23 Cdo 1775/2021-614
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců
JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně
I. T., se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D.,
advokátem, se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, PSČ 120 00, proti
žalované A., se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Václavem Slukou,
advokátem, se sídlem v Praze, Koněvova 1715/128, PSČ 130 00, o zaplacení částky
492 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm
119/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1.
10. 2020, č. j. 2 Cmo 101/2018-556, 2 Cmo 102/2018, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 10. 2020, č. j. 2 Cmo 101/2018-556, 2
Cmo 102/2018, se ve výrocích pod body I, II a IV zrušuje a věc se vrací tomuto
soudu k dalšímu řízení.
ve výši 2,5 % ročně od 2. 3. 2005 do zaplacení (výrok pod bodem I), a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výroky pod body II a III). Žalobkyně se žalobou domáhala uložení povinnosti původně žalované (společnosti
U S. A.M., IČO XY) zaplatit částku 492 500 Kč, o níž tvrdila, že je odměnou za
vypracování zprávy o výkonu správy nemovitostí při přechodu obchodního podílu
nebo obchodních podílů původně žalované formou dědictví podle předpisů Ruské
federace s možností provázanosti na Českou republiku. Vztah účastnic byl podle
žalobkyně založen smlouvou o poradenství ze dne 5. 10. 2004. Soud prvního stupně zjistil, že ve věci byl vydán dne 11. 1. 2006 platební
rozkaz č. j. 61 Ro 4111/2005-12. Platební rozkaz převzal dne 18. 1. 2006 za
původně žalovanou M. H., označený na doručence jako správce. Po tomto doručení
nebyl proti platebnímu rozkazu podán odpor. Dne 16. 11. 2016 podala původně
žalovaná, zastoupená Mgr. Václavem Slukou, žalobu na obnovu řízení, jejíž
součástí byl i odpor proti platebnímu rozkazu č. j. 61 Ro 4111/2005-12. Věc
byla vedena pod sp. zn. 3 Cm 349/2006 a byla ukončena usnesením ze dne 20. 4. 2007, kterým byla žaloba na obnovu řízení zamítnuta. Soud dospěl k závěru, že
doručení platebního rozkazu fyzické osobě H. není účinné, právní moc platebního
rozkazu tedy nenastala, přičemž žalobu na obnovu řízení lze podat jen proti
pravomocnému rozhodnutí. S ohledem na podaný odpor soud v řízení vedeném pod
sp. zn. 61 Ro 4111/2005 (nyní 46 Cm 119/2009) pokračoval. Následně soud prvního
stupně dne 8. 8. 2007 platební rozkaz zrušil, neboť nebyl za původně žalovanou
převzat osobou k tomu oprávněnou, kterou je jednatelka T. F.; ten byl převzat
dne 27. 6. 2007 V. L., označeným jako jednatelem. K odvolání proti usnesení o
zrušení platebního rozkazu Vrchní soud v Praze napadené usnesení zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s odůvodněním, že doručení
platebního rozkazu v lednu 2006 nebylo účinné, což vyplývá z rozhodnutí ve věci
3 Cm 349/2006, kterým byla zamítnuta žaloba na obnovu řízení. Navíc odvolací
soud konstatoval, že ze spisu lze dovodit, že H., který platební rozkaz v lednu
2016 převzal, je osobou, která mohla mít na výsledku řízení protichůdný zájem. Soudu prvního stupně bylo uloženo zabývat se tím, zda V. L., který platební
rozkaz převzal v červnu 2007, byl osobou oprávněnou za původní žalovanou tento
úkon učinit a zda je zrušení platebního rozkazu pro nedoručitelnost namístě. V. L. doložil plnou moc, kterou byl původně žalovanou zmocněn za ni přebírat
zásilky. Dne 14. 7. 2009 byla původně žalovanou, zastoupenou Mgr. Václavem Slukou,
podána v pořadí druhá žaloba na obnovu řízení, jejíž součástí byl i další odpor
proti platebnímu rozkazu č. j. 61 Ro 4111/2005-12. Odpor byl soudem prvního
stupně odmítnut, jelikož byl podán po uplynutí lhůty k jeho podání, která
uplynula dne 12. 7. 2009. Tento závěr byl potvrzen i odvolacím soudem. Druhá
žaloba na obnovu řízení byla zamítnuta s odůvodněním, že platební rozkaz č. j. 61 Ro 4111/2005-12 dosud nenabyl právní moci, neboť odpor podaný s první
žalobou na obnovu řízení, tj. dne 16. 11.
2006, není opožděný přesto, že byl
podán ještě před jeho řádným doručením původně žalované. Podání tohoto odporu
mělo za následek zrušení platebního rozkazu. V důsledku shora vyslovených
závěrů bylo pokračováno v řízení sp. zn. 46 Cm 119/2009. Soud prvního stupně
usnesením ze dne 9. 5. 2013 připustil změnu účastníka na straně žalované. K
odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesení soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění mimo jiné konstatoval, že je správný závěr soudu prvního stupně,
že odpor proti platebnímu rozkazu mohl být účinně podán i dříve, než byl řádně
doručen, a že tedy odpor podaný žalovanou dne 16. 11. 2006 mohl být včasným
odporem s účinkem zrušení platebního rozkazu, to ovšem za předpokladu, že byl
podán osobami, které byly za původně žalovanou oprávněny jednat. Posouzení
otázky podání odporu ze dne 16. 11. 2006 uložil odvolací soud soudu prvního
stupně zkoumat v dalším řízení. Soud prvního stupně zjistil, že paní T. F. byla v době podání odporu v
listopadu 2006 jednatelkou původně žalované (byla jí od 15. 3. 2006 do 3. 4. 2013) a že ve spisu 3 Cm 349/2006, v němž byl tento odpor podán, se nachází
plná moc, kterou původně žalovaná prostřednictvím paní F. zmocnila Mgr. Václava
Sluku k zastupování ve sporu 3 Cm 349/2006. Soud prvního stupně tedy uzavřel,
že odpor podaný dne 16. 11. 2006 byl podán nejen včas, ale také k tomu
oprávněnou osobou, a měl tedy za následek zrušení platebního rozkazu. Podle soudu prvního stupně žalobkyně neprokázala, že by společnost H. byla k
podpisu smlouvy o poradenství zmocněna žalovanou smlouvou o správě nemovitostí. V řízení bylo prokázáno, že společnost H. byla oprávněna pouze k úkonům
souvisejícím se správou nemovitostí původně žalované, nebyla však oprávněna
uzavřít za ni smlouvu, jejímž předmětem bylo právní poradenství týkající se
dědění obchodního podílu ve společnosti po úmrtí jejího společníka za cenu
téměř milion korun. Podpisem smlouvy tedy tato společnost překročila své
oprávnění jednat za žalovanou ve smyslu § 15 odst. 1 a 2 zákona č. 513/1991
Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), o čemž žalobkyně, jejíž
jednatelkou byla tchýně pana H., věděla či vědět mohla. Žalovaná není smlouvou
o poradenství vázána a dovozuje-li žalobkyně svůj nárok z této smlouvy, není
žalovaná v tomto sporu pasivně legitimována. K odvolání žalobkyně i žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 10. 2020, č. j. 2 Cmo 101/2018-556, 2 Cmo 102/2018, potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně ve znění doplňujícího usnesení ze dne 29. 11. 2016, č. j. 46 Cm
119/2009-338, a opravného usnesení ze dne 23. 1. 2016, č. j. 46 Cm
119/2009-352, ve výroku pod bodem I (výrok pod bodem I), ve výroku pod bodem II
jej změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů
řízení částku 194 450 Kč (výrok pod bodem II), ve výroku pod bodem III jej
změnil tak, že se nevydává (výrok pod bodem III), a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (výrok pod bodem IV). Odvolací soud se v první řadě zabýval otázkou, zda byl platební rozkaz ze dne
11. 1. 2006, č. j.
61 Ro 4111/2005-12, zrušen odporem, který byl součástí
žaloby na obnovu řízení ze dne 16. 11. 2006. Podle odvolacího soudu skutečnost,
že v době podání odporu nebyl shora identifikovaný platební rozkaz řádně
doručen, v důsledku čehož lhůta pro podání odporu proti platebnímu rozkazu
nezačala běžet, nebrání tomu, aby v této době mohl být odpor proti tomuto
platebnímu odporu podán. Odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku
žalobkyně, že není možné, aby účastník učinil procesní úkon v jiném řízení, než
kterého se procesní úkon týká, přičemž by tomuto úkonu zůstaly zachovány
zákonem předpokládané následky (žaloba na obnovu řízení byla vedena pod sp. zn. 3 Cm 345/2006 a platební rozkaz byl vydán pod sp. zn. 61 Ro 4111/2005, řízení
se však týkala týchž účastníků). Jako nedůvodnou označil odvolací soud též
námitku žalobkyně, že nebylo vydáno žádné usnesení, které by zrušilo rozkazní
řízení. Podle odvolacího soudu ke zrušení platebního rozkazu v případě podání
včasného odporu oprávněnou osobou dochází ze zákona a není proto k tomu třeba
vydávat samostatné usnesení. Dále se odvolací soud zabýval tím, zda byl odpor
podán k tomu oprávněnou osobou. Soud zjistil, že paní F., jako správkyně
dědictví, zmocnila dne 2. 2. 2006 Mgr. Sluku a L., každého samostatně, ke všem
ústním a písemným úkonům. Dne 1. 2. 2010 zmocnila Mgr. Sluku k úkonům ve věcech
návrhů na obnovu řízení vedeného pod sp. zn. 46 Cm 53/2009 (61 Ro 4111/2005). Odvolací soud neprovedl navržený důkaz týkající se různosti podpisů zástupce
žalované Mgr. Sluky a T. F., a to vzhledem k jeho závěrům ohledně charakteru
plné moci jako průkazu existence smluvního vztahu mezi zmocnitelem a
zmocněncem, navíc jednatelka žalované i Mgr. Sluka existenci vztahu zastoupení
potvrdili. Odvolací soud zjistil, že smlouva o poradenství ze dne 5. 10. 2004 byla za
objednatele podepsána jednatelem společnosti H. M. H. a za poradce T. S.,
jednatelkou společnosti I. T. Oprávnění tuto smlouvu uzavřít dovozuje
společnost H. ze Smlouvy o správě nemovitostí ze dne 24. 3. 2003, ve znění
dodatku č. 1 k této smlouvě ze dne 31. 3. 2004. Jak smlouva o správě
nemovitosti, tak její dodatek jsou uzavřeny za vlastníka N. F., jednatelem
společnosti, a za správce M. H. N. F. zemřel dne 26. 8. 2004, T. F. byla od 22. 1. 2006 správkyní dědictví po jejím zemřelém manželovi a od 15. 3. 2006 pak
jednatelkou společnosti U S. A.M. Z plné moci ze dne 24. 3. 2003 vystavené společností U S. A.M., jako
zmocnitelem jednající jednatelem N. F. odvolací soud zjistil, že jí byla
zmocněna společnost H. jednající jednatelkou O.S. k zastupování při „výkonu
správy nemovitostí včetně úkonů spojených s touto správou, tj. zajištění
provozu nemovitosti, včetně společných částí, sjednávání dodávek služeb a
médií, včetně uzavírání dodavatelských smluv, smluvní zajišťování údržby a
oprav, smluvní zajišťování nájemného a služeb, vybírání nájemného a poplatků
spojených se zajištěním provozu nemovitostí, úhradou faktur za jejich plnění,
podáváním žalobních návrhů a úkonů s tím spojených, včetně zastupování
vlastníka před příslušnými soudy, a to vše jí ne vlastní.
Zmocněnec může udělit
další plnou moc pro správu výše uvedených nemovitostí jakékoliv jiné fyzické
nebo právnické osobě.“
Odvolací soud dále zjistil, že dne 24. 3. 2003 byla vystavena N. F. jako
zmocnitelem plná moc, která zmocňuje M. H. jednat jménem společnosti U S. A.M.,
ve všech věcech činnosti společnosti. Vystupovat jménem společnosti, činit
jménem společnosti veškeré právní úkony, zejména pak na finančních úřadech a
jiných příslušných úřadech České republiky a tak plně hájit zájmy společnosti. Ve Smlouvě o správě nemovitostí je předmět smluvního vztahu vymezen tak, že jde
o úplatné obstarávání správy dále popsané nemovitosti za podmínek uvedených v
této smlouvě, spojených se správou bytů, nebytových prostor a společných
prostor, dále zajišťování provozu, údržby, oprav, zabezpečování služeb
spojených s užíváním a nájmy bytových a nebytových prostor. Předmět smlouvy se
vztahuje na objekty ve vlastnictví společnosti U S. A. M. V článku III se
uvádí, že jménem správce jednají jednatel firmy O. S., M. H. nebo jiná fyzická
osoba na základě písemného zmocnění. V článku VI jsou upravena „Práva a
povinnosti správce“, kde se v bodě 1 uvádí, že právo správce po předchozím
písemném souhlasu vlastníka (společnosti U S. A.M.) je smluvně zabezpečovat a
podepisovat objednávky a smlouvy a opravy rekonstrukce nemovitostí. Dodatkem č. 1 ke Smlouvě o správě nemovitostí se smluvní strany dohodly na změně článku VI
tak, že tento článek v bodě 1 zní „správce má právo ve všech oblastech
spojených s plněním předmětu smlouvy, a to především smluvně zabezpečovat a
podepisovat objednávky a smlouvy na opravy rekonstrukce nemovitostí, včetně
smluvního zabezpečení odborného poradenství a zprostředkování služeb.“
Podle odvolacího soudu byla smlouva o poradenství uzavřena dne 31. 3. 2004
(odvolací soud uvedl, že v té době byl již N. F. mrtev, což je však v rozporu
se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, že jmenovaný zemřel dne 26. 8. 2004; podle skutkového zjištění soudu prvního stupně však byla smlouva o
poradenství uzavřena dne 5. 10. 2004) mezi společností U S. A.M., jednající
společností H. zastoupenou jednatelem M. H. Jejím předmětem a účelem podle
článku II je „poradenství v oblasti výkonu správy nemovitostí při přechodu
obchodního podílu nebo obchodních podílů objednatele formou dědictví a
povinností při výkonu správy v případě dědického řízení, způsob přechodu
vlastnictví obchodního podílu dědictvím a komunikace s příslušnými oprávněnými
orgány Ruské federace potenciálními dědici nebo dědici v dědickém řízení.“
Podle odvolacího soudu překročila společnost H. při uzavírání Smlouvy o
poradenství se společností I. T., jménem společnosti U S. A. M., oprávnění,
které jí bylo uděleno plnou mocí ze dne 24. 3. 2003, jakož i rozsah předmětu
činnosti vyplývající ze samotné Smlouvy o správě nemovitostí ve znění dodatku
č. 1. Odvolací soud současně připomněl, že T. F. v průběhu řízení několikrát
připustila, že se s H. po smrti manžela radila o dědických otázkách v
souvislosti s děděním podílů společnosti U S. A.M., ale k žádné dohodě o
zpracování písemných podkladů k těmto otázkám nedošlo.
Navíc paní F. v době
podpisu předmětné smlouvy ani nedisponovala žádným oprávněním k jednání za
společnost U S. A.M., tedy ani k převzetí hmotného výsledku poradenské činnosti
za tuto společnost s právními důsledky splnění závazku ze smlouvy. Jelikož
jednatel společnosti U S. A.M., N. F. byl ke dni uzavření předmětné smlouvy
mrtev a T. F. neměla žádné oprávnění za tuto společnost jednat, nedošlo bez
zbytečného odkladu ke schválení uzavření této smlouvy (nebylo však z týchž
důvodů možné vyslovit bez zbytečného odkladu nesouhlas s překročením
oprávnění), v důsledku čehož nebyla společnost U S. A.M., uzavřenou smlouvou
vázána a nevznikla jí povinnost vyfakturovanou částku, jejíž zaplacení je
předmětem sporu, za tento hmotný výsledek poradenské činnosti uhradit. Odvolací soud dále doplnil svá zjištění, že při tvrzeném předání písemné podoby
„elaborátu“ paní F. nebyl přítomen nikdo, kdo by mohl tuto skutečnost potvrdit. Paní F. jakékoliv předání „elaborátu“ H. popřela a samotný „elaborát“ nebyl
soudu prvního stupně předložen a podle tvrzení H. jeho elektronická verze
neexistuje v důsledku poškození PC, ve kterém měl být uložen. I pokud by bylo
prokázáno, že H. hmotný výsledek poradenské činnosti od společnosti I. T.,
převzal (za předpokladu, že by vůbec existoval), nevzniklo by tím společnosti
I. T., právo na zaplacení sjednané odměny. Podle odvolacího soudu je v daném případě zastupování společnosti U S. A.M.,
společností H. smluvním zastoupením, které obchodní zákoník ke dni uzavření
Smlouvy o poradenství neznal. Podle odvolacího soudu bylo na daný vztah třeba
aplikovat ustanovení § 31 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále
jen „obč. zák.“), předně § 33 obč. zák.; obchodní zákoník neobsahoval úpravu
následků překročení jednatelského oprávnění v případě smluvního zastoupení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, kterým jej napadla v
rozsahu výroku pod bodem I.
Podle žalobkyně se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu při řešení otázky
a) (ne)poučení podle § 118a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), když odvolací soud dospěl k jinému právním
posouzení stran překročení zástupčího oprávnění při uzavírání smlouvy o
poradenství ze dne 5. 10. 2004, než soud prvního stupně. Řešení této otázky je
v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. 26 Cdo
1559/2007, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo
1289/2019, a nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS
3717/16. Podle žalobkyně soud prvního stupně posoudil uzavření smlouvy o
poradenství podle § 15 obch. zák. a dospěl k závěru, že společnost H.
překročila zástupčí oprávnění, které pro ni vyplývalo ze smlouvy o správě
nemovitostí, odvolací soud však tento postup považoval za nesprávný, přičemž
věc posoudil podle § 33 obč. zák. Podle § 33 odst. 1 obč. zák. je nutné
posuzovat, zda zmocnitel překročení schválil a je tak vázán právním jednáním,
zda zmocnitel osobě, se kterou zmocněnec jednal, sdělil svůj nesouhlas bez
zbytečného odkladu poté, co se o překročení oprávnění dozvěděl, a zda § 33
odst. 2 obč. zák. neplatí, jestliže osoba, se kterou bylo jednáno, o nedostatku
plné moci věděla. Podle žalobkyně měl odvolací soud žalovanou poučit podle §
118a odst. 2 o. s. ř., protože právní posouzení podle § 33 obč. zák. si
vyžadovala doplnění dalších skutkových tvrzení. b) zda plná moc ze dne 2. 2. 2007 opravňovala Mgr. Sluku jako obecného
zmocněnce k podání odporu proti platebnímu rozkazu. Řešení této otázky je v
rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo
466/2002, a ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2445/2005. Podle žalobkyně z
plné moci ze dne 2. 2. 2007 vyplývá, že tato plná moc se vztahuje výhradně na
zastupování v řízení vedeném Městským soudem v Praze pod sp. zn. 3 Cm 349/2006. Tato plná moc neobsahovala zmocnění k podávání opravných prostředků. Navíc onen
odpor byl uveden v žalobě na obnovu řízení ze dne 16. 11. 2006, přičemž plná
moc se vztahovala právě k tomuto řízení (sp. zn. 3 Cm 349/2006). Plná moc se
nevztahovala na řízení, ve kterém byl vydán platební rozkaz (sp. zn. 61 Ro
4111/2005). Mgr. Sluka tudíž nedisponoval potřebným zmocněním. c) hodnocení věrohodnosti výpovědi svědkyně F., která pravost svého
podpisu na plné moci ze dne 2. 2. 2007 nejprve popřela, ale následně tuto svou
výpověď změnila v notářském zápisu, ovšem již mimo výslech před soudem. Otázka
hodnocení důkazů podle § 132 o. s. ř. byla vyřešena v rozporu s rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2007, sp. zn. 21 Cdo 560/2006, a ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 26 Cdo 1239/2011. d) zda byla žalovaná vázána smlouvou o poradenství v souvislosti s
překročením oprávnění zmocněnce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2015, sp. zn. 23 Cdo
3334/2014. Podle dovolatelky odvolací soud nesprávně aplikoval § 33 obč. zák.,
když souhlas či nesouhlas s jednáním vztáhl výhradně k okamžiku uzavření
smlouvy o poradenství, což podpořil argumentací o smrti pana F. a neustavení
paní F. do funkce jednatele společnosti U S. A.M. Podle žalobkyně se okamžik
dozvědění se o překročení oprávnění nemusí nutně vázat na okamžik samotného
jednání, ale může a zpravidla i nastane až v době po provedení určitého
jednání. V době, kdy se paní F. stala jednatelkou společnosti U S. A.M., se
mohla dozvědět o existenci uzavření smlouvy o poradenství a tedy případném
překročení oprávnění vyplývající ze smlouvy o správě nemovitosti. Po tomto
okamžiku však žalovanou ani její právní předchůdkyní nebyl oznámen nesouhlas s
uzavřením smlouvy o poradenství, natož bez zbytečného odkladu. Podle žalobkyně
tak nenastala nevyvratitelná právní domněnka závaznosti smlouvy o poradenství. Podle žalobkyně dále napadené rozhodnutí závisí na řešení několika otázek,
které dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyly řešeny. Jedná se o
otázky, zda
1) odpor proti platebnímu rozkazu může způsobit zamýšlené právní účinky
v podobě zrušení platebního rozkazu i tehdy, je-li odpor součástí procesního
podání učiněného v jiném řízení odlišném od rozkazního.
Podle žalobkyně není
možné připustit, aby procesní úkony účastníků řízení byly činěny libovolně v
jakémkoliv podání s tím, že pokud se procesní úkon objektivně dostane do
dispozice soudu, tak je na soudu, aby si procesní úkony účastníků řízení
přiřadil do jednotlivých spisů. Shora formulovaná procesní otázka by měla být
podle žalované vyřešena tak, že účastník řízení, popřípadě jeho zástupce, může
učinit pouze takové procesní úkony, které je podle zákona oprávněn vykonat v
tom kterém konkrétním řízení, přičemž nemůže koncentrovat více procesních
podání týkajících se více řízení do jednoho podání zasílaného jednomu soudu. 2) odpor proti platebnímu rozkazu podaný dříve, než je platební rozkaz
doručen účastníku řízení, způsobí zrušení takového platebního rozkazu a kdy se
tak stane, resp. s účinky, k jakému dni se tak stane. 3) může soud při hodnocení důkazu výpovědi svědka akceptovat doplnění
výpovědi svědka prohlášením svědka u notáře, čemuž však nebyli přítomni
účastníci řízení ani soudce, a to vše za situace, kdy svědek svojí výpověď
zásadně změní. Dovolatelka poukázala na skutečnost, že paní F. během svého
výslechu u soudu naprosto spontánně uvedla, že podpis na plné moci ze dne 2. 2. 2007 není jejím pravým podpisem, neví, jestli Mgr. Sluka zastupoval společnost
U S. A.M., již v roce 2006, nebo že plné moci vždy udělovala před notářem. Tato
výpověď byla v podstatě popřena výpovědí paní F. zachycené v notářském zápisu
ze dne 16. 3. 2016. Podle žalobkyně nelze doplňovat výpověď učiněnou před
soudem notářským zápisem, navíc když soud nemá možnost tuto „dodatečnou
výpověď“ jakkoli řídit a především, když žalobkyně neměla možnost se jednání u
notáře účastnit. Závěrem žalobkyně namítla, že si odvolací soud pro aplikaci § 33 obč. zák. neopatřil důkazy, ze kterých by řádně konstruoval skutkový stav. V této
souvislosti odkázala na závěry Ústavního soudu vyjádřené v nálezu ze dne 10. 8. 2017, sp. zn. I. ÚS 729/17. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že je třeba je odmítnout jako
nepřípustné, protože neřeší žádnou již dříve Nejvyšším soudem nevyřešenou
otázku a „jeho účelovost z něj jen čiší“. Žalovaná zdůraznila, jaké skutečnosti
v řízení nebyly prokázány, a uvedla, že celý spor pak primárně vznikl jen na
základě chyby v doručování ze strany soudu. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1
o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti
dovolání a zda je přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. skutečně splněna jsou. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 241a
odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4)
uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí
napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací
návrh). Podle § 241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne
též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci. Otázka dovolatelky shora formulovaná pod bodem b), zda plná moc ze dne 2. 2. 2007 opravňovala Mgr. Sluku jako obecného zmocněnce k podání odporu proti
platebnímu rozkazu, není způsobilá založit přípustnost dovolání. Podle žalobkyně se plná moc ze dne 2. 2. 2007 vztahuje výhradně na zastupování
v řízení vedeném Městským soudem v Praze pod sp. zn. 3 Cm 349/2006, přičemž
právě z této skutečnosti dovozuje nesprávné právní posouzení ze strany soudů o
tom, že Mgr. Sluka disponoval potřebným zmocněním. Odvolací soud však svůj závěr nezaložil na plné moci ze dne 2. 2. 2007, ale na
plné moci ze dne 2. 2. 2006, kterou podle skutkového zjištění odvolacího soudu
paní F. jako správkyně dědictví zmocnila Mgr. Sluku ke všem ústním a písemným
úkonům. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, zda odpor proti platebnímu rozkazu
může způsobit zamýšlené právní účinky v podobě zrušení platebního rozkazu i
tehdy, je-li odpor součástí procesního podání učiněného v jiném řízení odlišném
od rozkazního. Odpor podaný proti platebnímu rozkazu č. j. 61 Ro 4111/2005-12
nebyl podán jako součást podání učiněného v jiném řízení. Ze spisu se podává,
že žalobkyně podala žalobu na obnovu řízení i odpor obojí ke sp. zn. 61 Ro
4111/2005, tedy ke spisové značce, pod níž bylo vedeno řízení, v němž byl vydán
předmětný platební rozkaz.
Pokud následně soud prvního stupně těmto podáním
přiřadil novou spisovou značku, resp. o zamítnutí žaloby na obnovu řízení
rozhodl již ve věci vedené pod sp. zn. 3 Cm 349/2006, neznamená to, že byl
odpor proti platebnímu rozkazu podán v jiném řízení (odlišném od rozkazního),
jak předesílá dovolatelka. Přípustnost dovolání dále nezakládá ani otázka ad c) týkající se hodnocení
věrohodnosti výpovědi svědkyně F. Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu
nepodléhají dovolacímu přezkumu a že dovolací soud je vázán skutkovým závěrem
odvolacího soudu. Vázanost Nejvyššího soudu skutkovým stavem tak, jak jej
zjistily soudy obou stupňů, vyplývá nejen ze samotné povahy dovolání jako
mimořádného opravného prostředku, ale také ze samotného znění § 241a odst. 1 o. s. ř., podle kterého je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení
věci. Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění
odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění,
učiněných v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Uplatněním jediného způsobilého dovolacího
důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení
věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení
věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o
zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze
úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení
ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). Přípustnost dovolání nepřivodí ani otázka ad 3) týkající se toho, zda soud může
při hodnocení důkazu výpovědi svědka akceptovat doplnění výpovědi tohoto svědka
u notáře, čemuž však nebyli přítomni účastníci řízení ani soudce, a to vše za
situace, kdy svědek svojí výpověď zásadně změní. Jedná se opět o „skutkovou“
otázku, při níž dovolatelka nesouhlasí s tím, k jakým důkazům soudy přihlédly,
případně jakou váhu přiznaly tomu kterému důkazu. Jak bylo uvedeno výše,
samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného
hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně
napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Přípustnost dovolání však zakládá otázka, zda odpor proti platebnímu rozkazu
podaný dříve, než je platební rozkaz doručen účastníku řízení, způsobí zrušení
takového platebního rozkazu a kdy se tak stane, resp. s účinky, k jakému dni se
tak stane. Jedná se o otázku, která dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu
nebyla vyřešena. Podle odvolacího soudu skutečnost, že v době podání odporu nebyl platební
rozkaz řádně doručen, v důsledku čehož lhůta pro podání odporu proti platebnímu
rozkazu nezačala běžet, nebrání tomu, aby v této době mohl být odpor proti
tomuto platebnímu odporu podán.
Na základě této úvahy dospěl odvolací soud k
závěru, že platební rozkaz ze dne 11. 1. 2006, č. j. 61 Ro 4111/2005-12,
doručený žalované dne 17. 6. 2007, byl zrušen odporem podaným dne 16. 11. 2006. Podle § 172 odst. 1 o. s. ř. soud může i bez výslovné žádosti žalobce a bez
slyšení žalovaného vydat platební rozkaz, je-li v žalobě uplatněno právo na
zaplacení peněžité částky a vyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených
žalobcem. V platebním rozkazu žalovanému uloží, aby do 15 dnů od doručení
platebního rozkazu žalobci zaplatil uplatněnou pohledávku a náklady řízení nebo
aby v téže lhůtě podal odpor u soudu, který platební rozkaz vydal. Ustanovení §
36a odst. 1 písm. a) se nepoužije. Podle odstavce 2 platební rozkaz nelze
vydat, a) není-li znám pobyt žalovaného; b) má-li být platební rozkaz doručen
žalovanému do ciziny; c) je-li žalovaným ke dni zahájení řízení nebo ke dni
vstupu do řízení nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti. Podle odstavce 3
nevydá-li soud platební rozkaz, nařídí jednání. Podle § 173 odst. 1 o. s. ř. platební rozkaz je třeba doručit žalovanému do
vlastních rukou, náhradní doručení je vyloučeno. Podle odstavce 2 nelze-li
platební rozkaz doručit i jen jednomu ze žalovaných, soud jej usnesením zruší v
plném rozsahu. Podle § 174 odst. 1 o. s. ř. platební rozkaz, proti němuž nebyl podán odpor, má
účinky pravomocného rozsudku. Cílem rozkazního řízení je umožnit rychlé vyřízení nesporných nároků. Tam, kde
se nárok ukáže být na základě odpovídající defenzivní procesní aktivity
žalovaného (podaného odporu) sporný nebo alespoň zpochybněným ze strany
žalovaného, se rozkazní řízení transformuje v nalézací řízení s klasickým
průběhem (LAVICKÝ, Petr. Civilní proces. Praha: Wolters Kluwer, 2015. Praktický
komentář. ISBN 978-80-7478-988-5, komentář k § 172, dostupný v ASPI). Stejný autor k § 174 o. s. ř. připomíná, že „Ústavní soud dovodil, že veřejná
moc je povinna respektovat autonomní projevy osobnosti účastníka právních
vztahů, a to včetně projevů volních, které mají odraz v jeho konkrétním
jednání, pokud takové jednání není zákonem výslovně zakázáno (nález sp. zn. I. ÚS 546/03). Orgán státní moci se porušení povinnosti respektovat autonomní
projevy osobnosti dopustí i v případě, že formalistickým výkladem norem
jednoduchého práva odepře autonomnímu projevu vůle účastníků právních vztahů
důsledky, které tito předmětným projevem zamýšleli vyvolat. Promítnutí
autonomie vůle do civilního řízení se uskutečňuje realizací dispoziční zásady. Soud tedy nemůže dispoziční úkony účastníků posuzovat na bázi libovůle.“ Dále
uvedený komentář k § 174 o. s. ř. předkládá názor, že jedním z případů možného
nerespektování „projevené vůle žalobce, zda rozhodnout platebním rozkazem či
nikoli, spočívá v postupu, kdy soud rozhodne v rámci rozkazního řízení navzdory
faktu, že žalovaný výslovně uvede, že nechce, aby soud rozhodl platebním
rozkazem. Domníváme se, že takový postup soudu není správný, neboť by se
jednalo stejně jako výše o nerespektování dispoziční zásady a projevu autonomie
vůle žalobce“. Ustanovení § 172 odst. 1 věty druhé o. s. ř.
nelze vykládat (v neprospěch
žalovaného) tak, že dozví-li se žalovaný, že proti němu byla podána žaloba a
soud ve věci vydal platební rozkaz, nemůže se žalovaný bránit, resp. své
stanovisko k věci adresovat soudu dříve, než mu bude platební rozkaz (řádně)
doručen. Obranou v tomto případě je podání odporu. Jak vyplývá z odborné
literatury, „nejedná se o opravný prostředek, neboť jeho cílem není přezkum
napadeného rozhodnutí s tím, že toto má být v případě zjištění vady změněno
nebo zrušeno. Odpor je procesním prostředkem žalovaného, vůči němuž bylo
rozhodnuto platebním rozkazem, jímž tento využívá svého práva zpochybnit
uplatněný nárok a otevírá si cestu k možnosti tvrdit skutkové okolnosti a
označit důkazy při projednání nároku v běžném nalézacím řízení“ (LAVICKÝ, Petr. Civilní proces. Praha: Wolters Kluwer, 2015. Praktický komentář. ISBN
978-80-7478-988-5, komentář k § 172, dostupný v ASPI). Uvádí-li § 172 odst. 1 věta druhá o. s. ř. že soud v platebním rozkazu uloží
žalovanému zaplatit žalobci uplatněnou pohledávku do 15 dnů od doručení
platebního rozkazu nebo ve stejné lhůtě podat proti platebnímu rozkazu odpor,
je třeba toto ustanovení interpretovat tak, že odpor proti platebnímu rozkazu
lze podat nejpozději patnáctý den od doručení platebního rozkazu. To ovšem
nevylučuje možnost podat odpor (tedy vyjádřit nesouhlas s vydáním platebního
rozkazu) ze strany žalovaného před řádným doručením platebního rozkazu. Běžně k
tomu nedochází, neboť odeslání platebního rozkazu je zpravidla prvním úkonem,
který soud prvního stupně v rozkazním řízení adresuje žalovanému, a tedy mu
dává možnost se do tohoto řízení aktivně zapojit. Zpravidla se právě až v
okamžiku doručení platebního rozkazu žalovaný dozví, že je proti němu vedeno
soudní řízení a o co ve sporu jde. Začátek lhůty je tak pochopitelně vázán na
okamžik doručení platebního rozkazu. Vymezí-li se však žalovaný proti
platebnímu rozkazu dříve, než je mu doručen, nelze pominout tuto jeho
projevenou vůli bránit se proti žalobě a zvrátit tak rozhodnutí soudu. Žalovanému nemůže být v rozporu s dispoziční zásadou odepřeno právo vyjádřit se
k meritu věci a činit procesní úkony v řízení, které je proti němu vedeno. Došel-li tedy soudu odpor proti platebnímu rozkazu dříve, než uplynula lhůta k
jeho podání, bylo na místě, aby soud vydaný platební rozkaz zrušil a dále
postupoval jako ve standardním řízení. Nemůže jít k tíži žalované, že jí nebyl
platební rozkaz řádně doručen, ani to že soud prvního stupně doručení
platebního rozkazu prvně nesprávně vyhodnotil jako doručení řádné. S přihlédnutím ke shora citovaným závěrům Ústavního soudu má tak Nejvyšší soud
za to, že odvolací soud předloženou otázku posoudil správně, když dovodil, že
odpor podaný žalovanou dne 16. 11. 2006 zrušil platební rozkaz ze dne 11. 1. 2006, č. j. 61 Ro 4111/2005-12, řádně doručený dne 27. 6. 2007. Žalobkyně dále v souvislosti se shora vysloveným závěrem namítala, že další
problém tkví v tom, k jakému dni byl platební rozkaz zrušen. Ke zrušení
platebního rozkazu dojde k okamžiku podání odporu.
Skutečnost, že v době podání
odporu nebyl platební rozkaz řádně doručen, tedy nenabyl účinnosti,
nepředstavuje překážku pro „odklizení“ platebního rozkazu a nastolení možnosti
řádně projednat věc před soudem ve standardním řízení. Podáním odporu se
platební rozkaz ze zákona ruší a soud je povinen nařídit ve věci jednání (srov. § 174 odst. 2 o. s. ř.). Žalobkyně dále namítala, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku, zda
byla žalovaná vázána smlouvou o poradenství v souvislosti s překročením
oprávnění zmocněnce za ni jednat. Podle dovolatelky odvolací soud nesprávně
aplikoval § 33 obč. zák., když souhlas či nesouhlas s jednáním vztáhl výhradně
k okamžiku uzavření smlouvy o poradenství, což podpořil argumentací o smrti
pana F. a neustavení paní F. do funkce jednatele společnosti U S. A.M. Podle
žalobkyně se okamžik dozvědění se o překročení oprávnění nemusí nutně vázat na
okamžik samotného jednání, ale může a zpravidla i nastane až v době po
provedení určitého jednání. Rovněž pro řešení této otázky je dovolání
přípustné, neboť se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. V rozsudku ze dne 9. 3. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3334/2014, Nejvyšší soud
připomněl, že „pokud zmocněnec překročí své oprávnění plynoucí z plné moci, je
zmocnitel vázán právními účinky tohoto překročení jen tehdy, jestliže
překročení dodatečně schválil (tzv. ratihabice). Toto dodatečné schválení pak
znamená, že vznikají stejné právní účinky, jako kdyby byl právní úkon již
původně učiněn zmocněncem v rozsahu jeho oprávnění jednat. Jestliže však
zmocnitel neoznámil osobě, se kterou zmocněnec jednal, svůj nesouhlas bez
zbytečného odkladu poté, co se o překročení oprávnění dozvěděl, nastává
nevyvratitelná právní domněnka, že překročení schválil. Jinými slovy řečeno,
zmocnitel je vázán jednáním zmocněnce, který překročil oprávnění vyplývající z
plné moci, nejen tehdy, jestliže překročení oprávnění vyplývající z plné moci
výslovně schválil, ale i tehdy, jestliže svůj nesouhlas s jednáním zmocněnce
neoznámil druhé straně bez zbytečného odkladu po tom, co se o překročení
oprávnění z plné moci dozvěděl. Jestliže by však nedošlo k prokázání
dodatečného schválení právního úkonu učiněného mandatářem, který plnou moc
udělenou mandantkou (žalovanou) překročil, odpovídal by za škodu způsobenou
žalobci ve smyslu § 268 obch. zák. mandatář a nikoliv mandantka – v daném
případě žalovaná (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2004,
sp. zn. 21 Cdo 1883/2003 a též ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4080/2008).“
Z § 33 obč. zák. jakož i ze shora uvedených judikaturních závěrů je zřejmé, že
pro nastoupení nevyvratitelné právní domněnky o schválení jednání, jímž došlo k
překročení oprávnění vyplývajícího z plné moci, je určující, zda zmocnitel toto
jednání schválil nebo vůči němu vyslovil nesouhlas bez zbytečného odkladu poté,
co se o překročení zmocnění dozvěděl (subjektivní hledisko), nikoli poté, co k
předmětnému jednání došlo (objektivní hledisko).
Odvolací soud svůj závěr o tom, že v posuzovaném případě nebyla společnost U
S., A.M., vázána smlouvou o poradenské činnosti, neboť došlo podle § 33 obč. zák. k překročení jednatelského oprávnění ze strany společnosti H. při
zastupování společnosti U S., A.M., odůvodnil tím, že N. F. (původní jednatel
zmocnitele) byl ke dni uzavřené předmětné smlouvy mrtev a T. F. (nová
jednatelka) neměla žádné oprávnění za tuto společnost jednat, nedošlo bez
zbytečného odkladu ke schválení uzavření této smlouvy (nebylo možné z týchž
důvodů bez zbytečného odkladu vyslovit nesouhlas s překročením oprávnění). Jinými slovy odvolací soud posuzoval, zda k okamžiku uzavření smlouvy o
poradenské činnosti došlo ke schválení uzavření této smlouvy nebo zda bylo
možné v tento okamžik „bez zbytečného odkladu“ vyslovit nesouhlas s překročením
oprávnění jednat za společnost U S., A.M.. Tento postup je však nesprávný. Pro
aplikaci předmětného ustanovení je rozhodující, zda společnost U S., A.M., bez
zbytečného odkladu souhlasila s jednáním společnosti H., nebo vyslovila s jejím
jednáním nesouhlas poté, co se o něm dozvěděla, tedy kdy se o něm dozvěděla
osoba oprávněná jednat za zmocnitele. Je přitom nerozhodné, že v okamžiku
překročení jednatelského oprávnění ze strany zmocněnce, neměl zmocnitel
ustanoveného jednatele či jinou osobu oprávněnou za zmocnitele jednat. Tyto
skutečnosti však odvolací soud (ani soud prvního stupně) nezjišťoval, ani se
jimi nezabýval, neboť vycházel z nesprávného předpokladu, že lhůta bez
zbytečného odkladu podle § 33 obč. zák. běží od okamžiku, kdy byl právní úkon
učiněn, a nikoliv od okamžiku, kdy se o tomto překročení zmocnitel dozvěděl. Rozsudek odvolacího soudu je tedy z hlediska tohoto dovolacího důvodu nesprávný. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu ve výroku pod bodem I a v
závislých výrocích o náhradě nákladů řízení pod body II a IV podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). Vzhledem k této skutečnosti se dovolací soud veden zásadou hospodárnosti řízení
nezabýval námitkou žalobkyně o nedostatečném poučení ze strany odvolacího
soudu podle § 118a o. s. ř. v souvislosti s jeho následným právním posouzením
věci podle § 33 obč. zák. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.