23 Cdo 1877/2024-224
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně ČSOB Pojišťovna, a. s., člen holdingu ČSOB, se sídlem v Pardubicích, Zelené Předměstí, Masarykovo náměstí 1458, identifikační číslo osoby 45534306, zastoupené Mgr. et Mgr. Adamem Vrbeckým, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1603/57, proti žalované K. S., zastoupené JUDr. Janem Mandátem, advokátem se sídlem v Brně, Elgartova 386/29, o zaplacení 84 509 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 41 C 152/2021, o „dovolání“ žalobkyně proti rozsudkům Okresního soudu Brno-venkov ze dne 20. 1. 2022, č. j. 41 C 152/2021-69, a ze dne 16. 5. 2023, č. j. 41 C 152/2021-140, jakož i o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2023, č. j. 17 Co 189/2023-178, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 1. 2024, č. j. 17 Co 189/2023-188, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudkům Okresního soudu Brno-venkov ze dne 20. 1. 2022, č. j. 41 C 152/2021-69, a ze dne 16. 5. 2023, č. j. 41 C 152/2021-140, se zastavuje. II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2023, č. j. 17 Co 189/2023-178, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 1. 2024, č. j. 17 Co 189/2023-188, se odmítá. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalované.
1. Žalobkyně se v řízení domáhala, aby žalovaná K. S. byla zavázána k zaplacení částky 84 509 Kč s příslušenstvím společně a nerozdílně s původně žalovaným P. N., vůči němuž bylo řízení usnesením ze dne 27. 5. 2021, č. j. EPR 99886/2021-7, zastaveno. Tvrdila, že jako pojistitel uzavřela se žalovanou dne 13. 6. 2018 pojistnou smlouvu č. 6143359465 o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, které je v něm blíže specifikováno. Na základě této smlouvy vyplatila pojistné plnění vlastníkům vozidel poškozených při dopravní nehodě způsobené původně žalovaným, u něhož bylo šetřením provedeným Policií České republiky zjištěno, že vozidlo řídil pod vlivem alkoholu.
Žalobkyně se proto domáhala zaplacení požadované částky s odkazem na ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, dále jen „zákon č. 168/1999 Sb.“, a to vůči žalované jako provozovatelce vozidla, která připustila, aby jej původně žalovaný neoprávněně užil k provozu.
2. Okresní soud Brno-venkov jako soud prvního stupně (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 16. 5. 2023, č. j. 41 C 152/2021-140, zamítl žalobu o
3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (výrok I napadeného rozsudku), ve výroku II jej změnil co do výše náhrady nákladů řízení (výrok II napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (výrok III napadeného rozsudku).
4. Rozsudek odvolacího soudu a rozsudky Okresního soudu Brno-venkov ze dne 20. 1. 2022, č. j 41 C 152/2021-69, a ze dne 16. 5. 2023, č. j. 41 C 152/2021-140, napadla žalobkyně dovoláním. V jeho rámci rovněž vytýká nesprávný postup odvolacího soudu, který svým (v pořadí prvním) usnesením ze dne 15. 11. 2022, č. j. 17 Co 90/2022-108, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 20. 1. 2022, č. j 41 C 152/2021-69, a vrátil mu věc k dalšímu řízení, namísto aby rozhodnutí sám změnil. Tímto postupem podle žalobkyně umožnil žalované dodatečně doplnit tvrzení a důkazy, čímž byla porušena zásada koncentrace řízení a princip rovnosti zbraní, a zároveň došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Žalobkyně se domnívá, že tento nesprávný postup odvolacího soudu je možno posoudit jako otázku, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.
5. Žalobkyně dále namítala, že nebyla soudy nižších stupňů poučena podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o nutnosti prokázat ztížení šetření škodné události podle § 10 odst. 1 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb.
6. Odvolací soud podle ní rovněž pochybil, když v rozporu s procesními pravidly připustil výslech žalované jako novotu, ačkoli tento výslech mohl a měl být proveden již v řízení před soudem prvního stupně, pokud by byl navržen. V tomto případě proto podle žalobkyně nebyl dán důvod k prolomení zásady koncentrace řízení.
7. Podle žalobkyně soudy nižších stupňů také nesprávně interpretovaly a aplikovaly judikaturu Nejvyššího soudu týkající se rozsahu povinností pojištěného při šetření škodné události a důsledků jejich porušení. Odkazovala přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4309/2010, a ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1791/2008, podle nichž se povinnost pojištěného neomezuje pouze na oznámení škodné události poškozenému, ale zahrnuje i povinnost sdělit pojistiteli veškeré relevantní informace potřebné k uplatnění postižního nároku. Soudy nižších stupňů však nesprávně dospěly k závěru, že žalovaná neměla povinnost oznámit žalobkyni vznik dopravní nehody.
8. Žalobkyně rovněž poukazovala na to, že odvolací soud svévolně a v rozporu s obsahem důkazů dospěl k závěru, že žalovaná požádala svědkyni o uschování klíčů, přestože svědkyně uvedla opak. Tímto nesprávným hodnocením důkazů a přihlédnutím k nepřípustné novotě v odvolacím řízení soud porušil zásady spravedlivého procesu.
9. Dle žalobkyně má být dovolání přípustné rovněž pro řešení dalších otázek, které dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly vyřešeny, a to a) zda se může žalovaná jako provozovatelka dle § 10 odst. 3 zákona č. 168/1999 Sb. zprostit odpovědnosti pouhou pasivitou tím, že se spolehne na jednání třetího subjektu, nebo zda musí aktivně konat, zejména pokud ví, že klíče od vozidla byly svěřeny osobě závislé na alkoholu a bez řidičského oprávnění, b) zda se mohla žalovaná jako provozovatelka dle § 10 odst. 3 zákona zákon č. 168/1999 Sb. zprostit odpovědnosti, pokud již od počátku věděla, že klíče předala osobě závislé na alkoholu bez řidičského oprávnění, c) zda se může žalovaná efektivně bránit argumentem, že nemohla ovlivnit jednání řidiče, když sama napomáhala skrývání majetku před věřiteli svého partnera v insolvenci, čímž se dopustila zjevně nepoctivého jednání s trestněprávními důsledky, které je v rozporu s § 6 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, a podle § 8 o. z. nepožívá právní ochrany.
10. Konečně pak žalobkyně odvolacímu soudu vytkla, že účastníkům v písemném vyhotovení dovoláním napadeného rozhodnutí poskytl nesprávné poučení o možnosti podat dovolání, a ve svém výroku II se navíc dopustil zjevné nesprávnosti spočívající v neuvedení částky, kterou je žalobkyně povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení. Rovněž upozornila na nesprávný postup v doručování opravného usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 1. 2024, č. j. 17 Co 189/2023-188, kdy zástupkyni žalobkyně bylo usnesení doručeno v listinné podobě namísto elektronické.
11. Žalobkyně vzhledem ke shora uvedenému navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl, že žalovaná je povinna uhradit částku 84 509 Kč s příslušenstvím, včetně náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů i dovolacího řízení.
12. Ve vyjádření k dovolání se žalovaná ztotožnila s právním posouzením odvolacím soudem, zpochybnila dovolací argumentaci žalobkyně a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně zamítl a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
14. Nejvyšší soud nejprve uvádí, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně ve svém dovolání výslovně napadá nejen pravomocný rozsudek odvolacího soudu, ale také oba rozsudky soudu prvního stupně. Občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozsudkům soudu prvního stupně ze dne 20. 1. 2022, č. j 41 C 152/2021-69, a ze dne 16. 5. 2023, č. j. 41 C 152/2021-140, zastavil podle § 243b ve spojení s § 104 odst. 1 věta první o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2023, sp. zn. 23 Cdo 248/2023).
15. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále se zabýval jeho přípustností.
16. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
17. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. Námitka žalobkyně, že odvolací soud ve svém prvním rozhodnutí v projednávané věci pochybil, když namísto změny rozhodnutí soudu prvního stupně věc vrátil k dalšímu řízení, čímž umožnil žalované dodatečně doplnit tvrzení a důkazy, a tím porušil zásadu koncentrace řízení, princip rovnosti zbraní a právo žalobkyně na spravedlivý proces, nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Žalobkyně touto námitkou nepředkládá dovolacímu soudu žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo, nýbrž poukazuje na možnou vadu předcházejícího odvolacího řízení. K vadám řízení však může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což v projednávané věci není. Podle § 237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, kterou však není námitka žalobkyně proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu. Vada řízení sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1773/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, a ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014).
19. Nejvyšší soud nadto dodává, že pokud bylo záměrem žalobkyně podat samostatné dovolání proti výše uvedenému rušícímu usnesení odvolacího soudu ze dne 15. 11. 2022, č. j. 17 Co 90/2022-108, nemohlo být úspěšné, neboť by bylo nejen objektivně nepřípustné z důvodů výše uvedených, ale zároveň i opožděné. Z obsahu spisu bylo zjištěno, že předmětné usnesení bylo právnímu zástupci žalobkyně doručeno již dne 20. 12. 2022. Bylo-li dovolání proti předmětnému usnesení podáno až dne 14. 3. 2024, stalo se tak zjevně po marném uplynutí zákonné lhůty (§ 240 odst. 1, 3 věta druhá o. s. ř.), a bylo tedy opožděné, přičemž podle § 240 odst. 2 věty první o. s. ř. nelze zmeškání dovolací lhůty prominout. Na uvedeném nemůže nic změnit ani nesprávné poučení o přípustnosti dovolání poskytnuté účastníkům v písemném vyhotovení rozhodnutí, neboť
nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 51/2003, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1058/2020). 20. Vytýká-li žalobkyně odvolacímu soudu, že ji nepoučil podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o nutnosti prokázat ztížení šetření škodné události, a zároveň namítá, že v rozporu se zásadou koncentrace řízení nesprávně připustil výslech žalované jako novotu, směřují opět její výhrady ke konkrétnímu procesnímu postupu odvolacího soudu. Rovněž spatřuje-li žalobkyně pochybení v nesprávném poučení o možnosti podat dovolání a v absenci údaje o částce náhrady nákladů řízení ve výroku II a zpochybňuje-li navíc i doručení opravného usnesení, které bylo doručeno v listinné podobě, ačkoli mělo být doručeno elektronicky, také vytýká odvolacímu soudu vady řízení, k nimž by dovolací soud mohl přihlédnout jen tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v daném případě není. 21. Uvedené pak nelze zvrátit ani tvrzením, že namítanými vadami řízení bylo porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces, k čemuž dovolací soud připomíná nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, v němž Ústavní soud dovodil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), které jsou součástí právního řádu. I v kontextu uvedeného je tedy zřejmé, že nelze účinně namítat vady řízení, aniž by k tomu žalobkyně vymezila konkrétní právní otázku a některý z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2939/2017, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2647/2018). 22. Námitka žalobkyně, že soudy nižších stupňů nesprávně interpretovaly a aplikovaly judikaturu Nejvyššího soudu ohledně rozsahu povinností pojištěného při šetření škodné události pojistitelem a důsledků jejich porušení, když chybně dospěly k závěru, že žalovaná neměla vůči žalobkyni žádnou informační povinnost, se míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1514/2022). Ten své rozhodnutí nezaložil na závěru, že žalovaná neměla vůči žalobkyni žádnou informační povinnost, ale naopak vycházel z úvahy, že žalovaná jako provozovatelka vozidla byla povinna poskytnout součinnost při šetření okolností rozhodných pro případný regresní nárok pojistitelem ve smyslu § 10 odst. 1 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb., avšak v projednávané věci nebyla naplněna podmínka, že by porušením této povinnosti došlo ke ztížení či znemožnění šetření pojistitele (srov. bod 23 odůvodnění napadeného rozsudku). Právě tato skutečnost byla pro posouzení věci podle odvolacího soudu rozhodující, a nikoli otázka samotného rozsahu povinností pojištěného při šetření škodné události. Tato námitka proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže. 23. Ani námitka žalobkyně, že soudy nižších stupňů nesprávně zhodnotily provedené důkazy, když dospěly k závěru, že žalovaná učinila dostatečná opatření k zabránění neoprávněného užití vozidla, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť touto námitkou žalobkyně brojí proti v řízení učiněným skutkovým zjištěním a hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je však ustálena v závěru, že námitky dovolatele k hodnocení důkazů odvolacím soudem (soudem prvního stupně) a ke skutkovým zjištěním a skutkovým závěrům soudu, tedy námitky, jimiž je namítán rozpor mezi skutkovými zjištěními (závěry) a právním posouzením věci, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Skutkové závěry soudů nižších stupňů nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, jež je ovládáno zásadou volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem, jímž je podle platné procesní úpravy pouze nesprávné právní posouzení věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, může dovolací soud přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 617/99, a ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3170/2024), což ale není případ projednávané věci. 24. Ze stejného důvodu nezakládá přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. ani otázka, zda se žalovaná jako provozovatelka mohla dle § 10 odst. 3 zákona č. 168/1999 Sb. zprostit odpovědnosti, pokud věděla, že klíče předala osobě závislé na alkoholu bez řidičského oprávnění. Žalobkyně tvrdí, že z provedených důkazů mělo vyplynout, že žalovaná mohla jednání původně žalovaného ovlivnit. Touto otázkou ve skutečnosti odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl k vědomosti žalované o závislosti původně žalovaného na alkoholu, a fakticky se domáhá, aby skutkový stav byl posouzen jinak, než jak vyplynul z hodnocení důkazů provedeného odvolacím soudem (srov. bod 19 odůvodnění napadeného rozsudku). Ten přitom vycházel ze zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v § 132 o. s. ř. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. ovšem není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. judikaturu citovanou v bodu 23 shora). Uvedená námitka žalobkyně proto nezakládá přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. 25. Otázka, zda se může provozovatelka podle § 10 odst. 3 zákona č. 168/1999 Sb. zprostit odpovědnosti pouhou pasivitou, nebo zda musí aktivně konat, zejména pokud ví o rizikovosti osoby, které byly svěřeny klíče od vozidla, rovněž nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť žalobkyně svou námitku zakládá na závěru, že se žalovaná zprostila odpovědnosti jen pouhou pasivitou. Odvolací soud naopak vyšel ze zjištění, že žalovaná požádala matku původně žalovaného o uschování klíčů od vozidla z důvodu zhoršení jeho zdravotního stavu, a učinila tak opatření k zabránění užití vozidla původně žalovaným P. N. (srov. bod 19 odůvodnění napadeného rozsudku). Žalobkyně tak ve skutečnosti zakládá kritiku právních závěrů odvolacího soudu na své vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je právní posouzení věci založeno. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2442/2020, a ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1230/2023). 26. Konečně pak přípustnost dovolání nemůže založit ani otázka, zda se mohla žalovaná efektivně bránit tvrzením, že jednání řidiče nemohla ovlivnit, pokud se sama dopustila nepoctivého jednání se zjevnými trestněprávními důsledky, čímž jednala v rozporu s § 6 o. z. a nemohla požívat právní ochrany podle § 8 o. z., neboť rozhodnutí odvolacího soudu lze dovoláním napadnout jen v těch závěrech, na nichž je založeno. Žalobkyně však svou otázkou podsouvá odvolacímu soudu závěr, který z jeho rozhodnutí nevyplývá a na němž odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Uvedená námitka se proto míjí s posouzením věci odvolacím soudem, a nemůže tak založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. judikaturu citovanou v bodu 22 shora, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4995/2016). 27. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 28. Dovolací soud dále uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné. 29. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
V Brně dne 19. 3. 2025
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu