23 Cdo 1555/2020-88
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny
Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Bohumila Dvořáka, Ph.D.,
LL.M.,ve věci žalobkyně Severní energetická a.s. se sídlem Václava Řezáče 315,
434 01 Most, IČO 28677986, zastoupené JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M.,
advokátem se sídlem Přístavní 321/14, 170 00 Praha 7, proti žalované NYS,
s.r.o., se sídlem Klinčeková 24, 949 01 Nitra, Slovenská republika, IČO
36528668, zastoupené Mgr. Vlastislavem Kusákem, advokátem se sídlem Národní
58/32, 110 00 Praha 1, o zrušení části rozhodčího nálezu, vedené u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 38/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 2019, č. j. 4 Cmo 263/2018-62, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 11. 2019,
č. j. 4 Cmo 263/2018-62, výrokem I. potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze
(dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 21. 8. 2018, č. j. 2 Cm 38/2017-32,
kterým byla zamítnuta žaloba na zrušení vymezené části Rozhodčího nálezu,
vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární
komoře České republiky dne 26. 7. 2017 pod sp. zn. Rsp 1274/15, a rozhodnuto o
náhradě nákladů řízení; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, který neshledal důvod pro
zrušení rozhodčího nálezu podle ustanovení § 31 písm. e) zákona č. 216/1994
Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „ zákon o
rozhodčím řízení“), z důvodu neposkytnutí možnosti žalobkyni věc před rozhodci
projednat, který žalobkyně shledávala v tom, že se soud nevypořádal s její
relevantní argumentací, pomocí níž již v rozhodčím řízení (v postavení
žalované) namítala, že nárok žalované (v rozhodčím řízení žalobkyně) na odměnu
z mandátní smlouvy uzavřené dne 13. 12. 2010 nevznikl. Odvolací soud přitakal
závěru soudu prvního stupně, že důvod pro zrušení rozhodčího nálezu,
spočívající v odepření možnosti věc projednat před rozhodci ve smyslu cit.
ustanovení zákona o rozhodčím řízení, je třeba typicky spatřovat v tom, že
straně nebylo doručováno, nebyla ji umožněna účast u ústního jednání, nebyla ji
dána možnost se k věci vyjádřit, seznámit se s důkazy předloženými druhou
stranou anebo navrhnout vlastní důkazy, nespočívá však v tom, že rozhodci při
interpretaci výsledku dokazování se řídili jinými úvahami a hodnotili důkazy
jinak, než si představovala některá ze stran. Odvolací soud se ztotožnil se
soudem prvního stupně, že žalobkyní uplatněné důvody pro zrušení rozhodčího
nálezu jsou nepřípustné, neboť se vztahují k vlastnímu rozhodovacímu aktu
rozhodčího soudu, namítala-li žalobkyně, že se soud prvního stupně nevypořádal
s její argumentací týkající se správnosti rozhodčího nálezu v tom směru, že
nárok na odměnu žalované (v rozhodčím řízení žalobkyně) podle ní nevznikl s
ohledem na skutečnost, že dodávky uhlí nebyly odebrány s určením do cílových
států a že část odměny byla vyúčtována nad rámec právního úkonu označeného jako
dodatek smlouvy uzavřený pro r. 2011.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyní vytýkané vady v postupu rozhodčího
soudu nemají charakter procesních vad, jak správně dovodil soud prvního stupně,
který se námitkami žalobkyně zevrubně zabýval a řádně odůvodnil, proč námitky
žalobkyně neakceptoval. Vzhledem k tomu, že žalobkyně své námitky z řízení u
soudu prvního stupně v odvolacím řízení pouze zopakovala, odvolací soud v tomto
směru na odůvodnění soudu prvního stupně v rozsudku odkázal, neboť další
odůvodňování by bylo pouhým opakováním argumentace soudu prvního stupně, s
jehož závěry se odvolací soud plně ztotožnil. Odvolací soud uzavřel, že soud
prvního stupně při právním posouzení návrhu na zrušení rozhodčího nálezu z
důvodu podle ustanovení § 31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení postupoval v
souladu se standardní judikaturou Nejvyššího soudu České republiky (dále jen
„Nejvyšší soud“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že jej
považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka v usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5360/2016 (odkazujícího i na
rozsudky ze dne 30. 10. 2009,
sp. zn. 33 Cdo 2675/2007 a ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4968/2010, a
usnesení ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2247/2012) a též v usnesení ze dne
5. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 604/2016, tak, že námitka nedostatku odůvodnění
rozhodčího nálezu (v tom smyslu, že v odůvodnění rozhodčího nálezu absentuje
vypořádání zásadních námitek jedné ze stran) nemůže být způsobilou námitkou
odůvodňující zrušení rozhodčího nálezu podle ustanovení § 31 písm. e) zákona o
rozhodčím řízení, by měla být dovolacím soudem přehodnocena a má být podle
názoru dovolatelky posouzena jinak. Dovolatelka je na rozdíl od odvolacího a
dovolacího soudu přesvědčena, že povinnost vypořádat se adekvátním způsobem s
relevantními argumenty uplatněnými stranami v průběhu rozhodčího řízení
spolupůsobí s povinností umožnit stranám řádné projednání věci, resp. tvoří
její integrální součást. Uvedený výklad učiněný judikaturou Nejvyššího soudu je
podle dovolatelky nepřiměřeně restriktivní a nereflektující ústavněprávní
aspekty ochrany základních práv a svobod, ústavně zaručeného práva na
spravedlivý proces (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09, a ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05). Poukazuje na to,
že i Nejvyšší soud vnímá povinnost soudů odůvodnit svá meritorní rozhodnutí
jako jeden z atributů řádného a spravedlivého procesu, přičemž rozhodnutí
postrádající potřebné náležitosti ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř. považuje za
nepřezkoumatelné (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 1091/2006 nebo ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009). Připomíná
i Nejvyšším soudem zdůrazňovaný princip rovnosti zbraní, kdy strany musí mít v
rozhodčím řízení nejen dostatečný prostor k uplatnění námitek, ale musejí
rovněž disponovat právem na to, aby se rozhodci jimi vznesenými námitkami věcně
zabývali (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 23 Cdo
2016/11 a ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3285/2012). Dovolatelka je přesvědčena, že absence vypořádání argumentace v rozhodčím
řízení uplatněných námitek je námitkou ryze procesní a nesměřuje k věcnému
přezkumu rozhodčího nálezu, jak mylně uzavřel odvolací soud, jakožto i Nejvyšší
soud v usnesení ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5360/2016. Při uplatnění
námitky na zrušení rozhodčího nálezu podle ustanovení § 31 písm. e) zákona o
rozhodčím řízení by měla být soudem posuzována výlučně otázka, zda v odůvodnění
rozhodčího nálezu byly dostatečným způsobem vypořádány příslušné námitky stran,
a pokud nikoli, pak je namístě, aby soud přistoupil ke zrušení rozhodčího
nálezu. Žalobkyně spatřuje přípustnost dovolání rovněž v tom, že se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2010, sp. zn.
33 Cdo 90/2008 a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4389/2009 a ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2178/2016), jestliže v rozporu se závěry těchto rozhodnutí
řešících otázku přezkoumatelnosti zdůvodnění právního posouzení učiněného
soudem tak, že je třeba, aby soud v odůvodnění rozhodnutí přesvědčivými
argumenty vyvrátil právně nesprávné námitky účastníků, se odvolací soud v daném
případě žádným způsobem nevypořádal s uplatněnou a zdůvodněnou námitkou
žalobkyně o nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně a nenapravil toto
žalobkyní vytýkané pochybení soudu prvního stupně. Má tedy za to, že rozsudek
odvolacího soudu též trpí vadou v podobě nepřezkoumatelnosti. Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil, jak rozsudek odvolacího
soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), která je řádně zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se
zabýval přípustností podaného dovolání. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud nepovažuje dovolání za přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení
otázky předestřené dovolatelkou, jako otázky, která by měla být dovolacím
soudem vyřešená v usnesení ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5360/2016,
přehodnocena a posouzena jinak, neboť Nejvyšší soud nemá důvod odchýlit se od
uvedeného rozhodnutí. Nejvyšší soud setrvává na svém právním názoru, že při
rozhodování o zrušení rozhodčího nálezu není soud oprávněn přezkoumávat
napadené rozhodnutí věcně, tedy z hlediska správnosti hodnocení provedených
důkazů, správnosti skutkových zjištění a následného právního posouzení věci. Institut návrhu na zrušení rozhodčího nálezu totiž nemůže sloužit jako opravný
prostředek proti rozhodčímu nálezu. Při posuzování otázky, zda v daném případě
byla straně v rozhodčím řízení poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat,
musí soud zkoumat, zda v konkrétním rozhodčím řízení s přihlédnutím ke všem
okolnostem případu byla straně rozhodčího řízení poskytnuta dostatečná možnost
k uplatnění jejích procesních práv a rovněž zda se procesním postupem
rozhodčího soudu jedna ze stran nedostala do nerovného postavení vůči druhé
straně (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo
2570/2007- dostupný na www.nsoud.cz). Nejvyšší soud nadále podporuje závěr
přijatý v usnesení ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2247/2012 - dostupný na
www.nsoud.cz, v němž konstatoval, že důvod ke zrušení rozhodčího nálezu soudem
upravený v § 31 písm.
e) zákona č. 216/1994 Sb. míří na ochranu dodržování
základních procesních práv. Žalobkyní uplatněné důvody pro zrušení rozhodčího
nálezu podle § 31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb. oba soudy správně posoudily v
souladu s uvedenou judikaturou jako nepřípustné, jestliže požadavek žalobkyně
na zrušení rozhodčího nálezu byl založen na námitkách směřující do hodnocení
důkazů a její argumentace k prokazování nároku na odměnu žalované (v rozhodčím
řízení žalobkyně), který podle ní nevznikl vzhledem k tomu, že dodávky uhlí
nebyly odebrány s určením do cílových států a že část odměny byla vyúčtována
nad rámec právního úkonu označeného jako dodatek smlouvy uzavřený pro r. 2011. Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, řešící procesní otázku týkající se požadavků na
přezkoumatelnost soudních rozhodnutí, je nutno konstatovat, že touto námitkou
ve skutečnosti brojí proti procesnímu postupu odvolacího soudu. Je namístě
připomenout, že Nejvyšší soud již několikrát judikoval, že námitky dovolatele
směřující ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, tedy do vad řízení,
neodpovídají kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. (vzhledem k § 241a odst. 1
o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem); přípustnost dovolání tudíž
založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil
(srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23
Cdo 3349/2017 nebo ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018 – veřejnosti
dostupných na www.nsoud.cz). Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají ani námitky k právnímu
posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4968/2014 nebo ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4700/2017 –
veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz). Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně
není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a nemohl tedy učinit jiný závěr, než její
dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.