23 Cdo 152/2023-182
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce P. K., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Vítem Svejkovským, advokátem se sídlem Holečkova 419/21, 150 00 Praha 5, proti žalované R. K., nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Danou Štumpovou, advokátkou sídlem Ovocný trh 573/12, 110 00 Praha 1, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 8 C 17/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 6. 2022, č. j. 61 Co 117/2022-150, t a k t o:
I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.
Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 6. 2022, č. j. 61 Co 117/2022-150, výrokem I potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 25. 2. 2022, č. j. 8 C 17/2021-131, ve výroku I., jímž bylo určeno, že výlučným vlastníkem pozemku parc. č. XY zapsaného na LV č. XY pro obec XY, k.ú. XY u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště XY, je žalobce, a ve výroku II. o uložení povinnosti žalované nahradit žalobci náhradu nákladů řízení k rukám jeho advokáta ve výši 16 899 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku; výrokem I zároveň změnil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalované se neukládá povinnost zaplatit státu náklady mu vzniklé v tomto
řízení; výrokem II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud při přezkoumání právního závěru soudu prvního stupně vyšel shodně se soudem prvního stupně ze zjištění, že žalobce s ohledem na chování žalované listinou ze dne 18. 12. 2020, nazvanou Odvolání darů pro nevděk, vyzval žalovanou k vrácení daru (pozemku) darovaného žalobcem žalované darovací smlouvou ze dne 15. 12. 2009. Odvolací soud konstatoval, že i když je listina nazvána Odvolání daru pro nevděk a je v ní odkazováno na ustanovení § 2072 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
z.“), lze listinu podle jejího obsahu posoudit jako odvolání daru ve smyslu ustanovení § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), které se aplikuje tehdy, je-li darovací smlouva uzavřena před 1. 1. 2014, byť k nemravnému chování obdarovaného, pro které dárce žádá vrácení daru, došlo až po 1. 1. 2014 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2339/2019). Vyšel dále ze zjištění, že v uvedené listině se žalobce dovolává porušení dobrých mravů žalovanou z důvodu opuštění společné domácnosti bez vědomí žalobce i jejich společných nezletilých dětí, kdy se o děti přestala starat, nepodílí se na jejich výchově a ani na chodu domácnosti a tím ublížila jemu i dětem.
Po doplnění dokazování odvolací soud dále vyšel ze zjištění, že žalovaná měla možnost se uvedeným projevem vůle žalobce seznámit, potvrdila-li, že se jedná o její e-mailovou adresu, kam ji písemnost o odvolání daru byla žalobcem poslána (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4835/2009). Odvolací soud shledal, že byly naplněny zákonné důvody pro vrácení daru ve smyslu § 630 obč. zák., jestliže žalovaná svým chováním hrubě porušovala dobré mravy tím, že opustila společnou domácnost, kdy společným dětem účastníků bylo 10 a 13 let, aniž by žalobce a děti o tom dopředu informovala a svůj odchod jakkoli zdůvodnila, od 18.
3. 2020 s rodinou nežila, nevěnovala se nezletilým dětem, neplnila vyživovací povinnost a ani nedávala o sobě žádnou zprávu, pouze následně po odchodu z domácnosti v době své nepřítomnosti s dětmi občas komunikovala přes sociální sítě a telefonicky, nesdělila jim ale, kde se nachází a ani zda a kdy se vrátí, přičemž se jednalo o dlouhodobou nepřítomnost v délce více než 2 roky, která musela mít negativní vliv na psychiku obou jejích nezletilých dětí, ale i na žalobce z hlediska zajištění fungování rodiny, ztížené navíc probíhající pandemií a s ní spojenou on-line výukou.
Pokud žalovaná uvedla, že do Egypta a následně na Ukrajinu odcestovala z důvodu léčby svého onemocnění, a že odešla po dohodě s manželem a ten věděl, kde se nachází, a že se v Egyptě snažila sehnat možnosti výdělku pro sebe a případně i pro manžela a nemohla se pak následně vrátit z důvodu omezení spojů v době pandemie Covid-19, odvolací soud tato tvrzení nepovažoval za věrohodná, jestliže v době, kdy opustila společnou domácnosti již měla onkologickou léčbu ukončenou, podle zprávy z Policie bylo po pobytu žalované vyhlášeno pátrání a státem byla v počátku pandemie zajišťována přeprava občanů České republiky zpět do vlasti.
Uvedla-li žalovaná, že jedním z důvodů jejího odchodu byl i konflikt s žalobcem, který na ni vyvíjel tlak z důvodu nedostatku financí, odvolací soud konstatoval, že partnerská krize nemohla být řešena především ve vztahu k nezletilým dětem v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud proto potvrdil, jako věcně správné, rozhodnutí soudu prvního stupně, že výlučným vlastníkem označeného pozemku je žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které následně doplnila žádostí o odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku. Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 27.
9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, a ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5936/2016, popřípadě od usnesení ze dne 16. 9. 2008, sp. zn. 33 Odo 936/2006, v nichž Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že aby mohlo být odstoupení od darovací smlouvy a následná žaloba úspěšná, je nezbytné přesně vymezit, v čem konkrétně obdarovaný porušil hrubým a zásadním způsobem dobré mravy, a musí to být učiněno již při samotném úkonu odstoupení, případně v žalobě. Podle dovolatelky rozhodnutí odvolacího soudu nerespektuje ani závěry dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu (ze dne 27.
9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000 a ze dne 26. 6. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1302/2007), v nichž Nejvyšší soud specifikoval, jaké chování naplňuje znaky skutkové podstaty ustanovení § 630 obč. zák. Dovolatelka namítá, že výzva k vrácení daru, jak ji předložil žalobce, nemohla založit zamýšlené právní účinky jednostranného hmotněprávního úkonu dárce, tj. zrušení darovací smlouvy a obnovení jeho vlastnictví, neboť je přesvědčena, že úvaha odvolacího soudu, že v řízení zjištěné chování žalované je hrubým porušením dobrých mravů je nepřiměřená a paušalizovaná.
Soudu vytýká, že neposuzoval danou věc i z pohledu žalované, kdy se nijak nezajímal o její osud, kdy žalovaná řešila krizi partnerského vztahu, a dostatečně nepřihlédl k tomu, že s dětmi byla i přesto v pravidelném kontaktu, přitom podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je při posouzení naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru nutno brát zřetel na všechny okolnosti konkrétního případu a vzájemné jednání účastníků (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98, ze dne 23.
1. 2001, sp. zn. 29 Odo 228/2000, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 1420/2005, nebo ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011). Podle dovolatelky mezi provedenými důkazy a zjištěními soudu existuje rozpor a hodnocení důkazů v dané věci je založeno na libovůli soudu. Má za to, že žalobce neuvedl, co přesně považuje za hrubé porušení dobrých mravů, kdy ve výzvě k vrácení daru a i v žalobě staví svůj požadavek na určení vlastnictví na subjektivním pocitu „nevděku“ žalované, což nelze považovat za hrubé porušení společensky uznávaných pravidel slušného chování takové intenzity, aby šlo o splnění zákonné podmínky pro vrácení daru.
Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu a i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odůvodnila žalovaná tím, že žalobce po právní moci rozsudku by mohl s pozemkem dále nakládat, včetně jeho prodeje nebo zřízením jiných závazků k pozemku, což by žalované mohlo v budoucnu způsobit nenávratnou škodu. K dovolání žalované podal žalobce vyjádření, v němž navrhl odmítnutí žalovanou podaného dovolání, neboť má za to, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné. Poukazuje na to, že žalovaná v dovolání pouze cituje řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, ale nesplnila již předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že dovolatel musí uvést, v čem se podle něj měl odvolací soud konkrétně od citované judikatury odchýlit.
Žalobce má navíc za to, přesně a jasně vymezil, v čem konkrétně obdarovaná porušila hrubým a zásadním způsobem dobré mravy, když opustila společnou domácnost, v níž se nacházely jejich nezletilé děti, a ublížila tak žalobci a jejich společným dětem, nestarala se o ně, nepodílela se na jejich výchově a ani na chodu domácnosti. Podle žalobce naopak odvolací soud zcela správně a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu vyhodnotil právní jednání žalobce – odvolání daru jako platné, splňující všechny náležitosti, jestliže žalovaná svým chováním hrubě porušila dobré mravy, když zcela vědomě přestala dlouhodobě vykonávat rodičovskou odpovědnost a nedávala o sobě ani žádnou zprávu, kde se nachází.
Žalobce má za to, že odvolací soud v tomto směru správně vyhodnotil chování žalované na základě zjištěných okolností. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), která je řádně zastoupena advokátkou (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud se neodchýlil od dovolatelkou poukazované judikatury Nejvyššího soudu při řešení otázky naplnění zákonných podmínek pro vrácení daru ve smyslu ustanovení § 630 obč. zák. Odvolací soud se neodchýlil od právního závěru ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, že k zániku darovacího vztahu, tj. obnově vlastnictví dárce k věci, dojde na základě dvou právních skutečností, a to hrubého porušení dobrých mravů chováním obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny a jednostranného právního úkonu dárce adresovaného obdarovanému směřujícího k vrácení daru (srovnej např. unesení Nejvyššího soudu ze dne 16.
9. 2008, sp. zn. 33 Odo 936/2006, ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5936/2016, či usnesení ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. 33 Cdo 2743/2021, dostupných na www.nsoud.cz).
Obě tyto skutečnosti v dané věci podle závěru odvolacího soudu nastaly, jestliže žalobce směřoval vůči žalované právní úkon k vrácení daru, s nímž se měla žalovaná možnost seznámit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4835/2009, dostupné na www.nsoud.cz), a v němž žalobce zřetelně vylíčil, na základě jakých skutečností považuje chování žalované vůči němu a jejich společným dětem za chování, které je hrubým porušením dobrých mravů. Nelze tedy dovodit, že by byla oprávněná námitka žalované, že odvolací soud se odchýlil od uvedené ustálené judikatury Nejvyššího soudu, když dospěl k závěru, že žalobcem učiněné Odvolání daru mohlo založit právní účinky.
Nejvyšší soud zároveň neshledal, že by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, řešící výklad pojmu hrubého rozporu chování obdarovaného z hlediska rozsahu a intenzity (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1302/2007, nebo usnesení ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5936/2016, či usnesení ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. 33 Cdo 2743/2021, dostupných na www.nsoud.cz), podle níž je aplikace ustanovení § 630 obč. zák. na místě v případě takového závadného chování obdarovaného (ať vůči dárci nebo členům jeho rodiny), které z hlediska svého rozsahu a intenzity nevzbuzuje žádné pochybnosti o jeho kolizi s dobrými mravy, a s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu lze takové chování obdarovaného kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů, kdy se obvykle jedná o porušení značné intenzity nebo o porušování soustavné, a to ať už fyzickým násilím, hrubými urážkami či neposkytnutím potřebné pomoci, když odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně na základě konkrétně zjištěných okolností dané věci dospěl k závěru, že chování žalované dosáhlo intenzity hrubého porušení dobrých mravů, jestliže žalovaná bez jakékoliv předešlé informace rodiny opustila společnou domácnost, kdy společným dětem účastníků bylo 10 a 13 let, aniž by svůj odchod jakkoli zdůvodnila, a od 18.
3. 2020 s rodinou nežila, nevěnovala se nezletilým dětem, neplnila vyživovací povinnost a ani nedávala o sobě žádnou zprávu, pouze následně po odchodu z domácnosti v době své nepřítomnosti s dětmi občas komunikovala přes sociální sítě a telefonicky, nesdělila jim ale, kde se nachází a ani zda a kdy se vrátí, přičemž se jednalo o dlouhodobou nepřítomnost v délce více než 2 roky, která musela mít negativní vliv na psychiku obou nezletilých dětí, ale i na žalobce z hlediska zajištění fungování rodiny, ztížené navíc probíhající pandemií a s ní spojenou on-line výukou.
Navíc je třeba konstatovat, že otázka, zda chováním obdarovaného byly hrubě porušeny dobré mravy, je především otázkou skutkovou (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, 32 Odo 429/2003, a ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, dostupných na www.nsoud.cz), což znamená, že pro posouzení platného právního úkonu vrácení daru je nutné, aby v každém jednotlivém případě bylo hrubé chování obdarovaného nejen dárcem tvrzeno, ale také prokázáno.
Nejvyšší soud je však vázán skutkovými zjištěními, která učinil na základě provedeného dokazování odvolací soud, a není oprávněn skutkové závěry odvolacího soudu přezkoumávat. K námitkám dovolatelky ke skutkovým zjištěním a hodnocení důkazů odvolacím soudem nebylo tedy možno v dovolacím řízení přihlížet. Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o.
s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017, ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018, či ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1002/2020 – dostupných na www.nsoud.cz).
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené proto uzavřel, že dovolání žalované není podle § 237 o. s. ř. přípustné a nemohl pak učinit jiný závěr, než její dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout. Jelikož byly naplněny důvody pro odmítnutí dovolání (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř.), Nejvyšší soud neshledal návrh dovolatelky na odklad právní moci napadeného rozhodnutí odvolacího soudu projednatelným (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16); více se jím proto nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.