23 Cdo 1876/2023-97
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a
soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci
žalobkyně TRADE B.G.M. a. s., se sídlem v Praze, Žernovská 1316/6,
identifikační číslo osoby 26155681, zastoupené JUDr. Petrem Plavcem, Ph.D.,
advokátem se sídlem v Praze, Na Zábradlí 205/1, proti žalované Exportní
garanční a pojišťovací společnost, a. s., se sídlem v Praze, Vodičkova 34/701,
identifikační číslo osoby 45279314, zastoupené JUDr. Pavlem Sedláčkem,
advokátem se sídlem v Praze, Dlouhá 705/16, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené
u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 3/2021, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2023, č. j. 4 Cmo 127/2022-81,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
republiky pod sp. zn. Rsp 742/14 ze dne 21. 9. 2020 (výrok I.) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 31. 1. 2023, č. j. 4 Cmo 127/2022-81, potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý
výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“)
dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť:
a) odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, když v rozporu s judikaturou dovolacího soudu nepřihlédl ke skutečnosti,
že chybějící poučovací povinnost rozhodčího soudu dle § 118a o. s. ř. způsobila
překvapivost rozhodnutí rozhodčího soudu a představuje procesní pochybění,
které ve svém důsledku reálně vede k odejmutí možnosti strany věc před rozhodci
projednat ve smyslu § 31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení
(dále jen „ZRŘ“), a současně
b) právní otázka, na které napadené rozhodnutí závisí, by měla být
posouzena jinak, než bylo dosud posuzováno dovolacím soudem, když odůvodnění
rozhodčího nálezu je zcela (až excesivně) nedostatečné, a tím pádem fakticky
nepřezkoumatelné. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§
241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek
odvolacího soudu změnil tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně se co do výroku
I. mění tak, že rozhodčí nález se ruší, popřípadě aby rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná se dle obsahu spisu k podanému dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. skutečně splněna jsou. Dovolání není přípustné. Dovolatelka předkládá otázku týkající se neposkytnutí poučení podle § 118a o. s. ř. ze strany rozhodčího soudu a dopadu tohoto pochybení na rovnost stran. Podle ustálené judikatury (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2570/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1201/2007) důvod ke zrušení rozhodčího nálezu soudem
upravený v § 31 písm. e) ZRŘ míří především na ochranu dodržování základních
procesních práv a povinností účastníků rozhodčího řízení s ohledem na zásadu
rovnosti účastníků řízení vyjádřenou v ustanovení § 18 ZRŘ.
Účastníkům musí být
dána plná příležitost k uplatnění jejich práv. Všechny námitky vedoucí ke
zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e) ZRŘ musí být nutně procesního
charakteru, musí se tedy týkat postupu rozhodčího soudu při projednávání sporu,
nikoli správnosti skutkových nebo právních závěrů učiněných rozhodčím soudem. Institut návrhu na zrušení rozhodčího nálezu nemůže sloužit jako opravný
prostředek proti rozhodčímu nálezu. Při posuzování otázky, zda v daném případě
byla straně v rozhodčím řízení poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat,
musí soud zkoumat, zda v konkrétním rozhodčím řízení s přihlédnutím ke všem
okolnostem případu byla straně rozhodčího řízení poskytnuta dostatečná možnost
k uplatnění jejích procesních práv a rovněž zda se procesním postupem
rozhodčího soudu jedna ze stran nedostala do nerovného postavení vůči druhé
straně. Zásadu rovnosti stran ZRŘ nikterak nerozvádí stanovením konkrétních
práv a povinností účastníků rozhodčího řízení a k jejímu naplnění je nutno
podle ustanovení § 30 ZRŘ použít přiměřeně příslušná ustanovení občanského
soudního řádu. Ve vztahu k namítanému nedostatku naplnění poučovací povinnosti ze strany
rozhodčího soudu poukazuje dovolací soud dále na závěry judikatury (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 50/2018), podle
které rovnost účastníků řízení je v o. s. ř. realizována mj. stanovením zásady
předvídatelnosti, k jejímuž naplnění slouží i poučovací povinnost soudu podle §
118a o. s. ř. Zákon o rozhodčím řízení poučovací povinnost rozhodce neupravuje,
pročež je namístě přiměřeně použít o. s. ř. (§ 30 ZRŘ),
v dané souvislosti jeho § 118a (viz důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3227/07, a v něm obsažený odkaz na rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 32 Odo 1528/2005, a ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 3749/2008). Poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost
tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili
povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se
účastník dozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že
podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl
příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy. Jestliže však
žaloba byla zamítnuta (nebo obrana proti ní neobstála) nikoli proto, že by
účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu,
nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle ustanovení § 118a o. s. ř. Postup
podle ustanovení § 118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky
uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy
nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2251/2011).
Nejvyšší soud poukazuje rovněž na rozhodovací praxi Ústavního soudu, kdy
Ústavní soud např. v usnesení ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. I. ÚS 2296/20,
připomněl, že byť rozhodčí řízení nemůže znamenat vzdání se právní ochrany
(srov. např. nález ze dne 16. 7. 2013,
sp. zn. I. ÚS 1794/10), neznamená to, že by procesní garance musely být na
stejné úrovni jako v občanském soudním řízení před obecnými soudy, neboť tím by
došlo k setření výhod rozhodčího řízení. Přezkum rozhodčího nálezu soudem dle §
31 ZRŘ se tak omezuje
na ověření stěžejních procesních otázek, zejména pravomoci rozhodce a dodržení
významných procesních práv stran, naopak zcela je z něj vyloučena věcná
správnost po stránce hmotněprávní (srov. např. nález ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3227/07). Ani v rozhodčím řízení tak nejsou přípustné např. vady tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález ze dne 16. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS
1851/19) či libovůle projevující se v rozhodnutí vycházející z předpokladu
zjevně nemožného (usnesení ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 3636/13). Na
druhé straně vady odůvodnění samy o sobě důvodem ke zrušení rozhodčího nálezu
nejsou, stejně jako (zásadně) neposkytnutí poučení dle § 118a o. s. ř.,
jestliže obě strany měly možnost se k věci dostatečně vyjádřit, vzájemně byly
seznámeny se svými stanovisky a mohly na ně adekvátně reagovat (srov. usnesení
ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3718/16).
V poměrech věci zde vedené právní posouzení učiněné soudy nižších stupňů o tom,
že důvod pro zrušení rozhodčího nálezu ve smyslu § 31 písm. e) ZRŘ zde není
dán, odpovídá výše uvedeným závěrům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
Ústavního soudu. Jakkoliv odvolací soud měl za zjištěné, že poučení rozhodčím
soudem poskytnuté při jednání dne 8. 11. 2017 bylo ryze formální, obecné a bez
vztahu k dané konkrétní věci, správné dovodil, že tato skutečnost nezakládá
důvod zrušení rozhodčího nálezu tehdy, kdy důvodem zamítnutí návrhu nebylo
neusnesení břemene tvrzení nebo břemene důkazního ze strany dovolatelky, nýbrž
rozhodčí soud měl za prokázané to, že veškeré komplikace projektu kaolínky
vznikly výlučně u žalobkyně jako investora a že žalované nevznikla povinnost
poskytnout pojistné plnění.
Přípustnost dovolání pak nezakládá ani druhá dovolatelkou předestřená námitka
[shora označená pod písm. b)], kterou brojí toliko proti nepřezkoumatelnosti a
nedostatku odůvodnění rozhodčího nálezu. Jak vyplývá z výše citované
judikatury, ale též z dovolatelkou odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 11. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1555/2020, při rozhodování o zrušení rozhodčího
nálezu není soud oprávněn přezkoumávat napadené rozhodnutí věcně, tedy z
hlediska správnosti hodnocení provedených důkazů, správnosti skutkových
zjištění a následného právního posouzení věci. Institut návrhu na zrušení
rozhodčího nálezu totiž nemůže sloužit jako opravný prostředek proti rozhodčímu
nálezu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo
2570/2007).
Tak je tomu i v poměrech věci zde vedené, kdy soudy nižších stupňů po
provedeném dokazování dospěly k závěru, že není zřejmá žádná skutečnost, ze
které by bylo možné na zkrácení práv žalobkyně v průběhu rozhodčího řízení
usuzovat. Námitky dovolatelky, které směřují do vlastního hodnocení důkazů a
právního hodnocení věci rozhodci, však nemohou zakládat důvod zrušení
rozhodčího nálezu ve smyslu § 31 písm. e) o. s. ř. pro odejmutí možnosti strany
věc před rozhodci projednat.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání
stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 o. s.
ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 7. 2023
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu