom právní, ale i stavovské
předpisy. Ustanovení etického kodexu jsou totiž jedním z kritérií při
hodnocení, zda se dohoda o smluvní odměně advokáta nepříčí dobrým mravům. Mezi
účastnicemi nikdy nevznikl vztah pracovněprávní, vždy se jednalo o vztah
advokát – klient. Proto bylo možné platně sjednat jen ty výhody a povinnosti
advokáta, které nebyly v rozporu s právní a stavovskou regulací vztahu advokát
– klient. Musí být odmítnuta možnost, aby advokát vstoupil do vztahu, který
není vztahem pracovněprávním, ale v maximální míře se mu blíží. Advokátovi tak
nemohou vznikat nároky, které vznikají zaměstnancům z vnitřních předpisů jejich
zaměstnavatele. Bylo-li ve smlouvě sjednáno odstupné, je toto ujednání
neplatné, neboť odstupné nelze považovat ani za odměnu za poskytování právních
služeb, ani za náhradu hotových výdajů účelně vynaložených při poskytování
právních služeb. Sjednáním odstupného nehájila žalobkyně zájmy klienta, a proto
se příčí dobrým mravům. Zásadě, že advokát vykonává advokacii na svoji
odpovědnost, odporuje požadavek žalobkyně na uhrazení nákladů vynaložených v
souvislosti s provozem advokátní kanceláře.
Náklady spojené s provozem
advokátní kanceláře musela žalobkyně jako advokát vynaložit nezávisle na
poskytování právních služeb žalované. Tu část dovolání, která se vztahuje ke
vzájemné žalobě a k výroku odvolacího soudu o zrušení rozhodnutí soudu prvního
stupně v tomto rozsahu, považovala žalovaná ve svém vyjádření za předčasnou,
neboť v této části se nejedná o pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu. Přesto
se vyjádřila tak, že jsou neplatná ujednání smlouvy, podle nichž náleží
žalobkyni odměna i během dovolené a nemocenské. Žalobkyně jako mandatář měla
podle zákona nárok na odměnu pouze za řádně vykonanou činnost. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „o. s. ř.“), a to na základě čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu (právní moci nabyl
rozsudek odvolacího soudu jako celek, nikoliv pouze ve výroku I, jak se mylně
domnívala žalovaná) bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí
odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). V posuzované věci spočívalo rozhodnutí odvolacího soudu na řešení právní
otázky, zda mohou být v mandátní smlouvě, uzavřené mezi advokátem jako
mandatářem a podnikatelem jako mandantem, sjednána pro advokáta práva obdobná
právům zaměstnanců, jako je odstupné, placená dovolená, nemocenská nebo
paušální odměna, či zda může být dokonce obecně sjednáno takové postavení
advokáta, aby požíval stejných práv a výhod jako zaměstnanci mandanta. Protože
tato otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, dospěl
Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Soudy nižších stupňů učinily skutkový závěr, že účastníci uzavřeli dne 16.
listopadu 1998 smlouvu, jíž se žalobkyně zavázala poskytovat žalované právní
služby spočívající nejprve v přepracování znění dokumentů žalované a posléze
též v zajišťování nepřetržitého právního poradenství týkajícího se všech
obchodních aspektů obchodních transakcí žalované, ve vyjednávání smluv mezi
žalovanou a jejími klienty na žádost žalované a v poskytování pomoci ve všech
ostatních záležitostech, na kterých se strany dohodnou. Žalobkyně měla také
zodpovídat za výběr a zařazení dalších právních zaměstnanců či advokátní
kanceláře pro zajištění uvedených právních služeb pro žalovanou. Žalobkyně měla
podle smlouvy právo na placenou dovolenou v rámci období v délce každých šesti
měsíců v rozsahu dvou a půl týdne a nemocenskou dovolenou v rozsahu jednoho
týdne. Žalobkyně se zavázala neposkytovat bez písemného souhlasu tyto služby
jinému subjektu, který by byl v konkurenčním vztahu k žalované. Skutkovým
zjištěním je dále to, že důvodem, proč žalovaná neuzavřela se žalobkyní jako
vybraným kandidátem na pozici vedoucího právního oddělení pracovní smlouvu,
byla skutečnost, že banka procházela reorganizací a bylo zakázáno přijímat nové
zaměstnance. Žalobkyně tak sice poskytovala žalované právní služby, ale
především působila jako vedoucí jejího právního oddělení, řídila zaměstnance
žalované a vykonávala jinou manažerskou činnost tak, jak to činili vedoucí
zaměstnanci žalované. Dodatkem č. 3 ke smlouvě bylo dohodnuto (nové znění odstavců 2.6 a 2.7
smlouvy), že vzhledem k přání obou stran upravit svá práva a povinnosti shodně
nebo podobně, jako je tomu v případě zaměstnanecko-zaměstnavatelského vztahu
žalované vůči jejím zaměstnancům, nehledě na formální a obsahovou stránku a
ostatní ustanovení smlouvy v míře přípustné příslušnými zákony, a aniž by byla
smlouva nově posuzována jako smlouva pracovní (což není záměrem smluvních stran
a ani to není jejich zájem), bude interní postavení žalobkyně v rámci
společnosti žalované odpovídat zařazení na pozici „director“. Žalovaná se
zavázala zacházet se žalobkyní tak, že tato bude vzhledem ke druhu služeb
poskytovaných podle smlouvy a vzhledem k obsahu a trvání smlouvy požívat
stejných práv a výhod jako zaměstnanci. V dodatku č.
3 účastníci dále sjednali
nové znění odstavce 8.5 smlouvy, podle něhož po ukončení smlouvy ze strany
společnosti bude mít poradce nárok na další plnění, které se bude skládat z (a)
odstupného ve výši dvojnásobku průměrné měsíční odměny za služby (výše průměrné
měsíční odměny za služby bude vypočtena jako průměr odměn za služby
vyúčtovaných v předchozích dvanácti měsících) a z (b) věrnostního odstupného,
které je vázáno na počet odpracovaných let, v průběhu kterých byly společnosti
poskytovány služby, kdy tento počet let je i měřítkem pro výpočet tohoto
odstupného, které v roce 2004 činí částku rovnající se trojnásobku (3) průměrné
měsíční odměny za služby za pět (5) let poskytování služeb nebo čtyřnásobku
průměrné měsíční odměny za služby za šest let (6) let poskytování služeb a v
roce 2005 bude tato částka činit buď čtyřnásobek (4) průměrné měsíční odměny za
služby za šest (6) let poskytování služeb nebo pětinásobek (5) průměrné měsíční
odměny za služby za sedm (7) let poskytování služeb. Podle odstavce 3.1 smlouvy
(ve znění dodatku č. 3) za služby, které budou poradcem poskytovány podle této
smlouvy, je společnost povinna s účinností od 1. ledna 2004 poradci zaplatit v
průběhu zbývajícího období paušální odměnu ve výši 1 944 EUR týdně za 24 hodin
práce týdně, pokud nebude sjednáno jinak, a to s tím, že tato odměna bude
splatná zpětně za měsíc ke čtrnáctému dni měsíce na základě platné faktury
poradce, kterou společnost obdrží. Za služby poradce poskytnuté nad rámec výše
uvedeného časové vymezení bude společnost povinna zaplatit poradci poměrnou
část odměny poradce. Podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona o advokacii je advokát při poskytování
právních služeb nezávislý; je vázán právními předpisy a v jejich mezích příkazy
klienta. Podle ustanovení § 16 odst. 1, 2 zákona o advokacii je advokát povinen chránit
a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny. Pokyny
klienta však není vázán, jsou-li v rozporu s právním nebo stavovským předpisem;
o tom je advokát povinen klienta přiměřeně poučit. Při výkonu advokacie je
advokát povinen jednat čestně a svědomitě; je povinen využívat důsledně všechny
zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle
svého přesvědčení pokládá za prospěšné. Citované ustanovení zákona o advokacii je ve smyslu § 2 odst. 3 občanského
zákoníku takové povahy, že se od něj nelze dohodou stran odchýlit, neboť
vyjadřuje základní principy fungování advokacie, jimiž je ochrana zájmů klienta
a princip důvěry mezi klientem a advokátem (srov. např. nález Ústavního soudu
ze dne 10. září 2014, sp. zn. I. ÚS 3859/13). Vyplývá z něj, že postavení
advokáta je neslučitelné s postavením zaměstnance v pracovním (služebním)
poměru [s výjimkami uvedenými dále v ustanovení § 5 odst. 1 písm. g) zákona o
advokacii]. Je tomu tak nejen z důvodů zájmu na fungování advokacie (např. zachování její cti a vážnosti), ale zejména z důvodů ochrany zájmů konkrétního
klienta.
Advokát musí nezávisle hájit zájmy svého klienta, nadřazovat je nad
zájmy vlastní, zachovávat mlčenlivost a nést odpovědnost advokáta (nikoliv
zaměstnance) za poskytované služby (srov. Svejkovský, J., Vychopeň, M., Krym,
L., Pejchal, A. a kol. Zákon o advokacii. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, 42 s.). Přednost zájmů klienta se projevuje v požadavku, aby
advokát organizoval svoji činnost tak, aby práva a oprávněné zájmy klienta
nebyly ohroženy (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2003, sp. zn. 11
Tdo 1107/2002). V souladu s těmito principy není proto obecné ujednání advokáta
s klientem o tom, že advokát bude požívat stejných práv a výhod jako
zaměstnanci klienta. Uvedená skutková zjištění však dávají vzniknout vážným pochybnostem o
správnosti posouzení základní právní otázky, kdy odvolací soud hodnotil právní
vztah účastníků jako vztah založený mandátní smlouvou. Při posuzování povahy právního vztahu je třeba rovněž zvažovat, zda právní úkon
účastníků nebyl jen simulován se záměrem, aby jím byl zastřen (disimulován)
jiný právní úkon. V takovém případě totiž platí, že simulovaný právní úkon je
pro nedostatek vážnosti vůle účastníků právního úkonu neplatný. Disimulace sama
o sobě není protiprávní, a proto je třeba platnost zastřeného úkonu vždy
posuzovat samostatně; má-li disimulovaný právní úkon všechny potřebné
náležitosti, je třeba uznat jej za platný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 30. října 2013, sp. zn. 21 Cdo 3356/2012). Je tedy nevýznamné, jak je právní úkon (projev vůle označen), ani jak je
účastníkem subjektivně hodnocen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2005, sp. zn. 21 Cdo 2137/2004). V daném případě v dodatku č. 3 strany
sice uvedly, že smlouva nemá být posuzována jako smlouva pracovní a že toto
není ani záměrem smluvních stran, ani jejich zájmem. Přes takovou proklamaci
(jež sama o sobě zesiluje podezření na zastřené jednání) je nutné zkoumat
skutečný obsah právního vztahu, na základě kterého začala žalobkyně pro
žalovanou vyvíjet činnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013,
sp. zn. 21 Cdo 2687/2012). Vzhledem k datu uzavření smlouvy je nutné aplikovat zákon č. 1/1991 Sb., ve
znění zákona č. 578/1991 Sb. (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), podle jehož
ustanovení § 1 odst. 4 se právo občana na zaměstnání zabezpečuje především jeho
pracovním uplatněním v zaměstnání umožňujícím mu výkon práce v pracovním
vztahu. Právnická nebo fyzická osoba je povinna plnění běžných úkolů
vyplývajících z předmětu její činnosti zajišťovat svými zaměstnanci, které k
tomu účelu zaměstnává v pracovních vztazích podle zákoníku práce; to neplatí o
plnění běžných úkolů, které fyzická osoba zajišťuje sama nebo s pomocí svého
manžela nebo dětí anebo právnická osoba prostřednictvím svých společníků nebo
členů.
Běžnými úkoly vyplývajícími z předmětu činnosti se pro tyto účely rozumí
zejména úkoly přímo související se zajištěním výroby nebo poskytováním služeb a
obdobnou činností při podnikání podle zvláštních předpisů, které právnická nebo
fyzická osoba provádí v zařízeních určených pro tyto činnosti nebo na místech
obvyklých pro jejich výkon, pod vlastním jménem a na vlastní odpovědnost. Zatímco pracovní poměr je charakterizován tím, že zaměstnanec vykonává činnost
podle pokynů zaměstnavatele, ve stanovené pracovní době, na jeho riziko a jejím
cílem je plnění úkolů zaměstnavatele, je předmětem „podnikatelského“ vztahu
soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na
vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 8. března 2005, sp. zn. 21 Cdo 2137/2004, uveřejněný pod č. 30/2006
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Judikatura i doktrína definovaly několik hledisek rozhodných při určování, zda
se jedná o závislou práci. V posuzované věci lze ze skutkových zjištění
dovodit, že šlo o trvalý právní vztah mezi smluvními stranami (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2011, sp. zn. 25 Cdo 5262/2008). Naplněno
je i kritérium organizační, neboť žalobkyně se ve své pozici vedoucí právního
oddělení nepochybně stala součástí organizace práce u žalované (srov. Bělina,
M., Drápal, L. a kol.: Zákoník práce. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck,
2015, 32 s.). Některé zjištěné skutečnosti, zejména sjednaný zákaz konkurence,
podporují závěr o osobním charakteru posuzovaného právního vztahu, a jiné –
ujednání o hrazené dovolené a nemocenské – závěr o hospodářské závislosti
žalobkyně na žalované (srov. Štefko, M.: Vymezení závislé a nelegální práce. Praha: Univerzita Karlova, 2013, 155, 232 s.). Klíčovým je kritérium nadřízenosti a podřízenosti. Jedna strana je oprávněna
dávat druhé straně pokyny, které tato musí respektovat. Na základě dosud
zjištěných skutečností lze podat pouze částečnou odpověď tam, kde jde o
vymezení předmětu činnosti žalobkyně. Ta se totiž nezavázala ke splnění
určitého úkolu, ale mimo jiné také k poskytování pomoci ve všech ostatních
záležitostech, na kterých se strany dohodnou. Chybí však další skutková
zjištění, např. zda a jaké žalobkyně dostávala od žalované pokyny, jak byly
určovány její úkoly, jak byla její činnost organizována (mimo jiné se jedná i o
otázky způsobu, místa a doby konání práce) a kontrolována, jaké byly důsledky
případného nesplnění pokynu, jak probíhala součinnost s ostatními složkami
žalované, jak byly určovány a kontrolovány další pracovní podmínky žalobkyně
(rozvržení pracovní doby, čerpání dovolené) a její odborný rozvoj. Nejvyšší soud tak z důvodů shora uvedených uzavřel, že právní posouzení věci
odvolacím soudem je neúplné, tudíž nesprávné. Teprve dospěje-li soud k závěru,
že smlouva ze dne 16. listopadu 1998 včetně shora uvedených dodatků není
zastřenou pracovní smlouvou a závazek je skutečně svou povahou závazkem z
mandátní smlouvy podle ustanovení § 566 a násl. obch.
zák., bude se zabývat
posouzením, zdali požadavek na odstupné a paušální odměnu nejsou v rozporu s
ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž není-li mezi účastníky ve
smlouvě ujednáno jinak, je jedinou podmínkou pro vznik nároku mandatáře na
úplatu jen jím řádně vykonaná činnost. Zákon (který dává možnost účastníkům se
smluvně od něj odchýlit) neváže vznik nároku na úplatu na skutečnost, zda
mandant dal či nedal mandatáři pokyny či v jaké formě byla úplata sjednána
(např. ve formě paušálu), případně na jiné skutečnosti, ale pouze na řádně
vykonanou činnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2005, sp. zn. 32 Odo 1056/2004). Je-li v mandátní smlouvě sjednáno, že mandatáři náleží
odměna podle smlouvy za provedení činností smlouvou předpokládaných, pak náleží
pouze za jejich provedení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince
2011, sp. zn. 23 Cdo 3992/2011). Teprve poté, vzhledem k argumentaci žalované, by se soud zabýval posouzením,
zdali předmětná smlouva může být podle § 39 občanského zákoníku neplatná pro
rozpor s dobrými mravy. Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s
obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký
má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního
řádu demokratické společnosti. Dobré mravy jsou měřítkem etického hodnocení
konkrétních situací odpovídajícímu obecně uznávaným pravidlům slušnosti,
poctivého jednání, apod. Dobré mravy jsou vykládány jako souhrn společenských,
kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou
neměnnost, vystihují podstatné historické tendence a jsou sdíleny rozhodující
částí společnosti. Pro posouzení, zda se dohoda o smluvní odměně nepříčí dobrým
mravům, slouží jako jedno z kritérií i hodnocení, zda dohoda byla sjednána v
souladu s článkem 10 etického kodexu, zejména zda je sjednaná odměna přiměřená
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2003, sp. zn. 33 Odo
506/2001). Pohledem kritéria přiměřenosti však odvolací soud dosud namítaný
rozpor smluvních ujednání s dobrými mravy nehodnotil. Za této situace zrušil Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části
podle ustanovení § 243e odst. 1 o.s.ř. Jelikož se důvody pro zrušení rozsudku
odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší
soud podle ustanovení § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. v odpovídajícím
rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu v tomto rozsahu podle stejného
ustanovení vrátil k dalšímu řízení. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je
závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud prvního stupně nejen o náhradě
nákladů vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu rozhodne i o
nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Závěrem považuje dovolací soud za nutné zdůraznit, že soudy nižších stupňů
nemohou jednat s organizační složkou žalované, která již byla zrušena.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. dubna 2016
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu